Zlatá medaile České lékařské společnosti J. E. Purkyně prof. MUDr. Zdeňku Mračkovi

Ve Vlasteneckém sálu pražského Karolina proběhlo dne 13. října 2020 za výrazně limitujících protipandemických opatření předání pamětních medailí České lékařské společnosti J. E. Purkyně osobnostem, které se významně zasloužily o českou medicínu. Mezi oceněnými obdržel na návrh České neurochirurgické společnosti zlatou pamětní medaili za celoživotní dílo také plzeňský neurochirurg prof. MUDr. Zdeněk Mraček (22). Právě v době, kdy jsme mu chtěli poblahopřát k jeho 91. narozeninám, jsme dostali zprávu, že panu profesorovi se nevyhnula nákaza COVID-19, takže gratulaci i rozhovor jsme museli odložit. Ač průběh nemoci nebyl lehký, pan profesor kritické dny přestál a v současnosti se z choroby úspěšně zotavuje.

Prof. Mraček se narodil v Plzni 6. ledna 1930. Osm dětských let strávil se svými rodiči na Podkarpatské Rusi, kde jeho otec sloužil jako důstojník československé armády. V rámci mobilizace byl povolán na Moravu. Krátce před vyhlášením protektorátu a záborem Podkarpatské Rusi a jižního Slovenska Maďary se otci podařilo zprostředkovat odjezd manželky a syna z Užhorodu do Čech spolu se vším nábytkem a několika bednami dalšího vybavení.

V Plzni pak Zdeněk Mraček dokončil měšťanskou školu a vystudoval klasické gymnázium. Když byl v maturitním ročníku, zemřel v září 1948 bývalý prezident Edvard Beneš. Studenti gymnázia mu chtěli vzdát úctu položením smutečního věnce u pomníku T. G. Masaryka. V kladení věnce jim zabránila policie (tehdy příslušníci Sboru národní bezpečnosti – SNB). Když věnec přenášeli do své školy, došlo k potyčce se skupinou komunistů a studenti byli zatčeni a uvězněni. Po 14 dnech byl Mraček propuštěn a jeho trestní stíhání bylo zastaveno, byl však vyloučen ze všech škol v republice. V roce 1948 byl také jeho otec propuštěn z armády. Následující rok pracoval Mraček jako pomocný dělník ve sladovně Plzeňského Prazdroje. Nakonec mu bylo umožněno složit maturitu v květnu 1949 a byl přijat ke studiu lékařské fakulty v Plzni (obr. 1).

Rodina byla v této době vystěhována z bytu v Plzni, nový byt našli v Holýšově. Přestože studenti vysokých škol dostávali odklad vojenské služby, Zdeněk Mraček byl 1. října 1951 povolán k 26měsíční vojenské službě v Pomocných technických praporech (PTP). Jednalo se vlastně o vojenské tábory nucených prací pro politicky nespolehlivé osoby. Sloužil u 53. PTP v Libavé a na Rajhradě. K mírnému zkrácení termínu přispělo jeho vyhlášení nejlepším kopáčem národního podniku Moravostav, na jehož stavbách byli pétépáci nasazováni. Po návratu do civilu v listopadu 1953 tak mohl pokračovat ve studiu medicíny. Promoval v roce 1957 (20).

Na otázku „ jak se medik Mraček stal pozdějším neurochirurgem“, profesor Mraček odpovídá: „Po nástupu na medicínu v roce 1948 jsme se scházeli ve spolku mediků. Staří studenti, kteří se tou dobou již pomalu připravovali k promoci, se nám posmívali, že na nás už žádný atraktivní obor medicíny nezbude. Většina z nich se totiž zajímala o chirurgii, internu nebo gynekologii. Rozhodl jsem se tedy, že svůj zájem zaměřím jinam a zalíbila se mi neurologie. Od 4. ročníku jsem začal fiškusovat na neurologické klinice u profesora Václava Piťhy. Ten mne po čase překvapil návrhem, zda bych nechtěl nastoupit na neurochirurgii k MUDr. Ledinskému, který hledá šikovného medika, který by mu pomohl při budování nového oddělení. Šel jsem se představit, nastoupil jsem jako fiškus v únoru roku 1956 a brzy jsem zjistil, že neurochirurgie je ve srovnání s neurologií daleko zajímavější. Tak začalo mé celoživotní intenzivní angažmá v mimořádně pozoruhodném chirurgickém oboru“ (24).

