Nekrolog k úmrtí prof. Zdeňka Mařatky

2. dubna 2010

Velká obřadní síň krematoria ve Strašnicích, Praha

Milá maminko, drahá rodino, vážení přátelé, dámy a pánové,

Sešli jsme se, abychom uctili památku profesora Zdeňka Mařatky. Dovolte, abych tedy za rodinu řekl pár slov o tatínkovi. Spíše než k obsáhlému souhrnu významu jeho díla a života se přikloním k rozpomínání se na poslední dny, které byly tak silné a které dokonale dokreslují sílu a jedinečnost jeho ducha.

Když jsem asi před deseti dny přijel rychle z Paříže do Prahy, abych byl s ostatními tatínkovi nablízku, jedna z prvních věcí, které mi řekl, bylo: zkracovat. I se tomu sám zasmál. Krátit, zestručňovat, zjednodušovat, nerozmělňovat, prostě zkracovat. Stejně tak jako ve filmu, který měl tak rád, na text Bohumila Hrabala – Postřižiny. Filmu o lásce, chuti k životu a měnící se době.

Pro mě jako by se doba také změnila, neboť s tatínkem odešlo celé 20. století. 96 let! Ta neuvěřitelná akumulace vědění, moudrosti a sebedisciplíny,  kterou oslňoval, byla ovocem první republiky a jejího masarykovského ducha. Tatínek byl renesanční člověk a jeho poslední dílo, kniha „Zamyšlení nad medicínou, životem a světem“ to dosvědčuje. Měl jasný názor a postoj ke všemu dění kolem sebe – nejen medicína, ale literatura, umění, věda, politika, jazyky, etika, náboženství, filosofie… Měl desítky a desítky latinských přísloví či citací Homéra, které vždy vytasil jako trumf hráče, který dokonalým strategickým tahem odzbrojí své okolí a dovedl své argumenty do nadčasové polohy. Ještě čtyři dny před smrtí mně diktoval stať o smyslu českých dějin. Ještě v této chvíli mu nesmírně úpěnlivě záleželo na budoucím osvíceném zachování svobodného českého státu v evropském kontextu a na slovanských základech. A toto jeho celoživotní národní uvědomění dostalo až havlovsky absurdní dimenzi, když mě při jeho zřejmě posledním pokrmu požádal, abych mu k tomu hrál na klavír národní hymnu. Jedl polévku, ale při tom si vychutnával to, kde domov můj.

Jeho lékařskou dráhu, která stavěla mosty, modelovala a určovala hlavní směr jeho oboru, si netroufám stopovat, to jistě udělají povolanější. Vím ale, že jeho celoživotní snažení mělo ohromný smysl a zásadně ovlivnilo vývoj české a světové gastroenterologie.

Měl bych asi zkracovat a tak už jen k jeho oblíbenému tématu v poslední době a tím byla entelechie, vyšší princip. Tatínek byl, možná že překvapí, když to řeknu, byl vlastně věřící. Ale jako zakladatel endoskopické terminologie neuznával termín věřit. On nevěřil. On byl přesvědčen. Přesvědčen a připraven obhájit své přesvědčení o entelechii, inteligentním plánu, tvůrčí síle, která vdechuje jiskru do mechanismu vesmíru a dává mu smysl, i když my sami nejsme sto tento smysl pochopit. Je nám však dáno ho vytušit a přijmout ho.

A v tomto smyslu přijímám tatínku i já tvůj odchod, jako převtělení této tvůrčí jiskry, která nezhasíná, která se stále vrací a proměňuje, a která je nositelem světla.