140 let od narození prof. MUDr. Karla Weignera

ÚVOD

Profesor Weigner byl třetím řádným profesorem anatomie na české lékařské fakultě Karlovy univerzity. Prvním byl profesor Václav Steffal 1883–1894, druhým Jan Janošík (1894–1926).

Karel Weigner se narodil 10. dubna 1874 v Batelově na Moravě jako syn řídícího učitele, zemřel 20. listopadu 1937 ve věku 63 let. Po absolvování gymnázia v Třebíči (1885–1893) vystudoval lékařskou fakultu v Praze (1893–1898), kde byl 15. března 1899 promován. Během studia se významně zajímal o bakteriologii. Jako medik publikoval práci „Mor dýmějový či indický“ (1897), kde na 11 stránkách textu popisuje historii velkých morových epidemií, způsob šíření a léčby moru napříč dějinami až do doby, kdy byl článek napsán (1). Další krátkou studií (2) studenta Weignera byl článek „Nové preparáty Kochovy a přehled séroterapie při tuberkulóze“ (1). V práci podrobně zpracovává účinnost imunizujících preparátů Kochova tuberkulinu a Klebsova antiphtisinu jako diagnostických a antituberkulózních preparátů, které po prvotním nadšení zklamaly. I když původně myslel, že se bude věnovat bakteriologii, osud ho zavál na anatomii. Během studia anatomie si profesor Janošík všiml Weignerova kreslířského nadání při zhotovování histologických a anatomických preparátů. Na základě těchto schopností mu nabídl demonstrátorské a později asistentské místo na anatomii. Prof. Jan Janošík byl zakladatelem české vědecké anatomické školy a jistě vahou svých znalostí ovlivnil Weignera. Jánošík měl značné zkušenosti, ale i kontakty na řadu tehdejších vynikajících anatomů. Byl žákem a demonstrátorem profesora Toldta a po promoci pracoval u prof. Waldeyera v anatomickém ústavu ve Štrasburku. Janošík byl výborným anatomem a ještě lepším embryologem a histologem, badatelem evropského jména. Byl důsledným a přísným učitelem. V tomto ovzduší s návazností na tradice Weigner pracoval a  v histologických intencích profesora Janošíka publikoval své první odborné práce. Později (32, 48) profesor Weigner zhodnotil profesní život a morfologický přínos profesora Janošíka jako učitele a vědce v několika publikacích (32, 41, 43, 44). Na základě přísného Janošíkova vedení, vlastní pracovitosti a šikovnosti se profesor Weigner stal vynikajícím preparátorem a anatomem obzvláště na úrovni makro-mikroskopických preparátů.

KARIÉRA PROF. WEIGNERA

Pracovní činnost a postup prof. Weignera na fakultě a univerzitě v datové souvislosti byly následující:

1897 – jmenován do funkce asistenta  anatomického ústavu. Asistentura mu byla prodloužena až do roku 1919.

1901 (27. 8.) – habilitace. Závěr habilitačního protokolu: Přednáška vyhovovala co do obsahu i co do přednesu všem požadavkům, obsah původní, přednes vzorný, uhlazený; podepsán děkan prof. Kabrhel.

1905 – jmenován honorovaným docentem plastické anatomie na Českém vysokém učení technickém a na Akademii výtvarných umění.

1906 (7. 6.) – jmenován mimořádným profesorem.

1912 (10. 11.) – titul a charakter řádného profesora.

1918 (3. 6.) – zvolen za řádného profesora lékařské fakulty v Sofii.

1918, (20. 9.) – jmenován řádným profesorem české lékařské fakulty (obr. 1, 2, 3).

VYSOKOŠKOLSKÉ A VĚDECKÉ FUNKCE A POSTY

1909 (3. 12.) – zvolen dopisujícím členem České akademie věd a umění.

1914 (21. 3.) – zvolen mimořádným členem II. třídy České akademie věd a umění.

1923 (1. 2.) – pověřen vedením a budováním anatomického ústavu Komenského univerzity v Bratislavě. V červnu v témž roce na tento post rezignoval.

1924 – stává se řádným členem II. třídy a 23. prosince 1935 generálním tajemníkem České akademie věd a umění. (č. 147.47-35-IV/1 národní archiv).

1926 (1. 10.) – jmenován prozatímním vedoucím anatomického ústavu v Praze, jmenování později změněno na řádné vedení (124932/26-IV) ministerstvem školství a Národní osvěty 8. 11. 1926. Jeho služební plat byl 69 216 Kč ročně. Ustanovení řádným profesorem československé republiky bylo provedeno na základě jmenování řádným profesorem 20. 9. 1918 císařským a královským majestátem – císařem Karlem I. rakouským-podepsán ministr kultu a vyučování. Problémem bylo, že dekret byl ve Vídni vydán až 31. 10. 1918, 3 dny po státním převratu 28. 10. 1918, kdy již byla ustanovena Československá republika. Z toho prezidium československé ministerské rady (č.j. 426-IV-27)usoudilo, že nelze uznat, aby československý státní zaměstnanec se ve svém služebním postavení vykazoval listinou, která byla vystavena úřadem státu cizího. Vídeňský dekret nemohl být tak uznán ve smyslu ustanovení §2 zákona ze 2. 11. 1918 č. 2 Sb., též §64 č. 8 zákona řádným průkazem o udělení místa pro obor podle práva československého, a proto bylo nutné vydat dekret nový (národní archiv).

1922/1923 a později 1931/1932 – děkan lékařské fakulty.

1923/1924 a 1932/1933 – proděkan fakulty

1936/1937 – rektor univerzity.

Z výčtu dat je patrné, že Weigner měl strmou anatomickou kariéru, za 3 roky po promoci v 28 letech byl habilitován jako docent a za 5 let ve 32 letech byl jmenován mimořádným profesorem.

Je pochopitelné, že takové kariéry by nemohl docílit bez podpory profesora Janošíka. Profesionální postup měl i stinné stránky. Jednak to byly neshody v pozdějších letech s prof. Janošíkem (viz dále) nebo volba děkana v letech 1930–1931. Došlo k neshodě s profesorem Kimlou, který prof. Weignera nedoporučil na post děkana. Své nedoporučení sdělil profesoru Syllabovi (dopis prof. Weignera děkanovi prof. Růžičkovi 15. 10. 1930–3694 – univerzitní archiv). Vynořila se tak otázka pochybnosti a objektivnosti profesora Weignera ve funkci děkana. Přesto došlo k určitému dorozumění mezi oběma profesory, protože profesor Kimla (patologický anatom) se do jisté míry omluvil a zdůraznil, že upozornil jen na dilema, v němž by se profesor Weigner jako děkan „octnul, maje zastávati stanovisko většiny sboru, sám jsa však mínění opačného“.

Veřejné funkce

• vládou jmenovaný člen Masarykovy akademie práce
• řádný člen učené společnosti Šafaříkovy v  Bratislavě
• člen Interstates Postgraduate Medical Association of North America
• člen Státní zdravotní rady předsednictva Československého červeného kříže a Národní rady československé
• řádný člen Slovanského ústavu
• řádný člen Státní rady
• nositel velké Medaile ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy
• nositel Medaille d’Honneur d’ Or de l’Education Physique Francouzské republiky
• předseda zkušební komise pro učitelství tělocviku a na státní ošetřovatelské škole

ŽIVOTNÍ ETAPY PROFESORA WEIGNERA

Období Weignerova života, co se týče vědecké a společenské práce, můžeme rozdělit do několika etap a okruhů.

V první etapě – vědecké, tj. v raném odborném věku se věnoval intenzivně histologickému a anatomického bádání nervového systému.

Ve druhé etapě převládá studium topografické anatomie.

Třetí etapa jeho života je vyplněna prací na topografické anatomii a společenskou činností. Všechny etapy jsou obrazem vědeckého i pedagogického nasměrování anatomického ústavu a lékařské fakulty. Tyto profesionální etapy se prolínaly s okruhy společenských činností, které Weignera vynesly do předních pozic společenského a politického života v Československé republice mezi dvěma světovými válkami.

První etapa: 1898–1910

V začátku svého odborného růstu Weigner procestoval řadu evropských zemí: Německo, Francii, Švýcarsko, Itálii, Maďarsko, kde na jednotlivých univerzitách navštívil anatomické ústavy. První etapa je převážně vyplněna stěžejními pracemi o morfologii hlavových nervů (3–14, 16, 17). V roce 1900 česky publikuje práci Nervus acusticus, nervus facialis a nervus intermedius. Na anatomických a histologických preparátech srovnává skladbu a průběh těchto nervů u různých savců vůči člověku – tele, prase, sysel, veverka, králík. Uvádí rozdíly větvení a rozsahu gangliových buněk. V německé verzi o vzájemných vztazích nervus acusticus, nervus facialis a intermedius ukázal u různých zvířat na rozdíly ve formování jednotlivých nervů ve formě kmenů a sítí (1901). Na tuto tematiku navazuje embryologická práce o vývoji ganglion acusticofaciale (laterální ztluštění stěny rombencefala, dnes rombomery R2 a R4) a ganglion semilunare nervi trigemini (1901), kde navázal i na výsledky svého učitele prof. Janošíka – stejná verze práce byla publikována ve dvou různých časopisech. V roce 1903 publikuje česky práci Nervus Cochlearis u Spermophilus Citillus. Práce je současně jeho habilitační přednáškou, přednesena česky a německy byla publikována v roce 1904. V ní u sysla řeší myelinizaci a degenerační změny akustického nervu. Též částečně histologicky zpracovává spinální a prodlouženou míchu. Další prací je studie průběhu nervus intermedius, který je součástí nervus intermediofacialis. Na histologických preparátech a na anatomickém průběhu tohoto nervu vypočítává jeho větve, anastomózy a histologickou skladbu ganglion geniculi a chorda tympani. V nervus intermedius nalezl gangliové buňky. Při sledování nervus petrosus superficialis major defakto objevil parasympatickou dráhu k slzné žláze. Tuto otázku řeší u dětí a dospělých. Práce byla publikována v roce 1904 v češtině a značně rozšířená v němčině (1905). Borovanský uvádí, že Weigner si nebyl jist o konci této dráhy. Dráha byla prokázána klinicky Kösterem. Důležitou anatomicko-histologickou prací byla práce o nervus accessorius ve vztahu k prvním krčním spinálním nervům (1901). Weigner lokalizoval, ve které výši vlákna nervus accessorius odstupují z míchy vůči odstupům zadních kořenů spinálních cervikálních nervů. Publikuje, že spinální část nervus accessorius začíná z krční míchy – nejčastěji ve výši čtvrtého krčního nervu, ale může zasahovat až k šestému cervikálnímu nervu – variace 2. až 6. krční spinální nerv. Popsal tak variabilní spojení s cervikálními míšními dorzálními kořeny včetně nepřítomnosti některých dorzálních kořenů míšních nervů. V současných učebnicích se uvádí, že nervus accessorius vystupuje z pěti cervikálních míšních segmentů mezi dorzálními a ventrálními kořeny míšními. V dorzálním cervikálním kořeni nalezl jak vlákna z nervus accessorius, tak i vlákna vlastního dorzálního kořene. I v případech, kdy nebyl nalezen vztah nervus accessorius k dorzálním kořenům míšních krčních nervů, popsal gangliové buňky v nervus accessorius, což považuje za přítomnost senzitivní složky tohoto nervu. Dnešní názor je, že spinální část akcesorního nervu je čistě motorická, inervuje musculus sternocleidomastoideus a musculus trapezius. Weigner tento dnešní názor, o kterém se i za jeho doby uvažovalo, plně neuznával a považoval nervus accessorius za motorický, ale též i částečně za senzitivní nerv. O inervaci musculus trapezius se až dodnes zčásti pochybuje. Uznává se, že nervus accessorius inervuje motoricky musculus trapezius spolu s 3. a 4. cervikálním spinálním nervem, ve svalu tvoří plexy. Gangliové buňky, které našel Weigner, by dnes odpovídaly pravděpodobně hluboké propriocepci těchto svalů, která je vedena těmito spinálními nervovými strukturami. Upozorňuje, že ne vše, co by se mohlo v nervus accessorius považovat za ganglia, ganglii nejsou, ale jsou zduřeními, která se vytvořila vlivem nahromaděného vaziva nebo snad degenerací nervových struktur – „corpora amylacea“. Podobně řešil i strukturu nervus hypoglossus s ganglion nervi hypoglossi u býka – (1903) a ganglion oticum. Našel u býka gangliové buňky (ganglion) u nervus hypoglossus popsané již Froriepem (ganglion Froriepi), které odpovídaly morfologicky spinálním gangliím zadních kořenů míšních. Weigner postuloval, že se jedná o 1. krční nerv posunutý kraniálně a ne o kořen nervi hypoglossi. Dále jemnou preparací zjistil, že ganglion oticum může být vytvořeno jen ve formě sítě a ne ve formě typické kompaktní formace. V plodném roce 1901 publikoval odborně fundovaný souborný referát „Přehled novějších prací o gangliové buňce“(10). Tyto všechny práce byly odpovědny rozmachu histologických metod na přelomu 19. a 20. století. Řada tehdejších klasických anatomů histologické metody nepraktikovala a s lehkým úsměškem poukazovala na snadný vědecký růst s malou a snadnou pracností publikací této doby. Stačí seškrábnout určitou tkáň, rutinně ji histologicky zpracovat a vzniká nová práce. To se nedá tvrdit o Weignerových pracích, protože ty byly komplexní, anatomické i histologické.

Dalšími publikacemi (17, 18), které pojednávají o centrálním nervstvu, jsou sdělení týkající se váhy mozku (Archiv f. Anat u. Physiol. 1906, Živa 1907). Ukazuje, že velcí lidé mohou mít malou váhu mozku, a naopak lidé s menším tělem mohou mít vyšší váhu mozku. Reminiscencí na tuto část je i pozdní Weignerova práce (63) těsně před jeho smrtí v roce 1937 (Věda a život), kde napsal přehledný excelentní článek (původně rektorská přednáška 3. 12. 1936),„O mozku – orgánu vědomí“, který odpovídá i dnešnímu výzkumu týkající se geniality člověka. Přednáška vyšla též jako zvláštní tiskový exemplář, který byl vydán rektorátem Univerzity Karlovy (tisk legiografie (45 stran), únor 1937). V úvodu filozoficky, pravděpodobně ovlivněn i svým zdravotním stavem, rozebírá přítomnost a vědomí lidského žití: „Žijeme v přítomnosti, jen přítomná chvíle má pro nás plný smysl a půvab, minulost se v nás ukládá jako zkušenost, budoucnost zůstává pro nás záhadou, vždyť nevíme, co se stane v nejbližší vteřině. A přece, jak se tvrdí, v okamžiku svrchovaného nebezpečí života, v okamžiku umírání vybledne barvitý obraz přítomnosti a vybavují se v podivuhodném jasu vzpomínky postupně až na nejkrásnější údobí lidského věku, na dětství, jako by se v západu života znovu rozsvěcovalo člověkovo jitro. Po tomto posledním záblesku vědomí se lidská osobnost ztrácí v bezedné tmě neznáma. Nejdříve umírá mozek, mozková kůra – sídlo vědomí, orgán, který je v tělesném ustrojení člověka orgánem nejspecifičtěji lidským, v rodokmenu všeho živočišstva vymožeností nejposlednější.“

Mozková centra označuje jako smyslové středy, které jsou propojeny asociačními drahami.

V této souvislosti upozorňuje i na akustickou, motorickou a optickou paměť. Dokládá to skladatelskými díly hluchých skladatelů. Tyto práce se dotýkají též vztahu mezi pohlavím a mozkovou váhou. Nesouhlasí s tím, že jsou odlišnosti mezi jednotlivými pohlavími, co se týče váhy a funkce mozku. Postavena je tak otázka, zda váha mozku vyjadřuje genialitu člověka. Píše: „Poněvadž je žena menší muže, má relativní váhu mozkovou větší. Hledíme-li na absolutní váhu mozkovou, měl by vyšší hodnoty duševní muž. Podle relativní váhy mozkové by měla převahu žena. Z toho je viděti, že problém mozkový není problémem kvantity, nýbrž kvality.“ Tento problém ještě rozpracovává i v otázce gyrifikace a celkové plochy povrchu mozku. I zde není oprávněn úsudek o přímém vztahu mezi velikostí mozkového povrchu a inteligencí. Zároveň publikuje krátké i delší přehledné osvětové biologicko--antropologické články (18, 19, 21–23, 34) v časopisu Živa, např.: Vztah mezi inteligencí a objemem hlavy – 1907, Otázka pithekanthropa – 1908, O rase neandrtálské – 1910, Rozbor theorií o původu člověka – 1910, Řešení genealogie primátů – 1910, později článek Úplné vyjmutí duodena – 1918 a další.

I když tato éra vědecké práce byla relativně krátká, byla plodná. Nemohu úplně souhlasit s výrokem profesora Doskočila (1997), že ve srovnání s dnešní dobou Weignerovy objevy nebyly tak významné a dnes by profesor Weigner s tímto pensem prací těžko habilitoval (67). Tato argumentace není obhajitelná z několika důvodů. Weignerovy práce vznikaly v jiné době, v začátcích 20. století, jinak byly psány a jinak hodnoceny. Nebyly publikovány jen v češtině, ale i v němčině a francouzštině, což v té době znamenalo světovou publikaci. Nezapomeňme, že němčina byla v tu dobu světovým vědeckým jazykem. Publikace Weignera, i když nebyly často citovány, zapadaly do tehdejšího kontextu vědeckých prací. Profesor Borovanský (1937) uvádí výčet všech Weignerových prací v počtu 147. Prof Kos (1994) jich uvádí 150, z toho 26 prací anatomických, 6 orientovaných antropologicky a 20 učebnic, které byly psány jednak pro střední školy, ale hlavně pro studenty medicíny – ať již to byly návody k pitevním cvičením, nebo pětidílná topografická anatomie (64, 73). I když řada prací byla publikována simultánně v češtině, němčině a francouzštině, byly zpracovány na tehdejší dobu moderními histologickými metodami v komparaci s pracnými mikropreparačními metodami. Některé jeho vědecké práce byly rozsáhlé (i 60 stran) s řadou přesných morfologických detailů. Je nutné dodat, že po roztržce s prof. Janošíkem byl Weignerovi odepřen přístup k vědeckým přístrojům a do knihovny, což narušilo započatou vědeckou morfologickou dráhu histologa. Nicméně Weigner v duchu vědy myslel. V roce 1937 se v poslední přednášce (necelý měsíc před smrtí) zabýval obecnými biologickými principy, evolucí, vitalistickými směry v biologii, teorií panspermie, definicí vědy: „Co je věda? Pouhý souhrn určitých znalostí není ještě vědou, jako není směs pestrých kaménků mozaikou. Teprve myšlenkovým učlánkováním fakt a pochodů v logické závěry dospíváme k vědeckým poznatkům, které ve svém souboru tvoří vědní obor. Svou rozumovou nebo duševní mohutností silou jsme sto rozlišovati nadpřirozené – věda o něm – náboženství, přirozené – filozofie, která v tomto pojetí zahrnuje v sobě všecky obory vědní. Filozofické bádání dává odpovědi k určitým otázkám: co lze věděti? – teorie poznání jak lze získávati poznatky – logika.“

Druhá a třetí etapa

Po roce 1910 odbornost byla Weignerem nasměrována na otázky systematické a topografické anatomie. Proč k tomu došlo? Po začáteční shodě došlo mezi Weignerem a Janošíkem k rozladění a nakonec i ke sporu. Neshoda vznikla jednak tím, že Janošík nedovolil Weignerovi zkoušet anatomická rigoróza, která byla placená, a vznesl protest proti jmenování Weignera alternujícím examinátorem anatomie při prvním rigorózu. Spor byl až soudně vyřízen ve prospěch Weignera (15.040/22 – univerzitní archiv) nejvyšším správním soudem za předsednictví druhého prezidenta soudu dr. Emila Háchy (24. 10. 1922). V letech 1919–1920 bylo Weignerovi umožněno zřídit při anatomickém ústavu samostatné oddělení pro topografickou a chirurgickou anatomii. Zřízení povoloval dekret ministerstva školství 2267 z 10. 7. 1919. V dekretu byla povolena mimořádná dotace 6000 Kč, dvě demonstrátorská stipendia po 600 Kč a výpomocný sluha. Problém byl též v limitaci místností v areálu českých teoretických ústavů v Kateřinské ulici. Rozdělení nevyhovovalo jak Weignerovi, tak i Janošíkovi. Weignerovi nebylo Janošíkem umožněno přednášet v anatomické posluchárně. Z těchto důvodů přednášel v posluchárně farmakologického ústavu prof. Lhotáka – dnešní adresa Na Bojišti. Nakonec profesorský sbor fakulty schválil 9. 3. 1922 následné rozdělení: Tři místnosti 195–197 a dvě místnosti 208 a 209 západní části příčného traktu byly připojeny k ústavu normální anatomie (prof. Janošík). Místnosti 210–212 a 164–167 byly přiděleny oddělení pro topografickou a chirurgickou anatomii (prof. Weigner). Rozladění mezi oběma profesory postupně vrcholilo. Weignerovi byl odepřen přístup do knihovny anatomického ústavu. Osobně jsem se dozvěděl od pamětníků této éry (např. fyziologa profesora Viléma Honse (1890–1969) a také prof. Borovanského), že pracovníci prof. Janošíka a Weignera se nesměli stýkat. Své strasti a zkušenosti si sdělovali například v suterénu teoretických ústavů. Vztahy mezi oběma profesory byly naprosto formálního rázu. Weignerovi byly odepřeny i sbírky anatomického ústavu a omezen i pitevní materiál. Příkladem budiž dopis prof. Weignera prof. Janošíkovi s žádostí získání chodidla mrtvoly ženy pro přednášky státního kurzu tělocvičného (26. 2. 1924 – univerzitní archiv). V chápání skutečnosti byly mezi nimi rozdíly. Janošík byl člověkem rakouské monarchie, Weigner byl ambiciózním příslušníkem první Československé republiky. I povahově byly rozdílní. Janošík byl spíše pesimistou, Weigner optimistou. Když se blížil konec vedení anatomického ústavu prof. Janošíkem, někteří asistenti včetně doktora Borovanského přešli k prof. Weignerovi. Po převzetí stolice anatomie prof. Weigner ukončil pracovní úvazky s pracovníky prof. Janošíka. Zášť vyvrcholila při odchodu prof. Janošíka do důchodu, kdy vzácné embryologické preparáty, které prof. Janošík jako vynikající embryolog zhotovil, roztavil nad plamenem (byly z vosku – osobní sdělení prof. Honse). Další nepříjemnou kauzou byla stížnost a žádost prof. Weignera o navrácení mikroskopických preparátů lidských embryí ze sbírky hygienického muzea anatomického ústavu, které zmizely. Žádost byla předložena zemské správě politické v Praze. Zvláštním vysvětlením zmizení preparátů bylo prohlášení ministerského úředníka, že preparáty si vzal pan preparátor Rejsek. Ten tvrdil, že je zhotovil sám, a proto jsou jeho majetkem. Pan Rejsek byl preparátorem prof. Janošíka. Po této nepříjemnosti Weigner prosadil, že všechny preparáty zhotovené v anatomickém ústavu jsou majetkem ústavu. Nicméně profesor Weigner na svého učitele nezanevřel a publikoval životopis prof. Janošíka (43) s noblesou jemu vlastní. Zlé doby neporozumění komentoval následovně: „Neváhám těch 30 let soužití s prof. Janošíkem uzavříti tak, že světla a tepla bylo víc.“ S prof. Janošíkem se rozloučil takto: „Profesora Janošíka bude v dějinách České akademie vzpomínáno s vděčností a ctí.“ (Almanach čes. Akademie 1927). V dobách nepřízně profesoru Weignerovi nic jiného nezbylo, než se věnovat topografické anatomii v pitevnách, v přednáškách a v publikacích. Stal se tak díky této disciplíně zakladatelem české chirurgické anatomie. Znalosti z topografické anatomie upotřebil při soudním sporu. Řešil nekrózu dolní končetiny pacienta po operaci tříselné kýly. Zjistil, že arteria femoralis byla nad ligamentum inguinale obturována (nebyla nalezena), ale pod tříselným vazem již byla vytvořena v celé šíři. Dolní končetina byla vyživována jen kolaterální spojkou mezi arteria obturatoria a arteria epigastrica inferior při obliteraci horní části arteria iliaca externa (47). Neblahé podvázání této anomální spojky-variety způsobilo nekrózu celé dolní končetiny s následnou amputací (1930). K řešení těchto zkušeností měl Weigner průpravu v předešlých letech (1915, 1916 – dvě stejné verze), kdy popsal vzácné anomálie při obliteraci arteria anonyma, arteria carotis communis, arteria subclavia a persistence vena cava superior sinistra, která byla slabší než vena cava superior dextra (29, 31). Na lebečním osteologickém materiálu řešil asimilace atlasu s os occipitale a naopak manifestaci os occipitale jako krčního obratle, dále konfiguraci foramen occipitale magnum a k němu přilehlé krajiny, a to na českých lebkách, ale i na lebkách černocha a křováka (24, 25). To vše se uplatnilo vzhledem ke klinické (RTG) praxi. Do této kategorie anatomických prací patří i práce o chirurgii sympatiku, ve kterých řeší inervaci srdce. Spolu s prof. Jiráskem 1927 navrhli modifikaci Jonescovy operace anginy pectoris, kterou prováděl profesor Kukula. Šlo o sympatektomii srdečních nervů (42). V práci je popsán Weignerův návrh srdečních pletení. Následovně (48) publikuje rozsáhlejší stať „Anatomický úvod k chirurgii sympatiku“, kde na tehdejší dobu podrobně uvádí anatomickou inervaci tepen a žil sympatickými nervy, které jdou prostřednictvím mozkomíšních nervů. Publikace v té době měla praktický dopad na práci chirurgů, protože nebyly známy moderní metody cévní chirurgie a ovlivnění cév se provádělo převážně sympatektomií, např. periarteriální sympatektomií dle Leriche. Oceněním Weignerovy práce byl sborník prací významných českých a zahraničních autorů, který vyšel jako dodatek časopisu Antropologie při příležitosti jeho 60. narozenin v roce 1934 s předmluvou profesora Borovanského (85). Borovanský uvádí (1937), že Weigner při předání sborníku prohlásil, že je to jeden z nejšťastnějších dnů jeho života. Dále uvádí, že Weigner „v ústavu vládl rozumem, ale na ústavu lpěl citem: Ne jeho mozek, ale jeho srdce bude uloženo v anatomickém ústavu“.

WEIGNER A HISTORIE ANATOMIE

Rád se zajímal o historii anatomie v českých zemích. V Thomayerově sbírce přednášek 1926 uvádí kapitoly z osudů na Karlově učení, kde v retrospektivní studii udává obraz české anatomie od založení Karlovy univerzity. Uvádí jednotlivé „mistry“, kteří přednášeli anatomii (40, 70). Za prvního skutečného českého anatoma udává Jana Jesenského, který provedl první pitvu v Rečkově koleji 5. 6. 1600. Vyjmenovává a glosuje další následovníky, např. Christiana von Zeidlerna (Zeidler), dáleJ. F. Löwa z Erlsfeldu (Loeuw podle Hyrtla) – lékaře Leopolda I., Josefa du Toye (1745), Josefa Taddeuse Klinkosche, který zařídil v Karolinu první pitevnu (†1778), dále anatoma a fyziologa Jiřího Procházku, Josefa Rottenbergera, který v roce 1803 zavedl pravidelná pitevní cvičení v přízemí Karolina. Výčet profesorů anatomie: Staněk, Purkyně, Steffal a řady dalších končí Janošíkem. Zabýval se anatomií Vesala a glosoval své přednášky poznámkami o jeho životě a jeho díle. Sbírky historických přednášek prezentoval medikům jako přednášky úvodní, když se stal přednostou anatomického ústavu.

WEIGNER A PITEVNA

Byl dobrým jemným preparátorem, rád pracoval v pitevně a podle prof. Borovanského nerad viděl v pitevně nešikovné ruce. Pitvání bylo vždy jeho oblíbenou činností. V třicátých letech 20. století nechal pitevnu zrenovovat. Svou dovedností dokázal jemně vypreparovávat jednotlivé aferentní a eferentní nervy různých ganglií (ganglion oticum, ganglion nervi trigemini – Gasseri). Každý medik musel přispět na pitevní cvičení laboratorní taxou 20 korunami a též 20 korunami při zapsání do topograficko-anatomického praktika (přípis ministerstva školství č.j. 19427-IV-27, 5. dubna 1927).

Po nedorozumění s prof. Janošíkem mu pro práci zbývala jen pitevna, histologie a embryologie mu byly odepřeny. Tato nepříjemnost se na druhé straně stala impulzem pro napsání pětidílné rozsáhlé topografické anatomie (50–54), v níž zúročil všechny své topograficko-anatomické znalosti spolu s širokým literárním přehledem. Vydání prvního dílu se datuje do roku 1915. Poslední pátý díl „Končetiny“ byl napsán spolu s prof. Borovanským a vyšel po smrti Weignera. Učebnice byly částečně subvencovány ministerstvem školství a národní osvěty. Předzvěstí k této pětidílné monografii bylo napsání „Kraniocerebrální topografie“ (27) a „Návodu k pitevním cvičením“ (20). Návod vyšel ve dvou vydáních – 1909 a 1921. Ve druhém vydání 1921 v úvodu napsal „Mortui vivos docent“. Tímto výrokem „Mrtví učí živé“ ukázal na důležitost pitevních cvičení pro lékaře. Z toho vyšlo i další doporučení, a to metody inspekce a palpace, které doplňují praktický výcvik ať již na mrtvém, či živém. Dobrou průpravou mu byly přednášky z plastické anatomie pro posluchače architektury. V pozůstalosti se zachovaly zápisky z přednášek studenta K. Caňary z let 1917–1918. Autor – student 1. ročníku architektury se dožil věku 100 let (1877–1977). Přednášky byly zapsány vzorným kaligrafickým písmem a se zdařilými ilustracemi, které byly inkorporovány do textu přednášek. Zápisky z přednášek svědčí o tom, jak prof. Weigner precizně přednášky prezentoval. Spolu s profesorem Syllabou a potom i Weigner sám publikovali v němčině topograficko-anatomickou práci (30) o poklepovém ztemnění sleziny (1915), kterou později Weigner rozšířil ve francouzštině (45) na perkuzi jater a srdce (1928/1929). Perkuzi sleziny považují autoři za nespolehlivou, kdežto palpace sleziny dávala lepší výsledky. Přednáška o perkuzi jater, srdce a sleziny byla přednesena na mezinárodním sjezdu anatomů v Praze 1928 a publikována v Archivech d’ Anatomie ve Štrasburku 1928/1929. Poznatky z těchto prací byly zapracovány do Weignerovy pětidílné topografické anatomie. Weignerova topografická anatomie není dosud v našem písemnictví překonána a řadí se svým rozsahem k evropským monografiím. Dílo vyšlo v pěti dílech v letech 1915–1925 v prvním vydání. Po tomto vydání následovalo druhé rozšířené. V  případě oddílu „Hlava“ vyšlo 1932 třetí přepracované vydání. Druhé vydání všech pěti dílů vyšlo v letech 1930–1938. Poslední pátý díl „Končetiny“ vyšel až v roce 1938 a byl doplněn o řadu informací spoluautorem prof. Borovanským. Pátý díl byl ještě jednou vydán v roce 1945. Přepracovaná vydání byla vytisknuta na pěkném papíře. Vydavatelé byli různí, např. Vesmír nebo Josef Springer. Druhé vydání topografické anatomie bylo ilustrováno akademickým malířem E. Illingem a Ing. L. Bartlem (obr. 4). V této rozsáhlé monografii jsou nejen popsány topografické vztahy jednotlivých orgánů, ale i jejich variety, některé orgánové patologické zvláštnosti s aplikací na chirurgii a praktickou medicínu. Všech pět svazků je na tehdejší dobu velmi pěkně ilustrovaných a jejich medicínská hodnota přetrvává do dnešních dnů (50–54). Lékaři, se kterými jsem jako medik mohl mluvit, si knihy vážili, obdivovali ji, ale vzpomínali i na obtížnost studia této knihy. Obtížnost byla dána topografií, kde nebyly například popsány nervy a cévy v celku, ale každý díl topografie je popisoval jen v dané krajině. Z těchto důvodů se studentům více zamlouvala systematická anatomie. Dílo je však pokladnicí pro již hotové lékaře, kteří se zabývají chirurgickými obory a využijí jednotlivých krajin pro svůj obor, např. díl „Krk a hlava“ pro otolaryngologii. Borovanský (1937) uvádí: „Jest to dílo pracné, vznikalo v podmínkách krajně nepříznivých. Dlouhá léta měl Weigner za pracovnu jednooknovou místnost, s oknem do dvora, kam slunce nikdy nepřišlo. Asistenta dlouho neměl. Jeho příruční knihovnou byla malá polička knih, půjčování knih z ústavu bylo velmi obtížné.“

WEIGNERŮV POBYT V BRATISLAVĚ

V lednu roku 1923 byl Weigner pověřen vybudováním anatomického ústavu Komenského univerzity v Bratislavě, ale již po 5 měsících odchází zpět do Prahy. Za něho do Bratislavy přichází jeho žák dr. Antonín Frank. V březnu roku 1926 byl prof. Weigner pověřen inspekcí Anatomického ústavu v Bratislavě, ze které pořídil zápis. V zápisu je zhodnocen stav zařízení ústavu, jeho provoz a jsou udávány i počty posluchačů. Do 1. ročníku anatomie bylo zapsáno 48 posluchačů, k pitvě se nedostavilo šest posluchačů – pitva proximální a distální končetiny. Do 2. ročníku zapsáno 50 posluchačů, k pitvě se nedostavilo devět posluchačů – pitva cévy a nervy končetin, celá mrtvola včetně hlavy a krku nebyla k dispozici vůbec. Celá mrtvola byla zapůjčena k demonstraci pouze dvakrát. Pro nedostatek materiálů nebyly rozšířeny sbírky pro muzeum. V hlášení zdůraznil nutnost provedení novostavby ústavu se všemožným urychlením instalace mrtvolny. Dodávka celých mrtvol do ústavu a její konzervace byl velký problém. V té době byl zastupujícím přednostou ústavu dr. Frank, který se později habilitoval z normální anatomie v roce 1928. V roce 1929 jmenován mimořádným profesorem, bohužel hned nato v témž roce v mladém věku umírá (1892–1929). Původně byl asistentem prof. Janošíka, později asistentem ústavu topografické a chirurgické anatomie prof. Weignera v Praze. Zprávu z této inspekční cesty ministerstvu školství a národní osvěty Weigner podává 30. 3. 1926 (Národní archiv).

WEIGNER EXAMINÁTOR

Prof. Weigner byl vysokým pohledným mužem, výborným řečníkem, přednášel 5 hodin týdně pro 1. ročník během zimního semestru od 8 do 9 hodin a během letního semestru od 7 do 8 hodin, pro 2. ročník přednášel 3 hodiny týdně. Přednášel v černém plášti. Prof. Borovanský mi řekl, že všichni lékaři na teoretických ústavech v době první republiky nosili černé pláště, lékaři na klinikách bílé pláště. Podle pamětníků Weigner přednášel živě, srozumitelně na rozdíl od prof. Janošíka, kterého prof. Charvát v knize Můj labyrint světa (2005, s. 94) charakterizoval následovně (71): „Janošík, suchý pán se špičatou, řídkou a už lehce prošedivělou bradkou, vždy v černém plášti, přednášel monotónně a tiše.“ V případě nemoci a léčby na příklad v roce 1931 zastupovali Weignera na přednáškách jeho asistenti doc. Borovanský a později i doc. Žlábek. Weigner byl přísným examinátorem a řada mediků u něho neuspěla a zkoušku musela opakovat. Zakládal si na tom, že medik musí znát jeho anatomii. Jeho otázky byly jasné, zkoušení přísné, přístup ke studentu spíše srdečný. Nicméně i on byl osočen anonymními dopisy. V jednom anonymním udání byl prof. Weigner nařčen že „popravuje“ při zkoušce studenty a ničí jejich existenci. Dopis byl poslán děkanovi fakulty prof. Bělehrádkovi 27. 10. 1937 necelý měsíc před smrtí prof. Weignera (děkanský přípis č.j.4882/37 – Národní archiv). Nové demonstrátory si Weigner vybíral z řad nejlepších mediků, které zkoušel. Tento zvyk přebral po něm i prof. Borovanský a do určité míry zvyk přetrvává dodnes. Weignerovi žáci – asistenti, které si vybral, jsou uvedeny souborně v jiných publikacích – Hlaváčková a kol. (69, 70). Za pracovníky se přihlašovali i cizinci např. prof. Starkov – nehonorovaně (Kyjev) a dr. Litov (Podkarpatská Ukrajina). Mediky měl rád, což také dokazoval tím, že se účastnil jejich společenského života. Ještě 16. 6. 1937 se zúčastnil uspořádání květinové slavnosti Svazu spolků československých mediků (88), kde jeho manželka paní Anna převzala záštitu nad pořádáním akce. V pozůstalosti se zachovala stránka z imatrikulační řeči k medikům, kterou pronesl Spectabilis prof. dr. Karel Weigner dne 23. ledna 1932: „Pozdravuji vás, milí přátelé akademičtí, v aule staroslavné Univerzity Karlovy – vás, příslušníky státu československého a všechny, kdož přicházíte, abyste dnes byli slavnostně přijati do naší obce akademické. Studující se mezi občany přijímají imatrikulací: imatrikulovaný má účastenství v právech a povinnostech, příslušejících vůbec akademickým občanům, zároveň se však zapsáním do fakultní matriky podřizuje zvláštnímu vedení a dohlídce sboru profesorského a jeho děkana. Dnešní den jest určen k tomu, abyste z mých rukou přijali matriční listiny a složili slib, že se chcete svědomitě zachovávati podle zákonů akademických, že chcete prokazovati vždy poslušnost a úctu akademickým úřadům.“

WEIGNER A OTÁZKA RAS

Po nástupu Hitlera k moci vyvstala otázka čistoty ras, zvláště německého národa. Řada německých kapacit z oboru lékařství, antropologie, filozofie v intencích Hitlerovy doktríny vytvořila státní ideu čisté nordické rasy (nadměrní Árijci). Do této rasy zařadili výkonnější a schopnější typy, po tělesné stránce oplývající zvláštními anatomickými rysy, a to dolichokefalií, světle modrým zabarvením očí, plavými vlasy, bílou kůží a vysokým vzrůstem. Vznikl tak pojem rasová krása, která byla spojována i s genialitou, a vytvořena tak scestná politicko-antropologická teorie rasy. Následovně vyvstala otázka lidské rovnocennosti a nerovnocennosti ras. Byla zneužita eugenika a hitlerovským státem došlo k posvěcení násilného zlikvidování tělesně a psychicky postižených jedinců a k následnému holokaustu. Již 14. 7. 1933 byl v Německu přijat zákon o nucené sterilizaci jako nástroj realizace politiky nucené selekce. Tato selekční metoda vyústila ve svém konci v budování koncentračních táborů. Proti této teorii a jevům, které se v Německu vyskytly a byly státem podporovány, vystoupila řada českých lékařských a antropologických kapacit a v roce 1934 publikovali knihu „Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich ušlechťování“. Publikace vyvrací řadou fundovaných argumentů nesmyslnost nadrasy. Toto kompendium pořádal prof. Weigner (58). Publikoval zde jednak své názory v „Úvodním slovu“, jednak v článku o významu tělesné hygieny pro zlepšení rasy. Hygienou myslí všestrannou tělesnou výchovu, která by měla udržovat rostoucí organismus v dětství, dospívání a v dospělém životě v podobě soustavných a pravidelných cvičení, a to bez rozdílu pohlaví, národnosti, barvy pleti. Téma rozvíjí v článku „Význam tělesné výchovy pro zlepšení rasy“. Píše: „Tato zdravotní péče pomalu rozšiřuje obor své působnosti přes hranice jednotlivce, přes zájmové a třídní skupiny na celek – tak se k vědním oborům právě vzpomenutým přiřazuje hygiena rasová.“ Definuje rasovou hygienu: „Hygiena rasová zkoumá podmínky zdraví vnitřních základů života národů a celého lidstva a pečuje o to, jak toto zdraví zachovávati a rozvíjeti.“ Překlad této knihy vyšel i německy (59). Prof. Weigner pokračoval v této apologetice v dalším článku „K problému ras“, který vyšel v roce 1935 v časopisu Věda a život (61), kde uvádí: „Mnoho se mluví o tom, že jsou mnozí kulturní národové ohroženi degenerací, a je-li toto tvrzení pravdivé, je třeba pro ně nalézti vědecké měřítko, podle něhož bychom mohli zjišťovati kvalitu některého národa.“ Dále pokračuje: „Ani největší fanatikové rasových teorií si nedovolují tvrditi, že by byl v Evropě jediný kmenový útvar čistý, žádný evropský národ není čistou rasou, všecky jsou pestrou směsí mnohonásobně se křížících ras.“ Všechny tyto články odpovídaly tehdejší napjaté národně politicky rozhárané situaci mezi Němci a Čechy, a to i na vysokých školách (82).