Po ukončení studia lékařské fakulty v roce 1957 začal MUDr. Zdeněk Mraček pracovat na neurochirurgickém oddělení chirurgické kliniky v Plzni pod vedením ordináře asistenta MUDr. Quida Ledinského, žáka královéhradecké neurochirurgické školy profesora Rudolfa Petra. V roce 1964 se však nechal zlákat nabídkou profesora Zdeňka Kunce a nastoupil na neurochirurgickou kliniku v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Zde později složil atestaci z neurochirurgie (1, 2, 20, 21).

V září roku 1966 se MUDr. Mraček vrátil zpět do Plzně na uvolněné místo ordináře neurochirurga. Vyzbrojen znalostmi Kuncovy a Petrovy neurochirurgické školy (sám se nazývá křížencem – bastardem obou škol), houževnatostí a nesmírnou pracovitostí, zasvětil svůj život neurochirurgii. Brzy vynikl jako skvělý diagnostik, brilantní operatér a novátor, který zavedl a prosazoval nové postupy v léčbě kraniocerebrálních poranění, akutní léčbě cévních onemocnění mozku a v léčbě neztišitelné bolesti (obr. 2). Prosazoval aktivní urgentní přístup při diagnostice a léčení pacientů s cévními mozkovými lézemi. Zdůrazňoval akutní provádění angiografií. Bouřil proti do té doby vžité představě, že součástí cévní mozkové příhody je i výskyt dekubitů. Byl průkopníkem urgentní a intenzivní péče o neurochirurgické pacienty a speciálně o pacienty s cévní mozkovou příhodou a s poraněním mozku.

Mračkův odborný zájem byl široký. Rozpracoval Kuncovu modifikaci Sjöquistovy trigeminální traktotomie u pacientů s neuralgií trigeminu a rozšířil ji o traktotomii glossofaryngeálního traktu a protětí senzitivních krčních kořenů u pacientů s neztišitelnou bolestí při malignitách obličeje a krku. Prioritně zavedl extradurální subtemporální přístup k procesům destruujícím apex pyramidy. Věnoval se též chirurgii páteře a míchy v celém rozsahu. Propagoval dekompresivní laminektomii při stenózách bederní páteře (5). V roce 1970 publikoval práci o zástavě krevní cirkulace v mozku při akutní nitrolebeční hypertenzi (18). Prioritně u nás operoval stenózu kanálu páteřního u chondrodystrofických trpaslíků (10).

Poprvé v neurochirurgii popsal klinické příznaky a angiografický obraz nemoci Moya-Moya (19, 23). Trvalý zájem o přesnou diagnostiku ho vedl k uveřejnění početné sestavy nemocných s „abdominální symptomatikou“ jako klamným projevem mozkového nádoru či míšní expanze (6).

K léčbě maligních tumorů mozku u řady pacientů použil chirurgickou redukci nádorové tkáně s následným podáváním chemoterapeutik kontinuální přetlakovou infuzí do krkavice.

Významnou oblastí zájmu byla diagnostika a léčba vývojových vad centrálního nervového systému, dětského hydrocefalu a novorozeneckých hygromů. Jako první u nás diagnostikoval a léčil dětské pacienty s Dandyho-Walkerovým syndromem a publikoval mimořádný soubor pacientů s aneurysmatem vena magna Galeni (13).

Výčet významné publikační činnosti by mohl dále pokračovat. A které ze svých odborných prací si profesor Mraček cení nejvíce? Jsou to zvláště práce z oblasti neurotraumatologie. V monografii věnované frontobazálním poraněním popsal klinickou trias: poranění spodiny lebeční, slepotu a poranění intrakraniálního úseku karotidy při frontobazálních poraněních (7, 11). Popsal poranění chiasmatu stopkou hypofýzy při těchto poraněních (9).

