Syllaba Ladislav – profesor interny

Profesor vnitřního lékařství, žák Josefa Thomayera, jeden z nejvýznačnějších českých internistů na přelomu 19. a 20. století. Ladislav Syllaba se narodil 16. června 1868 v Bystřici u Benešova, střední kolu absolvoval ns gymnáziu v Kolíně, kde maturoval v r. 1886. Pak nastoupil na pražskou lékařskou fakultu, kterou dokončil v rekordním čase, promoval v r. 1892 (promoce summis auspiciis).

Po promoci se Ladislav Syllaba stal externím lékařem pražské všeobecné nemocnice, kde pracoval krátce jako externí lékař na kožním, infekčním, interním a očním oddělení. V roce 1893 pobýval hodně v cizině, podnikl studijní cesty do Vídně, Štýrského Hradce, Mnichova, Padovy, Curychu a Basileje a nakonec zůstal i několik měsíců v Paříži. V září 1894 se stal asistentem interního oddělení polikliniky, kde působil až do roku 1902. Během té doby absolvoval další studijní pobyty v Bruselu, v Berlíně, v Holandsku, Anglii a Skotsku i v řadě jihoněmeckých univerzit později i v Turecku.

Syllaba a Pelnář

V roce 1901 byl prof. Ladislav Syllaba habilitován Josefem Thomayerem pro patologii a terapii nemocí vnitřních, o dva roky později se stal vedoucím interního oddělení polikliniky, aby posléze otevřel soukromou praxi. V roce 1909 byl jmenován mimořádným profesorem.

Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se stal přednostou interního oddělení vojenské nemocnice v pražské Strakově akademii a posléze v Praze-Vršovicích. Nakonec působil v Terezíně (až do r.1918).

V roce 1919 byl po odchodu stárnoucího a konzervativního profesora Emericha Meixnera jmenován řádným profesorem a přednostou I. lékařské kliniky, toto místo zastával až do své smrti. Současně byl i osobním lékařem pana prezidenta T. G. Masaryka.

V následujícím desetiletí se stal profesor Syllaba spolu s přednostou II. interní pražské kliniky Josefem Pelnářem vůdčí osobností české interny. Oba vytvořili skvělé školy, z nichž vyšli téměř všichni přední čeští internisté pozdější doby. Z Pelnářovy kliniky to byli mimo jiné profesoři Josef Charvát, Bohumil Prusík, Antonín Vančura, František Herles, Rudolf Vanýsek, Jaroslav Teisinger a jiní. Syllabovými žáky byli hlavně Kristián Hynek, Jaroslav Hořejší, hematolog Vladimír Jedlička, nefrolog a gastroenterolog Jiří Scheiner (pozdější profesor v Plzni), kardiolog Klement Weber, ftizeolog Jaroslav Jedlička, neurolog Kamil Henner, Vratislav Jonáš, radiolog Jan Baštecký, zakladatel českého tělovýchovného lékařství Jiří Král, pozdější profesor v Olomouci Pavel Lukl a jiní. Obě školy mezi sebou soupeřily, někdy více méně otevřeně, někdy skrytě.

Odborné práce i prestižní ocenění

Jako Thomayerův žák se Syllaba také zprvu zajímal o neurologii a v této oblasti publikoval. V roce 1919 spolu a Pelnářem a Heverochem založili Purkyňovu společnost pro výzkum duše a nervstva. Krátce po smrti Antonína Heverocha, v roce 1927, byl i jejím předsedou, ale později, v polovině dvacátých let, o neurologii ztratil zájem a přenechal ji na své klinice Hynkovi a hlavně Hennerovi. Ze Syllabových neurologických prací z ranného období uvádím Dva případy nemoci Pottovy s různým chováním reflexu patellárního. Klonus kolenní (Čas. lék. čes., 1895), Zvláštní druh respirační neurosy (Sborník klinický, 1899) a psal také O vztazích obrny zvratného nervu hrtanového k vnitřním chorobám (t., 1902).

