Prenatální život z pohledu etiky

Je prenatální život člověka opravdu v dnešní době „problémem“? A pokud ano, pak proč je vnímán jako problém? K této otázce se dnes „oficiálně“ vyslovují zejména biologové, filosofové (včetně teologů), dále pak politici, právníci…

Zkusme se podívat, jak a odkud ta která skupina na tento okruh otázek nahlíží.

Biologové (také lékař, genetik…) se k tomuto vyjadřují ponejvíce a na první pohled to vypadá, že je to právě tento odborník, který se má k tomuto právo nejvíce vyjadřovat. Je však zásadní otázkou, zda-li definování člověka patří do kompetence právě biologie, zda-li toto nárokované „právo“ biologů není až příliš poplatno materialistickému, redukcionalistickému myšlení… Nelze přece tvrdit, že biologie vyjadřuje o člověku vše „podstatné“ – musel by se navíc samozřejmě nejprve definovat sám pojem „podstata“ – a to je už úkol filosofie a nikoliv biologie! Nelze redukovat úplnost lidského bytí na životní projevy, ty jsou jen jeho částí. Biologie nedá totiž nikdy odpověď na otázku KÝM je vlastně člověk, toto téma daleko přesahuje možnosti empirických (přírodovědných) věd. Také je nutno upozornit na to, že pouze tzv. genetické lidství není a nemůže být kritériem lidské individuality (paradoxně k tomuto: vždyť i nádorové buňky jsou „lidské“…). ČLOVĚK je přece více než souhrn jeho genů! Lze tedy konstatovat, že nelze „zdola“ (z genetiky, biologie) vysvětlovat vyšší principy života…

Filosofie dnes v této oblasti výrazně pokulhává a opožďuje se za přírodovědným poznáním. Domnívá se, že individuální život vzniká někdy v průběhu vývoje jedince, stále se zde operuje „funkčním“ stavem, tvarem, velikostí, schopnostmi apod. To jsou jistěže důležité vlastnosti živého organismu, ale ty jsou jen projevem jeho zákonitého vývoje, který je předem naprogramován a který vyžaduje vhodné vnější podmínky a podporu.

Teologie dnes, podobně jako je tomu s filosofií, zaostává také – snaží se postihnout spojení tělesné a duchovní stránky existence člověka (tzv. animace) v prenatálním období – což je však nemožné z hlediska lidské poznatelnosti. Teologie i dnes stále opakuje především tomistické závěry a východiska, poplatné však tehdejší, antické a středověké úrovni poznání…

Právo v kterékoliv společnosti vždy jen respektuje politickou vůli a postoje společnosti. Právo je odvozeno od etiky dané společnosti a nikoliv naopak – právo je na konci celého řetězce, nelze v těchto otázkách tedy argumentovat tím, že to či ono je nebo není napsáno v zákonech! (Že tomu tak skutečně je, si můžeme ukázat na příkladu antického Říma. V této době se prováděla infanticidie, protože to tehdejší společnost pokládala v určitých situacích za legitimní – a přitom měli Římané vypracovaný právní systém – římské právo je přece i dnes pojmem a čerpáme z něj neustále.Těžko tedy budeme moci říci, že antický Řím nežil v právním státě, i když zde byla infanticidie legitimizována… Postoje společnosti, její vnímání etiky a mravnosti tedy předcházejí legislativě (také proto hovoříme jednak o „duchu“ zákona, tak o „liteře“ zákona, kdy onen „duch“ předchází vlastní dikci, „literu“ zákona…).

Politik se dnes sice snaží ovlivňovat postoje společnosti, je však právě on sám více vytvářen veřejným míněním a postoji – musí je respektovat a být i jejich nositelem, nepůjde „proti“ nim, protože chce být opět zvolen… Málokdy přichází v roli politika opravdu výrazná osobnost, která odolává tomuto tlaku očekávání veřejnosti. Lze tedy konstatovat, že od politika uslyšíme pouze to, co si společnost už sama myslí a co od něj zpátky uslyší jako stvrzení své vlastní „pravdy“ a postojů…

Zde je však nutno upozornit na obrovský a dnes vlastně převládající vliv médií právě na vytváření postojů ve společnosti! Ano, jsou to dnes především a hlavně média, která ať už „nahlas“ a explicitně, či podprahově vytvářejí názor populace na ten či onen problém. Média, která – a to si uvědomme – nejsou v podstatě za to, co a jak prezentují, zodpovědna vlastně nikomu… Veřejné mínění je pak ona „pravda“, „to co je správné“, „to, co má tak být“ a většinový postoj, názor, je pak oním hlavním a posledním kritériem „pravdy“ na jakýkoliv problém!

Pokud chceme dnes diskutovat otázky prenatálního života a jeho ochrany, musíme začít u dvou základních okruhů, které spolu vzájemně úzce souvisejí – tím prvním je problematika lidské důstojnosti a tím druhým je otázka, kdy vzniká individuální lidský život.

Respekt k lidské důstojnosti, která je nedotknutelná a nezávisí na věku, zdraví, stupni vývoje, stavu vědomí, je dána tím, že se jedná o lidskou bytost, je tedy odvozena od jejího lidství. Tato lidská důstojnost předchází jakýmkoliv právním ustanovením. Zahrnuje implicitně zásadu nedotknutelnosti tělesné existence člověka. Lidská důstojnost nepředkládá nějaké konkrétní normy pro naše jednání, jde o základní rámec pro vše další… Důstojnost člověku přináleží tedy pro jeho lidství a neexistuje a nemůže existovat žádné právní odstupňování práva na ochranu života podle toho, zda se jedná o člověka takového či onakého, je tedy založena na lidství „bez adjektiv“…

Z čeho tuto lidskou důstojnost odvozujeme? Jsou dnes v zásadě dvě cesty – jednou je pojem tzv. osoby („náboženské“ řešení), tou druhou je pak Kantova morální filosofie.

Slovo osoba, řec. prosópon, lat. persóna, původně znamenalo „maska“. Je nutno v úvodu upozornit, že pojem osoba není pojmem biologickým, ale pojmem etickým, ontologickým (filosofickým), teologickým, právním…, přiznat někomu ontologický status osoby znamená přidělit mu všechna morální práva člověka, včetně práva na ochranu a právo nebýt zabit.

Problematika rozlišení osoby od její přirozenosti (natura) je součástí trojičného dogmatu katolické církve a představuje poměrně velmi složitý teologický a filosofický problém a pro dnešní dobu i docela obtížný výklad.

Také vývoj pojímání a definování osoby v průběhu vývoje křesťanské filosofie (a následně pak teologie) a filosofie vůbec prodělal významové posuny:

Tertullianus (+220) píše o početí, vzniku embrya člověka: „Est homo et qui est futurus“ (tedy „To je lidská bytost a ten, kdo se stane /člověkem/“).

Boethius – podle něj je právě rozumová přirozenost charakteristikou osoby (tzn. implicitně vylučuje z pojmu osoba člověka do doby, než z něj bude „rozumná“ bytost, tedy vylučuje nikoliv jen prenatální bytí, ale i dosti dlouhou část dětství…) – „Osoba je individuální podstata s rozumovou přirozeností“ („Persona est rationalis naturae individua substantia“). Na jeho myšlenky (charakteristikou osoby je její způsob existence) pak volně navázali i další, jako např. Richard od sv. Viktora, M. Heidegger, J. P. Sartre, M. Buber, S. Kierkegaard, F. Nietsche…

Sv. Tomáš Akvinský zastává postupné „oduševňování“ plodu: nejprve je v embryu přítomna duše vegetativní, pak duše senzitivní, nakonec duše racionální (tato se objeví u mužů 40. den, u žen 90. den po početí) – to jsou ale mírně upravené myšlenky pocházející už od Aristotela (u něj se racionální duše objevuje u mužů 46. den po početí a od tohoto momentu animace je bytost individuem).

Filosof John Lock pak tvrdí, že osoba je morální subjekt, který přebírá odpovědnost, má vědomí sebe, je pro ni charakteristická sebekontrola, osoba vytváří vztahy… atd. Lock tím ovšem vyloučil z nároku na status osoby nejen embrya a děti, ale také osoby dementní, lidi v kómatu apod.

Lze tedy konstatovat, že se během dějin vytvořily dva postoje:

1. Lidské bytí se teprve stáváosobou v průběhu vývoje nebo až v určité době po porodu = empirický funkcionalismus, gradualismus, je to tedy odstupňovaná ochrana člověka, a to v závislosti na dalších kritériích. ODKDY však tedy přiznat jedinci statut osoby? Od okamžiku implantace embrya v děloze?, když se objeví nervový pruh?, nebo srdce, srdeční akce?, mozek?, až začnou pohyby plodu?, v okamžiku vybavení plodu?, po uplynutí 24 hodin od porodu?, od okamžiku přijetí dítěte matkou?, až vstupujeme do kontaktu s okolím?, až při vědomí vlastní existence…???
2. Embryo už od okamžiku početí je plně lidskou bytostí = ontologický personalismus, kdy je člověk chápán jako akt uskutečňování, takže o něm nelze říct, že je, ale že se stává… Člověk je tedy podle tohoto přístupu osobou, i když nemá ještě plně rozvinuté vědomí, nelze klást rovnítko mezi lidskou důstojnost a rozvinuté vědomí, rozum. Lidská osoba je substancialita a subjektivita, která předchází existenci případových vztahů, důstojnost osoby není něco, co by mělo vyplývat ze závislosti na druhých lidech – např. také na matce. Člověk existuje, pokud žije, a když žije, existuje, a pokud existuje, existuje jako osoba – lidské bytí (human being) znamená být „automaticky“ osobou, je to tedy bytí o sobě, znamená to patřit sám sobě, nebýt vlastněn, a to od počátku své existence. Život je nutno považovat za nedotknutelný od počátku. Je nutno vidět onen dynamický, vývojový aspekt osoby – člověk do osoby dorůstá, zprvu fyzicky, pak duševně, nakonec duchovně…, ale je schopen se stát osobou (dalším svým vývojem) od samého početí, status osoby není možné odvozovat od temporabilních, rozvojových kritérií, tedy zda embryo t.č. má nebo nemá tyto vlastnosti – tyto totiž nedávají lidské osobě statut, ale naopak vycházejí z její existence a jsou projevem jejího naprogramovaného vývoje. Vývoj od početí po smrt je naprostou biologickou kontinuitou! („… člověk se nestává člověkem, ale JE člověkem. Nevyvíjí se k tomu, aby se STAL člověkem, ale vyvíjí se jako člověk. Jeho podstata je v jeho personalitě /osobnosti/…“ Blechschmidt, 1991).

Druhou cestu k uchopení problému nám nabízí I. Kant svou morální filosofií, kde se vyjadřuje, že člověk je sám sobě cílem (důstojnost lidské osoby vyplývá z existence mravního rozumu, stvrzeného kategorickým imperativem a z něj plynoucím mravním závazkem. Lidská bytost jakožto nositel mravní povinnosti je vyjmuta z řetězce kauzality a účelovosti, osoba je to, co se nikdy nesmí stát účelem…). Nikdy tedy nelze používat člověka jako prostředek! Toto Kantovo východisko je autonomní, vychází z člověka, není transcendentální („náboženské“), neodvolává se na nějaké „vyšší“ autority apod.

Je tedy zřejmé, že poměrná složitost výkladu pojmu osoba, i s přihlédnutím k historickému vývoji tohoto pojmu, činí teologii v této oblasti poněkud „těžkopádnou“ a pro dnešní dobu (zvláště v poměrně sekulárních společnostech, jako je ta česká) ne zcela přesvědčivě a dostatečně argumentující. Bylo by zde obecně přijatelnější právě ono Kantovo vidění problému. Na ochranu a hájení nově vzniklého života můžeme přidat ještě jeden etický přístup: je to tzv. prudential personalhood, tedy „osoba z opatrnosti“ – v případě pochybnosti, zda je daná bytost osobou, raději ji již považovat za osobu a chránit ji – jinak konstatováno, není-li prokázáno, že embryo lidskou osobou není, měli bychom se k němu chovat jako k osobě, jinak se dostáváme na tzv. kluzký svah!

Onou druhou zásadní otázkou je, KDY vzniká individuální lidský život?

Pohled do historie nám poskytuje docela pestrou paletu názorů, tak jak se vyvíjela povědomost o rozmnožování člověka a jeho prenatálním vývoji (od antiky až do 17. století se věřilo, že právě sperma muže obsahuje vše potřebné pro vznik embrya, menstruace je jen výživa, a žena vůbec že je pasivní faktor vzniku života, zatímco muž je ten aktivní...), roku 1621 Hieronymus Fabricius popsal ovaria a v roce 1672 Regnier de Graf na nich popsal váčky – „folikuly“ s vajíčky, v roce 1953 pak Watson a Crick objevili DNA…

Aby vznikl nový lidský život, musí se (postupně) spojit (či spolupracovat) tři komponenty: spermie + vajíčko + děloha. V okamžiku oplodnění se naplní první dva, tím třetím je nidace oplodněného vajíčka, a to nastává do 14. dne po oplodnění.

• Z imunologického hlediska vzniká nový jedinec již v okamžiku splynutí spermie a vajíčka, kdy se objeví nové, specifické povrchové antigeny, které mateřský imunitní systém zaznamená jako jemu cizí. Embryo tedy není součástí mateřského organismu, naopak, tento se k němu chová nepřátelsky, jako k cizorodému tělesu. Jen díky dobře uspořádané obraně embrya nedojde k likvidaci nově vzniklého života – embryo se brání „štítem“ z folikulárních buněk (vzniklých z Graafova folikulu), které maskují přítomnost nového, imunologicky odlišného jedince, a až potom, když má již diferencovaný trofoblast, se schopností uhnízdit se do děložní sliznice a bránit se atace imunitního systému matky, se embryo začne „bránit“ samo. Je tedy možno konstatovat, že z imunologického hlediska nový lidský zárodek není „součástí“ těla ženy, a tímto je také nutno významně relativizovat tzv. „právo“ ženy zcela rozhodovat o životě embrya jako o části sebe sama – jistěže je ale toto problém daleko komplexnější, který nemůžeme zúžit jen tímto imunologickým pohledem (např. – pro vývoj embrya je nutná děloha, která je součástí těla matky…).

