Peroperační biopsie (2. díl)

Vážené kolegyně, vážení kolegové, přátelé,

v letošním letním čísle našeho časopisu dokončíme sérii doškolovacích textů z oblasti peroperační diagnostiky. V minulém čísle jsme se věnovali peroperační diagnostice v oblasti GIT, pankreatu, jater a žlučových cest, dále pak peroperačním biopsiím oblasti hlavy a krku, štítné žlázy, příštítných tělísek a měkkých tkání. Pokračovat budeme oblastí peroperačních biopsií v gynekopatologii (P. Škapa et al.), v oblasti plicních, pleurálních a mediastinálních procesů (Z. Mouchová et al.) a také peroperačním biopsiím v oblasti nádorů CNS (M. Švajdler et al.).

O metodách detekce molekulárních prognostických a prediktivních markerů v diagnostice adenoidně cystického karcinomu slinných žláz vás bude informovat původní článek plzeňských autorů (P. Šteiner et al.). Na martinském pracovišti zase vznikla další původní práce tohoto čísla, která se věnuje průkazu PD-L1 u pacientů s nemalobuněčným karcinomem plic (A. Farkašová et al.). Zajímavou kazuistiku o aberantní axilární tkáni mléčné žlázy s pseudoangiomatózní stromální hyperplázií u muže referují naši španělští kolegové (J. F. Val-Bernal et al.).

Avšak nejen ze Španělska budou v tomto čísle zahraniční texty. Naši redakci před nějakým časem oslovili kolegové z Uruguaye (R. Bologna-Molina et al.), že by měli zájem publikovat v rubrice Kapitoly z historie článek o uruguayském patologovi ve světě známém jako “pražský patolog - el patólogo de Praga” - o José Verocayovi. Asi si vzpomínáte, že jsme v druhém čísle ročníku 2012 publikovali excelentní text dr. Pavla Čecha z Kabinetu dějin lékařství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který byl J. Verocayovi věnován u příležitosti 100. výročí jeho pražské habilitace. José Juan Verocay se narodil roku 1876 v uruguayském Paysandú italským přistěhovalcům. Ti ho později poslali nejprve učit se jazykům, a pak do světa - vystudoval gymnázium v Trentu a následně německou lékařskou fakultu v Praze, kde se poté jako žák Hannse Chiariho stal asistentem patologicko-anatomického ústavu. Opakovaně zde za nepřítomnosti zastupoval své profesory - Chiariho, Kretze i Ghona. V práci „Zur Kenntnis der Neurofibrome“ zavedl termín neurinom pro nádor s charakteristickými strukturami později zvanými Verocayova tělíska. Na základě této práce habilitoval v oboru patologické anatomie jako soukromý docent pražské německé lékařské fakulty. Po 1. světové válce se vrátil do Uruguaye, pracoval ale v rodném kraji hlavně jako praktický lékař, později vedl v Montevideu patologické laboratoře vojenské nemocnice a neurologického ústavu lékařské fakulty. Rychlý postup plicní tuberkulózy ho však v květnu 1927 donutil práce zanechat. Tento uznávaný vědec nakonec zůstal ve své vlasti nedoceněný a profesury se dočkal jen v symbolickém prohlášení oddaných studentů dva dny před odplutím do Evropy za léčením. Zemřel ještě v roce 1927 v Čechách - v Dubí u Teplic.

Ačkoli jsme článek na dané téma už publikovali, nakonec jsme se zveřejněním souhlasili, neboť to pro čtenáře může být zajímavým porovnáním různých pohledů na životní pouť tohoto významného odborníka. Vzpomínka na J. Verocaye od uruguayských kolegů tedy uzavírá naše číslo. Není bez zajímavosti, že mezi autory je i Verocayův potomek - Leonel Elola-Verocay.

Od příštího čísla se můžete těšit na sérii doškolovacích textů věnovaných oblasti, kterou jsme doposud v našem časopise poněkud zanedbávali - cytologické diagnostice.

Přeji vám poučné a inspirativní čtení

J. Zámečník