Před 150 lety vyšlo první číslo Časopisu lékařů českýchJubilea časopisu na jeho vlastních stránkách

Založení a význam Časopisu lékařů českých bývají připomínány zejména při „kulatých“ výročích. Ačkoliv základní fakta jsou neměnná a jejich historické hodnocení je – nehledě na společenské a politické změny – jednoznačně kladné, pokusíme se u příležitosti letošního významného jubilea, nasvítit osudy tohoto našeho nejstaršího českého lékařského periodika z poněkud jiného úhlu. A tak po nezbytném zopakování toho, jak k založení časopisu došlo, budeme vyhledávat na jeho stránkách zprávy o tom, kdy a jak jeho vydavatelé reflektovali a připomínali čtenářům jeho výročí.

Za svůj vznik vděčí Časopis lékařů českých mimořádně schopnému a obětavému, teprve třicetiletému budoucímu profesorovi vnitřního lékařství na české fakultě, Bohumilu Eiseltovi (1831–1908) (obr. 1A), výrazně česky orientovanému. Jako jeden z prvých využil politického uvolnění po pádu Bachova absolutismu (1859). Již v letech 1860–1861 začal usilovat o založení českého lékařského časopisu a spolku českých lékařů. Velkým pomocníkem mu byl jeho starší kolega a přítel, známý pražský praktický lékař a aktivní účastník českého národního hnutí, Josef Podlipský (1816–1867) (obr. 1B), manžel spisovatelky Sofie Podlipské. Oba měli určité autorské a vydavatelské zkušenosti; J. Podlipský psal v letech 1857–1860 do Purkyňovy Živy přílohu Domácí lékař, která je právem považována za předchůdce českého lékařského časopisu, a B. Eiselt byl z popudu svého učitele prof. J. Hally (1814–1887) dlouholetým spolupracovníkem a referentem fakultního časopisu Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde.

Svoji iniciativu zaštiťovali jménem J. E. Purkyně (1787–1869), i když on se založení Časopisu lékařů českých přímo neúčastnil. Eiselt byl garantem odborné úrovně časopisu, Podlipský měl na starosti stránku jazykovou.

První číslo o 12 stránkách vyšlo 15. ledna 1862 (obr. 2), časopis měl vycházet patnáctého a posledního v měsíci. Dvě úvodní stránky prvého čísla byly věnovány programu. Vědomi si obtíží při získávání původních českých prací, uvedli redaktoři na prvním místě šestibodového programu, že budou publikovány „ ... výpisky a výtahy z lékařských časopisů a z nových důležitých knih vědeckých“. Až na druhém místě bylo uvedeno uveřejňování původních prací, protože bylo jen velmi málo lékařů, nehledě na jejich národnostní smýšlení, kteří byli v té době schopni psát odborné stati česky. Proto zpočátku museli redaktoři, hlavně Podlipský, zaslané německé příspěvky překládat do češtiny. Již v roce 1868 se však původní práce dostávají na první místo v časopisu, aby tam zůstaly až do dnešních dní.

Po založení Spolku českých lékařů (26. června 1862) bylo na jeho schůzi 2. srpna 1862 rozhodnuto, že časopis je jeho spolkovým orgánem.

Již v říjnu roku 1863 oznámila redakce, že od následujícího roku bude časopis vycházet jako týdeník. Velikost zásluh obětavých zakladatelů časopisu, kterému mnozí skeptici – nejen němečtí, ale i čeští – předpovídali brzký zánik, vynikne, připomeneme-li například, že český časopis Právník vyšel sice o něco dříve než lékařský časopis – v roce 1861 – vycházel pouze jednou měsíčně, ale po 2 letech zanikl a soustavně vychází až od roku 1864. A to u jeho kolébky stál slavný český básník, právník a archivář K. J. Erben (1811–1870). Podobně dopadl i Prager medizinische Wochenschrift založený 1864, který také zanikl po pouhém roce a znovu začal vycházet až v roce 1876.

V prvním jubilejním roce 1871 připomněli redaktoři v úvodníku „Ctěným pánům kollegům našim“, nechť podporují časopis jako autoři i odběratelé. Ani o deset let později, v roce 1881, nebyly dvacetiny časopisu nějak výrazněji připomínány. Krátká redakční výzva „Přátelům Časopisu lékařů českých“ připomínala, že v roce 1880 se obsah časopisu zhruba zdvojnásobil (na cca 800 stran) a vyslovila naději, že brzy bude vyřešena jazyková otázka na pražské univerzitě a vedle právníků a filozofů se dočkají české fakulty i medici. Je nutné zdůraznit, že v boji o českou fakultu sehrál Časopis lékařů českých i Spolek českých lékařů nezastupitelnou a neobyčejně důležitou úlohu. Vedle toho, že se zásadním způsobem zasloužil o vytváření a zdokonalování české lékařské terminologie, bez níž nebylo možné zahájit výuku na české fakultě, věnoval časopis soustavnou pozornost boji o českou univerzitu a její lékařskou fakultu. Čtenáři byli aktuálně informováni o vývoji řešení této otázky na všech úrovních, řada petic a provolání zde byla uveřejňována v plném rozsahu.