Jádrem Syllabnových prací byly však choroby interní. Významný byl již jeho habilitační spis O pathogenesi zhoubné chudokrevnosti (Praha, 1901, 2 d.), v němž podal svou koncepci toxické hemolýzy, ale i později se věnoval hematologickým problémům, jakož i otázkám endokrinologickým, chorobám plicního a zažívacího ústrojí a hlavně kardiologii. Jeho nejvýznačnějším dílem byla Nauka o lékařském poklepu a poslechu (1. díl 1918, 2. díl 1925). Kniha byla plně doceněna až po letech.

Ladislav Syllaba vybudoval na své klinice řadu nových pododdělení. Byl velmi aktivní ve spolkovém a veřejném životě. Po jistou dobu redigoval i Časopis lékařů českých, Sborník lékařů, Thomayerovu sbírku přednášek a rozprav z oboru lékařského a Nové Atheneum.

Byl členem Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění, České národní rady badatelské, Slovanského ústavu, Masarykovy akademie práce, již zmíněné Purkyňovy společnosti, tři roky byl i předsedou Spolku českých lékařů a čestným členem Spolku českých mediků. Byl i člen mnoha zahraničních lékařských společností ve Francii, Polsku, Jugoslávii a Estonsku, obdržel i francouzský řád Čestné legie a jugoslávský řád sv. Sávy I. stupně.

Členem Mladočechů

Ladislav Syllaba byl jako Thomayerův žák uvědomělým Čechem a českým vlastencem. Před válkou byl aktivním členem Národní strany svobodomyslné, jejíž členové byli známí jako Mladočeši, za války byl činný v protirakouském odboji kdy koordinoval činnost lékařů v různých pomocných akcích, v letech 1918–1920 byl členem prvního Revolučního národního shromáždění za Národně demokratickou stranu. Výbor ze svých článků z válečné doby vydal pak v r. 1927 pod názvem Cestou ke svobodě (1914–1918) . Posmrtně uspořádal z jeho pozůstalosti studii o něm jeho syn Jiří Syllaba v roce 1933 ji vydal pod názvem Z deníku L. Sylaby.

Syllaba byl štíhlé vyšší vzpřímené postavy, řidších vlasů. Měl malý kartáčovitý

knírek po nosem, skřipec s lehkou černou obrubou, později brýle. Podle prof. Vondráčka byl to člověk neobyčejně ušlechtilý, pilný, svědomitým typický perfekcionista, sečtělý, s obrovskými vědomosti, eticky založený, s humanistickými ideály Snažil se svěřené mu žáky co nejvíc naučit a vštípit jim i všeobecně platné mravní principy. Dbal na správnou češtinu a snažil se používat a případně vytvářet i české odborné medicínské názvosloví. Své žáky povzbuzoval k publikační činnosti a odborné četbě, byl ochoten jim kdykoliv poradit.

Také o Syllabovi se vyprávěly četné historky, i když daleko méně než o Pelnářovi či o Hynkovi

Některé zde připomenu

Jiří Syllaba, také pozdější profesorem vnitřního lékařství, si od dětství nesmírně vážil svého otce Ladislava. Byl mu vzorem a autoritou, přestože byl přísným a nekompromisním při jeho výchově.

Mladý Syllaba dělal ve studentských dobách lehkou atletiku, dokonce závodně, věnoval se hlavně běhům na střední tratě. Při tréninku na stadionu SK Slavie (tehdy do byl přední lehkoatletický klub) upadl při předávání štafetového kolíku a šeredně se odřel. Lehkoatletické dráhy byly tehdy škvárové, žádný tartan či něco podobného neexistovalo, a tak měl rozsáhlé odřeniny na hrudníku, kůže byla místy sedřená až do krve.

