Nechtěné děti

Souhrn

Cíl studie:
Cílem studie je podat přehled dosavadních znalostí o psychosociálních aspektech nechtěného těhotenství pro dítě, které se z něj narodí.

Typ studie:
Literární přehled.

Název a sídlo pracoviště:
Katedra psychologie FF UK Praha.

Předmět a metoda studie:
V přehledovém článku předkládáme výsledky studií, které se zajímaly o fyzické, psychické a sociální aspekty vývoje nechtěných dětí. Zvláštní důraz klademe na výsledky unikátní Pražské studie.

Závěr:
Většina studií prokazuje, že nechtěné děti jsou prokazatelně v nevýhodě oproti dětem chtěným. Jsou náchylnější k onemocněním, hůře prospívají ve škole (při stejné inteligenci), častěji potřebují léčbu nervových a psychosomatických onemocnění a hůře se sociálně přizpůsobují. Závěry studií potvrzují nutnost najít pro každou ženu bezpečnou a účinnou metodu plánování rodiny.

Klíčová slova:
nechtěné děti, interrupce, plánování rodiny, psychosociální hodnocení.

ÚVOD

Současná věda nabízí ženám širokou paletu antikoncepčních metod vysoké účinnosti a bezpečnosti. Přesto stále jisté procento žen otěhotní neplánovaně a nechtěně. V souladu se zákonnou úpravou může taková žena požádat o přerušení těhotenství (UPT, abort). Vzhledem k vyspělosti našeho zdravotnictví a legálnosti tohoto výkonu jsou jeho zdravotní následky minimální. Jeho psychické následky pro ženy jsou individuální. Zajímalo nás, zda existují vědecká data hodnotící psychosociální důsledky neprovedení interrupce pro přímý následek nechtěného těhotenství – nechtěné dítě.

NECHTĚNÉ DĚTI V DĚJINÁCH

Děti vždy byly součástí života společnosti, zajišťovaly její kontinuitu, ale také se během staletí stávaly objekty různého násilí, často i usmrcování. Období tzv. zabíjení dětí můžeme časově vymezit od starověku do 4. století našeho letopočtu. Dítě bylo chápáno jako předmět, nemělo žádnou hodnotu. Pohané při svých rituálech děti vraždili, ve většině případů šlo o děti opuštěné a sirotky. Rodiče měli nad dítětem neomezenou moc. Děti byly většinou majetkem otce, který s nimi mohl nakládat podle svých úmyslů. Křesťanství, které se stalo ve 4. století v evropských státech státním náboženstvím, napomohlo novému přístupu k dětem – bylo zakázáno jejich zabíjení. V počátcích byla ochrana dítěte spíše péčí o duše matek a otců, kteří by se vraždou dítěte dopustili hříchu. Období 14. století přináší první poznatky o vývoji dítěte a jeho potřebách. V 18. století se potřeby dětí dostávají do popředí, rodiče se svým dětem více věnují. V 19. století až do poloviny 20. století se zvyšuje hodnota dítěte, jsou zkoumány jeho potřeby a vývoj [16].

Společnost postupně poskytovala určitá opatření, aby i nechtěné děti měly šanci na život. Prvními místy pro bezpečné odložení dětí byly kostely. První útulek opuštěné mládeže byl patrně zřízen v Cařihradu již v roce 335, první nalezinec v Miláně roku 787 péčí biskupa Dattea. V roce 1198 byl při nemocnici Svatého ducha v Římě zřízen papežem Inocencem III. nalezinec opatřený tornem (schránka na odkládání nechtěných dětí). Od začátku 19. století byly torny postupně rušeny. Od roku 2005 existuje v České republice obdoba těchto schránek – baby boxy. Matky mají v současnosti možnost dát nechtěné dítě k adopci. Při touze po utajení mohou využít statutu anonymního porodu. Tím je sice porušováno mezinárodně kodifikované právo dítěte znát své biologické rodiče, ale to je ostatně porušováno i při darování gamet v metodách asistované reprodukce.

Pohled na dítě velmi ovlivnily práce Jean Jacquea Rousseaua, který od záchrany dítěte přesouvá zájem na jeho výchovu. V této době se začalo uvažovat o tom, zda vychovávat tyto děti v rodinách, či v ústavu. Nalezince byly pouhým přechodným místem a děti byly předávány do rukou kojným a pěstounům.

Zájem o duševní strádání dětí prochází několika etapami. První, empirické období (druhá polovina 19. století – 30. léta 20. století), přes nesourodé hromadění zkušeností zjišťuje, že děti vychovávané ústavně jsou v porovnání s dětmi vychovávanými v rodinách méně odolné vůči nepříznivým vlivům, vyvíjejí se opožděně a nerovnoměrně. Druhé, alarmující období (30. a 40. léta 20. století), je charakteristické důkladnými výzkumy duševního vývoje dětí za různých nepříznivých podmínek. „Mateřská péče a duševní zdraví“ z roku 1951 Johna Bowlbyho je shrnutím výsledků tehdejšího zkoumání – „Dítě v útlém věku má být vychováváno v ovzduší citové vřelosti a má být připoutáno k matce (nebo náhradní mateřské osobě) intimním a trvalým citovým svazkem, který je pro oba zdrojem uspokojení a radosti. Situace, v níž dítě strádá nedostatkem takového citového pouta, vede k řadě poruch duševního zdraví, které podle stupně a trvalosti takové deprivace jsou různě těžké a popřípadě nenapravitelné.“ [4]. Třetí období, kritické (50. léta 20. století), dalo vzniknout mnoha studiím. Za možný zdroj deprivace nebyl považován pouze život dítěte bez mateřské péče (dítě v ústavu), ale i život v rodinném prostředí. V roce 1962 byla vydána shrnující publikace WHO „Deprivation of Maternal Care“ [1]. Otázka deprivace se stává celospolečenskou záležitostí. Čtvrté období, experimentálně teoretické (od 60. let 20. st.), je charakteristické prohloubením studia součinnosti mezi organismem a prostředím za podmínek deprivace. Toto období trvá dosud a jednotlivé výzkumy přinášejí nové významné poznatky v oblasti raného psychického vývoje dítěte [16].

Zde je nutno si připomenout pojmy deprivace a subdeprivace jako možné důsledky duševního strádání. Psychická deprivace je stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost k ukojení některé jeho základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu. K základním psychickým potřebám řadíme potřebu určité úrovně celkové vnější stimulace, potřebu vnější struktury, potřebu specifického socioemocionálního pouta. Důsledky psychické deprivace jsou rozmanité, proměnlivé a různého rozsahu. Příznaky mohou být neurotické, psychopatické, psychotické i somatické. O subdeprivaci se jedná, pokud matka v důsledku přetrvávajícího negativního postoje vůči dítěti i po jeho narození není plně schopna vědomě či nevědomě naplňovat nejzákladnější psychické potřeby, které jsou podstatné pro další vývoj dítěte. Psychické strádání dítěte není sice masivní a navenek nápadné, leč promítá se nepříznivě do jeho společenských a následně erotických a sexuálních vztahů, ba nepochybně i do rodičovských postojů k vlastním dětem [7]. V našich sociokulturních podmínkách se subdeprivace přenášená z generace na generaci vyskytuje poměrně častěji než deprivace. Její riziko spočívá v obtížné identifikaci.

POSTOJE K RODIČOVSTVÍ

Rodičovské postoje vyjadřují to, jak těhotenství a následně celé rodičovství prožíváme, zda své dítě přijímáme a jak se k němu chováme. Základ rodičovských postojů se tvoří již v časném dětství, ze zkušenosti s vlastními rodiči. Mnohé studie prokázaly, že lidé, kteří prožili šťastné dětství a vyrůstali v citově vřelém a pevném rodinném prostředí, mají k rodičovství pozitivnější vztah, než ti, kteří své dětství šťastně a harmonicky neprožili. Jedna z oblíbených psychologických pomůcek je dělení dětí na děti plánované a neplánované a dále na děti po narození vítané a nevítané [17].

E. H. Pohlman vymezil několik důvodů, proč lidé chtějí mít děti [24]. V prvé řadě je to instinkt, který je dán přírodní zákonitostí působící v člověku a říká nám, že mít dítě je přirozené. Druhým důvodem je podle něj psychologická a sociální motivace, kdy rodičovství je chápáno jako společenská prestiž. Dalšími důvody je radost a zábava, kterou dítě přináší. Dítě je také ten, komu můžeme věnovat své myšlenky a lásku, snahy, naděje a v neposlední řadě někdo, komu odkážeme svůj majetek. Matějček [18] dále předkládá následující potřeby, které dítě dospělému naplňuje: potřeba stimulace - potřeba smysluplného světa - potřeba životní jistoty - potřeba identity - potřeba otevřené budoucnosti.

INTERRUPCE

Umělé přerušení těhotenství bylo až do první světové války právně zakázáno. V roce 1923 jej jako první legalizoval Svaz sovětských socialistických republik. V České republice přístup k ukončení nechtěného těhotenství usnadnil zákon č. 68/1957. K regulaci interrupcí sloužila tzv. interrupční komise, která posuzovala oprávněnost každé jednotlivé žádosti o umělé přerušení. Komise v naprosté většině žádosti povolovaly a byly zrušeny zákonem č. 66/1986 Sb. Nejvíce interrupcí bylo provedeno v letech 1988, 1989 a 1990, kdy byla miniinterrupce povolena a prováděna zdarma. Celkové snížení počtu umělých přerušení těhotenství má úzkou souvislost se vzrůstajícím nárůstem uživatelek antikoncepce [9, 14].

VÝZKUMY NECHTĚNÝCH DĚTÍ

Göterborg, 1939–1942. První longitudinální studie byla provedena ve Švédsku. V 50. letech tam byly interrupce regulovány zákonným systémem, jenž určité odmítal a jiné povoloval. Studii prováděl psychiatr H. Frossman a jeho kolegyně (sociální pracovnice) I. Thuwe. Cílem studie bylo zkoumání vývojových vlivů v důsledku zamítnuté žádosti o interrupci. Bylo sledováno 120 dětí narozených v letech 1939-1942 ženám, kterým byla interrupce zamítnuta ze zdravotních důvodů. Tyto děti byly sledovány prostřednictvím švédského registru populace po 35 let. Pro každé dítě bylo nalezeno do páru dítě stejného pohlaví, narozené vzápětí a ve stejné nemocnici. Na základě dostupných dat studie prokázala, že děti nechtěné jsou vystaveny většímu riziku nepříznivých psychologických problémů během vývoje [10]. Rozdíly od kontrolní skupiny (chtěných dětí) v dospělosti postupně slábnou [11]. Po uveřejnění této studie, v roce 1941 a znovu 1942 a 1946 byly ve Švédsku legální interrupce liberalizovány.

Stockholm, 1948. K. Höök v roce 1948 zahájil tzv. stockholmskou studii. Zaměřil se na 249 žen, kterým byla švédským národním úřadem zdraví zamítnuta interrupce. V roce 1955 zahájil rozhovory, ve kterých mu ženy poskytovaly zpětné údaje o sobě a svých dětech (vývoj, zdraví, adaptace na školní docházku). Dále obstaral rozsáhlé údaje o jejich vztazích s partnery, následujících těhotenství a mentální úrovni. Registr v roce 1948 zaznamenal 4 553 žádostí o umělé přerušení těhotenství, z nichž bylo 484 (11 %) zamítnuto. Höök provedl rozhovory s 202 ženami, které měly 204 dětí (v té době průměrně ve věku 8,6 let). Sledoval 88 dětí do jejich 18 let. Vytvořil párovou kontrolu se spolužákem stejného pohlaví, narozeným nejblíže. Nalezl převahu neklidného chování a neklidných projevů u nechtěných chlapců, kteří často pocházeli z více nestabilního prostředí. V záznamech pro delikventní činnost bylo více dětí nechtěných (20 %) než kontrolních (12 %) [12].

Švédská studie, 1960. V roce 1960 bylo Státní správou zdraví a blahobytu zaznamenáno 1008 (39 %) zamítnutých žádostí o interrupci. M.Hultin a O.Ottosson zařadili 783 dětí, které se narodily matkám po tomto zamítnutí. Následně získali kontrolní soubor matek – dětí, které o interrupci nežádaly. Žádné významné rozdíly týkající se vývoje plodu, předčasné zralosti, perinatální úmrtnosti nebo přítomnosti malformací plodu nebyly nalezeny [13]. S. Blomberg v 80. letech rozšířil tuto studii mapováním zbylých zamítnutých žádostí z roku 1960, které byly vedeny v evidenci Státní správy zdraví a blahobytu. Srovnal 480 dětí s dětmi jim nejblíže narozenými na stejném porodním oddělení. Kombinací těchto výzkumů bylo zaznamenáno, že mezi matkami žádajícími o interrupci, kterým nebylo vyhověno, se vyskytovalo více mladých a neprovdaných žen z nižších sociálních tříd. V délce a váze dětí při narození významné rozdíly nalezeny nebyly [2]. Výsledky nepodporovaly hypotézu, že by měla nechtěnost nepříznivý vliv na těhotenství a porod. Dále rozšířil práci párováním 131 žen – věkem, sociální statusem. U 90 dvojic dětí stejného pohlaví zkoumal postnatální, somatický a psychosociální vývoj během 15 let. Školní výkonnost nechtěných dětí byla prokazatelně horší. U těchto dětí byly nalezeny neurotické a psychosomatické symptomy, které se prokazovaly v jejich školních výkonech [3]. Nechtěné děti byly více registrovány úřadem Péče o dítě. Blomberg pozoroval, že všechny rozdíly, ať byly statisticky nevýznamné, byly jednotně v neprospěch dětí nechtěných. Blomberg došel k závěru, že děti, které vyrůstají v nejistém prostředí, hůře prospívají ve škole, častěji potřebují léčbu z důvodu nervových a psychosomatických onemocnění a mají tendenci k horšímu sociálnímu přizpůsobení.

Pražská studie nechtěných dětí

V 60. letech 20. století byla zahájena longitudinální studie dětí narozených z prokazatelně nechtěného těhotenství. Nechtěnost byla v této studii definována dvojí žádostí o interrupci, která byla zamítnuta jak obvodní, tak krajskou interrupční komisí [17]. Podle statistiky byly tehdy definitivně zamítnuty přibližně 2 % žádostí. V letech 1961-1963 se v Praze 555 matek odvolalo proti rozhodnutí obvodní komise. Z těchto 555 těhotenství se narodilo 316 dětí. Zkoumaný vzorek vytvořilo z tohoto souboru 220 dětí (110 chlapců a 110 dívek). Kontrolní skupinu tvořilo 220 dětí z akceptovaného těhotenství. Děti byly v devíti letech párovány věkem, pohlavím, počtem sourozenců, pořadím mezi sourozenci, školou, věkem matky, socioekonomickým statusem a úplností. Pokusným osobám bylo sděleno, že cílem výzkumu je mapování psychického vývoje pražských dětí [22].

První etapa výzkumu probíhala v letech 1970-1972, kdy dětem bylo 9 let. Informace o dítěti byly získávány z různých na sobě nezávislých zdrojů: od matky, ze záznamů v porodnicích, ze záznamů dětských lékařů, od školní zdravotní služby, od učitelů, od spolužáků. Každé dítě také podstoupilo pediatrické, sociometrické a psychologické vyšetření. V této etapě výzkumu se zjistilo, že:

• a) porodní hmotnost a výška dětí v obou skupinách byla prakticky stejná;
• b) nechtěné děti byly kojeny významně kratší dobu;
• c) nechtěné děti vyžadovaly více lékařské péče při běžných akutních onemocněních; vykazovaly vyšší výskyt interkurentních chorob (dítě tímto onemocněním na sebe upoutá pozornost a vyžaduje větší pozornost ze strany rodičů, umožňuje mu to požívat zvláštních výhod v rodině);
• d) nechtěné děti měly vyšší body mass index (podobně jako děti z dětských domovů);
• e) při stejné inteligenci byly nechtěné děti o něco horší ve školním prospěchu; výrazně se rozdíl projevil v českém jazyce, který je značně socioemociálně podmíněn.

Když se vypočítalo skóre maladaptace (součtem položek, které o dítěti vyjadřovaly něco nepříjemného nebo problematického), rozdíl mezi experimentální skupinou a skupinou kontrolní byl statisticky vysoce významný. Ukazuje se zde kumulativní efekt. Nechtěné děti jako skupina nejsou charakterizovány několika málo zcela výraznými odchylkami psychosociálního vývoje, ale velkým množstvím drobných odchylek, které ve svém součtu působí velmi negativně [19].

Druhá etapa výzkumu proběhla v roce 1977, kdy dětem bylo 14 až 16 let. Děti právě dokončovaly povinnou školní docházku. Rozdíly mezi skupinami se prohloubily. Nechtěné děti měly horší školní prospěch při stejném IQ, začaly pracovat bez vyučení, nepokračovaly ve studiu na střední škole, v jejich vztazích s rodiči se častěji vyskytovaly problémy. Nechtění chlapci vykazovali větší emocionální nevyváženost, snažili se více prosazovat v kolektivu („vytahovali se“ apod.). Naopak nechtěná děvčata byla oproti děvčatům kontrolním více introvertní a bez větších potíží v kolektivu. Učitelky i matky nechtěných dětí je označovaly za méně svědomité a více vznětlivé a prchlivé než ostatní děti v kolektivu.

Klinický obraz zjištěných odchylek nápadně připomínal symptomatologii psychické deprivace. Byl však méně výrazný než u dětí vychovávaných v ústavech, proto jej autoři označili jako subdeprivaci [20].

Třetí etapa probíhala v letech 1983 až 1984, v době, kdy zkoumaným dětem bylo od 21 do 23 let. K této etapě výzkumu byly použity další na sobě nezávislé informace: z trestního rejstříku, z protialkoholního záchytu, provedl se opět strukturovaný rozhovor, dotazníkové a jiné testové metody. Záchyt mladých mužů a žen, narozených z nechtěného těhotenství, je v některých sociálně nepříznivých ukazatelích dvojnásobně až trojnásobně vyšší než u osob kontrolních. Příkladně soudně trestáno bylo 23 osob z experimentální skupiny a 11 osob kontrolních, v evidenci u protialkoholní služby bylo 10 osob experimentálních a 4 osoby kontrolní.

Osoby v experimentální skupině se v tomto období vyznačují:

• a) nespokojeností s dosavadním životem;
• b) nespokojeností v zaměstnání (zejména mužům nevyhovuje nadřízený ani spolupracovníci);
• c) pocitem, že jejich rodiče jsou s nimi nespokojeni;
• d) mají méně přátel a mnohdy od nich zažili zklamání;
• e) v lásce zažili také mnohá zklamání, přináší jim více trápení než radosti;
• f) častěji měli sexuální styk bez zamilování, uváděli v průměru více než 10 sexuálních partnerů;
• g) ti, kteří se již oženili, nejsou se svým partnerem a se svou pozicí spokojeni.

Statistické údaje vypočítané ve druhé etapě výzkumu hovořily výrazně v neprospěch chlapců z experimentální skupiny oproti chlapcům kontrolním. V této třetí etapě odborníci zjistili zajímavý vývoj. Dívky z experimentální skupiny jakoby „dohnaly“ chlapce z této skupiny, a prohloubily tak rozdíl mezi sebou a dívkami ve skupině kontrolní, ačkoli ten není hodnocen jako významný. Dívky z nechtěného těhotenství se ve svých 21 letech vyznačovaly emoční nevyrovnaností, neidentifikovaly se s mateřskou rolí, takže hrozil příchod další generace nechtěných dětí [5, 21].

Ve třetí etapě byl každému vypočítán tzv. skór psychosociální instability, který je obdobou skóru maladaptace. Rozdíly mezi skupinami se díky tomuto skóru ukázaly jako mnohem větší, než tomu bylo v mladším školním věku s vypočítaným skórem maladaptace. Do skóru instability byly zahrnuty tyto položky: osobní pohoda, identita; vztah k původní rodině; vztah k zaměstnání; erotické a sexuální vztahy; vztahy k přátelům a kamarádům; vědomosti o vývoji dítěte.

Čtvrtá etapa výzkumu probíhala v letech 1992 až 1993, kdy zkoumaným osobám bylo 30 let. Výzkumná skupina si položila otázku, zda samotná nechtěnost těhotenství (a následně dítěte) je jediným důvodem problematického vývoje těchto dětí. Nechtěné těhotenství může být pouhým ukazatelem nějakého problému v okolí matky. Myhrman [23] uvádí, že důvody pro přerušení těhotenství mohou být různé: nepříznivé socioekonomické podmínky, nepříznivé důsledky pro těhotnou dívku (ženu) apod.

Výzkumná skupina se tedy rozhodla zapojit do výzkumu i sourozence sledovaných osob obou skupin. Prvotní otázkou bylo to, zda jsou ještě ve třiceti letech patrné rozdíly v psychosociální adaptaci, které upřednostňovaly kontrolní skupinu před skupinou experimentální. Mají také sourozenci experimentálních osob v porovnání se sourozenci osob kontrolních méně příznivé vývojové charakteristiky? Výzkum ukázal, že ve třech ukazatelích psychosociální adaptace (socializace, sebekázeň a přijetí norem, úroveň vzdělání) vykazují experimentální osoby spolu se svými sourozenci nižší hodnoty než kontrolní osoby a jejich sourozenci. Toto schéma je patrné u obou pohlaví. Hovoříme zde o sdíleném efektu nechtěnosti (shared effect of unwantedness). Ovšem některé ukazatele sociální adaptace ukazují i nesdílený efekt (nonshared effect). Například 28 % žen narozených z nechtěného těhotenství bylo registrováno jako problematické matky, u kontrolních žen to bylo 16 %. V případě sourozenců (žen) experimentálních osob statistika uvádí 15 % a u sourozenců (žen) kontrolních osob 18 %. Experimentálních žen se dosud nevdalo 39 % a 17 % kontrolních žen. U sourozenců to bylo 28 % u experimentálních a 21 % u kontrolních sourozenců ženského pohlaví [8, 15].

Během celého výzkumu byl tzv. odpad naštěstí minimální, takže nehrozilo zkreslení výsledků výzkumu. Z původních 440 dětí vyšetřených v první etapě se jich posledního šetření zúčastnilo 164 osob z experimentální skupiny a 166 osob ze skupiny kontrolní, tj. 75 % původních účastníků. Tzv. odpad byl způsoben: odmítnutím spolupráce, odstěhováním z Prahy, emigrací, úmrtím, vážným onemocněním, momentálním výkonem trestu apod. Celý výzkum byl také velice přísně střežen v tom smyslu, že vyšetřovatelé nevěděli, které děti pochází z nechtěného těhotenství a které jim byly přiřazeny do páru. Vyšetřované osoby celou dobu žily a dosud žijí v domnění, že svou účastí posloužily výzkumu nazvanému Mezinárodní výzkum vývoje dítěte ve velkých městech, který bude sloužit pro zahraniční účely [6].

PREVENCE

Pokud máme podložené informace o tom, že má nechtěnost na vývoj dítěte vliv, je důležité vymezit i podmínky, aby se rodily děti chtěné. Z dosavadních výzkumů nechtěných dětí, z poznatků vývojové psychologie, byla vymezena tři základní pravidla pro to, aby byly na svět přiváděny děti chtěné:

1. Žena má mít právo sama a bez nátlaku se rozhodnout, zda ve svém životě chce mít dítě, či nikoliv.
2. Žena má mít právo, aby měla dítě s partnerem, který je pro ni dostatečnou zárukou nejen manželských, ale především dobrých otcovských postojů a udržení rodiny.
3. Žena má mít právo určit si dobu svého těhotenství, kterou z hlediska svého, ale především z hlediska prosperity svého budoucího dítěte, považuje za nejvhodnější.

Tyto potřeby musí být uspokojeny, aby se dítě vyvíjelo ve zdravou osobnost. Negativní psychická vyladěnost matky je jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro prenatální vývoj dítěte a pro zahájení rané interakce matka-dítě v období před narozením [25].

ZÁVĚR

O nechtěných dětech můžeme prokazatelně hovořit v případech, kdy jejich matky žádaly o interrupci, ale ta jim byla zamítnuta. Na těchto podmínkách bylo v minulosti založeno několik výzkumů, jejichž cílem bylo prokázat důsledky nechtěnosti pro vývoj a život dítěte. Na našem území byl takto proveden unikátní výzkum, který probíhal od 60. do 90. let. Ve většině výzkumů došli odborníci k závěru, že nechtěné děti jsou prokazatelně v nevýhodě oproti dětem chtěným. Jsou náchylnější k onemocněním, hůře prospívají ve škole (při stejné inteligenci), častěji potřebují léčbu nervových a psychosomatických onemocnění a hůře se sociálně přizpůsobují. Tyto prokázané následky jsou, kromě dítěte samotného, důvodem ke snaze, aby se rodily děti chtěné. Oproti letům minulým, kdy byly výzkumy prováděny, je dnes antikoncepce velmi rozšířena, a tím k nechtěným těhotenstvím dochází v mnohem menší míře. Také možnost svobodné volby interrupce, která již nemusí být projednávána před komisí, je ve prospěch matek, aby se jim mohly narodit děti, které skutečně chtějí. Odborníci se snaží, aby byla veřejnost informována o důležitosti a hlavně svobodě volby žen, zda chtějí, či nechtějí mít dítě, aby je měly s partnerem, se kterým chtějí, a v době, která je pro ně příhodná.

Doc. PhDr. Lenka Šulová, CSc.

Katedra psychologie FF UK

Celetná 20

116 42 Praha 1