Proto také bylo čtvrtstoletí časopisu v roce 1886 poprvé připomenuto čtenářům (na stranách 1–31) obšírným způsobem a s oprávněnou hrdostí nad tím, co vše se podařilo časopisu pro českou medicínu udělat. Jubilejní texty zpracoval jeden z tehdejších redaktorů, budoucí profesor farmakologie a farmakognozie K. Chodovský (1843–1931). Pod titulem „Literární přehled“ uvedl alfabetně autory s nadpisy jejich příspěvků, tyto údaje sumarizoval (239 autorů napsalo 1038 původních pojednání a 485 zpráv, vypočítal i kolik příspěvků napsali jednotliví autoři), připomněl jména redaktorů i zesnulých autorů a poté otiskl několik stránek textu „Z kroniky Časopisu lékařů českých“, na nichž připomenul některé, podle jeho názoru nejzajímavější příspěvky. Nejvíce zdůraznil právě ty, které byly věnovány boji za českou fakultu.

Třicátému (1891) a třicátému pátému výročí (1896) svého založení nevěnoval Časopisu lékařů českých žádnou pozornost.

Zajímavým, poněkud utajeným způsobem bylo na jeho stránkách připomenuto čtyřicáté výročí v roce 1901. Jeden z jeho redaktorů, tehdy docent, později profesor propedeutiky, velmi iniciativní člen Spolku českých lékařů i Ústřední jednoty českých lékařů, Antonín Veselý (1863–1932), napsal do prvního čísla vtipný vizionářský fejeton „Za deset let“. V poznámce je uvedeno, že článek napsal pro novoroční číslo časopisu v roce 1911. Jeho vize je věnována především podrobnému líčení toho, jak bude vypadat v onom roce 1911 právě dobudovaná moderní a krásná spolková budova. Svého Lékařského domu se ovšem čeští lékaři dočkali až o 30 let později. Na lednové schůzi Spolku českých lékařů pak A. Veselý stručně zrekapituloval dějiny Časopisu lékařů českých a mj. uvedl zahraniční časopisy, se kterými je vyměňován. Je poněkud udivující, že tato jubilejní zpráva je utajena mezi pravidelnými zprávami ze schůzí Spolku českých lékařů a nebyla uveřejněna jako článek na předních stránkách prvého čísla jubilejního roku.

Půl stoletému výročí založení časopisu v roce 1911 je věnováno poslední číslo z 30. prosince. Trochu udiví, že kolektivní fotografie redakce otištěná v tomto čísle zachycuje její složení v roce 1881. Nalezneme zde ovšem i 18 portrétních snímků redaktorů Časopisu lékařů českých, podrobné údaje o délce jejich působení v redakci časopisu, stať jednoho z bývalých redaktorů, již zmíněného profesora farmakologie K. Chodounského, „K padesátiletí Časopisu lékařův českých“ i jeho osobní „Vzpomínky na rok 1862“. Ve své stati se Chodounský zamýšlí mj. nad otázkami vědy národní a světové z pozice našeho národa a v duchu tehdy v řadách inteligence hojně se vyskytujícího slavjanofilství vítá „ ... známky věštící možnost většího našeho rozpětí, které připravuje vzmáhající se síla slovanská“. Krátké vzpomínky na své působení v redakci časopisu zde otiskli i internista prof. E. Maixner (1847–1920) a dermatovenerolog prof. V. Janovský (1847–1925). Poslední stránky tohoto čísla přinášejí jmenný i věcný rejstřík posledních 15 let časopisu (1897–1911). Rejstřík prvních 35. ročníků vydal samostatně budoucí profesor dějin lékařství O. Schrutz (1865–1932) pod názvem „Všeobecný ukazatel věcný k I.–XXXV. ročníku Časopisu lékařů českých (1962–1896)“ v Praze v roce 1899.

Půl stoleté jubileum časopisu je připomenuto i v následujících letech právníkem M. Navrátilem (nar. 1861), který v roce 1913 vydal svůj známý Almanach českých lékařů, také dedikovaný půl stoletému jubileu Časopisu lékařů českých. Vedle toho v časopisu uveřejňoval v letech 1912 a 1914 pod názvem „Před půl stoletím – Příspěvky k dějinám Spolku a Časopisu lékařů českých“, které jsou ovšem pouhými výpisky z Národních listů z roku 1862, týkajících se české lékařské fakulty, Spolku a Časopisu lékařů českých a lékařů vůbec.

Padesáté páté výročí založení časopisu připadlo v roce 1916 doprostřed vřavy první světové války.

Nepřekvapí proto, že zmínky o něm hledáme marně. Možná, že připomenutím mohlo být uveřejnění rozsáhlé studie (pět pokračování) zmíněného M. Navrátila o prvním redaktorovi J. V. Podlipském, u příležitosti 100. výročí jeho narození.