V sedmdesátých letech 20. století proslul svým návrhem dekompresní kraniotomie při léčení edému mozku a její trvalou propagací i přes dlouhodobou nedůvěru a nesouhlas ostatních neurochirurgických pracovišť (8, 14). V současné době je dekompresní kraniotomie již trvalou součástí naší neurochirurgické operativy, jak potvrzuje monografie doc. Jana Mračka, neurochirurgického pokračovatele rodu (4). V roce 1979 objasnil hranici zachování míšních funkcí od úrovně krčních segmentů při rozvoji klinické smrti mozku po těžkých kraniocerebrálních poraněních v práci o funkční cerebromedulární disociaci při mozkové smrti (17).

Prof. Mraček publikoval 180 prací (z toho 35 v zahraničí) a napsal dvě monografie reflektující obrovskou zkušenost na poli neurotraumatologie (11, 12). Přednesl 520 přednášek na odborných shromážděních doma i v zahraničí. Byl aktivním a bouřlivým diskutérem na odborných shromážděních všech úrovní a uznávaným odborníkem v oboru neurochirurgie u nás i za hranicemi. O mezinárodním ohlasu svědčí fakt, že byl poctěn udělením čestného členství Skandinávské neurochirurgické společnosti a Italské neurochirurgické společnosti. Stal se členem a lektorem ESPN (European Society for Pediatric Neurosurgery) a členem Evropské a Světové neurochirurgické společnosti.

Jeho negativní až provokativní postoj ke komunistickému režimu byl na překážku získání akademických hodností a dlouho bránil i proměně neurochirurgického ordinariátu v rámci chirurgické kliniky v samostatné neurochirurgické oddělení. K této změně došlo až v lednu roku 1983. Přesto profesor Mraček neúnavně a nezištně předával své bohaté odborné a životní zkušenosti studentům Lékařské fakulty v Plzni a také mladým lékařům a adeptům neurochirurgie.

Co bylo tím hlavním motorem ženoucím primáře Zdeňka Mračka k takovému hektickému výkonu i za nepřízně okolí a bez významnější podpory a ocenění ze strany vedení Fakultní nemocnice a Plzeňské lékařské fakulty? Sám říká, že měl tři důvody k takové aktivitě:

1. Neurochirurgie nebyla uznávána jako samostatný obor, proto bylo třeba trvale dokazovat, že se jedná o obor významný, dostatečně široký a závažný, vyžadující samostatnou specializaci a zasluhující svou svébytnost.
2. Snaha o vymanění z organizačního područí chirurgické kliniky.
3. Snaha o vybudování dobré pověsti pracoviště a získání osobní prestiže.

Teprve po sametové revoluci v roce 1989 byla i na domácí půdě oceněna dosavadní rozsáhlá vědecká a klinická práce prim. MUDr. Zdeňka Mračka i jeho morální kvality a bezúhonnost. Na jaře 1990 byl na čtyřleté období profesor Mraček zvolen prezidentem České a Československé neurochirurgické společnosti.

Dne 1. června 1990 byl v rámci rehabilitací jmenován docentem a 1. června 1992 po habilitaci získal titul profesora Karlovy Univerzity pro obor neurochirurgie. Dne 5. prosince 1990 byl na čtyřleté funkční období zvolen primátorem města Plzně (obr. 3).

Od roku 1997 byl řadu let členem redakční rady časopisu Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie. V roce 1990 byl oceněn čestným členstvím Československé neurochirurgické společnosti a v roce 2007 byl poctěn čestným členstvím České neurochirurgické společnosti.

Za významný vědecký přínos v oblasti neurochirurgie a mimořádné působení ve funkci primátora města Plzně v letech 1990–1994 bylo profesoru Zdeňku Mračkovi dne 27. 10. 2008 uděleno čestné občanství města Plzně a v r. 2010 by uveden do Dvorany slávy Plzeňského kraje. Tato ocenění a uznání jsou logickým vyvrcholením mnohaleté usilovné klinické a pedagogické práce a politické aktivity profesora Zdeňka Mračka.

Profesora Mračka lze bez nadsázky označit za zakladatele plzeňské neurochirurgické školy, která má dobré jméno nejen v České republice. Neurochirurgické oddělení plzeňské Fakultní nemocnice vedl do roku 1995, tedy plných 29 let. Jako profesor lékařské fakulty působil aktivně do roku 2003.