• Z genetického hlediska vznikne nový jedinec po splynutí jader obou gamet, a to nastává do 24 hodin po proniknutí spermie do vajíčka. Spojením otcovské a mateřské gamety vzniká jedinečný nový genom (s prvky „náhody“, jako jsou crossing-over, segregace, kdy vzniká jedinečná genetická individualita – statistickou možností je tak vznik 2²³ kombinací sestav chromozomů u každého z rodičů, pro vznik jedinečného nového jedince je to pak možnost 2⁴⁶ kombinací).

• Z embryologického hlediska vzniká nový jedinec „čtením“ svého genetického materiálu vzniklého při oplození, tedy transkripcí genetické informace, a to nastává při 1.–3. dělení vajíčka, při replikacích nové, jedinečné genetické výbavy nového jedince (vznik blastomery). Mateřská mRNA vajíčka se během 1. a 2. dne po splynutí gamet rozkládá a nahrazuje ji mRNA nová, vzniklá již transkripcí genů nového jedince. Transkripce genů zygoty probíhá tedy od počátku, genetická jedinečnost je tedy realizována od samého počátku existence nového individua.

Regulační mechanismy postupně během vývoje prenatálního i postnatálního uvolňují potřebné informace pro danou fázi vývoje jedince (exprese genů), to ale znamená, že onen základní soubor informací je již od počátku obsažen v genomu jedince, nemění se, jen se vyvíjí míra jeho uplatnění. Můžeme tedy shrnout, že embryo je bytost autonomní (má svůj genom), autoregulativní (samo si řídí svůj vývoj), autogenerativní (má schopnost dát počátek nového života jemu podobné bytosti). Nově vzniklý jedinec je tedy od počátku specificky lidský, celý život člověka je kontinuálním procesem, od okamžiku oplození až do smrti. Proto poukazování na to, že rané embryo (dřívější filosofové) „nemá lidské rysy“, „není dostatečně determinováno“, „není formovaným zárodkem“ jsou tedy nesmyslné – odpovídaly samozřejmě danému stupni poznání. Neexistuje nějaká hranice, od kdy by bylo možno hovořit o „hominizaci“ embrya. Všechna námi vkládaná kritéria, pokusy o stanovení této hranice, jsou tedy čistě arbitrážní (jako např. nidace oplodněného vajíčka, vznik mozku v 22. týdnu, možnost samostatné existence mimo dělohu a další a další…). Nejedná se zde ale o čistě teoretický problém, stanovení této „hranice“ zásadně souvisí s mírou ochrany embrya, kterou mu přiznáme (nebo také nikoliv, tedy s možnostmi s ním manipulovat, event. embryo zničit…).

Je nutno najít jednotící princip, díky němuž je existující člověk stále týž a je tím, čím je po celou svoji existenci – a ten vzniká v okamžiku oplodnění. Na otázku, KDY ale vzniká ČLOVĚK, nedá a nemůže dát samozřejmě odpověď jen samotná biologie, nicméně lidský život vzniká oplodněním.

Naše dnešní diskuse o míře ochrany embrya mají implicitně svou historickou dimenzi – a tím je postavení a ochrana dítěte, tedy ochrana života již narozeného: postavení dítěte ve společnosti v průběhu lidských dějin (zaměřeno na Evropu) se výrazně měnilo, od nesvéprávného jedince v časech antiky (s určitou mírou tehdejší společností tolerované infanticidie) přes průlom, který přineslo křesťanství (s přiznáním práva na život a důstojnost každému člověku, od císaře po posledního otroka, od novorozence po starce), nicméně praxe nebývala ve středověké Evropě až tak ideální, nacházíme se v časech s vysokou mírou dětské úmrtnosti, kdy jedinec začal být „registrován“ až kolem 10. roku věku (obvykle se hovoří o čase biřmování).

Dnes je postavení dítěte, faktické i právní, ve společnosti na úrovni, která by v dějinách připadala tehdejším lidem jako neslýchaná. Je zřejmé, že podobně jako se proces uznání práv dítěte během staletí vyvíjel do dnešní podoby, tzn. právní ochrana již narozeného dítěte, tak také proces uznání práv ještě nenarozeného dítěte na život (tedy embrya od počátku své existence) bude dlouhodobým procesem, procesem nelehké kultivace vztahu člověka k životu…

Práce byla přednesena na VIII. českém pediatrickém kongresu, Jihlava, dne 6. 9. 2008 v sekci Etika v pediatrii.

Doc. MUDr. Jaroslav Slaný, CSc., m. prof.

Institut zdravotnických studií FHS

Univerzity T. Bati

Zlín

e-mail: jaroslav.slany@fhs.utb.cz