Překvapivé je však zjištění, že redaktoři časopisu nepovažovali za nutné připomínat jubilea časopisu v meziválečném období, v letech naší šťastně nabyté státní suverenity. Tak prošlo bez povšimnutí šedesáté výročí v roce 1921, pětašedesáté v roce 1926 i sedmdesáté v roce 1931. Až v roce 1937 bylo vzpomenuto v několika studiích založení Spolku českých lékařů, v nichž je samozřejmě vzpomenuto i založení časopisu. Vedle tehdejšího docenta dějin lékařství a lékařské hodegetiky J. Vinaře (1876–1961) a syna prof. B. Eiselta, internisty prof. R. R. Eiselta (1881–1950) byl autorem jedné studie i archivář a profesor pomocných věd historických a archivnictví na pražské filozofické fakultě V. Vojtíšek (1883–1974).

V roce osmdesátého výročí založení časopisu (1941) prožívala naše země jedno z nejtěžších historických období. Čechy a Morava ztratily státní suverenitu a přežívaly v tzv. protektorátu pod těžkým útlakem nacistického Německa. Nicméně je zřejmé, že stateční redaktoři (internista prof. Vl. Jedlička (1896–1973), tehdejší docent neurologie J. Vítek (1901–1974), internista prof. J. Pelnář (1872–1964) se rozhodli toto jubileum výrazně připomenout. V obsahu nalezneme sdělení „Slavnostní číslo ČLČ na paměť osmdesátiletého trvání“ č. 1, avšak toto slavnostní číslo hledáme marně. Zatím nevíme, zda zasáhla protektorátní cenzura či autocenzura vydavatelů. O to více je třeba ocenit neohroženost jednoho z redaktorů, prof. J. Pelnáře, který toto výročí připomněl alespoň v oddíle Zpráv prvého čísla (s. 39) slovy velmi statečnými. V době zavření českých vysokých škol zdůraznil jedinečnou zásluhu časopisu na aktivování české lékařské fakulty a vyslovil naději, že „ ... uvědomělá a vytrvalá spolupráce vědeckých pracovníků a praktiků dovede Časopis šťastně k radostnému číslu 100“, kterého se ještě dožil.

Osmdesáté páté výročí v prvním poválečném roce 1946 prošlo v časopisu též bez povšimnutí. V této době se časopis snažil především zmapovat ztráty, které čeští lékaři a medici utrpěli v těžkých dobách nacistické okupace.

Připomenutí devadesátého výročí časopisu v roce 1951 se ujal zkušený autor historicko-lékařských studií prof. RNDr. Otakar Matoušek (1899–1994). V padesátém čísle tohoto roku uveřejnil studii „Založení Časopisu a Spolku českých lékařů“, která vycházela ze studia archivních dokumentů.

Sté výročí připomněla redakce časopisu v prvém čísle 6. ledna 1961. Krátké redakční provolání připomíná zásluhy zakladatelů časopisu a v duchu tehdejší ideologie ho končí slovy. „Pevně věříme, že náš časopis bude vycházet další století a bude nadále jedním z kamenů kultury, která se bude nepředstavitelně rozvíjet v podmínkách světa bez válek a socialistické a komunistické společnosti.“ Na následujících stránkách jsou přetištěny části prvého čísla časopisu z 15. ledna 1862. Až v následujícím roce 1962 vyšla v časopisu rozsáhlá studie tehdejší přednostky Ústavu dějin lékařství Fakulty všeobecného lékařství (dnes 1. LF UK) doc. MUDr. L. Sinkulové (1910–1988) „100 let ČLČ“ která se snažila zasadit osudy časopisu do širších historických souvislostí.

Úkol připomenout 120. výročí založení časopisu v roce 1981 v jeho 52. čísle připadl mně.

Ve velkém stylu bylo připomenuto 130. výročí založení Spolku českých lékařů, při němž se samozřejmě připomínalo i založení časopisu. Bylo to nedlouho po sametové revoluci, v roce 1992. Časopis vydal slavnostní dvojčíslí (č. 21 a 22), záštitu nad oslavami převzal i prezident Václav Havel, který poslal tehdejšímu předsedovi spolku kardiologovi prof. Z. Fejfarovi (1916–2003) srdečnou zdravici.

Také 140. výročí časopisu jsem vzpomenula v úvodníku prvního čísla roku 2002.

Stojíme na prahu roku, v němž 15. ledna uplyne 150 let od chvíle, kdy nevelký kroužek odběratelů dostal do rukou první číslo Časopisu lékařů českých. Nejen obětaví zakladatelé, ale desítky redaktorů a stovky autorů tohoto časopisu si zaslouží, aby neupadli v zapomenutí, protože jejich práce byla ve složitých obdobích, kterými musela naše země za oněch 150 let projít, mnohdy obtížnější, než si vůbec dovedeme představit.

Nezbývá než popřát do dalších let a desetiletí našemu prvnímu českému lékařskému časopisu, aby tak jako v minulosti dávné i nedávné, také v budoucnosti úspěšně překonal případné těžké chvíle, které musejí v běhu dějin překonávat lidé i instituce. QBFFFE.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4, 128 00 Praha 2

e-mail: ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz