Když jsem v prvním ročníku na medicíně přeřízl celý nervově cévní svazek, řekl jsem si, že ze mě neurochirurg asi nebude

Jak se daří na patologii v Havířově?

Naštěstí se nám daří dobře. Máme šikovné laborantky a skvělou vrchní, která se o nás o všechny stará a my doktoři se tak můžeme soustředit více na práci. Každý z lékařů má na oddělení nějakou svou roli, a tak jsme schopni jako celek zatím vše stíhat (klepu na dřevo, protože život je křehký a cesty Páně jsou nevyzpytatelné). Na poměry okresní patologie máme spoustu imunohistochemických protilátek, které můžeme v případě potřeby bez problémů aktualizovat a doplňovat. Je to i díky panu řediteli, který je velice schopný manažer, ví, co je třeba v nemocnici podpořit, a dokonce i chápe, že naše práce nespočívá v tom, že bychom každý den od rána do pozdního odpoledne pouze pitvali. V nemocnici např. letos pořídili nový robotický chirurgický systém da Vinci, díky kterému máme ještě více materiálu, než tomu bylo doposud, zatím zejména z urologie. Rovněž ostatní obory nás nepřestávají zásobovat, včetně naší neúnavné hematoonkologie s jejich kostními dřeněmi.

Jaká byla tvá cesta k patologii a proč ses rozhodl pro tento obor?

Legendární otázka, na kterou má každý patolog originální odpověď. A já asi nebudu výjimkou. Když jsem se hlásil na medicínu, tak jsem měl představu, že budu pracovat jako neurochirurg. Avšak již v prvním ročníku na medicíně v Brně při pitevních praktikách jsem při preparaci přeřízl celý nervově cévní tibiální svazek a řekl jsem si, že toto by se neurochirurgovi asi stávat nemělo. Následující roky (během celé medicíny a potom i v práci až do atestace) jsem si pak v hlavě neustále střídal povolání, která bych případně dělal, kdyby to s mou medicínou (a následně i patologií) nedopadlo dobře. Největším mým favoritem byl knihovník a řidič tramvaje. Představoval jsem si, že jako knihovník bych jen tak seděl v knihovně, četl si a radil lidem, kde najdou požadovanou literaturu a jako řidič tramvaje bych si vždycky odřídil svou trasu, těšil se, až dojedu na konečnou, tam si zašel na záchod do obytného kontejneru, dal si svačinu, krátkého šlofíka, vypil si kávu, něco hezkého si přečetl a vydal se zase na další trasu. K mému velkému překvapení však drtivá většina zkoušek dopadla skvěle a já nějak postupoval do dalších ročníků. Neustále jsem však o sobě pochyboval a nedokázal jsem si představit, jakou specializaci si případně vybrat, abych zase něco nepřeřízl nebo nepokazil. Podařilo se mi totiž i nějak výrazně rozladit osciloskop na cvičeních biofyziky a dočasně ho tak vyřadit z provozu. V létě, před začátkem třetího ročníku, mě však napadla patologie. Ještě jsme výuku patologie neměli, tak jsem si o ní četl na internetu a když jsem zjistil, že patologie je mnohem více než pitvání, tak to byl pro mě najednou nový kandidát na mou případnou specializaci, kdybych dostudo-

val. Čekal jsem tedy na výuku, abych si ověřil, jestli na tento obor mám, anebo se raději v myšlenkách znovu vrátit k řidiči tramvaje a knihovníkovi. S velkou zvědavostí jsem šel na první cvičení na Ústav patologie FN u svaté Anny v Brně, kde nás měla na starost Iva Zambo, která již tenkrát byla skvělý talentovaný pedagog a naprosto nadšený a vášnivý podporovatel oboru patologie a která nás na patologii lákala, ale zároveň nám pravdivě řekla, v čem spočívá její náročnost. Říkal jsem si, že to je krásný obor, který by mě bavil, ale že asi není v mých možnostech se to vše naučit. K mému překvapení jsem si však i něco pamatoval, testy mi vycházely, dokázal jsem i odpovídat na otázky od Ivy a poprvé na medicíně jsem cítil, že jsem na správném místě a že tady bych nemusel nic přeříznout či pokazit. A že i kdybych něco přeřízl, tak to zas až tak nevadí jako na živém člověku. A to, že nepokazím mikroskop, jsem si už věřil. Cítil jsem, že je to právě tento obor, kde bych mohl být lidem užitečný, kde bych přinášel lidem více užitku než škody a navíc jsem měl i pocit, že právě v tomto oboru bych se mohl i nějak vyvinout a případně i něčeho dosáhnout.

Zabýváš se hematopatologií, co Tě přivedlo k této zajímavé specializaci?

Hematopatologii jsem již od studií bral jako něco, co je nad moje možnosti. Co je tak náročné, že to mohou dělat pouze vybraní jedinci. Když jsem však přišel do Havířova, hned jsem začal dostávat biopsie z naší hematoonkologie a musel jsem to nějak popsat. Na to, abych to nějak popsal, jsem si však musel něco přečíst. A díky různým fantastickým knihám, které napsali geniální patologové a hematologové, včetně našich českých, jsem se postupně naučil i já, laik, něco málo z této oblasti a byl jsem schopný tyto biopsie popsat. Další specializovaná a případně genetická vyšetření se prováděla na vyšších pracovištích, kam jsme biopsii poslali po našem závěru, který jsme odeslali i klinikům s tím, že definitivní a spolehlivější diagnóza přijde až z vyššího pracoviště. Po nějaké době za mnou přišel primář z naší hematoonkologie a řekl mi, že má ze mě pocit, že mě hematopatologie baví a že mi z mých předběžných závěrů natolik důvěřuje, že už podle nich i léčí a že by byl rád, kdybych se vyškolil i v kostních dřeních a mohl jim je začít odečítat, neboť do té doby se všechny jejich kostní dřeně posílaly k vyšetření na externí pracoviště. Řekl jsem mu, že to zkusím, že udělám, co budu moci, ale že mu nemůžu slíbit, že to skutečně dokážu. Naštěstí jsem se však díky pomoci mnoha různých skvělých hematopatologů z celé České republiky do této problematiky dostal a díky pomoci dalších skvělých vrchních laborantek z Prahy, Ostravy i Slovenska jsme postupně vypracovali standardní operační postupy na laboratorní zpracování trepanobioptických válečků. Následně se vytvořila