Celoživotní dílo a působení prof. MUDr. Zdeňka Mračka, jeho nekompromisní postoje, osobitý projev a diskutérská aktivita, životní síla a optimismus zanechaly hlubokou stopu ve vědomí jeho kolegů neurochirurgů, neurologů, otolaryngologů, oftalmologů, stomatochirurgů, chirurgů i pediatrů, s nimiž úzce spolupracoval. Jubilant dosud udržuje kontakt s plzeňskou neurochirurgií mimo jiné i prostřednictvím svého syna Jana, který jde ve šlépějích svého otce (obr. 4).

Profesor Mraček má dnes již více času. Užívá ho po svém – ke studiu svazků své knihovny, jejichž počty s láskou rozhojňoval celý život. Má čas na zamyšlení nad během života a zaznamenání některých jeho kapitol ve svých dlouho a zatím neúspěšně připravovaných pamětech, o jejichž sepsání byl požádán. Neztratil se ani ze společenského života a nadále se účastní některých aktivit Plzeňské radnice a Rotary klubu. Je pravidelným návštěvníkem přednáškových večerů Spolku lékařů v Plzni. Rád si však vychutnává i klid uprostřed přírody na své chatě v Mitrovicích, kterou obývá v letních měsících se svými nejbližšími či často jen ve společnosti psa Maxe.

Se svými životními zkušenostmi a zážitky se prof. Mraček podělil v sedmi pokračováních na stránkách fakultního periodika „Facultas nostra“. Řada z nich ilustruje politické klima let, v nichž se za mnoha konfrontačních peripetií odehrávala jeho profesní kariéra. Uvádíme některé z nich (15).

Milování se odkládá. K přijetí na vysokou školu bylo roku 1949 vhodné (nebo nutné) předložit u přijímacího pohovoru doklad o prázdninové pracovní brigádě. Tak se stalo, že nás jakýsi ústřední organizátor vyslal na stavbu železniční trati u Sázavy poblíž Přibyslavi. Čtyři maturanti z Plzně se ocitli mezi brigádníky ucházejícími se o přijetí na VŠPHV (Vysoká škola politických a hospodářských věd, dříve Vysoká ekonomická, Komerční inženýři). Tato vysoká škola byla silně marxisticky infiltrovaná, podle toho vypadala politická skladba uchazečů a především pak komunistických svazáků, vedoucích tábora. V prudké stráni u Sázavy jsme kopali zářez pro plánovanou trať. Tvrdá námaha, letní horko a žízeň, pili jsme i vodu z řeky (tehdy to ještě šlo). I u kádrově vybraných účastníků se občas dal pozorovat ironický podtón a úšklebky při zpěvu známé budovatelské písně „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…“. Naše plzeňská skupina se hned zpočátku kádrově pošpinila u táboráku výběrem písní Škoda lásky (Roll out the barrels) a Tipperary. Nezapomenutelně absurdním zážitkem bylo vyloučení z tábora dvou (ona a on) vedoucích, kteří byli zpozorování, jak spolu mizejí v lese. Vládnoucí táborové heslo „když se buduje socialismus, není čas na milování“ nedovolovalo žádné sexuální zážitky. Láska se odkládá kvůli budování.

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Roku 1952, v době vrcholící agresivity komunistické totality, jsem jako vyhozený student, „stár 22 let“, trávil s mnoha dalšími postiženými pár let života s lopatou u pracovních vojenských jednotek PTP. Domácí i mezinárodní politická situace nebyly zdrojem pro optimistické ladění. V té době jsem si opakovaně nechával od naší vojenské kapely zahrát (v pozadí byla možná trochu nostalgie i chuť provokovat) známou píseň „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře“. Jak muzikanti, tak i posluchači pravidelně živě reagovali s vděčným porozuměním. Čerstvě k naší jednotce přidělený politruk četař Kurhajec, s myslí bdělou a třídně ostražitou, popuzeně zareagoval a zlomyslně poznamenal: „Soudruhu vojíne, vy nahoře nikdy nebudete, na to můžete zapomenout!“ Nezapomněl jsem, dávný zážitek se mi po 40 letech vybavil, ale již v nové společenské a osobní situaci.

