Čtení o logopedii – 2. část

Overview

Autorka článku provedla výzkumné dotazníkové šetření, které probíhalo od října 2009 do ledna 2010 v Pardubickém kraji. Hlavním cílem byla analýza současného stavu vzdělanosti a erudice pediatrů v oblasti logopedické péče a prevence. Výsledky výzkumného šetření ukázaly, že pediatři mají zájem o logopedickou osvětu, ale také by uvítali materiály, které by zprostředkovávaly rodičům logopedickou problematiku. Proto předkládáme Čtení o logopedii, které souhrnně, stručně a přehledně charakterizuje obor klinické logopedie.

Čtení o logopedii vysvětluje pediatrům organizaci logopedické péče v České republice, popisuje ontogenezi řeči a podrobně se věnuje deseti okruhům narušené komunikační schopnosti. Každý okruh je terminologicky vymezen, jsou uvedeny etiologické faktory, klasifikace, symptomatologie, diagnostika a možnosti preventivních opatření. V závěru se odkazuje na dostupnou a citovanou literaturu.

Efektivní vzdělávání rodičů v oblasti vývoje řeči a jazyka a jeho narušení je umožněno elektronickou cestou – www.logopediecr.eu. Internetové stránky odpovídají svou náročností, terminologií i obsahovým vymezením charakteru uživatele – pro rodiče je zvolen vhodný a srozumitelný slovník, přitažlivý stručnými a srozumitelnými výrazy, doplněný tabulkami a odkazy na doporučené pomůcky.

Klíčová slova:
logopedie, klinická logopedie, narušená komunikační schopnost, ontogeneze řeči, dysfázie, afázie, mutismus, dyslálie, dysartrie, balbuties, tumultus sermonis, specifické poruchy učení, palatolalie, rinolalie, dysfonie, symptomatické poruchy řeči

BALBUTIES – F 98.5

Tradiční definice pohlížely na koktavost jako na neurózu řeči. Moderní vymezení jsou detailnější a zahrnují komplexnost problematiky etiologie i symptomatologie. „Jde o syndrom komplexního narušení koordinace orgánů participujících na řeči, který se nejnápadněji projevuje charakteristickými nedobrovolnými specifickými pauzami narušujícími plynulost procesu řeči a tím působícími rušivě na komunikační záměr“ (Lechta, 2004, s. 16).

Etiologické faktory koktavosti jsou dodnes nejasné a neustále diskutované. Koktavost chápeme jako „multifaktoriální, dynamický a variabilní syndrom NKS se složitou symptomatikou, která je často důsledkem několika parciálních, vzájemně se prolínajících, navazujících a/nebo recipročně i souhrnně reagujících příčin“ (Lechta, 2004, s. 16).

Koktavost je charakteristická triádou symptomů neboli syndromologií – nedobrovolné a nekontrolovatelné dysfluence (repetice – opakování, prolongace – prodlužování, interjekce – vkládání, přerušovaná slova, tiché pauzy, opravy a nekompletní slovní zvraty) doprovázené nadměrnou námahou při artikulaci (narušené koverbální chování – kývání ze strany na stranu, kolébání se, zrychlená, překotná motorika, nápadně neklidný spánek, motorická nejistota v gestikulaci) a psychickou tenzí během promluvy (vyhýbavé chování, tiky, manipulace s oblečením nebo vlasy, vrcholem je logofobie).

Existuje několikeré dělení koktavosti, nejčastěji užívaná je klasifikace podle doby vzniku:

• Vývojová dysfluence – charakteristické jsou fyziologické neplynulosti (zpravidla repetice první slabiky bez nadměrné námahy a psychické tenze) jako doprovodný příznak ontogeneze řeči, která ve většině případů spontánně zanikne (předškolní věk).
• Hraniční koktavost – má znaky vývojové dysfluence, lze však pozorovat vyšší frekvenci dysfluencí s větším poměrem opakování částí slov, jednoslabičných slov a jejich prolongací. Dítě může být v tomto pásmu několik týdnů až měsíců, potom se buď rozvine v koktavost, nebo se řeč stane fluentní.
• Incipientní koktavost – objevuje se průnik dysfluencí a nadměrné námahy, mohou se vyskytnout prvky uvědomování si problému s řečí, zejména během aktu mluvení, ale také ztráty kontroly nad řečí. Přechod do patologie, v této fázi bez psychické tenze.
• Chronická koktavost – kompletní klinický obraz s postupnou habitací vzájemného průniku příznaků dysfluence, nadměrné námahy a psychické tenze – v různé míře, časovém průběhu a vzájemné souvztažnosti a v závislosti na specificích daného případu. Často doprovázeno logofobií.

