HODIME záchranný kruh?

Původně nás nazývali lékaři a chirurgy. Mívali jsme finanční limity, museli jsme s nimi vyjít a zajistit blaho nemocných. Poté jsme se stali poskytovateli zdravotní péče. Samozřejmě rovněž s limity prostředků pro provoz, rozvoj a blaho. Nejnověji jsme se stali dodavateli zdravotních služeb. Zůstaly samozřejmě finanční limity i povinnost zajistit provoz, rozvoj a blaho. A také nemáme zlobit a nápady či kritikou komplikovat dodavatelsko-odběratelské vztahy, v nichž služby za mezních podmínek dodáváme, a pojištěnci je bezmezně odebírají. Kdosi kdesi na to má složité vzorce, měnlivá pravidla. Spočítá nám to a změní koeficienty, aby zvlčilý systém nezvlčil.

My, dodavatelé zdravotních služeb, dříve poskytovatelé péče, ještě dříve lékaři a chirurgové, jsme nezvolili povolání, ale poslání. To nám připomínají stratégové a plátci, kteří prý nejlépe vědí, co kam rozposlat, připoslat a kam nás občas v našem poslání poslat.

Možná už nastal čas změnit vnucené paradigma role trpných poskytovatelů péče či dodavatelů služeb. HODIME záchranný kruh? Slovo HODIME se hodí jako znělý akronym pro Hnutí za Obnovu Důstojnosti a Ideálů MEdicíny.

Mnozí čekají novou dobu. Bude spíše staronová se staronovými. Netřeba čekat s úzkostnou obavou, ale ani s přehnanou nadějí na náhlou svěžest léty cuchaného organismu. Lépe bude staronovou dobu uvítat jasnou doktrínou, co po letech snažení stále chceme, a na tom trvat. Avšak shodneme se vůbec na společné doktríně? Patří k ní ještě pořád důstojnost a ideály medicíny? A to i v době bakalářsko-inženýrského managementu permanentní krize?

Filozof Seneca kdysi pravil: „Lékaři platíme za práci, za srdce mu zůstáváme dlužni.“ Bylo tak už v antice a zůstane nejinak. Důstojnost medicíny tkví asi v obojím, tedy v kultuře plateb za práci i v tom, za co už zaplatit nelze a zač lze jen vděčně dlužit. Snad jsme už nepřijali za důstojné denně vstupovat na operační sál v obavě, že samotným otevřením dveří prohlubujeme deficit nemocnice a chirurgickou aktivitou systému vlastně jen škodíme.

Říkali jsme si už před pár lety, že namísto veselého dohodování o bodech přiznaných za desítky a stovky kódů rozmanitých typů operací by docela postačilo nacenit operace skutečnými náklady, a to třeba jen ve čtyřech kategoriích. Tedy operace s průměrnou dobou do dvou hodin, s trváním dvě až čtyři hodiny, čtyři až šest a nad šest hodin práce, neboť kontrolující inženýrský management stejně neocení, zda byl preparován žlučovod, močovod, mízovod či ropovod nebo co, kam a jak bylo nakonec operativně vyústěno. Dokonce jsme již před pár lety z vlastní pilnosti otestovali, že takový systém je bližší realitě, jednodušší pro život, pro nemocnice cenami přátelštější a pro plátce-distributory nákladově stále únosný. Závěry z této pilotní studie dřívější vstřícný ředitel největší pojišťovny založil do šuplíku a nový vstřícný ředitel možná ještě neví, ve kterém šuplíku vězí. Také dalších námětů, jak oživit placenou i neplacenou důstojnost medicíny, by jistě byla řada, aspoň jako témata pro důstojné nefiremní konference.

Snad zatím přežily také tři bazální ideály medicíny, s nimiž mnozí medicínu začali studovat a někteří ji takto dokonce i provozovali. Tedy ideály pomáhat potřebným, posouvat poznání a předávat zkušenosti mladým.

Potřebnou míru pomoci potřebným musíme dosud stále obhajovat. Nezřídka v podezření, že tím jako bílá mafie něco sledujeme. Podezření je správné. Sledujeme tím právě onu pomoc potřebným, ale také už i vlastní nestíhatelnost nárokujícími pojištěnci a bdělými právníky.

Posouvat poznání medicíny je sice možné i zdarma v rovině filozofické, reálný technologický posun a rozvoj však zdarma není a nebude. Za srdce se lékaři podle již zmíněného Seneky nadále platit nebude a za ně se stejně zůstane dlužno.

Také ono předávání zkušeností a dovedností mladým musíme ještě napravit, když už jsme si ho reformací zmastili. Hlavně musíme zabránit zahánění mladých chirurgů v přípravě z praxe mnoha nemocnic do vakua několika vybraných center a nad rámec nezbytnosti. Víme už asi, co jsme do specializačního vzdělávání vnést nechtěli. Asi už i víme, co opět chceme. Dosud ale nevíme, jak důrazně a po kom to vlastně máme chtít, aby ono chtěné a potřebné zase nahradilo nechtěné.

Na závěr přiznám jednu nejistotu. Totiž zda výzvou HODIME záchranný kruh je ještě komu co házet. Jestli si už všichni zmáčení i namočení nenavykli v systému pragmaticky, nedůstojně a bez ideálů plavat. Na úsudek kolegů z chirurgických oborů bych v této věci věřil s nadějí, protože cheir urgia naštěstí ještě pořád znamená nezbytnou a nevirtuální práci rukou, a lépe když s mozkem provázaných.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

e-mail: jan.zaloudik@gmail.com