Opora a podpora

Tento břitký editorial si dovoluji netradičně a nezištně věnovat zástupcům, kormidelníkům a stratégům velkých výrobců a distributorů léků a zdravotnických prostředků, na které nelze zapomínat, protože právě oni mohou za značnou část zdravotnického pokroku a osvěty. Tedy proč také jim nepřisvítit i z jiných úhlů třeba na onkologickou problematiku, právě v chirurgii tak častou.

Učím po léta mediky, že klinická onkologie stojí na čtyřech pilířích, které mají ve svém specializovaném zaměření na solidní nádory rovněž právo nazývat se onkologickými. Tedy na oborech onkologie diagnostické, operační, radiační a interní čili medikamentózní. V češtině se kdysi jaksi kýmsi zavedl matoucí název klinická onkologie pro onkologii interní a léčbu medikamentózní. V angličtině je to označením medical oncology jasnější. Klinická onkologie je nicméně celý funkčně provázaný komplex oborů diagnostické a léčebné péče o nemocné se zhoubnými nádory. Po boku tomuto klinickému komplexu stojí onkologie experimentální, sestávající z řady teoretických a preklinických disciplín, jež mají svými poznatky klinickou onkologii rozvíjet a inovovat na biologických základech a přinášet nové podněty pro léčebné ovlivnění nádorové transformace a progrese.

Tato úvodní teze, zdánlivě jasná a zbytná, ovšem trvale naráží na nepochopení veřejnosti, médií a bohužel někdy i v odborných kruzích. Trpívám svědivou alergickou vyrážkou, když po složité diagnostice a velké operaci s pracným odstraněním nádoru slýchávám, že teď se po zhojení pacient může už konečně začít onkologicky léčit a přejít do péče onkologa, tedy konečně do péče pravé a kvalifikované, ve kterou pacient zpravidla teprve vkládá naději. Také radioterapie bývá vnímána jen jako jakási přechodná odbočka na trajektorii skutečné onkologické léčby onkology, tedy míněno klinickými onkology vybavenými hlavně medikamentózními nástroji léčby.

Pro lékaře by rovnocenná oborová souhra, zdůrazněná navíc fungováním víceoborových indikačních týmů, měla být vcelku jasným postulátem. V laické veřejnosti to ovšem tak není a obávám se, že ani v médiích nebo u výrobců produktů pro zdravotnictví, především inovativních léků a přístrojů. Onkologický případ je zkrátka spojen s magickým lékem a univerzálním onkologem. Co na tom, že v zákonné nabídce postgraduálních specializačních oborů máme uvedeny jak primární atestace z klinické (interní) onkologie, radiační onkologie, hematoonkologie či pediatrické onkologie a dále také nadstavbové atestace z onkochirurgie, onkogynekologie a onkourologie. A k tomu jistě vnímáme zcela zásadní roli diagnostických oborů jako radiologie, nukleární medicína, laboratorní medicína a zejména patologie, bez nichž by kvalitní onkologická léčba nebyla možná, stejně jako bez účasti celé řady dalších oborů, jako jsou gastroenterologie, ORL, neurologie, ortopedie a další.

K čemu vlastně po tomto popisu pilířů a opor onkologie v praxi směřuji? K míře faktické podpory, které se tomu či onomu oboru v souvislosti s účastí na boji s rakovinou dostává. V jakých proporcích jsou zde opora a podpora? A co že má být onou podporou viděno velmi pragmaticky? Jakou to podporu vlastně obory zúčastněné na řešení onkologické problematiky potřebují? V principu jde o podporu vzdělávání, doškolování a odborné komunikace, která se rozvíjí nejen na vzájemných setkáních, kongresech, konferencích a sympoziích, ale také v pravidelně vycházejících odborných časopisech, zpravidla tradičních a fungujících již po mnoho desítek let. Bez výměny informací a zkušeností může totiž medicína jen chřadnout a zaostávat. A to, o čem se má jednat, jaké jsou aktuální otázky, priority, rezervy i příležitosti oborů a systému, nemohou určovat jenom komerční nabídky, marketing a zájmy firem, jak se kromě potřebných informací o inovacích rovněž nezřídka děje.

Medikamentózní onkologie nemá při záplavě lékovými inovacemi a novými nákladnými preparáty zpravidla v podpoře konferencí ani časopisů problém. Ostatní obory, které jsou ovšem podobně zatížené proudem onkologicky nemocných, bývají již trvale mimo hlavní tažení filantropie mocných a bohatých. Konstatuji však, že bez kvality diagnostických oborů a léčby operační a radiační se ani medikamentózní léčba neobejde a trvalý úspěch v boji s nádory nedostaví. S vyšším podílem časně zachycených nádorů ve screeningových a preventivních programech význam diagnostiky a včasné operace u solidních nádorů dokonce stále narůstá. Cílem je mít k primární léčbě především časná stadia nádorů, nikoli převahu onemocnění pokročilých, progredujících a infaustních. Tak či onak se k ideálu onkologie časných stadií s převahou prostých a levných lokálních řešení můžeme jen přibližovat, nikdy ho úplně nedosáhneme. Víceoborová souhra je tedy naším osudem.

Jsou-li tedy chirurgické obory rovnocennými oporami řešení onkologické problematiky solidních nádorů, mělo by se to více projevovat i ve finanční podpoře onkologických témat v chirurgických odborných časopisech, v postgraduálním vzdělávání a podmínkách onkochirurgických konferencí. Kde by ostatně byla i podrobná histopatologická diagnostika a nutný, spolehlivý klinický staging solidních nádorů, kdyby se také neoperovaly. Chirurgie není pouhým servisem klinické interní onkologii, je to jeden ze čtyř pilířů integrální klinické onkologie, který rovněž léčí a upřesňuje onkologické diagnózy. Lékaře v tom možná vzdělávat nemusíme, prozřít ale musejí firmy, činitelé a potenciální podporovatelé. Opora si zkrátka zaslouží podporu více než dosud!

 prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
Klinika operační onkologie LF MU
a Masarykův onkologický ústav, Brno
jan.zaloudik@gmail.com