Co jsme psali

Odkud jdeme a kam směřujeme? Cestu pediatrie naznačí ohlédnutí prostřednictvím vybraných textů, které uveřejnil náš časopis před 75, 50 a 25 lety.

Co psal náš časopis před 75 lety, v roce 1948

Bor I. Profylaxe reumatismu

Hughes uvádí v roce 1941 reumatismus na prvém místě jako příčinu úmrtnosti ve věku 8 až 14 let a na druhém místě od 15 do 18 let. Jelikož světové statistiky jsou jednotné ve vysokém postižení dětí reumatismem, byly odedávna podnikány pokusy o profylaxi. A. F. Coburn uvádí tři faktory v pathogenezi reumatismu: 1. dědičnost, 2. zevní podmínky a 3. sensibilisaci. 5 % obyvatelstva je náchylno k reumatismu. Ke vzniku je však nutno dalších dvou činitelů. Zejména infekce respiračního traktu hemolytickým streptokokem skupiny A vede k vytvoření antigenů a k sensibilisaci retikuloendotheliálního systému s fysiologickými změnami jako u sérové nemoci, ale se sklonem k reakci polycyklické. Ve vývoji reumatické ataky jsou 3 období. Nasopharyngitis trvající 2–7 dnů, klidové období bez příznaků o 7 až 21 dnech a vlastní ataka obyčejně tři týdny trvající. Snaha zameziti první období vedla k zavedení sulfonamidů do profylaxe reumatismu. Průkopníky byly dvě dvojice badatelů v roce 1939 Thomas–France a Cuburn–Moore. Sulfonamidy byly podávány od října do června a studovány skupiny podle pohlaví, věku, počtu atak, tíže nemoci i podle srdečních lesí. Hladina v krvi činila 1,5 až 2 mg ve 100 ccm. U 54 kontrolních dětí 30 dostalo faryngitidu, po níž se objevily známky reumatismu u 14. Sulfanilamid měl toxické reakce u 10 případů z 54. Sulfamerazin byl dáván děvčatům do 30 kg jednou denně ¼ g, ½ g těžším. Bylo dosaženo hladiny v krvi 1,0 až 2,5 mg ve 100 ccm. Z toxických příznaků se objevila leukopenie jednou ze 45 případů, k infekci nedošlo ani jednou. (…)

Dobré výsledky měla aplikace sulfadiazinu ½ g denně po dobu ½ roku u amerického námořnictva. U 85 % došlo k profylaxi horního respiračního traktu. (…)

Pediatrické listy 1948; 3(6): 240–245.

Co psal náš časopis před 50 lety, v roce 1973

Vávrová V. Komplexní léčba cystické fibrózy a její výsledky

Cystická fibróza (mukoviscidóza) patří k nejzávažnějším chronickým onemocněním dětského věku. Od prvního popisu Andersonovou v roce 1938 je dobře znám klinický průběh onemocnění. I u nás byla této problematice věnována řada sdělení. Zásluhou profesora Houšťka se stala cystická fibróza předmětem soustavné výzkumné práce a byla na ni soustředěna pozornost klinických pracovišť i terénních lékařů.

I při velikém úsilí soustředěné výzkumné práce na celém světě se dosud nepodařilo odhalit patogenezi této nemoci. Není tedy možná ani kauzální léčba. Symptomatická terapie cystické fibrózy udělala však v posledních 20 letech veliký pokrok. Dříve se pozornost soustřeďovala pouze na léčbu pankreatické insuficience a intermitentní podávání antibiotik při vzplanutí infekce. Zavedení inhalační léčby mukolytiky, lokální aplikace antibiotik v aerosolech, užití tzv. mlžných stanů, propracování léčebné tělesné výchovy s masážemi, dechovými cviky a posturálními drenážemi znamenalo podstatný obrat v nazírání na léčbu nemoci.

Prognóza cystické fibrózy se nesporně zlepšila a z řady pracovišť jsou podávány velmi optimistické zprávy o výsledcích léčby. Chtěli jsme se přesvědčit o tom, jaké jsou naše vlastní výsledky, a zhodnotili jsme své sedmileté zkušenosti s komplexním léčebným přístupem (…).

Z 34 dětí, jejichž osud je hodnocen v letech 1957–1964, zemřelo ve sledovaném období 24; 10 uzavírací datum přežilo. Ve druhém období (1965– 1972) jsme sledovali 55 dětí, z nichž do 31. prosince 1972 zemřelo 20; 34 dosud žije, jedno dítě kubánské národnosti se ztratilo z evidence (…).

Prognóza cystické fibrózy se podstatně zlepšila za období, ve kterém provádíme komplexní léčbu. Přesto nemůžeme být se svými výsledky plně spokojeni. Je nesporné, že náš zdravotnický systém umožňuje zachytit a diagnostikovat těžké, akutně probíhající formy onemocnění u malých kojenců, které jinde ve světě mohou uniknout hospitalizaci a diagnóze. Avšak jen v tom nemůžeme vidět příčinu svých méně příznivých výsledků, které nás nutí k zamyšlení a k větší terapeutické aktivitě (…). Úzká spolupráce klinik zabývajících se cystickou fibrózou s terénními lékaři je nezbytná.

Československá pediatrie 1973; 28(10): 528–531.

Co psal náš časopis před 25 lety, v roce 1998

Šedivá A, Baláčková V, Němcová D, Paděrová K, Suková B, Smíšek P, Zlatohlávková B, Bartůňková J. Léčba intravenózními imunoglobuliny u autoimunitních onemocnění u dětí. Praktické zkušenosti s léčbou IVIG u autoimunitních onemocnění u dětí za poslední tři roky na pražských dětských klinikách

Po zavedení intravenózních imunoglobulinů do klinické praxe se tato léčba začala záhy používat též v indikacích autoimunitních onemocnění. V současné době tvoří IVIG součást léčebných protokolů autoimunitních onemocnění také u dětí. Prvními onemocněními, u kterých proběhly klinické kontrolované studie použití intravenózních imunoglobulinů, byly idiopatická trombocytopenická purpura (ITP) a Kawasakiho syndrom. Obě tato onemocnění se již stala klasickými indikacemi podávání IVIG. Postupně se IVIG zkoušely u mnoha autoimunitních onemocnění a již i u dětí proběhlo několik kontrolovaných studií. V české odborné literatuře bylo toto téma dosud publikováno pouze ve formě přehledu o teoretických podkladech léčby IVIG.

Vzhledem k tomu, že i v naší republice jsou IVIG u autoimunitních onemocnění u dětí již několik let používány a výsledky tohoto podávání nebyly dosud shrnuty, pokusili jsme se zhodnotit etapu posledních tří let a získat z tohoto retrospektivního pohledu na problematiku praktické informace pro další racionální použití této drahé léčby.

Hodnotili jsme období od roku 1994 do roku 1997. Údaje o léčených dětech jsou shromážděny z I. a II. dětské kliniky FNsP v Motole, dále z Kliniky dětského a dorostového lékařství VFN, z Neurologické kliniky FNsP v Motole a z 2. gynekologicko-porodnické kliniky VFN v Praze. Celkem bylo hodnoceno 70 dětí ve věku od 6 měsíců do 17 let. (…)

Česko-slovenská pediatrie 1998; 53(8): 455–458.