Základy kognitivní, afektivní a sociální neurovědy
XXIII. Optimismus

Overview

Definice optimismu říká, že jde jak o přecenění pravděpodobnosti budoucích pozitivních událostí, tak o nedocenění pravděpodobnosti budoucích negativních událostí. Naše vyhodnocování vlastní budoucnosti je často nerealisticky optimistické bez ohledu na to, že se považujeme za racionální bytosti. Nerealistický optimismus je všepronikající rys lidské nátury, který u podstatného podílu lidí ovlivňuje snad každou stránku jejich zkušenosti i chování. Jednou z možností uchovávajících nerealistický optimismus bez ohledu na protikladnou zkušenost může být evolučně kódovaná asymetrie procesů aktualizace informací, o nichž jsme přesvědčeni. Tato asymetrie má svůj neuronální korelát.

Klíčová slova:
optimismus, aktualizace informací, přesvědčení, neuronální korelát

Úvod

Optimismus, sklon očekávat příznivou budoucnost, pokud možno lepší než současnost a minulost a považovat nepříznivé události v budoucnosti za méně pravděpodobné, je jedna z nejpodivuhodnějších lidských vlastností. Optimistické předpovědi bývají často nerealistické, právě z tohoto důvodu (24). Krajní optimismus je riskantní, podceňuje rizika, výsledkem je chybné plánování (15). Na druhé straně však umírněné optimistické iluze motivují adaptivní chování vzhledem k budoucnosti a mají vztah jak k tělesnému, tak k duševnímu zdraví (22). Optimisté mají za to, že se ekonomická situace v budoucnosti zlepší. Zajímavé je, že podnikatelé všech úrovní jsou optimističtější, než zaměstnanci. Optimističtější lidé pracují víc a ve vztahu k práci předpokládají delší životní dráhu (16).

Pesimisté někdy tvrdí, že se jakýkoli optimismus rovná nedostatku informací. Hloubka pesimistického pohledu na svět bývá úměrná závažnosti příznaků deprese (8). Kupříkladu Strunk et al. (18) oslovil 153 lidí s různým rozsahem a hloubkou depresivní symptomatologie. Požádal je, aby odhadli pravděpodobnost, že se v průběhu dalších 30 dní odehraje některá ze 40 různých událostí, polovina z nich byla žádoucí, druhá nežádoucí. Po 30 dnech byli účastníci tázáni, které události nastaly. Zkreslení odhadu pravděpodobnosti odpovídalo míře symptomatologie. Lidé s nízkým skóre deprese odhadovali statisticky nevýznamně vyšší výskyt pozitivních událostí. Lidé s vysokým skóre deprese odhadovali nerealisticky vysokou pravděpodobnost negativních událostí. Nejrealističtěji odhadovali pravděpodobnost budoucích událostí lidé s mírnou depresivní symptomatologií.

Možné evoluční kořeny

Jestliže by se nás neznámá inteligence zeptala, v čem se lidský druh odlišuje od jiných živočišných druhů, v čem je jeho jedinečnost, pravděpodobně bychom zmiňovali několik desítek kulturních univerzálií. Patřil by mezi ně například jazyk, schopnost vyrábět a užívat nástroje, mluvili bychom o specifických řídících funkcích, mezi něž patří – folkovou psychologií řečeno – myšlení, nepominuli bychom hudbu, tanec, náboženství (3). Předpokládá se, že jde o výsledek pozitivního směru darwinovského přírodního výběru v posledních 7–5 milionech let (12). Jsme-li zastánci teorie koevoluce genů a kultury, vzali bychom v tomto směru do úvahy zejména posledních 100–50 tisíc let (5,6,7).

Dvěma klíčovými znaky lidského druhu a jeho jedinečnosti jsou plně rozvinuté sebeuvědomování neboli jáství (13) a mentalizace (theory of mind) s empatií, což je schopnost odhadnout a prožít, co se děje v nitru našich bližních, například co zamýšlejí, o čem uvažují, co je trápí (9), v širším slova smyslu náš „sociální mozek“ (2). Jakmile se objevila mentalizace s empatií doprovázené plně vyvinutým sebeuvědomováním, muselo se objevit vědomí vlastní smrti. Jestliže pozitivní přírodní výběr pokračoval, případně běžela koevoluce genů a kultury, pak je pravděpodobné, že se s mentalizací, empatií a sebeuvědomováním vyvíjely mechanismy, které vědomí vlastní smrti, a tedy existenciální úzkost překonávaly. Optimismus projevující se například náboženskou vírou ve šťastný a věčný život po smrti, patří mezi ně (23). Z této úvahy plyne, že by neuronální systém, jehož činnost se (kromě mnoha jiného – frenologie je překonaná představa) projevuje optimismem, měl být „zadrátován natvrdo“ (hardwired).

Cestování v čase

Předpokladem optimismu je schopnost cestovat ve vlastních představách v čase dopředu (1, 17) doprovázená schopností představovat si v budoucnosti kladné události.

V průběhu experimentu, který ověřoval neuronální podklady této dovednosti, vyslechly pokusné osoby podstatné jméno. Úkolem bylo na jeho základě konstruovat minulou nebo budoucí událost a to v rozmezí 1 týden, 1 rok a 5–20 let. Jakmile pokusné osoby obdržely informaci (fáze konstrukce), stiskly tlačítko a dalších 20 sec událost promýšlely, resp. „propracovávaly“, doplňovaly podrobnostmi (fáze elaborace).

Na konstrukci minulých i budoucích událostí se podílela zejména aktivita levého hipokampu společně s korovými oblastmi, které zpracovávají zrakové a prostorové informace (zadní temenní kůra). V průběhu konstrukční fáze se aktivovaly oblasti, jejichž činnost je podkladem „paměti pro budoucnost“, „tvorby budoucnosti“, a to zejména pravá frontální polární kůra a levá ventrolaterální prefrontální kůra. Kromě nich tvorba budoucích událostí aktivovala pravý hipokampus, patrně s ohledem na jejich novost. Představa budoucnosti závisí na činnosti systému episodické paměti (1).

Představa pozitivní budoucnosti

Sharotová et al. (19) požádala dobrovolníky, jimž nejprve určila skóre optimismu, aby mysleli na autobiografické události mající vztah k pozitivní a negativní životní epizodě. Příkladem pozitivní epizody je získání ceny, příkladem epizody negativní je ukončení romantického vztahu. Pokusné osoby kromě toho dostávaly zadání „minulost“ a „budoucnost“, které určovaly, zda mají volit událost, která nastala v jejich minulosti, nebo událost, která by mohla nastat v jejich budoucnosti.

V průběhu uvažování snímala aktivitu jejich mozku funkční magnetická resonance (fMR). Po skončení této části experimentu hodnotili účastníci pokusu své vzpomínky (minulost) a projekce (budoucnost) v šesti faktorech vystihujících jejich subjektivní prožitek, a to valenci, nabuzení, dobu, ve které událost nastala nebo nastane, subjektivní vzdálenost v čase, perspektivu (můj pohled, pohled někoho jiného), předběžné prožití („už teď cítím, jaké to bude“) resp. znovuprožití spolu s živostí prožitku.

Budoucí pozitivní události lidé hodnotili subjektivně kladněji než minulé pozitivní události. Představovali si je v čase blíže než budoucí negativní události. Budoucí negativní události prožívali subjektivně slaběji než události pozitivní. Oproti budoucím pozitivním událostem nebo minulým událostem obou typů si negativní budoucí události představovali spíše z perspektivy jiné osoby. Čím vyšší bylo skóre optimismu, tím bližší v čase byla kladná budoucí událost a tím hlubší byl její předběžný prožitek.

V průběhu experimentu se aktivovala přední cingulární kůra s přilehlou ventrální mediální prefrontální kůrou, zadní cingulární kůra a dorzální prefrontální mediální kůra. Všechny tyto oblasti jsou uzly sítí aktivovaných vybavováním informací z autobiografické paměti a představami budoucích událostí (1). Čtvrtou aktivovanou oblastí byla pravostranná amygdala, uzel sítě, která zprostředkovává vliv emocí na autobiografickou paměť. Levostranná amygdala se aktivovala méně (obr. 1). Nižší aktivitu amygdaly a přední cingulární kůry prokázal experiment v průběhu představ o budoucích negativních událostech v porovnání s představami o budoucích pozitivních událostech a oběma typy událostí v minulosti. Experiment kromě toho doložil pozitivní korelaci mezi výší skóre optimismu a aktivací přední cingulární kůry. Pozoruhodné je, že klinickou depresi doprovází odchylná funkce stejných korových oblastí (8, 18).

Dokáže optimismus měnit skutečnost?

Bengtssonová et al. (4) nejprve vyzvala zdravé dobrovolníky, aby se pokusili z gramaticky zcela „rozházených“, tedy nesmyslných vět o šesti slovech sestavovat věty, které by měly smysl. Toto testování sloužilo jako skrytý priming (praj-), to je ovlivňování stejnojmenného druhu nevědomé automatické paměti (P1). Mezi slovy primingu byla v průběhu experimentu užita synonyma pro pojmy chytrý, hloupý, šťastný, smutný a slova neutrální.

Následovalo testování pracovní paměti n-back testem, v tomto případě n–2 back. V řadě písmen následujících za sebou, krok za krokem, si pokusné osoby měly vybavit písmeno, které bylo před dvěma kroky. Pokusné osoby si díky užité zastírací legendě neuvědomovaly, že byly ovlivněny. Jestliže byly ovlivněny (primed) synonymem pro pojem chytrý, jejich reakční čas se po omylu v testu pracovní paměti prodloužil. Jestliže byly ovlivněny opačně, synonymem pro pojem hloupý, reagovaly opačně: jejich reakční čas se po zjištěném omylu zkrátil. Proměny odpovídají aktivitě střední části přední cingulární kůry zejména Brodmanova area 32; obr. 2). Její aktivita v reakci na zjištěný omyl při primingu chytrý stoupla, při primingu hloupý klesla. Na negativní prime (spouštěcí podnět) odpověděla aktivitou i kůra insuly. Priming ovlivňuje sebepojetí, zvyšuje nebo snižuje sebedůvěru, zvyšuje míru optimismu nebo naopak pesimismu. Úměrně subtilnímu ovlivnění, které si lidé neuvědomují, lidé při stejné zátěži mění výkon.

Sharotová et al. v dalším experimentu (20) požádala pokusné osoby, aby si představily, že pojedou na prázdniny. Mohly volit 80 míst. K tomu měly odhadnout, jak by byly na různých místech spokojené. V druhé fázi experimentu byly pokusným osobám k rozhodnutí předloženy ty dvě destinace, kterým určily stejné skóre. Například: zvolíte Brazílii, nebo Paříž? V třetí části pokusu si účastníci opět představovali všechny destinace a hodnotili je.

Několik sekund poté, co pokusné osoby zvolily jednu ze dvou do té doby stejně hodnocených destinací, přisoudily zamítnuté destinaci nižší hodnocení. Tomu odpovídá oboustranná aktivita nc. caudatus, levé amygdaly a levé pregenuální cingulární kůry. Rozdíl v signálu fMR, který odpovídal přijaté a odmítnuté destinaci, se po jejím odmítnutí zvětšil. Fysiologická reprezentace očekávané hédonické hodnoty se tedy mění úměrně tomu, zda ji zvolíme nebo nezvolíme.

Zde je patrně jeden z klíčů k pochopení Festingerovy kognitivní disonance (10), jedné z nejrobustnějších psychologických teorií. Její jádro zní: „Jestliže máme v hlavě dvě protichůdné myšlenky, které se vzájemně vylučují, není nám dobře. Rozporné myšlenky se mohou týkat našich postojů, libovolného druhu víry, našeho vlastního chování, fakt, která jsou v rozporu s tím, co si myslíme, jak se chováme, co nebo koho máme rádi. Uděláme všechno možné a nemožné, abychom se svého nepříjemného pocitu zbavili, takže změníme své postoje, prožívání i chování tak, abychom se dostali – bez ohledu na skutečnost – do rovnováhy, chcete-li do harmonie sami se sebou.“

Jsem optimista

„Jsem optimista!“, slýcháme častěji, než je pravděpodobné. Jak se optimismus uchovává, když k němu není důvod, tedy bez ohledu na realitu?

Sharotová et al. (19) vyšla z Weinsteinovy definice sdělující, že optimismus je přecenění pravděpodobnosti výskytu budoucích pozitivních událostí a nedocenění pravděpodobnosti výskytu budoucích událostí negativních (24). Vyšetřovaným dobrovolníkům nabídla krátký popis 80 možných, běžných nepříznivých životních událostí od krádeže auta po Alzheimerovu nemoc. Pravděpodobnost, že některá z nich může potkat vyšetřovaného jedince, se pohybovala od 10–70%.

U pokusných osob byla zjištěna míra optimismu. Pak si přečetly popis nepříznivé životní situace. Následně byly požádány, aby odhadly výši pravděpodobnosti, že právě tato událost potká člověka jejich věku, pohlaví a sociokulturního zázemí. Poté, co ji odhadly, byly seznámeny se statistickou realitou. Některé pokusné osoby pravděpodobnost nepříznivé události přecenily, odhadly ji vyšší, než byla skutečnost (pesimisté). Jiné ji podcenily, odhadly ji nižší, než je skutečnost (optimisté). Jestliže byla, dejme tomu, pravděpodobnost onemocnění zhoubným nádorem 30%, pesimista ji odhadoval například na 40 %, optimista například na 15 %.