Diagnostika koktavosti je zaměřena na symptomatologii. Speciální vyšetření je obvykle vázáno na vyšetření řady odborníků – logoped, foniatr, psycholog, neurolog, psychiatr aj. Logopedická diagnostika se snaží o identifikaci typu, stupně, formy a patogeneze koktavosti (využívá různých metod, testů a škál). V oblasti diferenciální diagnostiky je důležité vyloučit tumultus sermonies, odlišit orgánově podmíněnou koktavost od jiných druhů.

Z hlediska prevence je důležité zaměřit se na raný věk. Peutelschmiedová (2004) zdůrazňuje úlohu pediatrů při komplexních preventivních prohlídkách ve třech letech s ohledem na depistáž dětí s incipientní koktavostí. Včasná terapie je zároveň primární prevencí. Sekundární prevencí je zabránit vzniku fixované nebo chronické koktavosti, terciární prevencí eliminujeme sociální, komunikační a kognitivní stresory, které mohou posunout koktavost do její fixované nebo chronické podoby.

Konceptem preventivní terapie je program Irwinové, který klade důraz na šest podmínek pro odstranění tlaku na řeč: vytvořit pocit ochrany a bezpečí, klást dítěti méně otázek, nenutit dítě k hovoru a nepřerušovat jej, věnovat mu dostatečnou pozornost a zabezpečit transfer. Preventivní opatření v dalších obdobích života jsou zaměřena na vyloučení pocitů méněcennosti a vzniku logofobie, ale také na posouzení vhodného výběru zaměstnání vzhledem ke schopnostem a možnostem člověka s koktavostí (Lechta, 2009).

TUMULTUS SERMONIS – F 98.6

Jedná se o NKS řazenou spolu s koktavostí do okruhu poruch plynulosti řeči, u breptavosti je pozměněno (akcentováno) tempo řeči. Weissová (1964) charakterizuje breptavost tím, „že si ho daná osoba neuvědomuje, má malý rozsah pozornosti, narušena je percepce, artikulace a formování výpovědi. Rovněž se jedná o narušení myšlenkových procesů programujících řeč na bázi dědičných predispozic. Je projevem centrálních poruch řeči (central language disbalance) a působí na všechny komunikační cesty, tj. na čtení, rytmus, hudebnost a chování…“. Daly (1992) upozorňuje: „Akcelerovaná řeč není vždy přítomna, ale narušení formulování jazyka vždy.“

Příčiny dosud nejsou úplně objasněny, připouští se, že by mohly mít dědičný, organický nebo polyfaktoriální charakter. Dříve byla breptavost řazena k neurózám řeči, nynější výzkumy prokázaly drobné patologické změny na EEG.

Hlavní symptomy představují kombinaci narušení psychických (zejména poruchy koncentrace pozornosti a chaotičnost myšlení), lingvistických (neplynulost řeči, dysgramatismus) a fyziologických (dýchací dysrytmie). K řečovým změnám patří zejména interverbální akcelerace, jejichž počet narůstá s délkou slov a vět – vedou k polykání nebo opakování slabik. Vlivem rychlosti promluvy a oslabené preciznosti artikulace dochází k redukci tzv. souhláskových skupin. Vzniklé zkomoleniny nemají konstantní podobu. K deformaci obsahu se přidružují transmutace (změna jedné hlásky na druhou), metateze (přesmyknutí hlásek), elize (vypouštění hlásek), epenteze (nepotřebné vkládání hlásek), anticipace (předčasné použití některého z prvků výpovědi), perseverace (opakování některého elementu výpovědi) či kontaminace (zkřížení dvou výrazů), dochází tak i k deformaci formy. Chování může být také nápadné, především pohyby, chůze, celková motorika bývají zbrklé, překotné, zrychlené. U dětí se projevuje nápadně neklidný spánek.

