Dobrovolnictví jako nástroj zlepšování zdraví seniorů

Souhrn

Autoři podávají základní informace o recentním výzkumu v oblasti altruismu a prosociálního chování, který dokládá přínos těchto postojů a chování pro tělesné zdraví. Pozitivní psychologie odhaluje mechanismy, které zvyšují odolnost člověka vůči zátěži. Jsou jimi schopnost porozumět situaci, ve svém chování ji zvládat a nalézat nějaký smysl. Svůj význam má existence sociální podpory i pozitivní postoje jedince k lidem kolem něj. Ve výzkumu byly identifikovány různé typy altruistického chování a v kontextu studia motivů pro altruistické chování byla vytvořena koncepce prosociální osobnosti. Protože dobrovolnictví je dobře definovaný způsob prosociálního chování a této aktivity se účastní dostatečný počet lidí, stali se dobrovolníci předmětem zkoumání prosociálního chování. Byly položeny otázky, proč lidé začínají působit jako dobrovolníci, jak je dobrovolnictví ovlivněno osobností, a byly sledovány potřeby potencionálních dobrovolníků a sociální situace, se kterými se setkávají. Výzkum v oblasti dobrovolnictví identifikoval dvě oblasti přínosu dobrovolnické práce pro zdraví dobrovolníka. V první řadě se ukázalo, že pomáhání druhým je spojeno s delším životem pomáhajících. Pomáhající měli významně nižší úmrtnost než ostatní. Dobrovolnictví také příznivě ovlivňuje zdravotní stav, což se prokazuje především na základě subjektivního hodnocením zdravotního stavu.

Klíčová slova:

altruismus – prosociální chování – dobrovolnictví – salutogeneze

ÚVOD

Dnes již je obecně známo, že populace v naší civilizaci stárne, tzn., že v ní postupně narůstá procento seniorů. Naděje na delší život je jistě pro všechny potěšující, s prodlužováním lidského věku se ale vynořily dva okruhy problémů. Jeden z nich je ekonomický. S narůstáním procenta seniorů klesá podíl lidí v produktivním věku, tedy těch, kteří zajišťují ekonomickou rovnováhu ve společnosti. Druhý problém se týká stárnoucích lidí samotných. Není velkou výhrou život naplněný zdravotními obtížemi, když léta navíc jsou dána pouze tím, že pokrok lékařských věd odkládá dříve neodvratnou smrt, přitom choroba dále trvá. Zde jsou důvody, proč strategie zdravotní politiky již nejsou zaměřeny na prosté prodlužování kalendářního věku. Jejím cílem je dosáhnout co nejdelšího věku občanů ve stavu uspokojivého zdraví, přičemž zdraví již není definováno jako absence choroby, ale jako stav přiměřené fyzické, psychické sociální a duchovní pohody. Jestliže definujeme zdraví pozitivně, tedy jako přetrvávající otevřenost různým možnostem lidské existence, pak již není možné je pěstovat tak, že vyloučíme všechna rizika chorob, ale musíme si klást otázky, co člověku tyto možnosti otevírá. Proto strategie zdravotní politiky již není zaměřena především na rizikové faktory chorob, ale také na jevy a způsoby chování, které vedou k dlouhodobějšímu zdraví. Příkladem může být důraz na zdravou stravu a přiměřený fyzický pohyb.

Pozitivní definice zdraví zásadním způsobem rozšiřuje náš obzor. Nejde již pouze o udržení zdravého těla a víru, že „ve zdravém těle“ bude automaticky „zdravý duch“. Do hry vstupují staré zkušenosti o propojení tělesných a duševních mechanismů. Zdravé tělo jistě umožňuje větší psychickou pohodu, ale i duševní rovnováha významně přispívá ke zdraví těla. Tuto myšlenku, někdy obtížně přijatelnou v rámci klasických medicínských schémat, již téměř 100 let rozpracovává psychosomatická medicína. Psychoanalýza, tak jak byla rozvíjena po druhé světové válce, odhalila složitost nevědomého psychického světa a pomohla porozumět propojenosti hlubších vrstev psychiky a regulací somatických funkcí. V posledních desetiletích moderní zobrazovací metody potvrzují propojenost psychických a somatických funkcí a jednoznačně ukazují, že mnoho nejen tělesných, ale i psychických procesů běží mimo vědomou kontrolu. Vedle genetické predispozice jsou pro utváření reakčních vzorců na somatické, psychické i psychosomatické úrovni klíčové první roky života dítěte a charakter jeho vazby na mateřskou figuru. Proto je tak obtížné tyto reakční vzorce v dospělosti měnit (12, 27).

Myšlenka, že zdraví je také produktem „zdravého způsobu života“ a „zdravých reakcí“ nejen na tělesné, ale i na psychické a sociální úrovni, začala být důsledněji rozpracovávána od osmdesátých let 20. století. V psychologii se rozvinulo odvětví nazývané pozitivní psychologie. Epidemiologie reagovala na tento vývoj sledováním psychických a sociálních determinant zdraví. Tento proces je nazýván salutogeneze.

POZITIVNÍ PSYCHOLOGIE

Významnou postavou pozitivní psychologie se stal Aaron Antonovsky, který vypracoval koncept sense of coherence (SOC). I ve vážně stresujícím období v životě (koncept byl vypracován při studiu žen, které přežily koncentrační tábory) si může člověk uchovat zdraví, pokud na kognitivní úrovni je schopen porozumět situaci, ve které se nachází, na instrumentální/behaviorální úrovni je schopen situaci zvládat (vlastními silami nebo s pomocí významných druhých) a na motivační úrovni v ní nachází nějaký smysl (7). Druhým důležitým přístupem je hodnocení mezilidských vtahů. Sociální instinkty jsou i u člověka silné, je proto srozumitelné, že dobré mezilidské vztahy přispívají k lepšímu zdraví. Svůj význam má jak sociální prostředí (sociální podpora, pozitivní vztahy v okolí), tak i postoj jedince k lidem kolem něj. Ucelený koncept pozitivních mezilidských vztahů a teoretický model pro jejich studium najdeme již u Edwardse a Coopera (6). Levin užívá pro širokou oblast pozitivních mezilidských vztahů komplexní, obtížně definovatelný pojem láska (11).

Dnes již existuje mnoho experimentálních dokladů potvrzovaných moderními zobrazovacími metodami, že pozitivní emoce a pozitivní vztahy k lidem mají příznivý vliv na zdraví. Lidé s dobrým vztahem k sobě, schopní a ochotní řešit složité životní situace a žijící ve vzájemně se podporující lidské skupině, snáze zvládají zátěžové (stresové) situace, a proto také adekvátněji reagují na nemoc. Pozitivní emoce a dobré mezilidské vztahy také ale ovlivňují fyziologické reakce na zátěž, mají pozitivní vliv na imunitní reakce, proto máme dost důvodů předpokládat, že přímo pozitivně ovlivňují i stav tělesného zdraví (12).

ALTRUISMUS A PROSOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ

V dnešní době je vysoce ceněn jedinec jako nositel práv a právo na sebeurčení patří k základním hodnotám. Proto altruistické chování není samozřejmostí ani v praktické ani v teoretické rovině, ale v současné psychologii a sociologii je tento fenomén v posledních desetiletích intenzivně studován. Byly identifikovány různé typy altruistického chování a v kontextu studia motivů pro altruistické chování byla vytvořena koncepce prosociální osobnosti.

Jedna z nejznámějších typologií prosociálního chování používá ke klasifikaci motivaci pomáhajícího (2).

1. Altruistické prosociální chování představuje dobrovolné pomáhání, motivované zájmem o potřeby a prospěch druhé osoby.
2. Vyžádané chování motivuje verbální nebo neverbální žádost, která rezonuje s internalizovanými normami vzájemnosti, spravedlnosti a poctivosti.
3. Emocionální chování se objevuje v emocionálně vypjatých situacích, které u pomáhajícího vyvolávají soucit a vysokou úroveň arousability spojené s osobní nepohodou.
4. Veřejné prosociální chování se realizuje za účasti publika. Zde je silná „pseudoaltruistická motivace“, uspokojení vlastních potřeb je důležitější než poskytovaná pomoc.
5. Anonymní prosociální chování je určeno neznámému příjemci.
6. Prosociální chování v naléhavých situacích nebo emergenční chování znamená pomoc lidem, kteří se nacházejí v akutních ohrožujících situacích, kdy je nutný okamžitý, rychlý zásah.

V rámci koncepce prosociální osobnosti jsou studovány osobnostní rysy a vlastnosti, které souvisejí s prosociálním chováním a navzájem vysoce korelují. Prosociální osobnost byla definována jako „trvalá tendence myslet na blaho a práva druhých lidí, prožívat zájem a empatii k lidem a jednat způsobem, který přináší druhým prospěch“ nebo také „soubor vlastností, které predisponují osobu k prospěšným a prosociálním myšlenkám a činům“ (26). L. A. Penner se spolupracovníky určili dva faktory prosociální osobnosti:

1. jinými orientovaná empatie – schopnost vcítit se do pocitů druhých a chápat jejich myšlenky, smysl pro odpovědnost za druhé a snaha zohledňovat zájmy druhých při rozhodování
2. ochota pomáhat – behaviorální dimenze osobnosti (20)

Seznam vlastností prosociální osobnosti je dosti široký. Např. R. A. Baron a D. Byrne (1) identifikovali interpersonální důvěru, emocionální pozitivitu, sociabilitu a přátelskost, nízkou agresivitu, prosociální sebepojetí, emocionální stabilitu, víru ve spravedlivý svět a vnitřní místo kontroly jedinců s prosociálním chováním.

DOBROVOLNICTVÍ

Jedním z typů prosociálního chování je dobrovolnictví. Jako dobrovolnictví se označuje neplacená služba, poskytovaná zdarma. Obvykle je organizováno neziskovými organizacemi, které přímo či nepřímo dodávají zboží a služby jednotlivcům, skupinám jednotlivců, nebo určité věci (29). Účast v dobrovolnictví často trvá delší dobu a pro dobrovolníka může znamenat i vynaložení většího úsilí a financí. Dobrovolníci obvykle pomáhají lidem, se kterými se do té doby neznali, proto tato forma pomoci se děje bez jakýchkoliv vazeb povinnosti nebo závazku vůči lidem, kterým pomáhají.

Dobrovolnictví je celosvětově rozšířený způsob prosociálního chování. Představuje běžnou formu prosociálního chování a tvoří základní stavební prvek občanské společnosti. Pomáhá udržovat a posilovat důležité lidské hodnoty, jako je zájem o druhé, družnost a služba jiným lidem. Podle statistiky z roku 2015 se v USA přibližně 24 % všech Američanů ve věku 16–65 let věnuje dobrovolnické práci (22). Také v České republice můžeme vidět dlouhou tradici dobrovolnictví. Vždy lidé nezištně pomáhali druhým, nejdříve v rámci církevních organizací, pak v obrozeneckých spolcích, jejichž činnost pokračovala za první republiky. Po druhé světové válce byly všechny aktivity, tedy i ty dobrovolné, regulovány státem, od roku 1989 se také u nás rozvíjí moderní dobrovolnické hnutí. Důležitost dobrovolnického hnutí pro rozvoj občanské společnosti byla uznána i na politické úrovni a od roku 2003 platí zákon o dobrovolnické službě (30). Shrnutí dobrovolnické problematiky v České republice najdeme v materiálu zpracovaném v roce 2018 pro Ministerstvo vnitra ČR (24).

Z odborného hlediska je dobrovolnictví dobře definovaný způsob prosociálního chování a této aktivity se účastní dostatečný počet lidí. Proto se dobrovolníci stali předmětem zkoumání prosociálního chování.

Psychologové zkoumají, proč lidé začínají působit jako dobrovolníci, proto se zaměřují na to, jak je dobrovolnictví ovlivněno osobností, potřebami potencionálních dobrovolníků a sociální situací, se kterou se setkávají (14, 21, 31).

Významným přínosem pro zkoumání dobrovolnictví se stala funkční analýza dobrovolnictví (functional approach to volunteering). Její autoři Clary a Snyder (4) připravili i metodu, která uvedené jevy měří (volunteer functions inventory). Bylo stanoveno šest skupin motivů dobrovolnictví:

1. Hodnoty – možnost projevit, co je pro subjekt skutečně cenné, vyjádřit důležité hodnoty jako humanismus nebo zájem a starost o druhé.
2. Pochopení – možnost získat další příležitosti k učení, získat nové zkušenosti nebo využít dovednosti k rozvoji schopností, které by jinak zůstaly nevyužity.
3. Sociální vazby – možnost posílit sociální vztahy, být s druhými lidmi a angažovat se spolu s nimi v oblíbených činnostech.
4. Kariéra – možnost získat výhody související s pracovním postupem, se zlepšením vyhlídek budoucího povolání a k rozvoji dovedností potřebných pro pracovní dráhu.
5. Ochrana – možnost eliminace negativních dojmů o sobě samém, úniku od pocitů viny, eventuálně možnost řešit osobní problémy, získat více štěstí než ti, kterým se pomáhá.
6. Zdokonalení – možnost osobnostního růstu a rozvoje prostřednictvím dobrovolnictví, posílení sebeúcty, dosažení pocitů osobní důležitosti a potřebnosti.

Z funkčního přístupu vychází řada empirických studií. Např. Clary, Ridge et al. (5) prokázali, že zkušenější dobrovolníci s delší dobou praxe přisuzovali větší důležitost hodnotám, zdokonalení, sociální a ochranné funkci, méně zběhlí dobrovolníci zdůrazňovali funkci kariéra a porozumění.

V českém prostředí proběhlo empirické šetření (31), které u 63 dobrovolníků (11 mužů, 52 žen) ve věku od 20 do 26 let metodou VFI (volunteer functions inventory) zjistilo toto pořadí funkcí dobrovolnictví: Nejčastějším motivem byly hodnoty, následovalo pochopení a kariéra a zdokonalení, v menší míře byli respondenti motivováni sociálními vazbami a motivem ochrany.

Pokud jde o motivační diference mezi muži a ženami dobrovolníky byly v následujícím výzkumu u 454 dobrovolníků v šesti sledovaných funkcích dobrovolnictví podle funkčního přístupu zjištěny některé významné odlišnosti (14). Největší rozdíly byly nalezeny u hodnotové funkce.

Více empatickým a prosociálně orientovaným ženám poskytuje dobrovolnictví prostor pro vyjádření důležitých hodnot – jako například lidskost, starostlivost a péče o druhé. Po ženy je také významnější funkce porozumění. Ženy si více než muži cení toho, že jim dobrovolnictví nabízí možnost učit se. Za zvláště atraktivní považují možnost získat praxi v práci s různými lidmi.

Muži naproti tomu skórují výše než ženy v sociální funkci. Pro muže představuje dobrovolnictví možnost posílit svoje sociální vztahy v rámci komunity, případně v jiných sociálních sítích a skupinách.

Pro lékaře je nutné zmínit práci Matouška a kol. (13), ve které autoři upozorňují na existenci „syndromu pomáhajícího“. Pojem vypracoval Wolfgang Schmidbauer (25) a týká se všech pracovníků v pomáhajících profesích. Motivem pro volbu tohoto povolání bývají nevědomá raná traumata odmítaného dítěte a neuspokojená touha po uznání, vděčnosti a obdivu. Pokud nevědomý konflikt zůstane neřešený, bývá zdrojem vyhoření. U dobrovolníků, zvláště pokud jde současně o narcistickou poruchu, může být zdrojem neřešitelných konfliktů a může poškodit vztahy v dobrovolnickém týmu i klienta.

Sociologický přístup se zaměřuje na širší sociální kontext s determinujícím vlivem sociodemografických ukazatelů. Byla zjištěna souvislost mezi demografickými ukazateli, zvláště vzděláním, příjmem, věkem a dobrovolnictvím. V rané dospělosti dobrovolníci sledují spíše vztahy s jinými lidmi, zatímco ve středním věku hledají častěji seberealizaci a smysl života. Dobrovolnické aktivity klesají během přechodu z rané adolescence do rané dospělosti, pak tendence k dobrovolnictví roste až do středního věku. Ve stáří počet dobrovolníků roste se zvyšujícím se věkem a s projevy náboženské orientace. Kariérní motivace se snižuje s věkem. Existuje silná pozitivní souvislost mezi úrovní vzdělání a motivací k dobrovolnictví. Vzdělanější lidé se více orientují na sociální hodnoty než na hodnoty individuální. Nízkopříjmové skupiny lidí vnímají častěji dobrovolnictví jako východisko z osobních problémů a vyhledávají bezprostřední, přímé formy pomáhání. Byl prokázán velký význam hodnotové orientace lidí věřících v Boha. Mezi nejbohatšími americké společnosti je dobrovolnictví mnohem vyšší než mezi nejchudšími (10, 29).

V českém písemnictví prezentují sociologický přístup J. Tošner a O. Sozanská (28) a P. Frič et al. (8). P. Frič se svými spolupracovníky člení motivy dobrovolnictví do tří skupin:

1. Konvenční motivace – vychází z principů křesťanské morálky. Lidé s tímto typem motivace považují dobrovolnictví za správné a okolím očekávané. Charakterizuje přibližně 41 % dobrovolníků, spíše věkově starších (nad 60 let) a věřících.
2. Reciproční motivace – rozhodující je zájem o získávání zkušeností, navazování kontaktů s novými lidmi. Motivace obsahuje prvky oboustranné výhodnosti, reciproční užitečnosti. Tyto důvody převládají u 36 % českých dobrovolníků, převážně mladých, s ateistickým přístupem k světu.
3. Nerozvinutá motivace – má tři pilíře: a) důvěra v organizaci, pro kterou je činnost vykonávána, b) vědomí smysluplnosti dobrovolného pomáhání, c) přesvědčení, že dobrovolnictví umožňuje šíření správných myšlenek, dobrou věc. Nerozvinutá motivace je typická pro přibližně 23 % českých dobrovolníků s vysokoškolským vzděláním, středního a staršího věku (46–60 let).

SVISLOSTI DOBROVOLNICTVÍ SE ZDRAVÍM STARŠÍCH OSOB

Dobrovolná práce představuje ve většině zemí užitečné pracovní síly s významným hospodářským přínosem. Skutečná hodnota dobrovolnictví jde daleko za hranice peněz, protože pomáhá druhým zlepšit zaměstnání a vyhlídky na příjmy, zvyšuje sociální soudržnost, solidaritu a kooperaci.

Zpočátku se badatelský zájem orientoval na dobrovolnictví jako významný celospolečenský fenomén, který přináší prospěch příjemcům pomoci. V posledních desetiletích se zájem výzkumníků obrátil i k prospěchu, který získávají samotní dobrovolníci. Nejdříve šlo o převážně o zážitkovou bilanci nákladů a zisků z pomáhání. Zisk pomáhajícího spočíval v příjemném pocitu z vykonání dobrého skutku, v navození dobré nálady, evaluace vlastní hodnoty, udržení sebeobrazu slušného a spravedlivého člověka, získání uznání a respektu významných lidí, facilitace integrace do komunity, nebo vyhnutí se pocitům viny při neposkytnutí pomoci potřebnému. Od osmdesátých let 20. století se objevují empirická šetření, která dokládají, že dobrovolnictví má pro poskytovatele pozitivní účinky také na jeho zdraví (15).

Myšlenka pozitivní souvislosti mezi dobrovolnictvím a zdravím se objevila souběžně v psychologii (19) i v sociologii (16). Rozvinulo se nové paradigma, že poskytování podpory druhým je stejně odměňující pro příjemce i dárce. Významný příspěvkem k tomuto tématu dodali R. Casiday se spolupracovníky (3). Ve své práci systematicky přezkoumali dříve realizované výzkumy zaměřené na zjištění účinků dobrovolnictví na zdraví dobrovolníků a uživatelů zdravotnických služeb. V databázi nalezli 24 966 odborných článků a vybrali z nich 87 textů, které splňovaly stanovená kritéria. Přezkum potvrdil zjištění, že dobrovolnictví může přinést užitek pro zdraví jak uživatelům zdravotnických služeb, tak i dobrovolníkům. Ukázal přínos dobrovolnictví v oblasti zlepšení hodnocení vlastního zdravotního stavu, zkvalitnění duševního zdraví, zvýšení sebeúcty, zlepšení sociálních interakcí, spokojenosti s danou životní situací a také ve snížení úmrtnosti.

Ze zdravotního hlediska lze identifikovat dvě oblasti přínosu dobrovolnické práce pro dobrovolníka.

1. V první řadě se ukazuje, že pomáhání druhým je spojeno s delším životem. Harris a Thoresen (9) prokázali na vzorku 7527 seniorů starších 70 let souvislost mezi rizikem úmrtí a frekvencí dobrovolnictví. I po vyloučení sociodemografických faktorů měli pomáhající významně nižší úmrtnost než ostatní. Tato souvislost byla nejvýraznější u těch, kdo se často stýkali s přáteli a navštěvovali bohoslužby.
   Oman (18) shrnul ve své práci šest longitudinálních studií zabývajících se účinkem dobrovolnictví u pomáhajících ve věku od 55 do 75 let. Sledováni byli lidé z řad dobrovolníků a nedobrovolníků, kteří žili v dané komunitě velikosti od 1200 do téměř 16 000 osob. Dobrovolnictví bylo posuzováno s použitím čtyř strategií:
   • a) dichotomie – jakákoliv dobrovolnická činnost vs. žádná
   • b) počet organizací, pro které osoba dobrovolnickou činnost konala
   • c) průměrný počet hodin dobrovolnictví za určité období (např. za 1 rok)
   • d) s použitím subjektivního měřítka frekvence („nikdy“, „zřídka“, „někdy“, „často“)
   • Ze studie vyplynulo, že u dobrovolníků je úmrtnost statisticky významně nižší než u těch, kteří se dobrovolnictví nezúčastnili.
2. Dobrovolnictví příznivě ovlivňuje zdravotní stav. Toto tvrzení se empiricky obtížně dokládá, protože nepochybně jsou senioři věnující se dobrovolnictví již předem zdravější než ostatní. Kromě toho dostupná šetření pracují převážně se subjektivním hodnocením zdravotního stavu. Jde o well-being (pocit životní pohody) a self-reported health (zdraví hodnocení respondenty). Nazroo a Katey (17) ve svém shrnutí dlouhodobých sledování prokazují vazbu mezi dobrovolnictvím a well-being. V longitudinální studii Piliavina a Siegla (23) stoupá skóre well-being a self-reported health s účastí v dobrovolnických aktivitách.

ZÁVĚR

Lékař nemá dost času a prostoru, aby s pacientem podrobně probíral jeho životní styl. Také nepatří do jeho role dělat nábor do dobrovolnických organizací. Součástí jeho práce jsou informace a debata o tom, co přispívá k uchování zdraví a co naopak zdraví škodí. A pro tyto účely by měl lékař vědět, že současná věda přináší významné doklady, že prosociální chování a účast v dobrovolnických aktivitách nemusí být pouze obětí. Správně pojatá pomoc druhým lidem může být zdraví prospěšná a dokonce může i prodloužit život pomáhajícího.

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc.

Ústav humanitních studií v pomáhajících profesích

Zdravotně sociální fakulta JU

J. Boreckého 27, 370 11 České Budějovice

e-mail: jr.simek@volny.cz