V druhém kole experimentu, kdy pokusné osoby již věděly, jak je vysoká statistická pravděpodobnost nepříznivé události pro lidi jejich kategorie, byly tázány na odhad pravděpodobnosti nepříznivé události ještě jednou. V průběhu experimentu sledovala činnost jejich mozku fMR.

Čím větší byl rozdíl mezi počátečním odhadem pravděpodobnosti a skutečnou pravděpodobností, tím větší byla změna odhadu v druhém kole experimentu neboli update odhadu. Změna však byla větší, jestliže šlo o update v optimistickém než v pesimistickém směru. Přitom nejde o paměťový problém, tzv. diferenciální paměť, kdy by si pokusné osoby lépe zapamatovávaly příznivé a hůře nepříznivé události. Testování provedené po experimentu ukázalo, že si oba druhy informací lidé pamatují stejně dobře. Nejde ani o důsledek rozdílu emočního nabuzení, záporné valence zjištěné informace, znalosti nebo osobní zkušenosti s testovanou nepříznivou událostí.

Míře „žádoucího“ omylu, to znamená „podcenil jsem, vyhlídka je lepší“, odpovídala míra aktivity levého dolního čelního závitu, levé i pravé mediální čelní kůry a přilehlé části horního čelního závitu jakož i pravé poloviny mozečku. Obecně řečeno: aktivita mozku pokusné osoby v řečených oblastech rostla, jestliže byla průměrná pravděpodobnost žádoucí události vyšší, než byl její odhad a klesala, jestliže byla průměrná pravděpodobnost události nižší („vyhlídka je horší, než jsem si myslel“). Jak je známo z jiných experimentů, jmenované oblasti jsou aktivovány v průběhu detekce omylů. Míra nežádoucího omylu při odhadu, to znamená skutečná pravděpodobnost záporné události je vyšší, než jsem odhadl/a, byla v záporné korelaci s aktivitou pravého dolního čelního závitu.

Jaký je vztah aktivity mozku v průběhu zjištěných omylů k míře optimismu? Pokusné osoby byly rozděleny do skupin s vysokou a nízkou mírou „vrozeného“ optimismu („trait optimism“, na rozdíl od okamžitého stavu „state optimism“). Mezi příslušníky obou skupin nebyl zjištěn rozdíl aktivity levého čelního závitu, ani aktivity mediální a přilehlé horní čelní kůry v průběhu detekce „žádoucích“ omylů. Jedince vysoce optimistické, kteří se nedali ovlivnit zjištěnou skutečností a nadále zůstali optimističtí, však odlišovala nižší aktivita pravostranného dolního čelního závitu v průběhu detekce „nežádoucího omylu“.

Oblasti zevní prefrontální kůry se aktivují, jakmile se učíme pravděpodobnosti výskytu nějaké události na základě pozorování událostí minulých. Levý dolní čelní závit se aktivuje coby součást sítě modulující očekávanou dlouhodobou hodnotu vyústění nějaké události. Aktivuje se například, když se rozhodujeme nejíst nějaké jídlo, protože víme, že je nezdravé (11). Pravý dolní závit se aktivuje v průběhu tlumení odpovědi na podnět a potřebě změnit své plány pro budoucnost (14).

Jinak řečeno: optimismus vysoce optimistických jedinců, málo ovlivnitelných (nežádoucí) skutečností, je skutečně v nějaké míře „zadrátován natvrdo“. Neuronální síť odpovídající na zjištění omylu v jejich případě reaguje na zjištěný omyl v oblasti pravého dolního čelního závitu slaběji než u lidí, kteří jsou realističtější.

Objev zamítá předpověď teorie učení, z níž plyne, že by racionální jedinec (obecně „agent“) měl přikládat stejnou váhu pozitivním jako negativním informacím. Optimismus sám o sobě tedy nemusí být nutně adaptivní, na druhé straně může být pro adaptivní chování hnací silou (21).

Poznámka

Její význam je zásadní: po proběhlém učení šetří energii a ovlivňuje další funkce, například rozhodování. Priming je rozsáhle využíván reklamou a propagandou. Priming se testuje například učením seznamu jmen hlavních měst, dejme tomu Lima, Buenos Aires, Canberra…V nějakém časovém odstupu jsou lidé vyzváni, aby naučená jména opakovali. Jestliže si nevybavují, následuje prime, například slabika Can… Lidé obvykle doplní. Priming je vázán na činnost rozsáhlých úseků zejména parietální kůry.

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř prionových chorob

Thomayerova nemocnice

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 Krč

E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz