Osobní vzpomínka na prof. MUDr. Jiřího Skřivana, DrSc., k jeho nedožitým 90. narozeninám

Jiřího Skřivana jsem poznal v roce 1964 jako odborného asistenta věhlasné I. gynekologické a porodnické kliniky Fakulty všeobecného lékařství (FVL), jejímž přednostou v té době byl prof. MUDr. Karel Klaus, DrSc. Jeho předchůdci byli např. dvorní rada prof. Pawlik a prof. Jerie, kterého vystřídal. Nezapomenutelné osobnosti české gynekologie a porodnictví.

Jako „fiškuse“ (tehdy člena Studentského zájmového vědeckého kroužku) mě Skřivan zaujal svým spontánním, pragmatickým, odborně podloženým vystupováním na půdě společné katedry I. a II. gynekologicko-porodnické kliniky FVL, v té době spojených útvarů pro společný postup na poli výuky a výzkumu v oboru. Skřivan vždy vynikal rychlým úsudkem ve smyslu analýza – syntéza a ve většině diskusí byl na „vítězné straně“.

V tehdejším systému „školské a zdravotnické“ kariéry se lékaři střídali ve dvouletých cyklech na gynekologické a porodnické části kliniky, neboť porodnická část sídlila v historické Hlávkově budově Zemské porodnice (otevřena v roce 1875), gynekologická část v tzv. Jubilejním pavilonu (1891) Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Tak jsem, jako sekundární lékař, přišedší z nemocnice Příbram ve věku 24 let, byl přiřazen do porodnických služeb pod denním (i nočním) vedením asistenta Skřivana. Bylo zcela běžné, že všichni vedoucí služeb pravidelně kontrolovali činnost svých podřízených jak na odděleních, tak zejména na porodním sále. Monitory neexistovaly, stav plodu se hodnotil pouze podle „ozev“ díky stetoskopům po 15 minutách. Ne všichni vedoucí služeb důvěřovali sekundářům na 100 %, „přeposlouchávali“ozvy atd. Ne tak Jiří Skřivan: slovy „ty jsi tady nepřetržitě, posloucháš ozvy, jistě víš, jak to probíhá“, nám vyjádřil svou důvěru. A nerozpakoval se indikovat na základě našich zjištění např. i císařský řez. (Nutno si ale uvědomit, že v 70. letech, kdy procento císařských řezů bylo na klinice kolem 3 % ročně, se každá operace musela i v noci hlásit šéfovi, tenkrát prof. Kotáskovi). Skřivan prostě věřil mladičkému sekundáři a neztrácel čas. Po úspěšně zachráněném novorozenci někdy utrousil: „jo, dobrý...“ a to nás, mladší sekundáře, nechal operovat, ne jen asistovat!

Osobní vzpomínku na Jiřího Skřivana jsem nemohl začít jinak, než připomenout jeho důvěru ve spolupracovníky. Pod jeho dozorem jsem vykonal první císařský řez, forceps, obrat vnitřními hmaty i gynekologické operace. Nemohu zapomenout na jeho „nic nedělej, děláš to dobře“ při operacích, kdy jsme mu asistovali – to nás ovšem moc nenadchlo, domnívali jsme se, že se významně asistencí spolupodílíme. Uměl si vybrat spolupracovníky, dal jim důvěru a prostor, nechal každému, pokud to uznal za účelné a perspektivní, vybrat si svou „parketu“ a postupně habilitoval své podřízené – včetně mne – jakmile jen úspěšně splnili dané podmínky (Bauer, Hájek, Šindlář, Vachoušek, Smejkal, Güttner, Halaška); z nich mnozí se později stali přednosty klinik nebo primáři.

Je dobrým zvykem v článcích podobného charakteru vypočítávat pomníky na poli vědecké činnosti, stati, články, monografie, přínosy světové vědě. V době, kdy byl přednostou porodnické části kliniky prof. Kotásek, platilo heslo „..dvě práce ročně“. Ovšem, bylo to pole i pro plagiáty zahraničních publikací (jak je tomu ostatně občas i dnes). Skřivan nebyl přítelem „práce pro práci“. Protože jeho jazykovou zálibou byla španělština, několik let pracoval na Kubě a kromě jiného nás obohatil tzv. kubánským stehem (speciální steh pro rekonstrukci stěny břišní při dehiscencích). Byl propagátorem intrauterinní antikoncepce zamýšlenou inzercí rybářského vlasce do dutiny děložní.

Pozdější pokrok na poli IUD již známe všichni. Ač více tíhnul ke gynekologii, z jeho studijního pobytu v Montevideu v institutu, jehož vedoucím byl prof. Caldeyro-Barcia, přivezl a publikoval prvé studie o monitoringu plodu za porodu, shrnuto: tzv. DIP I., DIP II. Tyto poznatky pak převedl jako prvý do české porodnické terminologie jako termín „časná a pozdní intauterinní tíseň plodu“, téma později rozpracované zejména Srpem a spol. Dnes již asi málokdo ví, že Skřivan byl tak první vlaštovkou (jak ta ptačí říše souzní) moderního československého porodnictví.

Jeho láska ke španělštině byla motorem i dalšího jazykového vzdělávání, a tak na univerzitní kurzy, pořádané institutem JASPEX (jazyková příprava expertů), vyzval i další tři spolupracovníky. Výsledkem bylo, že na základě tohoto absolutoria byli vysláni dva absolventi z kliniky na tříměsíční stipendium do Madridu.

Uměl se energicky zastat mladých lékařů na odborných fórech, známý je jeho „konflikt“ s prof. J. E. Jiráskem, který v Lékařském domě blahé paměti „zkritizoval“ příspěvek mladého Zdeňka Hájka (pozdějšího profesora) a jiných začínajících kolegů na přednáškových fórech, stejně jako publikací mladých, které považoval za zajímavé.

Jako přednosta kliniky byl velmi dobrým organizátorem, dnešními slovy vynikající manažer.

Jeho neobyčejný „čich“ na odborné schopnosti kolegů mu dovolil obklopit se spolupracovníky, na nichž stavěl budoucnost kliniky. Za všechny jmenujme Jana Bauera, pozdějšího přednostu ve Fakultní nemocnici Motol, jeho nástupce Karla Citterbarta, Michaela Halašku, přednostu ve FN Bulovka, Aloise Martana, dnes přednostu Gynekologicko-porodnické kliniky VFN.

Skřivan si neobyčejně vážil středního i pomocného personálu, zejména pak sester. „Staniční sestry jsou sloupy kliniky,“ vždy prohlašoval, a pokud i byly jakési „odměny na konci roku (tak kolem 100–200 Kčs)“, vše adresoval sestrám. A lékařům zdůrazňoval: „mne nezajímá, kde jste, ale musí o vás vědět staniční sestra, té se nahlaste, i kdybyste jeli do servisu“ (auto mělo v té době přednost i před nemocným dítětem, prostě jiná doba...).

Nemohu se nezmínit o jeho – téměř otcovské – starosti o všechny podřízené. Nezřídka šel kohokoliv podporovat na úřady, zařizovat kamkoliv potřebné záležitosti, na jejichž konkrétní podobu si již nevzpomínám. Pro mne osobně organizoval zinkovou rakev po mylné informaci o úmrtí v Alžírsku... Jeho záchranných akcí bylo bezpočet.

Skřivan byl osobnost v tom nejlepším smyslu slova. Přátelský, společenský, zábavný, ale i tvrdý vyjednavač v dobách, „kdy nic nešlo“, ale „šlo vše, např. přestavba kliniky“, energický diskutér, pokud cítil pravdu, byl neoblomný. Jeho temperament někdy hraničil i s jistou netrpělivostí, neváhal svými dřeváky kopat do železných dveří výtahu, pokud jej někdo pozapomněl zavřít nebo jej zneužíval (a také ráno na lékařských pokojích se snídaní v rukou i pro sekundáře). Oblíbená sekretářka, která se opakovaně nezhostila telefonického spojení ve vteřině a profesor si to vyřídil sám, jen rezignovaně vzdechla: „on tam tím drátem snad prolez...“.

Svoje záliby nijak zvlášť nezdůrazňoval, snad kromě rybaření. Klinika – spolupracovníci – mu byli vším.

Vychoval nejméně osm docentů, posléze profesorů, nepletu-li se, čtyři přednosty klinik.

Milý Jiří, léta, kdy jsme s Tebou pod Tvým vedením spolupracovali, patřila k mým (a nejen mým) nejšťastnějším jak po stránce odborné, společenské, lidské. Prostě – těšili jsme se do práce.

Děkuji za vše a všechny, kterým jsi byl šéfem, poradcem, přítelem.

Doc. MUDr. Karel Citterbart, CSc.