Breptavost postihuje lidi s normálním intelektem, jejichž jazykové schopnosti jsou podstatně nižší než intelektuální možnosti. Při její diagnostice je třeba se zaměřit na všechny výše zmiňované oblasti, především na vyhodnocení úrovně mentálního vývoje, zhodnocení jazykových schopností, vymezení korelace mezi mentálním a řečovým vývojem, jakož i stanovení případné disproporce mezi inteligencí a lingvistickou schopností (hodnocení lze provést inteligenčními a jazykovými testy). Z hlediska lékařské diagnostiky jsou nejdůležitější elektroencefalografické vyšetření (zjistí organický základ breptavosti) a elektromyografické vyšetření (zjistí spastický nebo nespastický charakter neplynulého vyjadřování). V oblasti diferencionální diagnostiky je důležité vyloučit mentální postižení, schizofrenii, afázii a překotné tempo řeči.

V předškolním věku se s touto poruchou setkáme spíše jako s nápodobou chybného mluvního vzoru rodičů nebo sourozenců, důležitou prevencí je tedy dobrý mluvní vzor a správná výslovnost. Rodiče breptavých dětí si neuvědomí, že srozumitelnost řeči jejich dětí je zhoršena právě pro redukci slabik nebo souhláskových skupin ve slově. Adolescenti žádají cílenou terapii obvykle po přechodu do nového kolektivu, který na jejich mluvní projev není zvyklý (přechod na střední školu apod.), případně pro první neúspěchy s navazováním partnerských kontaktů. Dospělí přicházejí tehdy, je-li negativní ohlas na jejich mluvní projev ze strany posluchačů, nebo chtějí-li získat zaměstnání, kde je bezchybný mluvní projev podmínkou.

SPECIFICKÉ VÝVOJOVÉ PORUCHY ŠKOLNÍCH DOVEDNOSTÍ – F 81.0–9

Specifické vývojové poruchy školních dovedností (SVPŠD) „… je termín označující heterogenní skupinu obtíží, které se projevují při osvojování a užívání řeči, čtení a psaní, naslouchání a matematiky. Tyto obtíže mají individuální charakter a vznikají na podkladě deficitu centrální nervové soustavy. Ačkoliv se poruchy učení mohou objevovat souběžně s jinými handicapujícími podmínkami (např. senzorická postižení, mentální retardace, poruchy chování) nebo vnějšími vlivy (kulturní odlišnosti, nedostatečné, popř. neúměrné vedení), nejsou poruchy učení přímým důsledkem těchto podmínek nebo vlivů“ (Zelinková, 1994, s. 12).

Podle MKN 10 klasifikujeme SVPŠD na specifické poruchy čtení (F 81.0), psaní (F 81.1), počítání (F 81.2), smíšené poruchy školních dovedností (F 81.3), jiné poruchy školních dovedností (F 81.8) a vývojové poruchy školních dovedností nespecifikované (F 81.9). V této klasifikaci nalezneme i diagnózu Z 55.8 – nedostatky v českém jazyce (matematice) způsobené nedostačující výukou. Selikowitz uvádí další možnosti SVPŠD, a to s přidruženými poruchami pozornosti (ADD nebo ADHD). Swierkoszová popisuje další zvláštní skupinu – neverbální poruchy učení.

V současné době se přikláníme k multifaktoriální etiologii specifických poruch učení, kombinovat se mohou příčiny endogenní i exogenní. Z endogenních příčin se může jednat o dysfunkce CNS, vliv genetických predispozic, kortikálních morfologických abnormalit, odchylek v organizaci cerebrálních aktivit, percepčních deficitů, laterality, poruch exekutivních funkcí, poruchy fonologického zpracování apod. Mezi exogenní příčiny, které mohou většinou jen komplikovat či umocňovat vnitřní predispozice, jsou řazeny především tzv. didaktogenní vlivy, postoj rodičů ke škole a vzdělávání apod. Tyto vnější vlivy však samy o sobě SPU nezpůsobí (Pokorná, 2003).

Symptomy dělíme na specifické (vztahují se ke konkrétnímu typu SVPŠD) a nespecifické. Nespecifické příznaky jsou přítomny i u jiných specifických vývojových poruch, řadíme k nim deficity pozornosti, zvýšenou unavitelnost, deficity paměti, motorické deficity, obtíže v prostorové orientaci a ve vnímání posloupnosti, obtíže v pravolevé orientaci, v jazyce a řeči, emoční labilitu a psychomotorickou instabilitu, poruchy aktivity a senzorické integrace.

Dyslexie je charakterizována jako porucha v oblasti osvojování si čtenářských dovedností pomocí běžných výukových metod. Projevuje se tzv. specifickými obtížemi ve čtení (nápadně pomalé tempo čtení, záměny zrakově a sluchově podobných hlásek, vynechávání slabik a slov, komolení slov, nesprávná technika čtení, poruchy porozumění čtenému textu).

Dysgrafie je porucha projevující se výraznými obtížemi v oblasti osvojování si psaní (tvarů jednotlivých grafémů). Postihuje grafickou stránku písemného projevu, její čitelnost a úpravu. Typické je vynechávání písmen, slabik, slov, psaní v pravolevém směru, neschopnost používat správnou velikost grafémů v psaném textu vedoucí ke komolení jejich významu, roztřesenosti psaných linií, příliš silný tlak na tužku.

Dysortografie se projevuje nápadnými obtížemi v oblasti pravopisu. V písemném projevu dítěte dochází k záměně tvrdých a měkkých slabik, dlouhých a krátkých slabik, objevují se nepřesné hranice slov, vynechávání, přesmykování slov, slabik, hlásek, obtíže v rozlišování sykavek, gramatické chyby, neodpovídající jinak dostatečné znalosti gramatických pravidel.

Dyskalkulií rozumíme poruchu osvojování si matematických dovedností, poruchu schopnosti operovat s číselnými symboly. Dítě má potíže v třídění a řazení předmětů či symbolů podle daných vlastností, objevuje se snížená schopnost či neschopnost používat základní aritmetické operace, problémy při řešení slovních úloh, chyby v pojmenovávání počtu různě prostorově uspořádaných předmětů nebo symbolů, v psaní či čtení číslic.

U dyspraxie se jedná o poruchu osvojování si, plánování a provádění volních pohybů. Můžeme ji nalézt pod různými označeními, např. vývojová verbální dyspraxie, vývojová artikulační dyspraxie, cerebrální deficit, minimální mozková dysfunkce, vývojová porucha koordinace, senzomotorická dysfunkce atd. (Ripley in Zelinková, 2003). Narušená koordinace se projeví v obtížích v napodobování poloh a pohybů. Dítě má problém s přesností, vzájemnou spoluprací jednotlivých částí těla, střídáním pohybů (zejména rukou).

Dysmúzie je typická poruchou osvojování si hudebních dovedností. Mezi specifické projevy patří neschopnost reprodukovat melodii, narušení vnímání rytmu melodie, hudebních prvků, neschopnost pokračovat v posloupnosti hudebních intervalů.

Dyspinxie je porucha kresebného aktu. Samostatný výskyt dyspinxie bez spojení s dysgrafiemi je vzácný. Objevují se deformace formálních znaků kresby, roztřesenost linií a čar, nedopovídající proporcionalita kresby, neschopnost převedení hloubky prostoru do kresby, primitivnost znaků kresby neodpovídající chronologickému ani mentálnímu věku.

Neverbální poruchy učení vznikají jako následek poškození spojů v bílé hmotě pravé mozkové hemisféry. Jsou charakterizovány deficity v oblasti motorické, vizuospaciálně organizační a sociální. Charakteristickým rysem neverbálních poruch učení jsou poruchy prostorové orientace, obtíže v sociální orientaci, snížená schopnost vnímat rytmus. Vývoj řeči bývá v normě, užití jazyka je však neúčinné, často pedantické, necitlivé, sociálně nepřiměřené až rigidní. Objevují se také problémy s pochopením slovních hříček, metafor a vtipů (Vitásková, 2005).

Objektivně platnou diagnózu SVPŠD může stanovit pedagogicko-psychologická poradna nebo speciálně pedagogické centrum na podkladě speciálně pedagogického a psychologického vyšetření. V předškolním věku nelze stanovit diagnózu SVPŠD, lze jen vysledovat určité predispozice těchto poruch (Luzertová, 2010).