WEIGNER A TĚLOVÝCHOVA

Tělesnou výchovou se systematicky začal zabývat od roku 1910. Propagoval tělesná cvičení, školil učitele obecných a měšťanských škol v kurzech tělesné výchovy, byl ředitelem kurzů a organizátorem státních tělovýchovných kurzů. Kurzy byly ukončeny frekventačním vysvědčením, byly jak německé, tak české. Žádal, aby tělesná výchova byla na škole povinná. Prof. Weigner byl do konce roku 1936 členem předsednictva Československé obce sokolské. Ve vzpomínkách (75, 76), které byly uveřejněny v Lidových novinách 1937, se uvádí: „Bylo to kdysi kolem Weignerovy šedesátky, kdy došlo k rozhovoru, jak se dostal z anatomie k tělesné výchově – po své habilitaci byl pověřen profesorem Janošíkem v roce 1901 převzetím přednášek v univerzitním kurzu pro vzdělání profesorů tělocviku.“

Weigner byl horlivým sokolem. Byl jedním z propagátorů stavby Tyršova ústavu. Patřil k ideovým nástupcům Tyrše. Zdůrazňoval výchovu dětí v Sokole. Své vztahy vůči sokolstvu vyjádřil těmito slovy: „V sokolské naší rodině se pracuje všemi jednotlivci, všemi silami a prostředky, cvičiteli i vzdělavateli k dosažení toho, aby tělesná zdatnost člověka souladně vypěstěného byla oduševnělá a ukázněná pro vyšší zájmy celku, aby s osvětlováním rozumu a s proteplováním v srdci šla ruku v ruce obroda mravní vrcholící ve víře v ideály pravdy a spravedlnosti a ve snaze pomáhati k ušlechťování těchto ideálů“ (předneseno 30. 11. 1930 ve vinohradském Sokole, publikováno jako leták témž roce, nakladatelství Ed. Grégra). Zdůrazňuje, že tělocvik má „hygienický význam“ např. ve formě her, kde se utužují sociální vlastnosti (26). Zároveň s tím se zlepšují a zvyšují tělesné výkony práce. Slouží tak preventivně i k otužování a zábraně vzniku nemocí. Předností je, že se provádí ve volné přírodě, čistém vzduchu a na slunci. Zlepšuje se dýchání a srdeční činnost a utužuje se pohybový aparát. V těchto intencích chápal i eugeniku.

Je horlivým zastáncem sokolské myšlenky, kterou propagoval ve svých článcích k jednotlivým akcím Sokola včetně sokolského sletu. Zdůrazňuje, že sokolství nemělo jen pozitivní účinek v éře národního obrození, ale i dnes (za doby Weignera) sokolství není přežitkem. V sokolském věstníku (56) při příležitosti všesokolského IX. sletu 1932 v tendencích Tyršova odkazu v rámci první Československé republiky se uskutečňuje heslo: „Co Čech, to Sokol, ovšem jen Čech, který celou svou osobnost, všechny své síly i schopnosti, svou duši, rozum i srdce dává bez výhrad do služeb vlasti, národa, státu k uskutečňování programu, jehož hlavní složky formuloval Masaryk těmito pojmy: humanita, národnost, státoprávnost, sociální reformy, osvětovost.“ V rámci sokolství zdůrazňuje i slovanskou pospolitost.

Napsal několik učebnic tělověd (33, 35–37), jednak v rámci jiných učebnic, např. „Zoologie pro vyšší třídy škol středních“ (1918), jednak samostatně ve formě učebnice tělovědy – 1922. Spolu s prof. Hilgartnerem, který přeložil z francouzštiny knihu Boigey M. Všeobecná fysiologie tělesné výchovy (1923), profesoři Weigner a Babák provedli korekci této knihy a napsali úvodní slovo. Kniha je na tuto dobu odborně fundovaná, zaměřena klinicko-sociálně. Jsou zde i kapitoly „Vzrůst lidského orga-nismu školského věku“.

V této práci mu byla nápomocna řada lékařů z fakulty, ale i z jiných zdravotnických zařízení.

Na V. sjezdu českých přírodovědců a lékařů v roce 1914 vznesl požadavek založit „ústřední učiliště, v jehož vyučovací metodě byly by jednotně, vědecky a pedagogicky vyřešeny veškeré problémy, jež se odrážejí k cílům a prostředkům tělesné výchovy, a to jak s ohledem na výchovu učitelů tělesné výchovy, tak cvičitelů ve sportovních a tělocvičných spolcích.“ Odborné publikace týkající se této tematiky vycházely z anatomické podstaty člověka. Považuje pracovní výkonnost jako fyziologický děj, který závisí na stavbě a výkonnosti celého organismu. Změny v tělesné stavbě se mohou projevit po tělesné práci i po tělesných cvičeních – problém fenotypu: „Přetvoření fenotypu je odvislé od genotypu individua a od proměnlivosti jistých vlastností, které si fenotyp přináší na tento svět.“ Mnohé vlastnosti genotypu jsou sice neproměnné, mnohé se však zevními činiteli značně mění. Ve Fyziologii tělesných cvičení konstatuje: „Krása tělesná je závislá na proporcích a vztazích jednotlivých částí těla.“On sám krásný člověk oceňoval i krásu ženského pohlaví, což vyjádřil i v přednáškách na akademii výtvarných umění. Přeložil (15) z němčiny do češtiny knihuC. H. Stratze „Krása ženského těla“ (1904). Prof. Borovanský mi sdělil, že Weigner na přednáškách pro umělce demonstroval anatomickou krásu těla na nahých živých modelech mužského i ženského pohlaví.

Weigner se zamýšlí nad zdravím národa (60) a staví si otázku, kdo je strážcem národního zdraví. Odpovídá si: „Tento nadmíru důležitý a odpovědný úkol přejímá na sebe v národě i ve státě lékařský stav.“ (1935). V tomto kontextu zdůrazňuje i preventivní medicínu. Dále proklamuje: „Musíme tělesnou výchovu dětí a dorostu postaviti na pevnou bázi lékařsko-pedagogickou a postarati se o to, aby bylo v tělesné výchově náležité místo vymezeno lékaři.“ Usiloval o vybudování samostatného studentského zdravotního ústavu (84), v němž by byla soustředěna veškerá sociální a zdravotní péče o vysokoškolské studenstvo (Lidové noviny 1937 – prohlášení rektora univerzity prof. Weignera). Přednášel v rámci cyklů debatních večerů „Školy lidového zdraví“ při Lékařském domě, kterou vedl prof. Šamberger. Například 17. listopadu 1931 přednesl přednášku „Jak vzniká život“ (sexuální biologie). Jeho aktivita se nevztahovala jen na dění v Československé republice, ale spolupracoval též na mezinárodní úrovni s představiteli evropských zemí. Zúčastnil se porad o tělesné kultuře v Ženevě (6. zasedání 1924), kde s jednotlivými účastníky navrhoval organizaci tělesné výchovy a sportovního lékařství. Jednání se zúčastnili baron Courbentin – zakladatel olympijských her, dále prof. Latarjet – profesor anatomie v Lyonu a řada dalších (38). Při této příležitosti hodnotí i snahy politiků v otázce vybudování Tyršova ústavu (pozemek byl zakoupen pro ústav po roce 1919). Memorandum týkající se zřízení ústavu podala Čs. obec sokolská vládě republiky. Weigner usiloval o zavedení povinné tělesné výchovy na školách, ale i na lékařských fakultách, propagoval zavedení přípravy lékařů – odborníků pro tělesnou výchovu. Navrhoval zařízení nápravných cviků. Byl spolutvůrcem vypracování návrhu zákona o povinné výchově tělesné. Publikoval doporučení a názory týkající se fyzického zlepšení „tělocvikoslabých“ hochů a děvčat a vlivu školy na vývoji dítěte. Na základě svých mezinárodních styků srovnává německý a švédský styl cvičení – tělocviku a zamýšlí se nad tím, který je lepší. Výtky, které Švédové Němcům a opačně Němci Švédům předhazují, jsou podle Weignera znehodnoceny stranickostí. Za 1. světové války se aktivně zasadil o zachování sbírky a archivu Sokola. Svou oddanost sokolské myšlence vyjádřil v životopisné studii o JUDr. Josefu Scheinerovi (57), starostovi Československé obce sokolské (1934).

V době fašistického nebezpečí (1936) Weigner publikuje článek „Tělesná výchova a brannost“ (62), kde na základě principů tělovýchovy, které zastával po celou dobu svého aktivního života v tehdejším pojetí, píše: „Národ s nejlepší tělesnou výchovou bude míti dobré a zdatné občany a občanky, způsobilé k tomu, aby splnili také jeden z nejvážnějších úseků občanských povinností: obranu vlasti, obranu všech mravních kulturních, politických i hmotných statků národa a státu. Je tedy brannost jedním, nikoliv ovšem jediným z cílů tělesné výchovy.“ Je pro zavedení povinné branné výchovy na školách. Formuje morální principy každého jedince vzhledem k povinnosti svému národu. V ohrožené době v pozdních třicátých letech se zúčastnil (12. 3. 1937) manifestace studenstva pro pohotovost občanstva, tzn. věrnost Masarykově a Benešově demokracii (79). Spolu s dr. Alicí Masarykovou promluvil na manifestaci českých vysokých škol pražských v tendenci hesla míru Červeného kříže (Lidové noviny 13. 3. 1937).

WEIGNER A ZEDNÁŘSTVÍ

Prof. Weigner byl členem zednářské lóže. Byl mistrem zednářské lóže Národa po profesoru Syllabovi, který se stal velmistrem Československé lóže zednářské. Později post velmistra převzal profesor Weigner, a stal se tak velmistrem Svobodných zednářů československé republiky, a to až do roku 1937. Posloupnost Velmistrů té doby byla následující: Syllaba od roku 1926 do 1930, v roce 1930 byl vystřídán Ladislavem Tichým a ten v roce 1931 Karlem Weignerem. Velikým mistrem Národní Veliké lóže se Weigner stal třikrát: 26. 4. 1931, 23. 4. 1933 a 17. 5. 1936. Řada členů loží byla významnými příslušníky inteligence – lékaři, inženýři, umělci. Toto se umocňovalo ještě vzájemnými rodinnými sňatky. Mezi jednotlivými lóžemi nebo jinými sdruženími docházelo někdy k nesrovnalostem. Například v roce 1929 došlo mezi lóží Národ a národními demokraty k rozporům (66). Weigner tyto nesrovnalosti mírnil. Weigner srovnával zednářství se sokolstvím a připomněl, že by se zednářské myšlenky měly promítnout do politických programů. J. Ulrych v roce 1937 ocenil Weignerovu zednářskou činnost těmito slovy: „Není pochyb o tom, že Weigner byl velkou zednářskou osobností a stal se Velikým Světlem československého zednářství.“ (89). Svou povahou, která milovala přesnou organizaci, Weigner určil pravidla ve finančnictví a domácím řádu Velké lóže. Jeho charitativní činnost ovlivněná i zednářstvím se projevila v organizaci akce pro zmírnění bídy nezaměstnané inteligence – byl též členem Masarykovy akademie práce. Rozšířil ediční činnost časopisu Svobodný zednář včetně založení cizojazyčného „Bulletinu“, a vydání „Mistrovských listů“. Podílel se významně na normalizaci vztahů německých a českých hlavních lóží (83, 89). Výsledný konkordát s Velikou Lóží Lessing zu den drei Ringen vyhranil obory působnosti, kde by mohla vzniknout příčina různosti názorů. Obě Veliké Lóže vymezily přesně svou působnost – nerozlišuje se podle národnosti, nýbrž podle rytu (ritu). Za doby Weignera došlo k uvedení nových rituálů, částečně podle starých anglických obřadů. Soubor zednářských prací a přednášek napsaných Karlem Weignerem byl publikován ve Svobodném zednáři, č. 10, ročník 11, Praha 1937. Po jeho smrti Veliká Rada Národní Veliké Lóže Československé (NVLČs) navrhla, aby chrám v Divišově ulici nesl jeho jméno: chrám Weignerův. Chtěla tak symbolicky vyjádřit přání – „aby se jménem bratra Weignera setrval v československém zednářství i jeho duch: duch zároveň zednářský a československý, duch humanity a demokracie a duch bratrské lásky, jehož byl ztichlý Velký Mistr ztělesněním“.

SOUKROMÝ ŽIVOT PROF. WEIGNERA (VZPOMÍNKY)

Arne Novák (1937) napsal (81): „Podivuhodné spojení junáka s učencem překvapovalo již v tělesném zjevu prof. Karla Weignera – vysoká krásná postava souměrného a statného borce shlížela na lidi kolem sebe a pod sebou pronikavýma očima pod brýlemi a v tomto přísném a svrchovaném pohledu svítila zkumnost, vychovaná vědeckou prací u mikroskopu.“ Dle popisu v cestovním pasu v roce 1902 byl prof. Weigner postavy velké, podlouhlého obličeje, vlasů tmavohnědých, očí modrých. Jeho manželkou byla Anna Rypáčková.

Prof. Weigner pracoval až do pozdních hodin na anatomickém ústavu a poté se vracel ke své rodině, o kterou se vzorně staral. Měl dvě dcery Annu (*1902) a Julii (*1903). Dovoluji si citovat ze vzpomínek, které jsem si zapsal při rozhovoru s jeho dcerou distingovanou dámou Annou Bartlovou 12. 2. 1979, v té době bytem na Perníkářce v Praze 6. Původně Weignerovi bydleli na Vinohradech. V období 1923–1928 byl Weigner starostou Královských Vinohrad. Paní Bartlová byla ke mně velmi vstřícná, ukázala mi fotografie Weignera spolu s profesorem Zahradníčkem, Jiráskem, Ostrčilem, dále fotografie při různých svátcích a příležitostech, např. s prezidentem Benešem a generálem Syrovým v posluchárně na chirurgické klinice, při promoci slečny Olgy Masarykové a při instalaci rektorem 3. 12. 1936. Na rodinných fotkách byl prof. Weigner vyfotografován spolu s manželkou, dětmi, na plesech, v sokolském stejnokroji, dále jako rektor při přednáškách v různých spolcích a na fakultě. Všechny fotografie byly krásně adjustované a uchované. Malířsky byl prof. Weigner zpodobněn několikráte malířem Viktorem Strettim. Jeden obraz byl malován k jeho šedesátinám a byl darem zednářské lóže profesorovi. Paní Bartlová nabídla obraz ústavu, ale obraz byl na radu prof. Borovanského dán do ústavu jen do úschovy, a tak mohl být vzat kdykoliv zpět, což se potom skutečně stalo. Obraz byl poslán jejímu synovi, vnuku prof. Weignera do USA. Druhý obraz byl malován též malířem Viktorem Strettim, kde profesor Weigner je zpodobněn v rektorském ornátu jako rektor. Obraz je v Karolinu a byl malován a datován až v roce 1938, tedy již rok po smrti Weignera. Existuje ještě další obraz Weignera jako rektora, který byl namalován po jeho smrti. Obraz je majetkem anatomického ústavu 1. lékařské fakulty v Praze. Byl namalován podle dobových snímků a portrétů akademickým malířem Milanem Medem v roce 1974 (dar malíře ústavu).

Paní Bartlová si vzala za manžela Ing. arch. L. Bartla, který prof. Weignerovi jako student kreslil do jeho knih obrázky, znamenitě ilustroval Weignerovu topografickou anatomii. Prof. Weigner nebyl plně zdráv, 15 let před smrtí prodělal žloutenku a z těchto důvodů každý rok jezdil na léčení do Karlových Varů. Letní pobyty trávil často ve známém letovisku Potštejn. I na těchto letních pobytech brzy vstával, celé dopoledne pracoval a odpoledne se věnoval rodině. Poslední rok, kdy byl v Karlových Varech, ho navštívil prof. Jirásek a zalekl se jeho zjevu. Weigner byl v obličeji šedivý, kůže barvy nažloutlé, hubený a trpěl průjmy. Rodina zakoupila Kleinovu knihu o zažívání a pátrala, co by mu mohlo být. Na otázku, zda by mohl mít karcinom pankreatu, odpověděl prof. Jirásek rodině, že neví. Nicméně Jirásek profesora Weignera operoval – (operační zpráva byla bohužel zničena při povodních v roce 2002). Paní Bartlová mi sdělila, že při návštěvě dával prof. Jirásek na operační ránu tatínka vazelínu. Weigner kouřil viržinka, ale v tomto období naráz přestal. Když umřel, byla tato smutná zpráva sdělena jeho matce, ta ji přijala klidně a řekla, budou tedy pohřby dva. Ulehla a na to krátce zemřela. Bylo jí přes 80 let. Den po okupaci Československa Němci, přišlo gestapo do jeho bytu se zatykačem, ale to již byl profesor Weigner po smrti. Paní Bartlová mi sdělila, že s manželem byli zavřeni do koncentračního tábora, přežili, ale manžel po návratu zemřel na skvrnitý tyfus. Spisy, rukopisy a přednášky dala paní Bartlová do anatomického ústavu, kde jsou uloženy v depozitu. Paní Bartlová poprosila prof. Borovanského, aby vydal znovu Weignerovu topografickou anatomii, protože o opětovné vydání požádali lékaři – doloženo dopisem. Dozvěděla se však, že byla žádost zamítnuta. Pravděpodobným důvodem bylo, že prof. Borovanský chystal již učebnici systematické anatomie.

Ještě 8. 5.1937 se prof. Weigner zúčastnil slavnostního otevření kaple s hrobem J. A. Komenského v Naardenu v rektorském úboru a insigniemi. Byly zde zastoupeny i tři vysoké školy brněnské. Weigner nerepresentoval při této příležitosti jen vysoké školy, ale i zednářskou lóži (86). Anatomii v posledním roce života již nepřednášel sám, ale přednášky byly rozděleny do dvou paralelek, v jedné přednášel prof. Weigner, ve druhé docent Borovanský.

Prof. Weigner umírá 20. 11. 1937, pohřeb se konal 24. 11. 1937. Příčinou smrti nebyl zánět slinivky břišní, na kterou se léta léčil, nebo karcinom pankreatu, ale bylo zjištěno, že se jednalo o nepoznanou rakovinu tračníku. V pitevním protokolu patologického Hlavova ústavu je uvedeno, že příčinou smrti byla peritonitida na podkladě perforace karcinomu lienálního ohbí tračníku. Pitvu provedl prof. Šikl 22. 11. 1937 (informace získaná díky prof. Povýšilovi). Poslední rozloučení s prof. Weignerem v Pantheonu Národního muzea bylo dokladem, že šlo o zcela mimořádnou osobnost. Dostavila se delegace vlády a zákonodárných sborů, přítomná byla Hana Benešová, zástupci generality, vysokých škol, vědeckých institucí. Večer po pohřbu v 18 hodin uspořádal Sokol v Tyršově domě tryznu za zesnulého. Vzpomínku na jeho život uspořádal i vinohradský Hlahol, jehož byl Weigner starostou. Zásluhy o tělovýchovu byly vyzvednuty v řeči doc. J. Scheinera (86) na tryzně pořádané Spolkem československých mediků při zdravotním odboru Československé obce sokolské v lékařském domě 26. 1. 1938. Prof. Weigner nedokončil rektorskou zprávu za studijní rok 1936–1937. Za profesora Weignera ji přednesl historik prof. Gustav Friedrich. Není od věci připomenout, že v témže roce univerzita ztratila spolu s prof. Weignerem i jiné významné universitní profesory, jako byl prof. Pekař, prof. Šalda, prof. Tylle a prezident republiky prof. Tomáš Garrigue Masaryk. Výstižně charakterizoval osobnost profesora Weignera Karel Čapek (Lidové noviny 1937), který v nekrologu připomněl i Weignerovu účast (65) na pohřbu prezidenta T. G. Masaryka: „Ještě na pohřbu prezidenta Osvoboditele převyšoval o celou hlavu ostatní pohřební průvod, tehdy však na jeho pěkně řezané tváři pod jeho bílými vlasy ležela přísná chmura bolesti. To krásný člověk skláněl vysokou hlavu před rakví druhého krásného a velkého člověka. Náš život byl ochuzen o něco dokonalého, nač jsme vždy i mimo měřítko vědy – vzhlíželi s radostí a pýchou.“ Arne Novák ve vzpomínce „Autorita“ 20. 11. 1937 – Lidové noviny, zhodnotil výjimečnost Weignera těmito slovy: „Za svým přesvědčením a názorem stál vždy pevně a hájil jich společně bez kompromisů, mohl postupovati s touto chrabrou důsledností proto, že běželo vždycky o zájmy neosobní a nadosobní a že se pevný zastánce neujme nikdy slova a činů ve vlastní svůj prospěch: nenapsané a přesně jasně čitelné heslo jeho jasného štítu „sloužím“ mělo význam v nejkrásnějším smyslu rytířský.“ (81).

ZÁVĚR

Závěrem lze říci, že prof. Weigner byl intelektuál, který zvládal na vysoké úrovni řadu činností, a to jak profesně medicínsky odborných, tak i funkcí vysoce politicko-společenských. Byl důstojným reprezentantem nejvýše postavených vzdělávacích institucí –vysokých škol. Po celý relativně krátký život (63 let) přispěl k i formování názorů elity národa. Měl smysl pro vcítění se do požadavků a potřeb generace mladých lidí obdoby první Československé republiky. K tomu mu jistě dopomáhalo jeho medicínské zaměření.

Z výčtu zde uvedených odborných prací profesora Weignera, jeho společenských funkcí, vysokoškolské činnosti a jeho mravních statečných postojů, které prezentoval veřejně i v ohrožených dobách naší vlasti, je očividné, že prof. Weigner se řadil k výjimečným osobám naší první republiky. Z mého pohledu anatoma a chirurga věřím, že jeho činnost, píle, preciznost, vytrvalost, moudrost, vzdělanost byly formovány též profesí renesančního anatoma. Nové podněty, které prezentoval a uskutečňoval ať již v relativně vzdáleném oboru a činnosti, téměř vždy, často skrytě i nepoznaně vycházely z jeho základní činnosti lékaře-anatoma. Byl srdcem anatom, jeho srdce patřilo a patří anatomii.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

prof. MUDr. Oldřich Eliška, DrSc.

Anatomický ústav 1. LF UK

U Nemocnice 3, 128 00 Praha 2

e-mail: oldrich.eliska@lf1.cuni.cz