Lékařství v antickém starověku

Souhrn

V článku jsou popisovány dějiny lékařství ve starověkém Řecku od kultu boha Asklépia k zakladateli vědecké racionální medicíny Hippokratovi. Je vysvětlována Hippokratova humorální teorie (lidské tělo se skládá ze čtyř šťáv) a je zdůrazněn i Hippokratův ideál přístupu lékaře k nemocnému. V období helénismu pokračoval vývoj medicíny v lékařské škole v Alexandrii (Hérofilos a Erasistratos). Medicíně ve starověkém Římě a vědecké ochraně zdraví zpočátku nebyla věnována zvláštní pozornost. Teprve od roku 293 př. n. l. byli zváni do Říma lékaři z Řecka – např. Asklépiadés. Za C. Iulia Caesara bylo uděleno cizincům, kteří provozovali lékařskou praxi, římské občanství a díky dalším výhodám došlo k rozkvětu lékařského stavu za římského císařství. Zřizovaly se lékařské ordinace (iatreia), ošetřovny (valetudinaria) a pod vlivem křesťanství i nemocnice. Ve 2. stol. n. l. pak dosahuje antická medicína svého vrcholu v osobě lékaře Galéna, který vytvořil soustavu celé lékařské vědy a stal se nejvýznamnější, ale zároveň i poslední osobností medicíny starověkého Říma.

Klíčová slova:
lékařství ve starověkém Řecku, Hippokrates, alexandrijská škola, lékařství ve starověkém Římě, Asklépiadés, Galénos.

Lékařství v Řecku

Začátky lékařství v antickém Řecku se ztrácejí v mytologii. V nejstarší době se moc nad životem a smrtí, nad zdravím a nemocí připisovala všem bohům bez rozdílu. Teprve později se jednotlivá božstva začala uctívat jako pomocníci a zachránci nemocných. Byli to Apollón, který svými šípy (slunečními paprsky) nejen léčil, ale i rozesílal smrt; jeho sestra Artemis, ochránkyně žen a dětí a pomocnice rodiček, a Pallas Athéna, ochránkyně a léčitelka zraku (1).

Za zakladatele léčitelského umění byl považován kentaur Cheirón. Podle jeho jména odvozeného z řeckého slova χεíρ = ruka se můžeme domnívat, že to byl lékař, který léčil nemocné manuálně, tedy chirurgickými zákroky nebo přikládáním rukou. Později se bohem lékařství stal Asklépios (lat. Aesculapius nebo Aesculapus).

Asklépios byl pravděpodobně skutečně žijící osobou, působící ve 12. století př. n. l. v Thesálii. Jakékoliv přesnější historické údaje však o něm chybějí. Homér ve svých eposech Ilias a Odysea, které umožňují první pohled na řeckou medicínu, líčí Asklépia jako thesalského krále a otce lékaře Macháóna:

Velel pak Talthybiovi, jenž božský jeho byl posel:

„Nemeškej, odejdi rychle, ať Macháón přijde co nejdřív,

zrozený z Asklépia, jenž výborným lékařem býval…“(2).

Asklépios měl pět dětí, dvě dcery a tři syny. Hygieia se sama stala bohyní ochrany zdraví, Panacea bohyní léčení chorob, Macháón a Podaleirios byli chirurgové a Telesforos byl bůžek uzdravování a znecitlivování. Toto funkční členění tak odpovídá rozdělení medicíny na základní oblasti – léčitelskou, chirurgickou a preventivní, přičemž se nezapomnělo ani na znecitlivění (3).

Pověsti o osobě Asklépiově jsou bohatší. Asklépios byl údajně synem boha slunce Apollóna a nymfy Koronidy. Měl mimořádné léčitelské schopnosti a uměl křísit i mrtvé. Podařilo se mu vzkřísit i mrtvého syna aténského krále Thésea Hippolyta, který se utopil zásahem boha moře Poseidóna. Za tento čin protivící se vůli bohů nakonec sám nejvyšší bůh Zeus zabil Asklépia bleskem, avšak po smrti ho vynesl na oblohu jako souhvězdí Hadonoše. Znakem Asklépiovým byla totiž hůl s obtočeným hadem, který byl ve starém Řecku pokládán za symbol moudrosti a poznání a zároveň zdraví (4).

Na počest Asklépia se začaly budovat chrámové léčebny – asklépia. Tyto chrámy stály většinou na místech, kde byly příznivé klimatické podmínky či minerální prameny hodící se pro lázně. Nejznámější z nich byl chrám v Epidauru. Užší chrámový obvod zůstával lidem nečistým a nezasvěceným uzavřen. Nemocní, kteří hledali uzdravení, vstupovali do svatyně po pečlivém očištění, rituálním omytí, mazání, postu, modlitbách a obětních darech. Kněží jim přidělili místo u Asklépiovy sochy.

Systém léčby byl založen na šamanském způsobu chápání nemoci. Nemoc byla vyvolána nepoznatelnými nadpřirozenými silami, a proto také pouze tyto síly mohly nemocnému jeho ztracené zdraví navrátit (5). Léčení se uskutečňovalo hlavně sugescí a chrámovým spánkem (inkubací). Ve snu se údajně zjevoval sám Asklépios a sděloval nemocnému buď přímo, anebo v symbolech, jakými prostředky by mohlo být dosaženo jeho vyléčení. Tyto sny jim pak specialisté – Asklépiovi kněží – museli odborně vyložit. V praxi to znamenalo dietní opatření, cvičení nebo také divadlo a muzikoterapii. Podle pověstí tak došlo zásahem Asklépia k mnoha zázračným uzdravením. Asklépiovi kněží si však setrváváním na nadpřirozeném principu léčby sami uzavřeli možnost dalšího vědeckého vývoje v lékařství. Chrámová medicína byla pouze jedním druhem řeckého lékařství. Vedle medicíny, která zůstávala věrná archaickým praktikám, původ nemoci vysvětlovala božským záměrem a neřídila se „fyziologickým“ pojetím nemoci, existovalo racionální lékařství opírající se o vědecké pojetí fysis, kdy „nemoc je patrně vždy jen vychýlením rovnováhy fysis a léčení spočívá v tělesném režimu (δíαιτα), který dokáže obnovit správný stav porušený příčinou choroby (causa morbi)“ (6).

Zakladatelem vědecké racionální medicíny se stal Hippokrates nazývaný „otcem lékařství“. Hippokrates se narodil okolo roku 460 př. n. l. na ostrově Kos (7). Byl synem lékaře Herakleita a jeho matka působila jako porodní bába. Rodiče však brzo zemřeli a Hippokrates odešel do Atén, kde navštěvoval lékařskou školu. Potom se stal cestujícím lékařem – periodeutem. Procestoval Řecko, Malou Asii, pobyl i na pobřeží Černého moře a pravděpodobně i v Lybii (8). Praktikoval své umění a přitom vyučoval žáky medicínským disciplínám včetně chirurgie. V Thesálii založil lékařskou školu, jejíž vedení převzal po jeho smrti jeho zeť Polybios.

Hippokrates se stal symbolem první tvůrčí fáze řeckého lékařství a jeho „pravděpodobně největším přínosem … byl příkaz nepřipustit možnost zásahu božstev nebo jiných nadpřirozených sil v případech nemoci a jejich léčby“ (9). Vycházel z názoru, že v organismu působí čtyři základní šťávy (humores) – krev, hlen, žluč a černá žluč – a že choroby vznikají při porušení jejich vzájemné rovnováhy (10). Tyto čtyři základní tekutiny lidského těla měly také přímý vztah ke čtyřem základním „prvkům“ („elementům“), jimiž byly oheň, vzduch, země a voda a kterým odpovídaly čtyři kvality: horko, sucho, zima a vlhko. Lidské zdraví tak souviselo nejen se základními čtyřmi tělesnými tekutinami obsaženými v lidském těle, ale také s vesmírem, jehož byl člověk součástí (11). Došlo-li k výkyvu počasí, k nadměrným teplotním rozdílům a výkyvům ve vlhkosti vzduchu, docházelo častěji k porušení rovnovážného stavu základních tělesných tekutin, a tím i ke zhoršení zdraví. Hippokrates také na svých cestách vypozoroval, že některé krajiny jsou pro výskyt určitých onemocnění rizikovější, že záleží na kvalitě vodních zdrojů, na nadmořské výšce, na konstituci člověka apod. Zdůrazňoval, že tedy okolnosti, za kterých se nemoc objevila, jsou stejně důležitým faktorem jako nemoc sama a že je nutné léčbu zaměřit k úpravě právě těchto okolností, za kterých se příznaky nemoci objevily (12). Pečlivě sbíral a analyzoval údaje týkající se nemoci a vyvozoval z nich závěry. Tak vytvořil základní konstrukci medicínského myšlení, jež se stala vodítkem pro jeho další rozvoj.

Nedílnou součástí Hippokratovy činnosti se stal rovněž individuální přístup lékaře k nemocnému a korektní chování lékaře. Tyto zásady našly uplatnění v tzv. Hippokratově přísaze, jejímž byl Hippokrates pravděpodobně spoluautorem. Hippokratova přísaha se dělí na dvě části – první část je slavnostním prohlášením, druhá pak etickým kodexem. V úvodní pasáži se lékaři zavazují, že si budou navzájem poskytovat poznatky a předávat je i budoucím lékařským generacím; druhá část textu je pak zhuštěnou formou etických pravidel, že se lékaři vyvarují korupce a darebáctví, že budou zachovávat lékařské tajemství a nezneužijí svého privilegovaného postavení, kterého jakožto lékaři dosáhli (13). Ačkoliv se tato přísaha dovolává bohů – Apollóna, Asklépia aj. – nejsou už tito bozi chápáni jako příčina nemocí ani jako prostředek uzdravení.

Hippokrates zanechal po sobě množství spisů, které jsou vydávány pod názvem Corpus Hippocraticum. Sám ovšem všechny spisy nenapsal, ale je autorem jen některých textů. Hippokratovské spisy jsou dílem různých lékařů. Byly napsány v rozmezí zhruba jednoho století, v iónském dialektu starověké řečtiny a v nejrůznějších slohových stylech. Zabývají se vším – od podrobných kazuistik jednotlivých případů přes úvahy o lékařské praxi, vlivu životního prostředí na zdraví, epilepsii až po stanovení prognózy. V některých hlediscích si ovšem navzájem odporují, protože tlumočí názory rozličných lékařských škol. Soubor 52 spisů v 72 svitcích, který se dostal do některé ze starověkých knihoven, byl pojmenován po Hippokratovi zřejmě proto, že už tehdy byl považován za největšího lékaře (14). Corpus Hippocraticum vyšlo poprvé tiskem v Benátkách roku 1526. Francouzský filozof a jazykovědec Emil Littré vydal dílo v deseti svazcích v letech 1839–1861 (15).

Lékařství v Alexandrii

Mezi Hippokratovými následovníky, kteří se v dějinách lékařství nazývají dogmatiky, vynikly dvě osobnosti: Dioklés z Karystu, jehož smrtí kolem roku 295 př. n. l. končí klasické období řeckého lékařství, a jeho žák Praxagorás z Kóu. Úpadek slávy antického Řecka však neznamenal konec vývoje starořecké medicíny. Vývoj medicíny pokračoval v období helénismu v řadě různých lékařských škol, především v lékařské škole v Alexandrii. Rozvoj Alexandrie souvisí s obdobím největšího rozkvětu helénské kultury, kterému napomohli vládcové Alexandrie – Ptolemaiovci. Ti soustředili do Alexandrie významné vědce, např. Eukleida a Archiméda, a dopomohli k vytvoření velké knihovny. Na významnou úroveň se zde dostala i medicína. Řečtí lékaři – nejproslulejší z nich Hérofilos a Erasistratos – zde vedle egyptských lékařů léčících podle zásad staroegyptského lékařství zdokonalovali přesnými výzkumy nauku o stavbě a funkci lidského těla. Hérofilos se cílevědomě věnoval anatomii, přičemž se opíral o pitvu mrtvých těl a někdy i o vivisekci zločinců odsouzených na smrt. Popsal mozek a první přesně odlišil nervy od cévního systému (16). Erasistratos se svým fyzikálně mechanickým pojetím tělesných pochodů odklonil od teorie o tělesných tekutinách a zasloužil se o vybudování základů anatomie a farmacie (17). Alexandrijská lékařská škola si uchovala svoji vynikající úroveň i v říši římské a její výzkumy převzal později i Galénos, který nějaký čas rovněž pobýval v Alexandrii.

Lékařství v Římě

Od založení Říma až do přistěhování prvních řeckých lékařů ve 3. století př. n. l. bylo římské léčitelství směsí náboženského mysticismu a lidových zvyků. Nemocní byli léčeni oběťmi, modlitbami a magickými obřady. Pro každou nemoc, příčinu onemocnění i životní událost měli Římané zvláštního boha: Bohyní zdraví byla Salus, Silvanus odvracel onemocnění pastýřů a stád, Diana a Iuno ochraňovaly vývoj dětí, v roce 293 př. n. l. byl z Epidauru přenesen do Říma kult boha Asklépia.

Římští vládcové ani římská aristokracie nevěnovali zpočátku organizované a vědecké ochraně zdraví zvláštní pozornost. Více se zaměřovali na problémy vojenské, státnické a stavitelské. Celkové společenské zabezpečení zdraví se v 6.–5. st. př. n. l. projevilo v budování kanálů, vodovodů a odpadových kloak. Později se začaly stavět veřejné lázně (18). V Zákonech dvanácti desek byla uvedena i některá důležitá hygienická opatření, např. způsob pochovávání mrtvých, zákaz pití vody z řeky Tiber aj. Když roku 293 př. n. l. zasáhl Řím mor, Římané povolali na pomoc lékaře z Řecka. Řečtí lékaři působili vesměs jako sluhové a lékaři římských aristokratů a neměli práva svobodných občanů. Po řeckých lékařích se v Římě usadili také lékaři egyptští a židovští. Starořímská aristokracie si ovšem postupně zvala z kolonií i významnější lékaře, z nichž se vytvořil základ reprezentace starořímského lékařství.

Jedním z prvních známých lékařů starověkého Říma byl Asklépiadés z Bithýnie. Byl žákem aténské a alexandrijské školy a tvrdil, že je „zdraví podmíněno ustavičným prouděním atomů v kanálcích těla, choroba je výsledkem jejich nepravidelného pohybu, nebo vzniká ucpáním kanálků. Příčiny nemocí je proto možné odstranit a současně je i léčit jen pohybem, čerstvým povětřím a potními kúrami. Tím se dosáhne toho, že otvory kanálků na povrchu těla budou volné“ (19). Jako léčebné prostředky tedy Asklépiadés předepisoval dietu, koupele, masáže a pohyb. Stal se prvním úspěšným a uznávaným lékařem v Římě.

Uznáním Asklépiadovým a rozhodnutím C. Iulia Caesara, který v roce 46 př. n. l. udělil všem cizincům, kteří v Římě provozovali lékařskou praxi, římské občanství, nastal obrat v postavení lékařů. Zatímco v nejstarším období římských dějin lékaři neměli příznivé postavení, koncem republiky a v době císařské získávali řadu výhod. Svobodní lékaři byli právně postaveni na roveň ostatním zástupcům svobodných povolání, jakými byli např. učitelé, rétoři nebo právníci, roku 10 n. l. dostali od císaře Augusta tzv. imunitu, tj. osvobození od daní, mohli se sdružovat do odborných kolegií (např. lékaři oční, ušní, ženští) a za panování císaře Vespasiana byli také zproštěni vojenské služby. Díky těmto výhodám pak došlo k takovému rozkvětu lékařského povolání, že v roce 160 n. l. se císař Antoninus Pius rozhodl počet lékařů omezit (numerus clausus) (20).

Za vlády císaře Alexandra Severa (222–235 n. l.) byla konečně státem upravena také lékařská výuka. Do této doby bylo vyučování medicíny čistě soukromou záležitostí. Studenti se scházeli u některého lékaře, který je teoreticky a prakticky do lékařství zasvěcoval; odjet na studia do středisek lékařské vědy, jakými byla Alexandrie a Efez, a získat tam ucelené vzdělání, si však mohli dovolit pouze bohatí. Teprve Alexander Severus zřídil veřejné posluchárny, učitelům lékařství stanovil služné a chudým studujícím poskytoval podporu (21).

V době rozvoje císařského Říma se vytvořila účelně kategorizovaná soustava lékařských hodností – existovali lékaři divadel, soudů, lékaři atletů a gladiátorů (vulnerarii), lékaři vojenští. Hodnost vojenských lékařů byla velmi nízká. V legiích byli zařazeni mezi mužstvo, ale nemuseli konat službu ve zbrani ani těžké služby. Jako civilní lékaři byli osvobozeni od daní a měli i jiné výsady (22). Byla zřízena i hodnost archiatrů (z řec. αρχιατρóς) – hlavních lékařů v Římě a v provinciích. Archiatri populares se starali o chudé obyvatelstvo a veřejnou hygienu, archiatri Palatini byli lékaři u dvora. Byli oslovováni „spectabilis“, mohli obdržet čestné tituly, jako např. vir perfectissimus (excelence) nebo dux (kníže), a po uplynutí služební doby dostávali titul exarchiater (císařský dvorní lékař ve výslužbě) (23). Vedle veřejných lékařů působili také lékaři soukromí, kteří si otevřeli soukromou praxi.

V Římě a v jiných městech se podle řeckého vzoru zřizovaly lékařské ordinace (iatreia) a od dob Augustových také ošetřovny, tzv. valetudinaria. V Římě byly takové ošetřovny založeny při císařském dvoře dvě, jedna pro muže a jedna pro ženy; podobná valetudinaria se začala objevovat i na venkově, na statcích s velkým počtem otroků. Léčebnám připomínajícím současné nemocnice se nejvíce blížily ošetřovny vojenské, které měly i svou kuchyni a lékárnu. Při ústupu nebo útoku ovšem Římané svoje raněné z valetudinarií neevakuovali, ale ponechávali je osudu jako osoby, které se staly přítěží (24).

Šíření křesťanství v římské říši a jeho působení na lékařskou praxi mělo dvojí důsledek: „lékař připojil ke svému umění také lásku k bližnímu a nemocný byl vychováván k odevzdanosti vůči nevyhnutelné bolesti“ (25). Podle hippokratovské medicíny lékař neošetřoval nevyléčitelně choré, tzv. beznadějné případy. Ve svém spise De arte Hippokrates napsal, že lékař má „zdržet se ošetření těch osob, které jsou již plně v moci choroby, neboť je známo, že tentokrát umění lékařské nezmůže zhola nic“ (26). Lékař – křesťan však přistupuje k nemocnému jako k člověku, který nemůže, který je bezmocný a který potřebuje pomoci. Tak se v křesťanství stává medicína nikoliv jen uměním lékařským (τε^′χνη ιατρικη^′), ale také uměním ošetřovatelským (τε^′χνη α^′γαπητικη^′). V Bibli se učí: „ … těšte malomyslné, podpírejte slabé a se všemi mějte trpělivost“ (27).

Tento způsob cítění křesťanů nebyl pouze záležitostí duchovního postoje křesťanů, ale brzy se stal sociální realitou. Křesťané zakládali pro péči o nemocné nemocnice. Biskup Basileios Veliký dal postavit roku 375 před branami Caesareie Pontské rozsáhlý komplex budov, který sloužil jako útulek pro nemocné a staré lidi bez přístřeší a jako útočiště pro cizince (tzv. ξενοδοχει^′ον z řec. ξε^′νος = cizinec a δοχει^′ον = útulek, útočiště (28) a v Římě byla taková nemocnice založena urozenou Římankou Fabiolou okolo roku 380 n. l. (29). Latinský název hospitale, který přešel pro označení nemocnice do moderních jazyků, pochází z latinského hospes (host, cizinec).

Ve 2. století n. l. pak dosahuje antická medicína svého vrcholu v osobě lékaře Galéna, který vytvořil soustavu celé lékařské vědy a stal se nejvýznamnější osobností medicíny klasického Říma. Narodil se 22. září 130 n. l. v maloasijském městě Pergamon, kde se nacházely obrovská knihovna i tehdy nejslavnější asklépion. Jeho otcem byl Nikon, kultivovaný a velmi úspěšný architekt a hospodář, který dal svého syna na studium medicíny na základě snu v chrámu Asklépiově. Jméno Galénos pak pochází z řeckého slova γαληνο^′ς), což znamená klidný, vážný (30).

Galénos absolvoval lékařské školy ve Smyrně, Korintu a Alexandrii. Působil nejprve ve svém rodném Pergamu jako lékař gladiátorů a po 5 letech odešel do Říma, kde započal svou kariéru. Brzy dosáhl několika diagnostických úspěchů a získal si i přízeň členů horní vrstvy římské společnosti. Díky svému vzdělání v literatuře a filozofii se také spřátelil s několika vlivnými vůdci v těchto kruzích. Nepřátelé se však objevovali na každém kroku. Časem se pro něho stal pobyt v Římě dokonce nebezpečným, takže město opustil a vrátil se domů. Cestoval po východní části římské říše, projel Palestinu, Sýrii, Kypr a všude se zajímal o lékařství, léky a orientální recepty. Na pozvání císaře Marca Aurelia se však vrátil do Říma, kde se později stal císařovým osobním lékařem a po smrti Marca Aurelia v roce 180 i osobním lékařem Marcova syna, císaře Commoda. Žil do roku 201 n. l.; nevíme však, kde strávil poslední léta svého života (31).

Galénos navázal na racionální hippokratovskou medicínu a pokračoval v ní dál. Jeho výzkumy v oblasti anatomie a fyziologie vycházející z pitev zvířat vytyčily cestu k novému chápání těla a toho, jak v něm vzniká nemoc. Galénos objevil, jak pracuje srdce, jakou úlohu má bránice a hrudní stěny při dýchání, popsal vrstvy artérií a funkci nejrůznějších svalů a nervů. Předložil významné experimentální důkazy o vzniku paréz při přetínání míchy v různé výšce (32) a ve svém spise De usu partium se snažil dokázat, že každá část těla má svoji určitou funkci (33).

Je ovšem třeba říci, že ačkoliv se stal Galénos státně uznávanou autoritou a jeho dílo poskytovalo lékařům množství důležitých informací, nebyl jeho vliv na další vývoj medicíny vždy kladný. V Galénově učení najdeme i řadu vzájemných protikladů. Galénos uznával na jedné straně materialistický princip v medicíně, přidržoval se Hippokratovy teorie čtyř tekutin v lidském těle a byl zastáncem přímého pozorování, byť zvířat, a tvůrcem experimentálních metod v medicínských vyšetřovacích technikách, na druhé straně však věřil v nadpřirozeného Stvořitele a byl přesvědčen, že všechno je součástí jednoho univerzálního plánu. V Galénových pracích se velmi často vyskytují slova jako Bůh, Stvořitel nebo Příroda a podle jeho názoru jsou „všechny struktury organismu a všechny jeho funkce … předem určeny Nejvyšší moudrostí stvořitele“ (34). Při svých pitvách byl tak veden často teologií a dovolil, aby interpretaci toho, co viděl, ovlivnily filozofické a teologické domněnky. Jeho názory tak vytvořily základ medicínského myšlení v období středověku, kdy měla rozhodující vliv církevní scholastika, a protože se díky Galénově autoritě staly zároveň nedotknutelnými na dlouhá staletí, způsobily, že se vývoj medicíny zabrzdil prakticky až do 17. století (35).

Galénovy spisy tvoří polovinu zachovaných helénských písemností s lékařskou tematikou a na rozdíl od spisů Hippokratových, které jsou sebrány v Corpus Hippocraticum, není u těchto spisů o Galénově autorství pochyb. Hlavním dílem Galénovým byl spis O anatomických pozorováních, O užitku částí těla, O účinných místech (36), dále psal početná díla z farmakoterapie, fyzioterapie, dietetiky a hygieny. Jeho spisy z chirurgie a porodnictví se nezachovaly. Po pádu římské říše byly texty překládány do arabštiny a v 11. a 12. století se dočkaly i překladů do latiny. Celý tento proces začal opat řádu benediktinů v Monte Cassinu. V překladech však došlo k mnoha překroucením a mnoha dezinterpretacím. Teprve po dobytí Cařihradu Turky v roce 1453 přivezli s sebou řečtí učenci uprchlí do Itálie skutečné rukopisy helénského autora. Poslední kompletní edici vydal v letech 1821–1833 Karel Kühn, která zaujímá dvacet dva tlustých knih osmerkového formátu, zaplněných hustým tiskem (37). Galénovy spisy ovlivnily tedy vývoj medicíny jako díla žádného z jeho předchůdců. Galénos dosáhl vrcholu antické medicíny, ale současně je i poslední osobností tohoto oboru ve starověkém světě. S jeho osobou se antický badatelský duch na poli lékařství vytrácí.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc.

Kafkova 593/35, 160 00 Praha 6

e-mail: te.drahomira@seznam.cz