Komunista u PTP. Všeobecně je známo, že do jednotek PTP (Pomocné technické prapory, Vojenské tábory nucených prací) byli povoláváni muži, které režim považoval za politicky nespolehlivé a nepřátelské. U krumpáče a lopaty, jediné zbrani těchto „vojáků“, se sešli synové živnostníků, sedláků, šlechticů, bohoslovci a kněží, vězni, umělci, intelektuálové, Němci i studenti (např. z plzeňské fakulty bylo postiženo asi osm mediků). Na jaře roku 1952 mezi vystrojovanými nováčky se překvapivě objevil člen komunistické strany. Když zjistil, k jaké jednotce je povolán, odmítal nastoupit a nezkrotně protestoval, jeho rodiče na velitelství svými celodenními hysterickými výstupy předvedli, jaký mají nejen oni, ale i vládnoucí partaj názor na PTP, tuto bandu vyvrhelů a kriminálníků. Nic nepořídili, synáček při odvodu dostal špatný kádrový posudek, možná urazil domovní důvěrnici či nepozdravil uliční výbor, musel do vojenského mundůru s černými výložkami. Chlapec dlouho urputně odmítal v jídelně sedět s námi u společného stolu. Časem se mu podařilo vnutit se politrukům do kanceláře. Strana ho nezavrhla, přestože u PTP jsme byli trvale všichni vojíny, stal se do roka svobodníkem. Odporu k nám se nezbavil a frčka na rameni sloužila pak jako užitečný signál.

Komunisté potřebují zvýšený dohled. Po letních prázdninách v osmdesátých letech 20. století se ve Fakultní nemocnici zjistilo, že z povolených rekreačních pobytů v zahraničí se zpět do socialistické náruče nevrátilo několik lékařů. Pikantní bylo, že všichni byli vlastníky tzv. rudé knížky. Byl z toho bol hlavy na ředitelství s následným rozhodnutím o zvýšeném kádrovém dozoru. Všichni vedoucí oddělení byli vyzváni ke zvětšení obezřetnosti při hodnocení a doporučování žadatelů o výjezdní doložku. Při návštěvě kádrového referenta jsem si nemohl odpustit poznámku, že si dám pozor a zvlášť ostražitou pozornost zaměřím, jak ukázaly letní zkušenosti, především na členy KSČ.

Provokační socialistický závazek. Jedním ze způsobů, které měly vést ke zlepšení a zkvalitnění práce, bylo vyhlašování socialistických soutěží a pracovních závazků. Časem došlo k degeneraci a formalismu každoročně se opakujících akcí. Neurochirurgické oddělení vynikalo v sedmdesátých letech 20. století výbornou péčí, kterou se zájmem a mimořádně intenzivně a pečlivě prováděly naše sestry (při výuce platilo heslo „sklon k dekubitům nemá nemocný, ale ošetřující personál“). Dlouhodobě mě trápila a rozčilovala nekvalitní péče o ochrnuté a bezvědomé pacienty v ostatních nemocnicích. Přihlásil jsem proto do socialistického soutěžení ve Fakultní nemocnici téma „ani jeden nemocný s dekubitem“. Náš návrh byl rozhořčeně zamítnut s poznámkou, že ten Mraček zase provokuje. (P.S.: Nedávno jsem se ve zdravotnickém tisku dočetl, že tato problematika se stala centrem intenzivního zájmu, po 40 letech.)

Odmítnutí kandidatury věd, CSc. V klubu lékařské fakulty v Kolárově ulici jsem jako ordinář pro neurochirurgii (tedy zaměstnanec zdravotnictví) slavil s početnou skupinou známých a přátel své padesátiny. Ve společnosti se objevil kádrový tajemník z děkanátu lékařské fakulty a připomněl mi, že již před rokem mě upozornil, že bych měl být docentem. Trochu překvapen jsem souhlasil, ale vědom si své odborné kvality a dobré pověsti, jsem zvýšil nabídku poznámkou, že už bych spíše měl být profesorem. Tajemník, zaskočený opovážlivou odpovědí, namítal, že se musím stát nejdříve kandidátem věd. Odmítl jsem takovou nabídku s přesvědčením, že smyslem kandidatury sice bylo prokázat schopnost adepta nastudovat literaturu a sepsat odborný článek, ale jako přívažek ještě doplnit politickou filozofickou práci. Namítl jsem, že je to pod mou úroveň, odborných článků a přednášek jsem sepsal několik stovek, kandidatura je pro začínající kluky, a kandidaturou věd se dále nehodlám zabývat. Po několika týdnech zaklepal na dveře mé pracovny mladý muž, představil se jako asistent katedry marxismu a oznámil mi, že byl pověřen soudruhem tajemníkem, aby za mě vypracoval marxistickou práci pro kandidaturu věd (soudruzi bystře pochopili, proč se nechci kandidátskou prací zabývat). Po krátkém čase přišel opět, že si s tematikou filozoficko-politickou v lékařství neví rady, zda bych mu s tím nepomohl, protože dosud pracoval jen s techniky. Pomoc jsem neposkytl, přinesl mi proto jako vzor dvě starší kandidátské práce obsahující i politické články. Zůstal jsem pasivní, vyslaný asistent bezradný, záležitost časem usnula. Dvě vzorové kandidátské práce mám jako památku ještě někde založené.

