Redakční pošta: Náhle vzniklá dramatická porucha vnímání chuti

Kazuistika z osobní zkušenosti, aneb pozor na (čínské) piniové oříšky/

Vážená redakce,

obracím se na Vás s osobní kazuistikou, která je velice zvláštní a udivující.

Příběh je to téměř detektivní, proto jsem zvolila formu lehounce beletristickou, nikoliv striktně vědeckou. Vnímám téměř povinnost ho zveřejnit, protože jsem následně zjistila, že věc vůbec není v povědomí naší medicínské veřejnosti, a jsem přesvědčena, že toto mé sdělení může pomoci mnoha kolegům v jejich praxi, mnohé pacienty, respektive postižené uklidní a nakonec i veřejnému zdravotnictví ušetří pár korun za v těchto konkrétních případech zbytečnou diagnostiku.

Za plného zdraví, bez jakýchkoliv dalších tělesných potíží, nevědoma si případného předchozího dietetického či jiného lapsu, jsem začala vnímat, že mi veškeré jídlo nápadně a intenzivně hořkne v ústech. Porucha přišla náhle a velmi naléhavě. První den jsem věci nevěnovala přílišnou pozornost, usoudila, že jsem si „zkazila chuť“ požitím trochu přezrálého hermelínu (který jinak jím běžně), a šla jsem spát.

Když porucha přetrvávala i druhý den, kdy jsem znechucena vrátila prakticky celý oběd, začala jsem se věcí zabývat. Nutno zdůraznit, že se nejednalo o žádnou pachuť, příchuť či „ocásek“ – veškeré jídlo i pití bylo odporně hořké, a tudíž velmi špatně poživatelné. Ve snaze „spravit si chuť“ jsem si vzala kus čokolády – bylo to hrozné, jako bych se zakousla do mýdla s jelenem! Provizorně jsem to začala řešit tak, že jsem si vybírala už apriorně hořké tekutiny, které mne svou chutí nemohly tolik zklamat – neslazený čaj, hořkou kávu… a pivo. S jídlem to bylo horší, alespoň jsem trochu zhubla…

Snažila jsem se zkontaktovat s prosbou o radu své kolegy lékaře, ale mí nejbližší měli zrovna dovolenou. Jelikož mám relativně úzkou medicínskou specializaci – oftalmologii – a zkoušky z interny, neurologie, ORL, infekce už dávno, dávno za sebou (a propos: na jakého specialistu by se pacient-laik s poruchou chuti měl obrátit?), nevěděla jsem si rady. Kamarádi doktoři na dovolené, tak jsem se obrátila na kamaráda googla, který nikdy dovolenou nemá.

Dělám to velmi nerada, protože ty laické diskuse týkající se zdraví a problémů s ním jednoho spíš zmatou a poblázní, ale tentokrát jsem to zkusila.

V češtině jsem toho moc neobjevila – hořká pachuť v ústech v souvislosti se žaludečními či žlučníkovými potížemi, s infekcí v dutině ústní, jako vedlejší účinek léků… nic pro mne. Nenápadný článek „Piniové oříšky příčinou hořké pachuti“ od Ing. Ireny Sukové, na mne v té chvíli ještě nijak nezapůsobil.

Hledala jsem tedy v jiných jazycích. Francouzské „gout amer“ mne přivedlo na košatou diskusi lidí, kteří popisovali stejné příznaky, jaké jsem měla já: hořká, kovová chuť všeho, co člověk vezme do úst … a nejhorší je to víno! Nedá se pít! (Chudáci Francouzi…)  Fórum probíhalo v roce 2006, mnozí uváděli, že s tím byli u lékaře, a ten nic nezjistil, nevěděl si rady. Jednotliví účastníci udávali, z jaké části Francie jsou, co jedli, jak dlouho jejich potíže trvají. Poněkud zoufalé výkřiky „Co je to za epidemii?!“ a „Proboha, to nám nikdo nepomůže??!“ diskusi ukončily, a vysvětlení nikde.

Zkusila jsem němčinu – a vida! – podobná diskuse: Na starší příspěvek kohosi, jehož maminka má asi dva roky poruchu chuti, navazuje řada reakcí z poslední doby, kdy si přítomní stěžují na náhlou hořkost v ústech. Zde jsem se alespoň dozvěděla, že ony potíže trvají většinou několik dní a následně spontánně mizí. A vtom najednou vysvětlení! – kdosi vložil úryvek z jakéhosi anglického webu. Uvádí se tam, že příčinou mohou být piniové oříšky. A najednou se všichni diskutující rozvzpomínají, kde a kdy piniové oříšky jedli. Všichni je jedli. Já je také jedla.

Zajímavý a právě zavádějící na tom je fakt, že oříšky samy o sobě chutnají normálně, a porucha chuti se objeví s latencí jednoho až dvou dnů. Přesně. V pondělí jsme k večeři měli rizoto s hrstičkou piniových oříšků, potíže jsem začala mít v úterý odpoledne. Rizoto jsme jedli čtyři, problémy postihly jen mne. Ze stejného pytlíku jsem „uždibovala“ již dříve, bez jakýchkoliv následků.

Na zmíněné diskusní fórum v angličtině je nyní navěšeno již asi 170 příspěvků a další ještě přibývají. Jsou všechny skoro jako přes kopírák. Všichni popisují stejné potíže – odporná chuť vzadu na patře po požití čehokoliv a piniové oříšky den, dva předtím. Většina lidí uvádí, že piniové oříšky jí dlouho, a nikdy nic podobného nezažili. Všichni svorně blahořečí internetu a náhodě, že na onen web narazili, protože si ušetřili běhání po doktorech, a těm poněkud informovanějším spadl kámen ze srdce, neb měli podobnou obavu jako já, tj. z eventuality mozkového nádoru. Ve srovnání s tím je nepříjemnost se zkaženou chutí celkem zanedbatelnou maličkostí.

Účastníci též uvádějí, jak dlouho problém vnímali – většinou to bylo kolem jednoho týdne. Já sama ho nyní mám čtvrtý den. Nástup byl skutečně náhlý a prudký, nyní se mi zdá, že mne hořkost snad pomalounku opouští. Možná jsem si na ni zvykla, možná je to zatím jen mé zbožné přání… Záleží také na tom, co jíte – snesitelná jsou indiferentní jídla, jako pečivo, špagety, ale například i cuketa. Naproti tomu mattonku vnímám jako mýdelnatý roztok, takže jsem přešla na vodu z vodovodu. Každopádně se s tím dá žít, když člověk ví, že to (snad) není život ohrožující problém a že to (snad) během krátké doby pomine.

Na závěr dodám, že nedá práci objevit na internetu i články, které se problematikou hořké pachuti po požití piniových oříšků zabývají seriózněji. Ukazuje se, že se o problému ví už od roku 2001, kdy se jím zabývalo belgické Centrum pro toxiny (Poison center). Letos obdržel i britský úřad Food Standards Agency četné stížnosti od spotřebitelů ohledně hořké pachuti zůstávající v ústech řadu dní s určitou časovou prodlevou po konzumaci piniových oříšků. Příčina se nezjistila. A jelikož nikdo neutrpěl v souvislosti s tím žádnou vážnější zdravotní újmu, tak oficiální místa nemají potřebu se tím dále zabývat.

V diskusích (ale i v některých oficiálních sděleních) se opakovaně objevuje tvrzení, že problém mají způsobovat výhradně oříšky čínské provenience.

Pro mne osobně z toho plynou dva závěry:

1. Piniové oříšky už nikdy!
2. Pozor na čínské produkty (což už víme dávno…) – těm potravinářským se pokud možno vyhýbat.

Domnívala jsem se, že tento problém je v povědomí mých kolegů zabývajících se všeobecnou medicínou a že o něm nevím jen já, očař opuštěný na detašovaném pracovišti.

Mluvila jsem o tom s hygienikem, volala jsem praktickému lékaři, neurologovi, dotazovala jsem se kamarádky z infekčního oddělení. Nikdo o tom dosud neslyšel, a tak jsem se rozhodla napsat tento článek, přičemž doufám, že skutečnost osobního prožitku mu dodá na naléhavosti a věrohodnosti…

Vrtá mi hlavou, zda jsem velká výjimka, nebo zda je tento problém rozšířenější. To, že se diskuse v angličtině zúčastnilo nějakých 150 lidí z celého světa, nemá žádnou vypovídací hodnotu. Jsem jedna ze sta? Z tisíce? Piniové oříšky přece jí kdekdo…a že se o tom vůbec neví, nemluví, nepíše?

Velice by mne zajímaly eventuální připomínky či zkušenosti dalších kolegů – adresujte je, prosím, případně na můj e-mail:  stanislava@bruhovi.cz

Zde uvádím linky na příslušné internetové články a diskusní fóra:

• http://www.agronavigator.cz/default.asp?typ=1&val=93132,
• http://www.food.gov.uk/news/newsarchive/2009/jul/pinenut,
• http://forum.doctissimo.fr/nutrition/allergies-alimentaires/gout-dans-bouche-sujet_72_1.htm,
• http://www.chefkoch.de/forum/2,51,349899/Bitterer-Geschmack-im-Mund.html,

a nejaktuálnější, kam stále přicházejí další příspěvky:

• http://babyccinoblog.com/2009/02/03/the-bitter-after-taste-of-chinese-pine-nuts/

 MUDr. Stanislava Brůhová

České Budějovice 28. 8. 2009.

 P.S. U mne potíže nakonec trvaly „jen“ čtyři dny, ale stačilo mi to…