Beran J. a kol.: Lékařská psychologie v praxi

Praha: Grada Publishing, a. s., 2010, s. 140, 179 Kč. ISBN 978-80-247-1125-6.

Autorem, a budiž upozorněno, že jediným (spoluautorství kolektivu se do názvu knihy dostalo omylem), je přednosta Psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy v Plzni. Docent MUDr. Jiří Beran, CSc. na plzeňské lékařské fakultě též vede výuku lékařské psychologie, lékařské etiky a psychoterapie. Mnoho let se zabývá i postgraduálním vzděláváním lékařů. Z předchozího plyne, že má dobré předpoklady k napsání užitečné a odborně fundované příručky pro lékaře v klinické praxi i studenty medicíny. A budiž hned úvodem řečeno, že napsal práci inspirující a prakticky uplatnitelnou (i při výuce na lékařských fakultách).

Lékařská psychologie se zabývá psychologickými aspekty medicíny a užitím psychologických poznatků v praxi lékaře. Autor píše, že „uplatnění psychologie v klinické praxi předpokládá celoživotní práci lékaře na sobě samém. Tato práce má pak více podob. Patří mezi ně autognóze, nácvik komunikačních intervencí a v neposlední řadě též studium literatury. Předkládaná publikace je příspěvkem především pro tuto oblast“.

Recenzovaná knížka sestává z třinácti kapitol, závěrem pak nalezneme seznam použité literatury, rejstřík věcný a jmenný. Čtenářům práci přiblížím vyjmenováním kapitol a upozorněním na některá témata.

1. Vztah mezi lékařem a pacientem na počátku 21. století. V prvé kapitole je pojednáno o specifických rysech dnešní medicíny, vztahu lékaře a pacienta, dočteme se o postavení lékaře ve společnosti, o vědeckosti medicíny atp. Zvláštní pozornost je věnována subjektivním jevům v medicíně, zejména psychice lékaře a psychice pacienta. Tato poměrně různorodá kapitola končí tématy: medicína z ekonomického hlediska, právní aspekty medicíny, etické aspekty medicíny, duchovní (spirituální) aspekt medicíny.

2. Komplexní pohled na nemocného. Pozornost je věnována zejména tomu, jakou roli z pohledu biopsychosociálního modelu hraje nemoc v životě člověka. Téma je proto závažné, že každý člověk (ať zdravý, či nemocný) je v libovolném okamžiku determinován složkou biologickou, psychologickou a fylogenetickou (evoluční).

3. Psychoterapie a medicína. Psychoterapie, čili léčba psychologickými prostředky je pojímána jako samostatný obor interdisciplinární povahy a mělo by se jí dostat každému potřebnému pacientovi. Poukázáno je na nevědomí člověka (tedy i zdravotníka), neboť se uplatňuje v životě každého jedince, aniž mu to je zřejmé.

4. Základní komunikační dovednosti. Chce-li lékař optimalizovat svůj vztah k pacientovi tak, aby na něho působil anxiolyticky a usnadňoval vzájemnou spolupráci, musí umět druhému naslouchat, být empatický a své porozumění taktně sdělovat. Není to jen otázka (dostatku) času, ale zejména postoje lékaře k nemocnému a jeho komunikačních dovedností.

5. Nonverbální komunikace mezi lékařem a pacientem. Nonverbální chování (výraz tváře, pohyby, gesta apod.) přiděluje význam tomu, co bylo řečeno. V páté kapitole nalezneme popis a klasifikaci nonverbálního chování, stejně jako konkrétní rady, jak stimulovat navození příznivé (uvolněné, bezprostřední) atmosféry během rozhovoru.

6. Psychologicky zaměřená anamnéza. V této kapitole se seznámíme s různými typy otázek a vůbec s vedením anamnestického rozhovoru. Je zdůrazněno, že komunikace musí být oboustranná, ze strany lékaře by se pacientovi mělo dostat i vysvětlení a podpory. Současně hledáme časovou souvislost mezi vznikem symptomů a určitými změnami či událostmi v životě nemocného.

7. Rozhovor lékaře s pacientem. Rozhovor se může týkat jakékoliv problémové oblasti života člověka. Předpokládá se aktivní účast pacienta a méně autoritativní role lékaře. Zvláštní pozornost je věnována sdělování nepříznivých zpráv a psychoterapeutickému přístupu k depresivním nemocným.

8. Úvod do podpůrné psychoterapie. Cílem podpůrné psychoterapie je dosažení symptomatického zlepšení psychického stavu člověka. Je vhodnou doplňkovou léčbou kupříkladu u chronicky nemocných osob a u mnohých nemocných s duševní poruchou. Pacienta se zásadně snažíme podpořit a nikoliv frustrovat.

9. Účinné faktory podpůrné psychoterapie. Autor nám představí faktory typu ventilace problémů, aktivní naslouchání, pochvala, poskytování pozitivní odezvy apod. Ve vztahu se snažíme podpořit pozitivní rysy pacientovy osobnosti, mobilizovat jeho latentní tvůrčí potenciál a upozornit na nevyužívané schopnosti. Takto přispíváme ke zvládání kupříkladu hypochondrií, somatizované deprese, úzkosti, chronických bolestivých stavů.

10. Zásady psychologické pomoci. V desáté kapitole nalezneme poučení o tom, jak konkrétně postupovat při pomoci pacientům v náročných životních situacích a při krizi v životních hodnotách. Více se také dovíme o psychologické péči věnované osobám s nádorovým onemocněním a o komunikaci s chronicky nemocnými.

11. Psychologické aspekty farmakoterapie. Stručně je pojednáno o celé řadě psychologických proměnných, jež zesilují či naopak zeslabují účinek léků. U lékaře to jsou kupříkladu jeho pocity vzhledem k nemocnému, které mohou ovlivnit rozhodování, aniž by si to uvědomoval (ordinace dávky léku i hodnocení jeho efektu). Významný je i postoj lékaře k lékům obecně (zjednodušeně řečeno jsou lékaři farmakofilní a farmakofobní). Z psychologických proměnných na straně pacienta to je především jeho očekávání, důvěra v lékaře a jeho léčbu. Jak autor správně zdůrazňuje, „farmakoterapie není jen biologickým procesem probíhajícím na molekulární úrovni, ale také procesem psychologickým a interpersonálním (sociálním).“

12. Problémové situace mezi zdravotníky a pacienty. Zde nalezneme odpovědi na otázky po „druhé kompetenci lékaře“, tedy jeho psychologického přístupu k nemocným a jejich nejbližším. Vše je přiblíženo na problematice stížností pacientů a jejich rodin, podílu zdravotníků na stížnostech a na prevenci problémových situací.

13. Duševní vyrovnanost lékaře (zdravotníka). Poslední kapitola je zejména věnována oblasti duševní hygieny a burnout syndromu. Těžiště je položeno na nutnosti hlubšího sebepoznání lékaře, neboť je vystaven značnému stresu a bez porozumění sobě se obtížněji s ním vyrovnává způsobem, jímž nepoškozuje své zdraví či nesnižuje úroveň své odborné práce a kvalitu osobního života.

Hlavní přínos recenzované knížky vidím v tom, že zdůrazňuje biopsychosociální stránku veškeré péče o nemocné. Každá vážnější či subjektivně významná choroba nalézá odezvu v psychice člověka, současně i psychický stav nemocného spoluurčuje jeho spolupráci s lékařem a mnohdy i vývoj nemoci. Autor též neopomíjí etickou problematiku lékařovy práce, naznačena je zde i právní stránka jeho počínání. Ovšem musím kriticky upozornit, že pojednává o mnoha závažných skutečnostech v publikaci svým rozsahem poměrně útlé, proto se nemůže vyhnout určité zkratkovitosti a zhušťování. Při eventuálně dalším vydání této užitečné publikace bude na místě mnohé rozšířit a učinit tak z příručky lékařské psychologie učebnici lékařské psychologie. Jinak jde o práci čtivou, text je plně srozumitelný i díky autorovým bohatým klinickým a pedagogickým zkušenostem.

Osobně mne nejvíce na recenzované práci zaujaly ty části publikace, v nichž je pojednáno o proměnách ve vztahu pacient – lékař, a to díky době, v níž žijeme. Upozorněno je na narůstající vztahovou ambivalenci (nejednoznačnost), „kdy jeden se bojí druhého“, autor upozorňuje na „novou asymetrii“, při které „pacient či jeho rodina usilují o dominantní postavení a mají tendenci se zdravotníkem jednat dominantně“. Mohli bychom použít pro některé z těchto případů „syndrom týraného zdravotníka“, jak vtipně dodává. Klíč k porozumění těmto fenoménům lze hledat také v tom, že práce lékaře se stává „podnikáním svého druhu“.

Knížka Lékařská psychologie v praxi by podle mého názoru neměla chybět v knihovně žádného lékaře v klinické praxi. Rozhodně ji lze doporučit i jako výukový text pro studenty lékařských fakult.