PALATOLÁLIE

Orofaciální rozštěpy (Q 35 – Q 37) jsou orgánové anomálie, které postihují pevné útvary oddělující dutinu ústní od dutiny nosní a orgány velofaryngeálního závěru. MKN 10 rozlišuje rozštěp rtu (CL), rozštěp patra (CP) a rozštěp patra a rtu (CPL), které mohou být jednostranné nebo oboustranné. Tyto rozštěpy působí jako prvotní příčina palatolálie, nejsou-li operativně upraveny, nebo když se operací sekundárního patra nepodařilo vytvořit dostatečný velofaryngeální závěr a vznikla tak velofaryngeální insuficience (patrohltanová nedostačivost). Další příčinou vzniku může být proděravění patra, rozpad švu patra atd., kdy při artikulaci uniká vzduch otvorem do dutiny nosní (Kerekrétiová, 2008).

Mezi základní symptomy patří velofaryngeální insuficience, poruchy nazality (častěji otevřená huhňavost – viz rinolálie), nesprávná artikulace (samohlásky mají hypernazální zabarvení, u souhlásek je typický slyšitelný únik vzduchu nosem, který je potřebný k vytváření hlásek na odpovídajících artikulačních místech a posunu artikulační báze vzad), poruchy hlasu a sluchu, narušené koverbální chování (mimika, chování, které doprovází komunikaci). Deformity při artikulaci se mohou vzájemně kombinovat, což výrazně narušuje i srozumitelnost řeči. V nejtěžších případech jedinec tvoří souhlásky omezeně nebo vůbec a řeč je tvořena jen nazalizovanými samohláskami. V tomto případě je řeč obtížně srozumitelná nebo téměř nesrozumitelná a často jí rozumí jen nejbližší okolí.

Na základě logopedické diagnostiky se hodnotí komunikační schopnosti jedince, které jsou východiskem pro určení vhodných postupů, metod, forem a prostředků logopedické intervence. Stupeň palatolálie ovlivňují kromě výše zmiňovaných příznaků i další faktory, zejména druh a velikost rozštěpu, anomálie chrupu a čelistí, poruchy sluchu, intelekt, osobnost a její emocionální stabilita nebo labilita, druh chirurgické a další odborné lékařské péče, rodinné a sociální zázemí a prostředí.

V případě rozštěpu rtu se sutura provádí do tří měsíců po narození a pokud se nevyskytnou žádné komplikace, dítě bude docházet pouze ke kontrolám na plastické chirurgii. U dítěte s rozštěpem patra a celkovým rozštěpem je nutné hlídat stav sluchu (časté záněty středního ucha), stav chrupu a ve většině případů bude nutné pomoci matce najít vhodný způsob krmení dítěte. Jakmile dítě začne mluvit, sledujeme, zda se v řeči neobjevuje zvýšená nazalita. Pokud ano, je nutné doporučit dítě na logopedické vyšetření (Kunhartová, 2010).

HYPERNAZALITA, HYPONAZALITA – R 49.2

Rinolálie neboli huhňavost se projevuje změnou rezonance zvuku hlásek při artikulaci. Nazalita sama o sobě je fyziologická, při řeči se v různé míře uplatňuje rezonance dutiny ústní, nosu a nosohltanu. Patologicky snížená je tehdy, když se zmenší prostor rezonančních dutin, nebo když je nepřiměřeně zvýšená činnost velofaryngeálního mechanismu. Patologicky zvýšená je nosovost tehdy, když je velofaryngeální mechanismus nedostatečný, nebo je přítomná perforace patra a zvýšeně uniká vzduch do rezonanční dutiny nosu a nosohltanu (Lechta, 1990).

1.  HYPONAZALITA (Rhinolalia clausa, hyporinolálie)

Jde o patologicky sníženou nosovost v důsledku vrozených nebo získaných vad, které mohou být přechodné či trvalé a způsobují zúžení nebo neprůchodnost dutiny nosní či nosohltanové. Naprostá neprůchodnost nosní dutiny vede k tzv. denazalitě (Vitásková, Peutelschmiedová, 2005).