Proč byla sametová revoluce nekrvavá? (16) Mnoho dní po studentské demonstraci 17. listopadu 1989 nebylo rozhodnuto o dalším průběhu, trval strach z odvetného vládního zásahu. Po obvodu Prahy čekaly dovezené lidové milice (např. z Plzně dva autobusy), někteří armádní velitelé nabízeli své jednotky. Považuji za nutné zdůraznit, že je pozoruhodná, v této konfrontaci až nepochopitelná, pasivita vládnoucího režimu. Odpověď vidím v jedné nenápadné, ve všech vzpomínkách stále opomíjené události, v návštěvě sovětského velvyslance u generálního tajemníka KSČ M. Jakeše. V tisku byla jen nenápadná zpráva, přesto jsem byl tehdy přesvědčen, že pravděpodobně došlo k rozhodnutí, které zásadně ovlivní průběh eskalující revoluční situace. Následující ráno byly nečekaně odeslány milice zpět domů (je známo, že Plzeňským se moc nelíbil ten „zbytečný zájezd“). Při střízlivém hodnocení osmdesátých let vidíme, že k nástupu politických změn bylo nakročeno, když po dlouhé éře vlády rychle se střídajících a umírajících sovětských bolševických starců, se objevil v Kremlu relativně mladý Michail Gorbačov. Zahájil v SSSR kampaň radikálních reforem a nutil své poddané satrapy ve východní Evropě, aby dělali totéž. Dával jim opakovaně najevo, že s vojenskou intervencí, jako byl srpen 1968, nepočítá, že si sami musí dokázat udržet podporu vlastního lidu. Tento svůj názor také prezentoval roku 1988 v projevu v OSN. Gorbačovovo reformní tažení bylo provázeno známými hesly perestrojka a glasnosť. Tato pozdní polistopadová úvaha nechce přehlížet význam mohutného vzedmutí lidového odporu proti komunistickým vládám ve všech satelitních zemích. Je pokusem přidat k romantice a opojnému nadšení z listopadového převratu trochu kritické reality a střízlivosti připomenutím jednoho opomíjeného faktoru, který listopadové události ovlivnil. Dějinotvorná úloha generálního tajemníka KSSS Gorbačova je neoddiskutovatelná. Jeho obhájci ho charakterizuji jako excentrického humanistu a vizionáře. Kritici v něm vidí naivního idealistu, který nedokázal dobře odhadnout důsledky svých vizí. Pro nás je hlavně pozitivní, že výsledkem jeho reforem byla destrukce totalitního komunistického systému jak v SSSR, tak i v zahraničí, a také přesvědčivým důkazem, že komunismus nelze reformovat („demokraticky komunismus“ je typické oxymoron, protimluv).

ZÁVĚR

Bližší informace o práci prof. Mračka a genezi plzeňské neurochirurgie lze hledat v letopisu, který byl vydán k 50. výročí plzeňské neurochirurgie, případně i v dalších pramenech (2, 3). Panu profesoru MUDr. Zdeňku Mračkovi lze závěrem popřát především pevné zdraví, stále dobrý rozmar, rodinnou pohodu a snad v brzké době publikované vydání jeho pamětí, k němuž ze svého bohatého života poskytl veškeré podklady.

adresa pro korespondenci:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz