Doc. MUDr. Viera Povýšilová, CSc. – ohlédnutí za životní dráhou

Rádi bychom na stránkách našeho časopisu připomněli vynikající životní práci doc. MUDr. Viery Povýšilové, CSc., a poděkovali za její příspěvek k rozvoji české školy patologie.

Činíme tak při příležitosti mimořádné, a to při zhodnocení, jak velkou ztrátou bude rozhodnutí Viery Povýšilové odejít na odpočinek. Je to však odpočinek více než zasloužený – čtyřiceti čtyřletou prací na našem ústavu a na fakultě. Po všechna ta léta odevzdávala svým spolupracovníkům své odborné zkušenosti a vedla generace studentů k postojům obecně medicínským a lidským, a byla tak těm vnímavým z nás vždy příkladem.

Paní docentka promovala v roce 1965 a získala místo u paní profesorky Benešové na našem pracovišti. Setkání s patologií po promoci nebylo náhodné. Předcházela léta studentská a s nimi studentská odborná aktivita na ústavu (od roku 1962). Již tehdy se v mladé uchazečce o obor patologie probudil zájem o vrozené vývojové vady. Po promoci bylo možné získat školské místo na fakultě (tehdy Fakultě dětského lékařství) a po první atestaci v roce 1968 se toto místo posílilo v pozici odborné asistentky, které bylo dále ještě stvrzeno druhou atestací v roce 1972.

Pracoviště bylo od doby svého vzniku v roce 1954 zaměřeno zejména na problematiku dětskou a v této činnosti měla paní profesorka Benešová žákyni z nejlepších. Talentovanou, se „šestým medicínským smyslem“, pečlivou a svědomitou, která se rychle naučila nejen základům dětské patologie, ale stala se postupně renomovanou odbornicí pediatrické patologie, zejména v oblasti vrozených vývojových vad. Ročně vyšetřila kolem 150 až 200 případů, které jí do rukou přicházely jak z pracoviště v Motole, tak z různých částí republiky včetně z pracovišť na Slovensku.

Spolu s paní profesorkou Benešovou organizovaly po mnoho let pravidelné semináře nejprve s kardiopulmonární laboratoří Fakultní dětské nemocnice, později s dětským kardiocentrem v Motole, a analyzovaly vrozené srdeční vady. Mnoho dětských kardiologických specialistů na této spolupráci vyrostlo, protože dřívější zobrazovací metody zdaleka nemohly podrobnou morfologickou diagnostiku doplňovat, natož ji nahradit.

Po odchodu paní profesorky Benešové do penze Viera Povýšilová plně převzala problematiku malformací do své náplně, a to vyústilo ve zcela mimořádnou sbírku případů a jedinečný studijní materiál. Vyvrcholením byla kandidátská disertační práce na téma Dvojvýtoková pravá komora, která byla kromě klasické morfologie makroskopické a mikroskopické obohacená o unikátní elektron-mikroskopické nálezy. V roce 1989 byla Viera Povýšilová jmenována docentkou pro obor patologie.

Je třeba zmínit, že s rozvojem echokardiografie a prenatální diagnostiky se stala mimořádně žádaným partnerem pro ověřování nálezů indukovaných potratů, což bylo zejména náročné na jemnou preparaci. Zde se právě úročily letité zkušenosti kardiopatologie, které Viera získávala po mnoho let předtím. Proto se také při stáži v USA v roce 1993 jela nejen naučit novým přístupům v renomovaném centru St Lukes’ Episcopal Hospital, ale mohla mnohé učit i residenty a další lékaře, kteří zdaleka takové zkušenosti neměli – zejména při hodnocení výsledků korekčních operací, které se v USA v takové míře jako u nás neprováděly.

Viera Povýšilová také vedla mnoho let výuku bakalářských směrů, zejména v oboru fyzioterapie, což byl úkol nelehký, ale zhostila se jej s vynikající pečlivostí a elegancí, takže další pracovní povinnost, která na ústavu přibyla nebyla díky přístupu Viery téměř ani znát. Kromě praktické a přednáškové výuky také mnoho let zkoušela studenty, což byla práce neocenitelná. Přispěla do naší učebnice patologie v oboru patologie srdce a pankreatu a také do obecné patologie, která se připravuje k vydání.

Výčet pracovních aktivit nemůže být v tomto medailonku kompletní, ale chyběla by zmínka, že Viera byla také vzornou maminkou, která se starala a vychovávala dvě dcery a vytvářela harmonické domácí zázemí pro profesionálně zatěžovanou rodinu. Přitom si našla čas i na další zájmy, zejména v přírodě.

Milá Viero, Tvé práce si všichni na našem ústavu a na fakultě vážíme. Všechny nás jednou čeká rozhodnutí k odchodu na odpočinek a je nám jasné, že každé životní období má své přednosti a je třeba tyto přednosti hýčkat a radovat se z každého pěkného okamžiku. Přejeme Ti hodně sil a radosti z rozrůstající se rodiny, pevné zdraví a při ohlédnutí za Tvou životní dráhou pocit, že Tvá práce zůstává jako odkaz pro další generace.

Za pracoviště

Roman Kodet