2.  HYPERNAZALITA (Rhinolalia aperta, hyperrinolálie)

Jedná se o patologicky zvýšenou nosovost, kdy všechny hlásky znějí nosově. Může se vyskytnout i u dětí, které se nenarodily s žádným rozštěpem. Příčinou je krátké, málo pohyblivé nebo ochablé patro. Je tedy nutné patro vyšetřit a případně doporučit operační zákrok na patře a logopedickou péči (myofunkční terapie).

3.  ADENOIDNÍ VEGETACE

V důsledku zbytnělé nosní mandle se může u dítěte přechodně vyskytnout hyponazalita. V řeči se projevuje tak, že hláska M zní jako P nebo B, hláska N zní jako T nebo D a hláska Ň zní jako Ť nebo Ď. Po adenoktomii je nutné s dítětem cvičit dýchání nosem, dbát na zavřená ústa během dne (např. při hrách, ale i v předškolním a školním zařízení), trénovat orální výslovnost hlásek apod.

Rinolálie mohou být organické nebo funkční. Jako nejčastější organickou příčinu uvádí Lechta (1990) zánět nosní sliznice při akutní a chronické rýmě, dalšími příčinami jsou vybočení nosní přepážky, nádory nebo polypy v nosní dutině, zvětšená krční mandle, nádory nosohltanu atd. Funkční huhňavost vzniká při funkčních poruchách svalstva měkkého patra.

Diagnostika nosní rezonance je vždy týmovou prací několika odborníků (lékařů i nelékařů – foniatr, logoped, otorinolaryngolog, neurolog), ale i rodičů a učitelů. Při diagnostice využíváme základní vyšetřovací zkoušky (Gutzmannova, Czermakova, zkouška nafouknutí tváří, manometrická a spirometrická zkouška, přístrojové vyšetřovací techniky aj.) a postupy, které jsou založené na sluchovém vnímání mluvního projevu (slova s hláskami, kde je nutné vytvořit velofaryngeální závěr).

Prevence organicky podmíněné huhňavosti je záležitostí lékařskou, funkčním poruchám lze předcházet celkovým výchovným působením, otužováním dítěte, snížením výskytu infekcí horních cest dýchacích.

DYSFONIE – R 49.0

Aronson (1990, in Lechta, 2002) definuje poruchy hlasu jako deviaci v kvalitě, výšce, síle nebo ve flexibilitě hlasu a jejich vzájemnou kombinaci (Kerékrétiová, 2002). Poruchy hlasu se vyskytují samostatně, ale i s jinými druhy NKS.

Etiologické faktory dysfonie jsou rozdělovány do tří hlavních skupin.

• Mezi orgánové příčiny jsou zařazovány: patologie hlasového orgánu (laryngitida, faryngitida, nádory, uzlíky, polypy, cysty), parézy u ICP, degenerativní onemocnění, poranění a úrazy hrtanu, poruchy činnosti žláz s vnitřní sekrecí, vrozené malformace hrtanu (cri-du-chat syndrom, Downův syndrom), audiogenně podmíněné poruchy hlasu (neslyšící, nedoslýchaví).
• O funkčních příčinách mluvíme při přemáhání a nesprávném používání hlasu (tvrdé hlasové začátky, špatná hlasová technika) s následnými sekundárními změnami na hlasivkách (zarudnutí, uzlíky, vředy apod.), nadměrné hlasové námaze a nesprávné hlasové technice (hlasoví profesionálové), psychických a emocionálních poruchách a neurózách (stresové situace, psychická zátěž, křečovitá tvorba hlasu).
• Iatrogenní příčiny jsou negativní důsledky související s léčbou (např. kortikoidy, příčinou mohou být i jiná onemocnění, kde je porucha hlasu jen jedním ze symptomů), dále operace, chronická onemocnění.

