O ztrátách a nálezech s odstupem

Obávám se, že tón mého příspěvku je až příliš osobní a už dopředu se omlouvám. Je to asi tím, že přítomnosti přestávám rozumět, budoucnost se mě už moc netýká, a tak se stále víc vracím ke vzpomínkám. K II. interní klinice se jich neváže málo.

Poprvé jsem s ní přišel do styku jako medik 4. ročníku (to jí bylo teprve 7 let). Ze stáží v mé značně porézní paměti utkvěly jen železné plíce v přízemní místnosti, která se po 20 letech měla shodou okolností stát mou pracovnou. Podruhé to bylo o rok později, když jsem dělal u profesora Polčáka rigorózum. Nebylo to nijak oslňující, můj zájem se v té době už soustřeďoval na fyziologii, kde jsem skutečně na celou jednu svou životní etapu zakotvil. K té době se váže jedna úsměvná vzpomínka. Přišel za mnou na ústav asistent II. interní kliniky Dr. Miloš Štejfa, s nímž jsem se dobře znal ještě z gymnázia. Psal svou první knihu, Anginu pectoris, a potřeboval si ozřejmit nějaké novější věci z mechaniky srdečního stahu, oblasti, v níž jsem už měl jisté renomé. S mladickým entusiasmem jsem mu líčil, co jsem považoval ze svého zúženého pohledu za veledůležité. Jak se mi po čase přiznal, z té schůzky si odnesl přesvědčení, že můj pohled není zúžený, ale omezený a pro klinické potřeby naprosto nepoužitelný. To ovšem bylo ještě v době, kdy se teorie s klinikou míjely a snahy nalézt společnou řeč byly - alespoň u nás - teprve v zárodku.

Moji slibnou vědeckou kariéru na fyziologii překazil vpád spřátelených armád. Při prověrkách jsem se o tom nevyjádřil dosti nadšeně a navíc jsem se odmítl distancovat od svého učitele, profesora Kruty, uvrženého do klatby kvůli podpisu slavné výzvy 2000 slov. S cejchem individua hodného opovržení jsem musel být odsunut někam, kde nebudu moci kazit mládež. Děkan mi nabídl místo vědeckého pracovníka v Laboratoři patofyziologie krevního oběhu při II. interní klinice. Vzpomněl jsem si na Masarykův výrok, že „toho, kdo chce, osud vede a toho, kdo nechce, vleče“, a nabídku jsem bez velkého váháni přijal.

Šel jsem se představit na kliniku a v rámci těch ztrát jsem čekal spíš tvrdý dopad. Profesor Hendrich i Lubor Vacek, vedoucí laboratoře, mě však přijali velmi vlídně. Už o mně věděli. Čekal jsem, že ostatní kolegové na klinice, s nimiž jsem se do té doby znal jen povrchně, pokud vůbec, mě přijmou ve smyslu „co nám to sem zase poslali“. Ale i v tom jsem se mýlil. Vzali mě mezi sebe okamžitě a nanejvýš přátelsky. Vyhazov od nových pánů byl podle všeho doporučením. Zkrátka dopadl jsem měkce, přímo do bavlnky, mezi lidi vzdělané, laskavé a co bylo v té kalné normalizační době obzvlášť cenné, vysloveně slušné. Byl to jeden z mých nejlepších nálezů v životě. Bylo mi dovoleno pokračovat ve zbytcích času na dosavadním výzkumu a dopsat o tom monografii. Od počátku jsem ze zapojil do práce s Vackem na humorálním řízení mikrocirkulace a s kardiologickou skupinou Dvořákovou na neinvazivní diagnostice ischemické choroby srdeční. Tím jsem se časem stal klinickým fyziologem. Nejen, že mi tato spolupráce ohromně rozšířila obzor, ale postupně jsem nabýval dojmu, že i já mohu k rozhledu svých kolegů trošku přispět. Také s Milošem Štejfou jsme společnou řeč nalezli a mnohokrát ji uplatnili ve společné práci. Těší mě, že mě trvale pojí přátelské pouto i s řadou ostatních, počínaje mými vrstevníky až po ty, které už spíš považuji tak trochu za své žáky a kteří se většinou rozutekli po fakultě jinam.

Ve své vzpomínce si nechávám na konec jedno jméno: Lambert Klabusay. Muž mnoha tváří, dnes by se řeklo kontroverzní. Ale ani ti, kteří mu nebyli nakloněni, mu nemohou upřít široké vzdělání, organizační talent a odvahu nenechat si vnutit od vrchnosti spolupracovníky. Dokázal se obklopit těmi, koho chtěl kolem sebe mít. Z tohoto hnízda vyšlo po listopadu - pokud jsem dobře počítal - mimo jiné 9 profesorů, 8 přednostů klinik, 5 proděkanů, 2 děkani, jeden prezident Lékařské komory a čerstvě i jeden nositel státního vyznamenání. Ukažte mi jinou takovou líheň. Klabusay byl jediný děkan na univerzitě, kterého listopadová revoluce hned nesmetla. I na mém osudu se podepsal. Začátkem 80. let mě doporučil k nelibosti tehdejšího děkana dlouhodobou zahraniční expertízu. Po revoluci si mě vybral jako proděkana. Z toho pak vyplynulo, že jsem jej po rezignaci nahradil a dostal se tím po zvyku sněhových koulí do dalších akademických a jiných funkcí. Klabusayovou zásluhou jsem se vrátil na fyziologii už jako profesor a přednosta ústavu. Takže i poslední, hektická etapa mého aktivního života vyšla tak říkajíc z lůna druhé interny.

Za těch 18 let, co jsem na ní prožil, za všechno dobré, za krásná přátelství, jež se mi i s odstupem času jeví tak hřejivá, chci dnes upřímně poděkovat.

Prof. MUDr. Pavel Bravený, CSc.

emeritní profesor Lékařské fakulty MU

e-mail: braveny@med.muni.cz

Doručeno do redakce: 27. 11. 2007