Profesor Eduard Albert: není Impakt jako „impact“.

V letošním roce si 26. září připomeneme 120 let od úmrtí jednoho z největších českých a evropských lékařů, profesora Eduarda Alberta.

Eduard Albert se narodil 20. ledna 1841 v Žamberku jako první dítě v manželství hodináře Františka Alberta a Kateřiny, rozené Zdobnické. Po svém otci nepochybně zdědil šikovnost, takže už v dětství dokázal rozložit a složit hodinový strojek. Gymnázium studoval v Rychnově nad Kněžnou a Hradci Králové. Zde vynikal i skvělou pamětí. Medicínu studoval na Vídeňské medicínsko-chirurgické akademii, jeho učiteli, a pozdějšími spolupracovníky i přáteli, byli Karel Rokytanský a Josef Škoda. Promoval v roce 1867 a svoji odbornou praxi zahájil jako sekundář na oddělení primáře Lorinsena v nemocnici na Vídeňce. Po několika měsících přešel jako elév na kliniku profesora Johanna von Dumreichera, kde se stal v roce 1869 asistentem. V roce 1872 habilitoval a v roce 1873 mu byla nabídnuta chirurgická klinika v Lutychu. Již v té době publikoval desítky prací a přispíval nezištně i do českých časopisů včetně Časopisu lékařů českých, na chodu řady časopisů se též významně podílel. V roce 1868 se tajně oženil, protože se asistenti nesměli v té době ženit. Vzal si Marii Pietschovou, dceru lékaře z Králík. Spolu měli dvě děti. Dcerka ale ve věku necelých tří let zemřela na zánět mozkových blan. Po intervenci Karla Rokytanského se stal v roce 1873 řádným profesorem a přednostou chirurgické kliniky a operačního ústavu v Innsbrucku. Zde vznikla jeho zásadní díla: Diagnostika chirurgických nemocí (vyšla 1876) a především Učebnice chirurgie a nauka operační (Lehrbuch der Chirurgie und Operationslehre). Čtyřdílná monografie, která byla přeložena do francouzštiny a ruštiny a stala se biblí lékařů a mediků nejen v Evropě. Vyšla v roce 1877 a poté se uskutečnila řada reedic. V roce 1879 vykonával v Innsbrucku funkci děkana lékařské fakulty.

Pozn. autora:

Mnohokrát jsem měl možnost se setkat s profesorem E. Bodnerem, který do roku 2003 působil na stejné klinice v Innsbrucku jako přednosta. Při prvním setkání se mě zeptal, jestli vím, jaký titul má za jménem. Neuspěl jsem, a tak mi sdělil, že od dob Alberta každý přednosta za jménem udává, kolikátý je od E. Alberta. „Já jsem jedenáctý,“ sdělil a myslel to vážně a s úctou…

Eduard Albert se proslavil celou řadou chirurgických priorit. Transplantací periferního nervu, tyreiodektomií, jejunostomií, nefrektomií. Na jeho operace velkých kloubů se jezdila dívat a učila se jimi celá Evropa. Jako první v Rakousku a druhý v Evropě (po Listerovi) implementoval zásady antisepse do praxe a současně je všude obhajoval a prosazoval. To nebylo nikterak snadné, pražská škola je zprvu odmítala. A tak se staly Hořice v Podkrkonoší, kam mnoho let jezdil, místem, kde se jimi začali řídit daleko dříve. Do Hořic jezdil velmi rád a mnoho let. Zval sem přední chirurgy, operoval, přednášel, vozil literaturu. Rád se stýkal s rodinou Lewitovou. I odsud hojně a nezištně přispíval do českých časopisů.

Konkurz na Chirurgickou kliniku v Praze nevyhrál, prosadily se lokální krátkodobé zájmy. V únoru 1881 podepsal ale císař Albertovo jmenování na I. chirurgickou kliniku ve Vídni. Na dvou chirurgických klinikách, fungujících do dnešní doby, tam působili nejslavnější chirurgové 19. století, Eduard Albert a Christian Albert Theodor Billroth. Oba žili a pracovali v dobrých vztazích, oba byli též umělecky založení. Billroth tíhl k hudbě, Albert k poezii a literatuře.

Albert psal verše a především překládal z němčiny. V roce 1893 vydal ve Vídni první svazek německy psané antologie o české poezii, kultuře a umění.

Kromě této činnosti měl Albert velmi dobře zavedenou soukromou praxi se ziskem okolo 80 000 zlatých ročně. K jeho pacientům patřili císař, arcivévoda Albrecht, ale též „ministerský předseda“ hrabě Taaff, kníže Windischgrätz a další významní představitelé z celé tehdejší Evropy. Avšak pacienty měl ze všech kategorií, prostým se nikdy nevyhýbal.

Ze svých prostředků přispíval významně do sbírky na vznik Národního divadla, Ottova naučného slovníku, Gebauerových spisů a Palackého dějin národa českého.

K jeho okolí a přátelům patřil i T. G. Masaryk, z uměleckých přátel nutno jmenovat A. Jiráska, S. Machara, který mu věnoval svoji Třetí sbírku veršů, K. Klostermanna, F. L. Riegera, Jaroslava Vrchlického a řadu dalších. Albert byl zprvu zastáncem pravosti Rukopisů zelenohorského a královédvorského. Po akceptaci názorů Jana Gebauera, který zpochybnil některé výrazy, Albert pravost rukopisů též odmítl.

Byl členem Říšského sněmu, dvorním radou, doživotním členem panské sněmovny. Ze svých funkcí a z funkce člena vědecké rady, kde bylo tolik Čechů, „že česky mluviti a jednati se dalo“, se zásadně zasloužil o vznik české chirurgické kliniky a zahájení výuky v češtině. Přičiněním Čechů žijících ve Vídni se vše urychlilo a vzniklo druhé centrum v tehdejší monarchii, v Praze. Jako poslanec, dvorní rada a významná osoba dlouhodobě prosazoval samostatnost Čech a český jazyk. Byl natolik uznáván a respektován, že ani tyto postoje nezhoršily jeho postavení v tehdejší monarchii ani vztahy s císařem a jeho okolím.

Komentovat jeho poznatky a postoje v případě smrti korunního prince Rudolfa v Mayerlingu, na jehož ohledání se podílel, se jeví neadekvátní, protože okolnosti nebyly stále Rakouskem zveřejněny a doba odkrytí archivů byla vloni opět odložena.

Sám se sice nestal přednostou nově vzniklé pražské „Chirurgické kliniky“, ale následně v odstupu prosadil na toto místo prof. Maydla. Chirurga a člověka evropského významu.

Červenou nití táhnoucí se českou chirurgií je, jak by tato vypadala, kdyby od počátku byl jejím představitelem v Praze právě E. Albert.

26. září 1900 byl profesor Eduard Albert nalezen svými přáteli mrtev ve své vile v Žamberku, který miloval a postavil zde svoje sídlo. Na jeho smrti, kromě srdečního selhání, se podílela i dlouhodobá intoxikace sublimátem, který byl využíván k dezinfekci. Nejprve byl pochován v Žamberku, poté byl převezen na žádost syna Jiřího na Ústřední hřbitov ve Vídni, když město Vídeň samo nabídlo čestné místo pro hrob. V blízkosti jsou hroby profesora Billrotha i jeho vrstevníka cestovatele Emila Holuba. Kruh se tak uzavřel…

Obávám se, že kdyby platily dnešní zvyklosti hodnocení odborné činnosti a společenské prestiže, osobnost prof. Alberta by zcela zanikla. Jeho dosažené výsledky na poli medicíny by nezískaly žádný významnější IF (impact factor) a nebylo by nic platné, že je to světově respektovaný excelentní chirurg s tolika prioritami na pacientech. Pomohly by mu určitě jen citace, kterých by zřejmě nashromáždil neskutečně. Jsem si ale jist, že IF by ho určitě nevzrušoval. Jeho tvorba literární by nepochybně zanikla již při prvních pokusech, protože by ho otrávila hloupá kritika a akcentovaná řevnivost „uměleckých“ kruhů. Takže s úspěchem by se mohly setkat jen jeho překladatelské aktivity. Další aktivity a podpora věhlasného naučného slovníku, a ještě s přispěním, by doprovázelo zjevně jen nechápavé kroucení hlavou. Rozhodně by mu nepřidala ani úcta velkých literátů k jeho osobě (např. dodnes nedoceněný J. S. Machar a další), podobně jako bezproblémová vazba a kontakty jak s císařem, tak s T. G. Masarykem. To by jistě bylo dobré a nekonečně omílané téma všech sdělovacích médií (včetně mainstreamových). Prof. Albert nebyl ani úspěšným hokejistou či fotbalistou, natož velkým zločincem, neměl spojení s britskou královskou rodinou. Byl to prostě jen slušný, velmi obětavý, pracovitý a inovativní člověk světového přesahu, bez skandálů. Tedy dnes žádné téma pro sdělovací prostředky.

Snaha posílit české země, prosadit sem top medicínu vybudováním evropsky významného centra chirurgie a zavést českou výuku by z dnešního pohledu byl spíše veliký malér. Jako člen Říšského sněmu opravdu pracoval a prosazoval jednoznačně české zájmy, bojoval za osamostatnění Čech a český jazyk, na rozdíl od mnoha nynějších europoslanců. Aktivity, jako bylo přispívání do sbírky na vybudování Národního divadla, a ne do mimočeských aktivit různých nevládních organizací, by jej určitě jen společensky handicapovaly. Odborné aktivity včetně operací a konzultací v českých nemocnicích by jistě nebyly možné, zastavila by je nepochybně úřednická vlna akreditací a povolení…

Jak jsem již uvedl, jen málo lékařů dosáhlo a udrželo si světovou proslulost. Jen zlomek z nich však přispěl i mimo svoji odbornost nejen do fondu kulturního dědictví, ale i prosazováním své země na nejvyšší úrovni, a to nezištně a s dosaženými reálnými výsledky. A jen zlomek z tohoto zlomku ještě ochotně sestupoval z výšin a šířil doslova vlastnoručně nové poznatky mimo velká centra bez rozdílu. Patří k těm několika ojedinělým osobnostem světového významu, původem z české kotliny, kteří jsou paradoxně (česká neznalost, hloupost či závist?) uznáváni ve světě více než v ČR. Jejich přínos má stálou platnost a IMPAKT v dějinách, na rozdíl od IF, je opravdu významný. Takový je odkaz českého rodáka, profesora Eduarda Alberta.

Prof. MUDr. Zdeněk Krška, DrSc. přednosta 1. chirurgické kliniky – břišní, hrudní a úrazové chirurgie VFN Praha