Kerekrétiová (2009) uvádí 8 základních symptomů dysfonie:

• Chrapot vzniká buď změnou hmoty hlasivek (dochází k nepravidelnému kmitání), nebo změnou závěru hlasivkové štěrbiny (způsobuje insuficienci hlasivek).
• Hlasová únava po dlouhém mluvení, které vyžaduje zvýšené hlasové úsilí.
• Hlas se šelestem je důsledkem hlasivkové insuficience a projevuje se jako neschopnost povědět celou větu bez doplnění vzduchu pomocí nového nádechu.
• Snížený hlasový rozsah při zpěvu, problém s vyzpíváním horních tónů, pacienti si stěžují na únavu a bolest v hrdle.
• Afonie – objevuje se postupně nebo náhle. Pacient šeptá, protože ztratil hlas, má pocit sucha v hrdle a každý pokus o hovoření je spojený s výrazným úsilím a námahou.
• Zlomy ve výšce a síle – objevují se náhle, hlas jako by nebyl pod kontrolou, poloha hlasu se nepředvídatelně mění, přeskakuje do fistulového hlasu (typické při mutaci).
• Hlas tvořený s vypětím – označujeme jakou tlačenou fonaci, pacient si stěžuje na „stáhnuté hrdlo“, má problém se začátkem fonace, udržením hlasu, chybí mu stabilita, má pocit zvýšené tenze a únavy ze zvýšeného hlasového úsilí při mluvení.
• Tremor – třes, neschopnost udržet hlas na jedné úrovni, ve stejné výšce a síle.

Základní klasifikace hlasových poruch kopíruje rozdělení etiologických faktorů – organické a funkční poruchy. U dětí se často diagnostikuje dětská hyperkinetická dysfonie, která je způsobená nadměrným křikem. Objevují se změny na hlasivkách, hypertrofie m. vocalis, až hlasivkové uzlíky (u dětí mají typické umístění – přední a střední třetina hlasivek).

Diagnostika je týmovou spoluprácí foniatra, otorinolaryngologa, logopeda, neurologa, popř. psychologa či psychiatra. Využívá se subjektivního poslechu hlasu a zobrazovacích metod: laryngoskopie, teleskopie, fibroskopie, radiografické vyšetření hrtanu, tomografické a laryngografické vyšetření, videofluoroskopie, stroboskopie.

Prevencí hlasových poruch nejčastěji rozumíme hlasovou hygienu. Jde o systémové kroky, ne pouze o jednorázový akt. Primární prevence je zaměřená na celou populaci ve všech věkových kategoriích, sekundární prevence zahrnuje rizikovou a potenciálně rizikovou skupinu lidí. Cílem je eliminovat příčiny a redukovat první příznaky začínajících hlasových poruch. Terciární prevence se realizuje u pacientů s funkčními poruchami hlasu, aby se zabránilo jejich zhoršování. Kerékretiová (2009) popisuje preventivně vzdělávací programy, které jsou určené pro různé cílové skupiny (děti, dospělí, hlasoví profesionálové, učitelé…). Obsahují vždy sedm oblastí, které jsou v základních bodech stejné pro všechny cílové skupiny.

SYMPTOMATICKÉ PORUCHY ŘEČI (SEKUNDÁRNÍ PORUCHY ŘEČI)

Jedná se o narušenou komunikační schopnost doprovázející jiná, dominující postižení, poruchy a onemocnění (Lechta, 2008). Projevují se ve všech jazykových rovinách (foneticko-fonologická, lexikálně-sémantická, morfologicko-syntaktická pragmatická). Na vzniku se podílí vlivy prenatálního, perinatálního a postnatálního poškození CNS, smyslových či pohybových orgánů, nebo jiných vlivů působících během dalšího života (degenerativní onemocnění, úrazy apod.). Symptomatologie se odvíjí od dominujícího postižení – zahrnuje mnoho různorodých příznaků, od lehkých odchylek od normy až po úplnou nemluvnost.

Kategorie somatických poruch řeči je velmi pestrá. Nejčastěji zahrnuje narušenou komunikační schopnost u dětí s mentálním postižením, ICP a jiným somatickým postižením, sluchovým nebo zrakovým postižením. Většina takto postižených dětí potřebuje logopedickou péči, avšak charakteristika narušení komunikace u jednotlivých typů postižení by vydala na další pokračování Čtení o logopedii.

Došlo: 15. 11. 2011

Přijato: 30. 3. 2012

Mgr. Kateřina Trojanová

Škrovád 149

538 21 Slatiňany

e-mail: kata.trojanova@post.cz