Přišel domů, ukázal to otci. Počítal, že nebude muset druhý den do školy. Jako každý student byl rád, že se bude moci ulejt. Ale otec si to prohlédl, odstranil zbytky škváry z rány, vyčistil ji, namočil štětičku do jodové tinktury a pořádně mu odřená místa natřel.

A student Jiří Syllaba do školy musel.

Svého profesora MUDr. Ladislava Syllabu, přednostu I. pražské interní kliniky, si jeho asistenti a sekundáři nesmírně vážili a ctili. Ale i on dostal přezdívku, jako skoro každý šéf kliniky. Nejen Dominus (tedy pán), jak se o něm jako skoro o každém šéfovi kliniky mluvilo, ale Syllaba dostal od svých sekundářů i přezdívku „Antiquus“

Znělo to vznešeně, jak byl vznešený i v tom nejlepším smyslu slova sám pan profesor.

Samo sebou se o přezdívce dozvěděl. Měl smysl pro humor, což není u představených vlastnost zcela běžná, a tak se smál. Dělal ale, že se zlobí a stěžoval si: „Antiquus! Kdyby mně říkali starý, na prosím, ale oni mi říkají Starobylý!

Profesor Ladislav Syllaba oslovoval zásadně při zkouškách všechny posluchače „pane kandidáte.“

Jednou jeden z těchto zkoušených projevil totální neznalosti v disciplinách vnitřního lékařství. Profesor Syllaba se zamračil a zeptal se: „Víte pane, co to znamená latinsky kandidát?“

Medik sice ani toto nevěděl, ale ze zadních lavic kdosi napověděl: „lesknoucí se, třpytící se…“

Syllaba to slyšel a dokončil: „No vidíte, pane. Je to zcela nedostatečné. A lituji, že jsem vám nemohl říci ani pane kandidáte. Ale opravdu ten lesk a třpyt tu nebyl žádný.“

Poslední z historek uvádím poněkud s rozpaky. Dostal jsem ji od svého šéfa, pana profesora MUDr. Karla Mathona, který mě ujistil její pravdivosti. Zveřejnil jsem ji v jedné se svých prvních knížek, ale pak mi napsala paní Syllabová, že pan profesor netrpěl nikdy na migrény, dokonce ne spojené s přechodnou afázií. Takže o pravdivosti, na rozdíl od jiných, si nejsem jist. Ale je tak hezká a odpovídala by tomu, jaký pan profesor mohl být, a tak ji s jistými pochybami uveřejňuji.

Pan profesor Syllaba trpíval na migrény, často velmi silné, někdy i spojené s přechodnou poruchou řeči. Jednou byl přivolán ke svému dlouholetému pacientovi, který byl na tom již velmi špatně, prakticky umíral.

Již při vyšetřování se začala panu profesorovi ozývat migréna a po chvíli začal pociťovat první známky poruchy řeči. Zamaskoval to, vyšetření dokončil mlčky a šel se do koupelny umýt.

Myl se dlouho, migréna nepolevovala, porucha řeči také ne.

Manželka nemocného byla již netrpělivá, nevydržela to, vešla do koupelny a s úzkostí se ptala: „Tak co, pane profesore,jaké to je? Je ještě nějaká naděje?“

Syllaba jen mlčky zavrtěl hlavou, dokončil mytí a při odchodu něco nezřetelně zamumlal.

V noci pacient zemřel.

Po pohřbu přišla manželka Syllabovi poděkovat za jeho dlouholeté léčení: „Pane profesore, já to na vás poznala, že je to s Františkem beznadějné. Bylo na vás vidět, jak jste dojatý, nemohl jste ani mluvit. Děkuji vám moc.“

Profesor Ladislav Syllaba zemřel uprostřed pilné práce. Po zápalu plic dostal empyém hrudníku – tehdy ještě nebyla antibiotika – a zemřel dne 30. prosince 1930 Praze ve věku 62 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.