Cena J. E. Purkyně udělena na 56. Purkyňově dni

I v letošním roce Česká lékařská společnost (ČLS JEP) ve spolupráci se Spolkem lékařů v Ústí nad Labem ČLS JEP uspořádaly slavnostní shromáždění – 56. Purkyňův den na zámku v Libochovicích – na které je udělována Cena J. E. Purkyně. Moderátorem této slavnosti byl prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., který seznámil účastníky s programem.

Úvodní slovo přednesl prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc., předseda ČLS JEP, který ve stručnosti charakterizoval Purkyňovu cenu jako nejvyšší vyznamenání člena ČLS JEP, která je udělována za mimořádné zásluhy pro společnost, pro medicínu, pro kulturní a vzdělávací aktivity, jak si to přáli zakladatelé lékařské společnosti. Sto dvacet odborných společností a 40 Spolků lékařů mohou podat do 31. března každého roku návrh na svého kandidáta. Předsednictvo v tajných volbách zvolilo, na základě společného návrhu České onkologické společnosti a její pediatroonkologické sekce pro rok 2014 pana profesora MUDr. Josefa Kouteckého, DrSc. Ze zdůvodnění lze uvést, že „prof. Koutecký je všeobecně znám v lékařských i mimolékařských kruzích jako skvělý lékař, zakladatel české dětské onkologie, opakovaně děkan 2. LF UK, prorektor UK, nositel státního vyznamenání, titulu Česká hlava, předseda a člen správních rad Národního divadla a dalších národních institucí a jejich organizací. Je členem řady domácích vědeckých orgánů i mezinárodních organizací a společností s bohatou odbornou i jinou publikační aktivitou, stovkami přednášek i šedesátkou úvodních proslovů na karolínských a rudolfínských koncertech na kontě. Prof. Koutecký je členem ČLS JEP od roku 1957, byl členem předsednictva a pracoval zejména v odborných společnostech onkologické a pediatrické a ve Spolku českých lékařů. Ve všech organizačních složkách včetně předsednictva ČLS JEP byl opakovaně vyznamenán.“

Předávání Ceny je již tradičně spojeno s krátkým úvodem, vzpomínkou na zdejšího rodáka. Při studiu jeho života vyšlo najevo několik málo známých vyznání, z nichž některá prof. Blahoš uvedl. „Výryvky z mého života začínají rokem 1807, kdy jsem jako dvacetiletý vystoupil z Piaristického řádu a „per pedes apostolorum“ se vrátil domů. Zde v Libochovicích jsem poznal celou bibliotéku a čítával matce za večera, kdy jsme oba nad osudy našich reků zaplakali. Mojí oblíbenou knihou bylo Komenského Orbis pictus se známými obrázky s textem latinským a českým a spisy Krameriovy.“ Mladý Purkyně si všímal podle svého naturelu i medicínských událostí. Ze vzpomínek na své zdraví dále píše: „Nejprvnější jest pád na bradu, po němž jizvu až dosavad chovám. Baruška Ratzrovic jednou stonala na neštovice, které i mne dosáhly. Mělť jsem jich, jak praveno, toliko 52, i ukazovány mi jizvy ještě pozdější léta.“ Poslední vzpomínky z Libochovic věnuje Purkyně panským zahradám zámku. Purkyně po celý život sentimentálně vzpomínal na tuto zantropomorfizonovanou rodnou krajinu i na svá nejmladší léta, plná radosti i smutku.“

Prof. Blahoš, prof. Anděl a paní Ponocná předali prof. Kouteckému zlatou plaketu Jana Evangelisty Purkyně a diplom.

Prof. MUDr. Jan Starý, DrSc. hovořil na téma „Profesor Koutecký – zakladatel české dětské onkologie“; uvedl řadu historických skutečností a statistických údajů týkajících se rostoucí úspěšnosti léčby onkologicky nemocných dětí. Poukázal na to, že v padesátých letech 20. století dominovala terapie cytostatiky; v současné době jsou léčeny děti s nádory v centrech velkých nemocnic, kde o ně pečují týmy pracovníků různých oborů.

Prof. MUDr. Tomáš Eckschlager, CSc. ve své prezentaci charakterizoval „Třicet let vývoje dětské onkologie z pohledu žáka profesora Kouteckého“. Hovořil mj. o nefroblastomu, nejčastějším nádoru ledviny u dětí, existuje velmi dobrá prognóza i u metastáz do plic, často v rámci syndromů. Specifikoval stratifikaci a léčebný postup u neuroblastomu na počátku 2. tisíciletí. Prognóza u Hodgkinova syndromu zůstává fatální; porovnal terapii Hodgkinova lymfomu v osmdesátých letech a nyní. V závěru vyjádřil názor, že považuje dětskou onkologii bezesporu za nejúspěšnější obor medicíny ve 2. polovině 20. století.

„Profesor Koutecký – děkan fakulty a prorektor Univerzity Karlovy“ bylo téma příspěvku prof. MUDr. Vladimíra Komárka, CSc., v němž v chronologickém sledu uvedl období, v nichž prof. Koutecký v jednotlivých „funkcích“ působil.

Prof. Václav Bernášek hovořil na téma „Profesor Koutecký a umění“; mj. uvedl, že prof. Koutecký je znalcem hudby (uváděl řadu koncertů), obrazů (má doma „galerii“).

Prof. Koutecký za udělení Ceny poděkoval; ocenil ČLS JEP, která již 152 let povznáší českou medicínu, i její předsednictvo. Poznamenal, že řečníci jej „svými slovy přeceňovali“. Hlavní část svého projevu věnoval „naléhavému a často palčivému problému mravnosti a spirituality v medicíně“. Současná medicíny je úplně jiná než ta, do které před desítkami let vstupoval. Po dlouhou dobu sledoval plynule se zrychlující pokrok v poznávání podstaty většiny nemocí, v jejich diagnostice a léčbě. Při všech možných analogiích s jinými profesemi je medicína ze své podstaty osobitá a zvláštní. Je totiž o nemocech, bolestech, o utrpení a zohyzdění, omezujících a vyřazujících handicapech, o úzkosti a strachu, o umírání a smrti. To je její neodmyslitelná součást. Smyslem jejího úsilí a jejím cílem je tedy všem uvedeným protivenstvím předcházet, pokud vzniknou je likvidovat nebo alespoň minimalizovat. V jeho „medicínském mládí“ se o etice, a tedy ani o lékařské mravnosti téměř nehovořilo a nepsalo. Mravnost v medicíně byla jakousi samozřejmostí, kterou studenti a mladí lékaři přebírali od svých učitelů. Lékaři byli poctiví sami v sobě a pro společnost úctyhodní. Medicína byla „professio ad honorem“. Dnes je etika předmětem výuky a zkoušky na lékařských fakultách. Je teoretickým návodem, jehož zvládnutí i se zkouškou na výtečnou vůbec nezaručuje, že se úspěšný absolvent bude chovat v klinické praxi mravně. Výukou etiky nelze naučit lékaře potřebné morálce. Ani ten nejlepší student, který perfektně odříká namemorované poučky, se tím nestane morálním lékařem. Nestačí léčit nemoc, ale nemocného člověka. Stačí být upřímný a přiznat si, jakou část z celkové péče o nemocného věnujeme jeho tělu a kolik jeho duši. Z běžné řeči se vytratil dříve tak často používaný pojem „lékař lidumil“. Moderní medicína má k dispozici mnoho způsobů komunikace prostřednictvím všemožných přístrojů, ale společně s jejich nárůstem se vytrácejí vztahy. A právě ty má zajistit mravní a spirituální postoj k nemocným. V pojetí prof. Kouteckého „ho mohou zajistit tři základní okolnosti: empatie, slovo a dotyk“. Lékař, který nesoucítí s pacientem, nemůže být dobrým lékařem. A vůbec nezáleží na tom, jestli je těžce nemocný nebo umírající jedinec věřícím (ostatně mnoho z nich a jejich příbuzných se v nouzi obrací k Bohu a hledají u něho pomoc – zná to dobře z vlastní zkušenosti). I nevěřící potřebuje podporu k tomu, aby nalezl v hraniční situaci života vnitřní vyrovnání. Lékař by při takové podpoře měl být jedním z hlavních pomocníků. Někdy zůstává jediným. A právě o takový přístup se dbá stále méně. Pro získání klinické kariéry se vyžaduje velký počet vědeckých publikací, převážně v zahraničí, v časopisech s vysokým impakt faktorem a bohatý citační ohlas. Vůbec se nehodnotí vztah k pacientům a k životu vůbec, schopnost naplnit základní smysl a poslání medicíny v její celistvost. Závěrem poděkoval prof. Koutecký drahé ženě Jitce, dceři Evě a synům Michalovi a Petrovi, rodičům za mnoho obětí, které mu darovali; dále některým velkým učitelům, vynikajícím osobnostem a vzácným přátelům, bez nichž by mnohé nepochopil, kolegům i spolupracovníkům. S obdivnou úctou poděkoval Mistru Levickému, který svým uměním připomenul krásu a moc hudby.

Na závěr prof. Blahoš uvedl: „To, co zde bylo tak výstižně řečeno o osobnosti pana profesora, se dá shrnout do troj-jediného axiomu jeho života, tj. dobro, krása, vzdělanost (v abecedním pořadí). Obecně – a zde jsme si to znovu uvědomili – je znám široký rozsah zájmů a aktivit pana profesora. Ve všem, co pan profesor činil a činí, je virtuosem. Nutno u pana profesora obdivovat jeho duševní vyrovnanost, smysl pro logiku a cit i dbaní etických a morálních hodnot, a to zvlášť v dobách, které z milieu extérieur přinášely a stále přinášejí i neradostné vzruchy.“

Slavnostní předávání Ceny „doplňoval“ hrou na klavír Martin Levinský, uvedením ukázek z děl A. N. Skrjabina, Edvarda H. Griega a A. Dvořáka; jeho dokonalý přednes účastníci odměňovali potleskem.

Ing. Alexandr Stožický, CSc.

Ústav veřejného zdravotnictvía medicínského práva 1. LF UK

Autor děkuje za poskytnutí podkladů prof. Blahošovi, prof. Eckschlagerovi a prof. Kouteckému, z nichž části použil.