MUDr. Jiří Smutný, životní jubileum

Podzim jsem nikdy neměl moc rád. Pokud jsem v této době s něčím začínal, měl jsem dojem, že se to nemusí příliš vydařit. Tak jsem nastoupil na chirurgické oddělení nemocnice v Pardubicích. Ve stejném roce Beatles dobývali svět, v Evropě zpíval Paul Anka a Luis Armstrong, rostla sláva Semaforu, Věra Chytilová po svém filmovém debutu „Strop“ a „Pytel blech“ natočila první celovečerní film. Martin Luter King získal Nobelovu cenu míru, Antonín Novotný byl zvolen znovu prezidentem Československé socialistické republiky. Svoji politickou dráhu nečekaně ukončil Nikita Chruščov. Ve společnosti se projevilo nebývalé uvolnění a naděje. Plynula léta, kterým se později začalo říkat „zlatá šedesátá“. Na chirurgickém oddělení pardubické nemocnice měli výsadní postavení dva velcí chirurgové. Asistent lékařské fakulty UK v Hradci Králové MUDr. Karel Vojtěch a zástupce primáře chirurgie, MUDr. Jiří Smutný. Dva velcí muži, znalci svého oboru, vynikající operatéři, výrazné osobnosti, vyznavači tradičních hodnot, kultury a životních krás. Každý z nich měl za sebou jinou zkušenost, byli si podobní ve své lásce k chirurgii, s radostí a společně plnili svoje poslání. I jejich další osudy, jakkoliv odlišné, se v něčem podobaly a sbližovaly. Oba jsme velmi obdivovali, protože uměli operovat, a já jsem měl dojem, že se to nikdy nemůžu naučit.

MUDr. Jiří Smutný prožil svoje v začátky na chirurgickém oddělení nemocnice v Ústí nad Orlicí u primáře Helmuta. Byla to doba velkých chirurgických autorit a osobností, největší slávy velkých primariátů malých měst. Primář Helmut patřil v kraji k nejvýznamnějším. Svoje chirurgické umění předal i svým dychtivým a učenlivým žákům. MUDr. Jiří Smutný přešel na chirurgii v Litomyšli a potom do Pardubic již jako hotový chirurg. Stal se zástupcem primáře chirurgie a jeho chirurgická dráha se dále velmi slibně rozvíjela. V době liberalizace politického života a očekávání významných společenských změn, bylo lidem považovaným za významné a všeobecně oblíbené odborníky, nabídnuto členství v KSČ. Stalo se tak i dr. Smutnému. Vlivem nevyzpytatelných cest osudu se tak člověk vychovaný v úctě a respektu hodnot první republiky a vyznavač masarykovské tradice, stal členem strany. Nemohl v ní vydržet dlouho. Zlatá šedesátá se pozvolna nachýlila. Pokračovala pouze další západní explozí osobní svobody a radosti, jako reakce na další komplikace světových událostí. U nás se bohužel tento závan svobody, radosti a naděje nikdy nenaplnil. Po nesmělém začátku neměl dlouhého trvání. Nastoupila doba normalizace a rozsáhlých represí. Celý národ prožil obrovské zklamání a naprostou deziluzi idejí. Tisíce lidí se ocitly na okraji společenského zájmu a uznání. Probíhající prověrky dělily lidi na příslušníky první, druhé, někdy i třetí kategorie. S těmi druhými bylo nutné se vypořádat, nejlépe spravedlivě. Vypracovaný systém byl naprosto důsledný a zásadový. MUDr. Smutný byl přeřazen na chirurgickou ambulanci polikliniky v Pardubicích. Měl určený jeden klinický den, pro jistotu na chirurgické klinice v Hradci Králové. Mohl sloužit tři služby za měsíc. V průběhu roků vyměnil pardubickou polikliniku za chirurgickou ambulanci polikliniky v Holicích. Jinak se nezměnilo nic. Mohl ale již docházet na chirurgické oddělení do nemocnice v Pardubicích. Vyrovnal se se svým osudem. Nakonec nedopadl tak špatně. Mohlo to být horší. Jaké jsou pocity aktivního, schopného a oblíbeného chirurga, který v nejlepších chirurgických létech nemůže dále vykonávat svoji práci? Co se stane s jeho duší, myslí a charakterem? Pochopí pouze ti, co měli podobný úděl. Osud naštěstí není jenom nepříznivý. Má i svoji vlídnější tvář a nabízí i lepší stránky. Celým životem dr. Smutného provází jeho oddaná a chápající žena, paní prof. Zdena Smutná, ochotná snášet spolu s ním nespravedlnost a veškerá příkoří okolního světa. Ulehčovala jeho obtížný úděl. Společně se třemi dětmi vytvořila spolehlivé zázemí, dovolující zapomenout na nepřízeň osudu a nalézt plné rodinné štěstí.

Změna politických poměrů zastihla dr. Smutného v plné síle a odhodlání. Nezměnil se ani jeho charakter, povaha, neustala velká obliba mezi lidmi. V měnící se svobodné společnosti se s velkou podporou stal prvním ředitelem pardubické nemocnice. Začal s její transformací, přičinil se o novou výstavbu, investice na technologické vybavení a další změny, přinášející dosud nevídanou odbornou úroveň. Neúnavně pracoval do poslední doby. Albert Camus napsal: „Velkým činí člověka jeho rozhodnutí být silnější než jeho úděl.“ Dr. Smutný se se svým údělem vyrovnal se ctí.

Za chirurgické mistrovství a svoje osobní postoje obdržel vyznamenání České chirurgické společnosti ČLS J. E. Purkyně, medaili zakladatele české moderní chirurgické školy prof. Karla Maydla. Největší vyznamenání mu ale udělili jeho pacienti a spolupracovníci vysokým uznáním, respektem, a úctou. Chtěl bych mu za všechno poděkovat a přát mnoho dalších dobrých roků.

K. Havlíček