Patolog bez stálého sebevzdělávání může být nebezpečný sobě i okolí

Doc. MUDr. Pavel Dundr, Ph.D., rodák z Trutnova, pracuje od roku 1995, kdy dokončil studia na 1. lékařské fakultě v Praze, v Ústavu patologie 1. LF UK a VFN. Ve Hlavově ústavu v roce 2010 habilitoval a od roku 2012 jej v pozici přednosty vede. Je autorem nebo spoluautorem téměř stovky odborných publikací. Ačkoli v roce 2009 obhájil svoji dizertační práci v oboru Biologie a patologie buňky na téma „Exprese různých forem aktinu v některých nesvalových i svalových tkáních a nádorech“, specializuje se zejména na oblast diagnostické gynekopatologie, což čtenáři našeho časopisu dobře vědí z jeho odborných komentářů v rubrice Monitor. V roce 2012 byl zvolen členem výboru Společnosti českých patologů ČLS JEP.

Stálo mě to trochu přemlouvání, ale nakonec doc. Dundr (se skromností sobě vlastní) našemu časopisu rozhovor poskytl. Takže, jak se daří patologům na Albertově?

Poměrně nedávno jsi převzal vedení pražského Hlavova ústavu. Co těší, a naopak, co trápí patology na pražském Albertově?

Z nedávna se staly poměrně rychle 2 roky. Tak úplně nejsem schopný tuto otázku zodpovědět, myslím si, že je to u každého i v rámci jednoho pracoviště poněkud odlišné. Co někoho jistě těší a někoho zase může trápit, je obecný fakt týkající se všech fakultních pracovišť, a to že je zapotřebí nasazení na více liniích než jen té diagnostické, byť i tato je zásadně důležitá. Podstatnou součástí naší práce je i oblast akademická, která neznamená jen „odučit“ a „odbádat“. Výuce je potřeba věnovat dostatek času a prostoru i s ohledem na přípravu a implementaci nových poznatků, dnešní studenti jsou s ohledem na dostupnost informací zcela jinde, než tomu bylo v minulosti. Výzkum je naprosto zásadní a neoddělitelná součást naší práce a bez těch, kteří mají vlohy a kapacitu se mu věnovat, se pracoviště univerzitního typu neobejde. Naštěstí pracujeme týmově a je prostor pro to, aby každý uplatnil své vlohy, které jsou přeci jen různé. Dobrý, zkušený a výkonný rutinér je k „nezaplacení“ a velmi vážen. Ale je zapotřebí také pracovníků s nasazením a výsledky i v ostatních zmíněných oblastech.

Všichni vnímáme jako tvůj hlavní profesní zájem gynekopatologii. Jak vnímáš vývoj v této oblasti diagnostické patologie? A co nás zde čeká do budoucna?

Myslím, že většina z nás vnímá obecný vývoj patologie bez ohledu na subspecializaci podobně. Narůstá potřeba a význam specializovaných vyšetření, prohlubují se požadavky na jednotlivá vyšetření a na znalosti dané problematiky a není v silách většiny z nás věnovat se patologii v celé šíři a do dostatečné hloubky. To vše zdůrazňuje potřebu subspecializace a neustálého vzdělávání. Medicína se neustále vyvíjí a patolog, jehož sebevzdělávání skončí složením atestace, může být dost nebezpečný sobě i okolí. Myslím, že pro patologii je velkým bonusem přirozený talent, ale skoro nic v životě není zadarmo a i přirozený talent je nutno rozvíjet. To nicméně vyžaduje čas a zkušenosti a dnešní doba hojnosti nabízí tolik jiných možností, než se pořád věnovat jen práci...

Jinak, gynekopatologie se nijak neliší od ostatních oblastí. Když se podíváme na novou WHO klasifikaci nádorů ženského genitálu, zjistíme, že část toho co jsme úspěšně zařadili do rutinní praxe neplatí, s radostí se zbavíme pracně vybudovaných paměťových stop a nahradíme je novými (nebo se o to alespoň pokusíme). Rozvoj poznatků v oboru vede k modifikaci preventivních, diagnostických i léčebných postupů, je toho více a není prostor podrobně to probírat na tomto místě. S rozvojem onkologické léčby se určitě prohlubuje potřeba na přesnou klasifikaci nádorů nejen morfologickou, ale i na podkladě jejich molekulárních změn. Molekulární testování se stalo běžnou součástí naší práce a bezpochyby bude nabývat na významu i nadále. Pro obor pokládám za velmi důležité, aby testování tkáňových vzorků zůstalo, jak je tomu doposud, v rukách patologů.

Co tě vlastně přivedlo k našemu oboru?

Upřímně se nejednalo o vyústění dětské touhy stát se patologem, ale o poměrně prozaickou kombinaci potřeby překlenout zaměstnáním jeden měsíc před nástupem na základní vojenskou službu se zahlédnutím inzerátu na okně vrátnice tehdejšího I. patologicko-anatomického ústavu.

Po minulých volbách jsi se stal členem výboru naší odborné společnosti a v rámci této činnosti se věnuješ zejména agendě spojené s akreditacemi a tvorbou diagnostických standardů a doporučených postupů. Jak vnímáš současný stav a postup hodnocení kvality naší práce a co by se mělo do budoucna změnit?

Celkovou problematiku akreditačního procesu s ohledem na administrativní a některé jiné požadavky bych tady vzhledem ke složitosti tématu raději nekomentoval. Nicméně s ohledem na odbornou část, standardizace je bezpochyby zásadně důležitá na různých úrovních. Je nezbytné dodržet standardní postupy v celé fázi vyšetřovacího procesu, od fixace, způsobu přikrojení materiálu, přes jeho vyšetření a zhodnocení. Výstupy musí být srovnatelné nejen v rámci pracoviště, ale i mezi jednotlivými pracovišti. To např. umožní srovnání a stratifikaci onkologicky nemocných pacientů a zajistí pro ně nejvhodnější léčbu. S ohledem na výstupy, za velmi vhodné pokládám strukturované nálezy, používáme je u některých onkologických diagnóz (např. karcinom prostaty, děložního hrdla a těla) ke spokojenosti kliniků i patologů. Je to ale jen doplnění standardních popisů, které pokládám za zásadně důležité, ani ne tak pro kliniky, které často zajímá hlavně závěr, ale spíše pro patology provádějící následné vyšetření a samozřejmě i z forenzních důvodů. Za velmi pozitivní pokládám efekt akreditací s ohledem na externí a interní kontrolu kvality a vůbec na nastavení systému se snahou o zajištění kvality. Pozitivní efekt je určitě i s ohledem na dodržování hygienických a dalších standardů, což na některých pracovištích představovalo jedinou možnost, jak získat prostředky a podporu potřebných investicí. Některé další aspekty však pokládám za přemrštěné. Například požadavek na záznam činnosti mikroskopu – představa, že budu zapisovat datum, čas spuštění, čas vypnutí to vše s cílem zjistit, že tento prostředek je správně používán a funguje jak má je už i za fází úsměvnosti.

V nedávné době jsi organizoval 21. sjezd českých a slovenských patologů. Jaký v tobě tato akce zanechala dojem?

Organizace sjezdu byla nová zkušenost, která mi zabrala část posledního roku. Jestli se sjezd vydařil nebo ne musí zhodnotit ostatní. Potěšila mě vysoká účast, nakonec bylo 189 účastníků. Osobně jsem velmi rád, že jsem v tom nebyl sám, na organizaci se aktivně podíleli zástupci všech pražských pracovišť, kterým tímto velmi děkuji. Také bych rád poděkoval všem ostatním členům výboru včetně kolegů ze Slovenska a všem účastníkům, kteří se aktivně podíleli na zajištění odborného programu.

A co děláš, když neděláš?

Děkuji za tuto závěrečnou otázku, řekl bych, že to je různé a do značné míry ovlivněné mými třemi potomky, naštěstí ještě v prepubertálním věku.

- jz -