Invalidita jako důsledek úrazu po dopravní nehodě

Souhrn

Příspěvek se zabývá vzniklou invaliditou, a to u osob, které utrpěly úraz následkem dopravní nehody. Osoby, které tvořily výzkumný soubor, utrpěly ochrnutí (částečné nebo úplné) dolních končetin a následkem tohoto byly všechny upoutány na invalidní vozík. Cílem této výzkumné studie bylo posoudit, zda jejich zdravotní stav umožňuje návrat do zaměstnání či nikoliv. Dalším cílem bylo zjistit, proč tito lidé nastupují raději do invalidního důchodu než zpět do zaměstnání. Záměrem tohoto příspěvku je také zjistit, zda a kolik těchto osob využije příležitosti a k invalidnímu důchodu si přivydělávají. Není totiž výjimkou, že osoba s invalidním důchodem má k tomuto důchodu několik zaměstnání. Dochází k situaci, že i když zdravotní stav jedinci umožňuje pracovat, využívá i tak podporu státu a pobírá k příjmu ze zaměstnání i invalidní důchod. Často také dochází k tomu, že dvě naprosto stejné kazuistiky, v našem případě lidé s ochrnutím dolních končetin, se k dané situaci postaví odlišně. Zatímco jeden se vrátí po úrazu do zaměstnání, druhý využije možnosti invalidního důchodu. Obecně lze říci, že pro tyto osoby je ekonomicky výhodné pobírat mzdu a zároveň invalidní důchod. V poslední části článek poukazuje na tematiku nepovinné rehabilitace a nedůsledného prověření všech možností, zda daná osoba vyčerpala všechny varianty ke zlepšení svého zdravotního stavu, a má tak nárok na invalidní důchod, jako je tomu například ve Spolkové republice Německo.

Klíčová slova:

invalidní důchod – dopravní nehoda – úraz – nemocenské pojištění – zaměstnání

ÚVOD

Úrazy spojené s dopravní nehodou bývají velice často fatálního rozsahu. Nejzávažnějším důsledkem dopravní nehody je úmrtí nebo újma na zdraví [1, 2]. Z tohoto důvodu jsou dopravní úrazy jedním z nejožehavějších problémů traumatologie ve všech vyspělých zemích, a to proto, že počet takovýchto úrazů narůstá a zvyšuje se i jejich závažnost [3]. Mezi velmi časté následky dopravních nehod patří i poranění páteře či míchy. Toto poranění může vyústit i v trvalé ochrnutí a vyrovnání se s tímto stavem je ovlivněno řadou behaviorálních a psychosociálních faktorů včetně sociální podpory, která přispívá ke zlepšení fyzického a psychického stavu člověka po dopravní nehodě a k opětovnému návratu do zaměstnání [4]. Tato osoba se bezprostředně po dopravní nehodě vlivem úrazu ocitá v nemocničním zařízení a po stabilizaci zdravotního stavu je ve většině případů delegována do rehabilitačního zařízení. V rehabilitačním zařízení se snaží, za pomoci veškerých dostupných rehabilitačních postupů, o návrat dotyčného jedince do běžného života. Ovšem v případě poranění míchy či páteře se tato úloha ve většině případů nenaplní zcela. Jedinec se ocitne na základě nevratného postižení na invalidním vozíku a v rehabilitačním zařízení se pak naučí s tímto handicapem žít. Pro daného jedince to znamená omezení při zaměstnání a jiných aktivitách po zbytek jeho života [5]. Již v této fázi, po několika týdnech rehabilitace, tito jedinci často žádají o dostupné přípěvky, například příspěvek na péči či příspěvek na mobilitu. Žádají také o invalidní důchod. Vznik invalidity je podmíněn dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, a je-li člověk závislý na pomoci jiné fyzické osoby, stát mu přispěje na zajištění sociálních služeb nebo jiného druhu pomoci formou příspěvku na péči [6].

Jak dlouhá doba by měla být od úrazu k žádosti o invalidní důchod a kdy přesně by se mělo žádat, je otázka mnoha diskusí. Záleží ovšem na daném státu, jaké podmínky pro uznání invalidity nastaví. U úrazů po dopravní nehodě předchází invaliditě dlouhodobá pracovní neschopnost. Je-li člověk uznán práce neschopným, vzniká mu nárok na nemocenské. Jeho délka a čas plnění se řídí zákonem o nemocenském pojištění [7]. Z našeho výzkumu vyplynulo, že většina z dotazovaných osob již v době první počáteční rehabilitace v rehabilitačním zařízení podávala žádost o přiznání invalidního důchodu. Tedy v době, kdy ještě nebylo naprosto jasné, zda se budou moci vrátit do zaměstnání, případně vykonávat jiné zaměstnání a zda budou upoutaní na invalidní vozík.

Okolnosti návratu k zaměstnání nebo nástupu do invalidního důchodu ovlivňuje řada faktorů. Různé studie ukazují, že pravděpodobnost návratu do práce klesá s rostoucím věkem [8, 9, 10] a že u lidí žijících ve venkovských oblastech se snižuje míra pravděpodobnosti k návratu do práce [11]. Je také prokázáno, že nízká míra nezaměstnanosti v dané oblasti zvyšuje pravděpodobnost návratu do práce [12] a že jednotlivci s vyšší úrovní vzdělání se pravděpodobně vrátí do zaměstnání [13, 14, 15].

Výzkum z roku 2012 odhalil, že osoby, které měly před úrazem stálé zaměstnání, rehabilitovaly důkladněji a delší dobu, než ti, kteří zaměstnání neměli. Obě skupiny sice nastoupily do invalidního důchodu, ale první skupina projevovala větší snahu o návrat do zaměstnání, zatímco druhá skupina žádala o invalidní důchod dříve [16]. V České republice není stanovena povinnost důkladné rehabilitace. Například ve Spolkové republice Německo je hlavní podmínkou pro přiznání invalidního důchodu prověření, že daná osoba prošla důkladnou rehabilitací a není možné, aby se vrátila do zaměstnání, přestože se vyčerpaly všechny možnosti rehabilitace [17]. Osoby, kterým je v České republice přiznán invalidní důchod prvního až třetího stupně, si mohou podle svých možností přivydělávat a zaměstnavateli pak plynou z toho, že tyto osoby zaměstnává, různé výhody [18]. Není proto výjimkou, že osoba, která má přiznaný invalidní důchod, má několik zaměstnání, a tedy několik příjmů. Pokud nastane situace, že by ji hrozilo odebrání invalidního důchodu, například při plánované revizi jeho zdravotního stavu, přestane pracovat.

Teoretická východiska

Článek se zabývá invaliditou coby důsledkem úrazu po dopravní nehodě. Invalidita vyjadřuje ztrátu či snížení pracovní schopnosti. Invalidní je jedinec, u něhož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 % u prvního stupně invalidního důchodu, nejméně o 50 % u druhého stupně invalidního důchodu a nejméně o 70 % u třetího stupně invalidního důchodu [19].

Dopravní nehoda je událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu [20].

METODIKA A CHARAKTERISTIKA SOUBORU

K realizaci výzkumného šetření byla zvolena kvalitativní výzkumná strategie, která pracuje s malým množstvím respondentů bez nároku na statistickou reprezentativnost. Tento výzkum je součástí širšího výzkumu zabývajícího se zdravotně sociálními důsledky dopravních nehod. K výzkumu jsme využili techniky narativních rozhovorů. Narativní rozhovory vybízejí subjekt k volnému vyprávění a nekonfrontují jej se standardizovanými otázkami [21, 22]. Narativní rozhovor jsme zkombinovali s biografickým rozhovorem, což umožňuje získat interpretovaný životní příběh subjektu [23, 24]. Každému dotazovanému byl před započetím rozhovoru vysvětlen cíl výzkumu a každý dotazovaný byl také poučen o tom, že bude zcela zachována jeho anonymita. Rozhovory byly realizovány v období leden až září 2016. Dotazovaní byli vybíráni za pomoci rehabilitačních zařízení, kde byli na opakovaném pobytu. Získaná data byla se souhlasem dotazovaných zaznamenána na audiozáznam, poté doslovně přepsána a následně analyzována. Další fází bylo kódování dat za pomoci programu Atlas.ti. Data jsme poté zpracovali pomocí zakotvené teorie, konkrétně otevřeným kódováním. Následně jsme za pomoci axiálního kódování hledali souvislosti mezi identifikovanými kategoriemi. Výzkumu se zúčastnilo padesát dotazovaných. Všichni dotazovaní zůstali následkem úrazu po dopravní nehodě odkázáni na užívání kompenzačních pomůcek, zejména na invalidní vozík.  

VÝSLEDKY

Všichni z padesáti dotazovaných byli v produktivním věku a měli stálé zaměstnání, rodinu (manžel/manželka či druh/družka a jedno či více nezletilých dětí) a půjčky (jakýkoliv druh bankovních či nebankovních půjček). Četnost výskytu těchto faktorů u dotazovaných uvádí tabulka 1. Pro vyhodnocení našeho výzkumu týkajícího se invalidity a žádání o invalidní důchod je nutné tato data do výzkumu zapracovat, neboť finanční situace, závazky vůči rodině a spokojenost v zaměstnání jsou hlavními faktory pro dobu rehabilitace a vstup do invalidního důchodu [25, 26, 27].

Zdravotní stav a návrat do zaměstnání

Všichni z padesáti dotazovaných byli upoutáni vlivem úrazu na invalidní vozík. Došlo tedy k výraznému omezení jejich pohyblivosti, která je limitována pouze invalidním vozíkem. Lidé s podobným postižením jsou často vlivem okolností donucení změnit zaměstnání. Nástup do nového zaměstnání je stresující pro zdravého člověka, ale pro člověka po úrazu mnohem více, neboť se opět setkává se svou odlišností od ostatních, předsudky a nezkušeností okolí s jeho postižením [28]. Ani jeden z dotazovaných není příjemce invalidního důchodu III. stupně. Podle posudkového lékaře tedy těmto osobám zbývá pracovní potenciál, který mohou využít. Dnešní trh práce nabízí řadu pracovních nabídek určených pro tyto osoby, tedy pro jedince pohybující se na invalidním vozíku – osoby se zdravotním postižením. Zdravotní stav všech padesáti dotazovaných z našeho výzkumného souboru umožňoval vstup do zaměstnání. Přesto 38 % ze všech dotazovaných se do zaměstnání nevrátí, popř. nehledá zaměstnání adekvátní svému postižení, a jsou finančně závislí pouze na pomoci státu. Většina z těchto osob uvádí, že i když by mohla pracovat, nemají zájem, a ani je k tomu nic nenutí. Jak sami přiznávají, důvod, proč nechtějí pracovat, je i fakt, že se nedokázali smířit se svým postižením po úrazu. „Před úrazem jsem pracoval jako vedoucí směny, ale po úrazu jsem toto povolání vykonávat nemohl. Byl jsem v práci autoritou. Než bych šel pracovat někam mezi postižené, například do chráněných dílen apod., budu raději doma a vyjdu s tím, co mám.“ (D1) „Když si představím, že bych se měl někam na tom vozíku dostávat a všichni na mě při tom koukali divně, to raději budu doma. Peníze mi stačí, protože mi vypomáhají i rodiče.“ (D8)

Tabulka 2 podrobně uvádí finanční stránku osob, kterým sice zdravotní stav umožňuje nástup do zaměstnání, ale tuto práci odmítají (zmíněných 38 % z celého souboru, což představuje 19 osob z 50). Všichni dotazovaní, kteří tvoří náš výzkumný soubor (50 osob), jsou příjemci invalidního důchodu, a to 25 osob je příjemcem invalidního důchodu I. stupně a 25 osob II. stupně.

Invalidní důchod a zaměstnání

I přesto, že všichni naši dotazovaní jsou schopni s ohledem na svůj zdravotní stav návratu do zaměstnání, ne všichni do něj nastoupí a zůstanou závislí na pomoci státu. Na druhou stranu jsou zde i osoby, které do zaměstnání po úrazu nastoupí, ale k příjmu ze zaměstnání pobírají ještě invalidní důchod. Tuto část tvoří celých 63 % dotazovaných z celého souboru, tedy 31 osob z 50, přičemž ¾ osob z tohoto počtu sdělily, že pokud by jim hrozilo odebrání invalidního důchodu v souvislosti s tím, že jsou schopné mít zaměstnání, toto zaměstnání by raději okamžitě opustily. Je pro ně snadnější dostávat menší, ale stabilní měsíční částku od státu, než chodit do zaměstnání. „Byl jsem po dvou letech na kontrole u posudkového lékaře a ten mi řekl, že jsem schopen mít dostatečný příjem a chtěli mi vzít invalidní důchod. Tak jsem přestal pracovat a dělám jen občasné brigády.“ (D14) „Přiznám se, že pracuji na černo, protože je pro mě důležité, abych nepřišel o invalidní důchod. Zachovám si obojí.“ (D16). Možnost přivýdělku využívají více muži, a to 21 osob, žen je pouze 10. Jako největší důvod je pro muže ten, aby zajistili svou rodinu po finanční stránce.

Z uvedené skupiny 63 % dotazovaných využívajících možnost mít k invalidnímu důchodu příjem ze zaměstnání, má 15 osob dokonce více než jedno zaměstnání, jedná se pouze o muže. Všech 15 osob uvádí, že včetně všech dávek, příspěvků a příjmů je jejich příjem vyšší než před úrazem a řádnou a pravidelnou docházkou do zaměstnání. „Po finanční stránce jsem velice spokojený. Mám dvě zaměstnání, jedná se o práci z domova a pobírám invalidní důchod. Můj celkový měsíční příjem je kolem 30.000,- Kč. Před úrazem jsem měl o 10.000,- Kč méně. I když bych s příjmem ze zaměstnání vyšel, byl bych hloupý, kdybych si o invalidní důchod a příspěvek na péči nepožádal.“ (D2)     

Důsledná rehabilitace

Žádosti o invalidní důchod by měla předcházet důsledná rehabilitace, povinnost ji absolvovat v České republice však neexistuje. Všichni naši dotazovaní absolvovali pobyt v nemocničním zařízení, neboť všichni utrpěli úraz vyžadující hospitalizaci. Ne všichni ale podstoupili rehabilitační proces. Z výzkumné skupiny pouze 41 osob, tedy 82 %, nastoupilo na rehabilitaci do rehabilitačního zařízení. Konkrétní důvody, proč zbylých 18 % osob nepodstoupilo rehabilitaci, byly odlišné, ale hlavní důvod byl společný, „nechtělo se mi“. „Po úrazu jsem byl v nemocnici asi půl roku. Nabízeli mi, že můžu jet do rehabilitačního ústavu, ale odmítl jsem to, už jsem chtěl domů.“ (D41) „Na žádnou rehabilitaci jsem už nejel, nechtěl jsem být dalších 8 týdnů bez rodiny.“ (D44) Různé výzkumy uvádějí, že právě intenzivní rehabilitační proces vede k rychlejšímu zotavení pacienta, a to má za následek i nižší náklady na jeho péči [29]. Mnohé vyspělé země vynakládají nemalé finanční prostředky na předcházení dopravních nehod, a to s ohledem na vysoké ekonomické náklady, přičemž dojde-li k úrazu, trvají na důsledné rehabilitaci, což je jedna z možností omezení ekonomických nákladů [30]. Mezi tyto vyspělé země patří také Spolková republika Německo, kde je hlavní podmínkou pro přiznání invalidního důchodu prověření, že daná osoba prošla důkladnou rehabilitací a není možné, aby se vrátila do zaměstnání, přestože se vyčerpaly všechny možnosti rehabilitace [31]. Osoby, které v našem případě nastoupily na rehabilitaci do rehabilitačního zařízení, všechny uvedly, že o invalidní důchod žádaly těsně před ukončením rehabilitačního pobytu, nebo ihned po návratu domů, a to z finančních důvodů.

DISKUSE

Každá z dotazovaných osob měla svůj životní styl, životní příběh a životní sny. Na konci tohoto příběhu mají všichni jednu věc společnou, a to dopravní nehodu, úraz a invalidní vozík jako následek úrazu. Velice početnou skupinu osob našeho výzkumu, které utrpěly úraz a následnou invaliditu, jsou chodci. Ti patří mezi nejvíce rizikové osoby, protože nejsou proti vzniku zranění prakticky ničím chráněni, proto zranění bývají natolik závažná, že končí smrtí nebo způsobí dlouhodobé onemocnění jedince, případně invaliditu [32].

I přesto, že všichni naši dotazovaní se náhle ocitli na invalidním vozíku, byli uznáni invalidními I. nebo II. stupně, tudíž všichni disponovali, i když sníženým, pracovním potenciálem. Z morálního hlediska by bylo zcela jistě správné, aby tyto osoby nastoupily do zaměstnání. Zvláště v případě, že Česká republika vynakládá na vyplácení invalidních důchodů nemalé finanční částky a počet uznaných invalidit stále roste [33]. Ovšem i v našem výzkumném souboru byli jedinci, kteří, i když to jejich zdravotní stav umožňoval, nenastoupili do zaměstnání. Je to způsobené tím, že mnozí z nich se nedokázali se svou odlišností od ostatních smířit [28].

Mohlo by se zdát, že osoby, které jsou uznány invalidními, mohou trpět akutním nedostatkem finančních prostředků. Ani jedna osoba z naší výzkumné skupiny si na tento nedostatek nestěžovala. Část z dotazovaných pracovat nechtěla, nastoupila do invalidního důchodu a spolu s dalšími dávkami od státu finančně vyšla. Další část výzkumné skupiny sice do invalidního důchodu také nastoupila, nicméně využila možnosti přivydělávat si nebo mít stálé zaměstnání a jejich celkový příjem byl vyšší než v době před úrazem. 

Finanční otázka je pro osoby v našem výzkumném souboru velice důležitá, stejně jako pro ostatní jedince, kteří utrpí úraz. Zcela nepochybně je ochrnutí a následná závislost na invalidním vozíku pro člověka jednou z nejtěžších vyrovnávacích životních zkoušek. Nicméně člověk by se měl i v podobných situacích v první fázi spoléhat sám na sebe a své okolí, zejména rodinu. Bohužel z našeho výzkumu je zcela patrné, že všichni dotazovaní využívají benevolentnosti systému a stanou se příjemcem invalidního důchodu, i přesto, že by si mohli zajistit příjem ze zaměstnání. Finanční podpora státu ve formě dávek je pro ně určitý druh jistoty. Většina z nich to bere tak, že by bylo nerozumné nepřijímat pravidelné měsíční dávky, když ta možnost je. O invalidní důchod navíc všichni dotazovaní žádali během rehabilitace nebo ihned po ní. V tomto ohledu by si Česká republika měla brát příklad ve vyspělých zemích, kde dbají na důkladnou rehabilitaci a až poté rozhodují o přiznání invalidního důchodu.  

ZÁVĚR

Analýza rozhovorů poukazuje na výraznou potřebu osob, které utrpí úraz a následkem tohoto ochrnou, zabezpečit svůj následující život po finanční stránce. Tuto vlastnost mají všechny dotazované osoby společnou. Odlišuje je ale to, jakým způsobem si zmíněné finanční zabezpečení opatří. Jedni se spolehnou na to, že jim pomůže stát, druzí využijí jak pomoci státu, tak se zapojí do budování finanční jistoty sami a mají zaměstnání. Obě tato řešení jsou nepochybně špatná, nicméně současný systém tyto osoby nikterak k návratu do zaměstnání nemotivuje. Naopak, pokud jim poskytne invalidní důchod, příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu, nabídne jim finančně uspokojivé řešení následku po úrazu. Tyto veškeré dávky stát jedinci poskytne v relativně krátkém čase po úrazu, a to bezprostředně po prvním rehabilitačním pobytu, kdy mnohdy zdravotní stav jedince není ještě zcela ustálen. Větší zodpovědnost k návratu do zaměstnání, případně vícero zaměstnání, cítí muži, což je zřejmě způsobeno pocitem zodpovědnosti za rodinu. Někteří z nich dokonce přiznávají, že spolu s dávkami od státu mají větší příjem než v době před dopravní nehodou a následným úrazem.   

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Monika Másilková

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Zdravotně sociální fakulta

J. Boreckého 1167/27

370 11 České Budějovice

e-mail: popsy1@seznam.cz