Zakladatel německé neurochirurgie a prvního samostatného neurochirurgického časopisu Wilhelm Tönnis (1898–1978) – dílo v kontextu doby

Historii neurochirurgie je možné rozdělit do tří etap – pionýrská (do r. 1920), etapa klasické neurochirurgie (od r. 1920 po zavedení mikroneurochirurgie) a etapa mikroneurochirurgická, která trvá doposud. Právě v období klasické neurochirurgie došlo ke vzniku neurochirurgie jako samostatného oboru [1]. Ve stejné době ovšem lidstvo prošlo řadou zásadních historických změn, z nichž je nutné zmínit především druhou světovou válku a její příčinu – německý nacismus. Tyto dějinné zvraty zásadním způsobem poznamenaly i historii medicíny, což je možné ilustrovat na příkladu předního německého neurochirurga klasické školy Wilhelma Tönnise.

I přes respekt k práci neurochirurgických průkopníků (například Ernsta von Bergmana a Fedora Krauseho) i operujícího neurologa Otfrieda Foerstera byly do 30. let minulého století nejen v Německu operace mozku a míchy prováděny především všeobecnými chirurgy. Pro další rozvoj německé neurochirurgie jako samostatného oboru se jako zásadní ukázala skutečnost, že přednosta chirurgického pracoviště ve Würzburgu Fritz König v roce 1932 poslal svého rezidenta W. Tönnise na stáž do Stockholmu k vynikajícímu neurochirurgovi Herbertu Olivecronovi (stipendium Rockefellerovy nadace). Časně po návratu byl v r. 1934 W. Tönnis jmenován přednostou prvního samostatného neurochirurgického pracoviště v Německu ve Würzburgu [2]. Dalším mezníkem v kariéře W. Tönnise byl jeho příchod do Berlína r. 1937, kde byl jmenován docentem neurochirurgie na Hansaklinik. Zde je nutné uvést, že Tönnisův předchůdce Emil Heymann byl nucen odejít z politických a rasových důvodů (zemřel v r. 1936). E. Heymann nebyl zdaleka jediným lékařem, kterého postihla nacistická perzekuce. Jako další příklady je možné uvést Foersterova žáka Ludwiga Guttmana (problematika poranění míchy) a Alici Rosensteinovou, uváděnou jako první ženu pracující v oboru neurochirurgie, která po vynucené emigraci neurochirurgii opustila. W. Tönnis byl také ustanoven přednostou nově založeného oddělení pro výzkum tumorů mozku a experimentální neuropatologii na Kaiser-Wilhelm-Institut v Berlíně. Mimo neoddiskutovatelných organizačních a odborných kvalit W. Tönnise měli podle dostupných pramenů na těchto kariérních posunech podíl také představitelé nacistického režimu. Tito si v čase militarizace společnosti a příprav na válečný konflikt dobře uvědomovali důležitost kvalitní neurochirurgické péče. I při podmínkách nastolených nacistickým režimem W. Tönnis vy­užil svých možností k zavedení Cushingových principů americké neurochirurgické školy a svou prací napomohl uznání neurochirurgie jako samostatné vědecké disciplíny. O jeho mezinárodním uznání svědčí i skutečnost, že v r. 1937 se o práci W. Tönnise v doporučení pro holandského neurochirurga Ferdinanda Verbeeka velmi kladně vyjádřil jeden ze dvou nejuznávanějších neurochirurgů první poloviny 20. století Walter Dandy. V témže roce W. Tönnis spolu s O. Foersterem hostili společný sjezd britských a německých neurochirurgů (v Berlíně a ve Wrocławi, uváděno jako první evropský neurochirurgický kongres). Dalším projevem nárůstu významu neurochirurgie jako nezávislého oboru byla i skutečnost, že r. 1936 byl díky W. Tönnisovi založen první specializovaný neurochirurgický vědecký časopis Zentralblatt für Neurochirurgie. V současnosti zřejmě nejuznávanější neurochirurgický časopis The Journal of Neurosurgery byl založen až v r. 1944. Je zajímavé zmínit, že v r. 1942 byli členy redakční rady také Percival Bailey (Chicago, za USA a Kanadu), Manuel Balado (Buenos Aires, za Jižní Ameriku), Geoffrey Jefferson (Manchester, za Velkou Británii a Irsko) a Clovis Vincent (Paříž), tedy dva reprezentanti zemí, které byly tehdy s Německem ve válečném stavu. V roce 1943 byl vývoz časopisu do ciziny zastaven [3].

Po vypuknutí 2. světové války byl W. Tönnis povolán do armády. V průběhu vojenské služby byl jmenován do funkce konzultujícího neurochirurga pro Luftwaffe a následně pro celou pozemní armádu, což bylo spojeno s povýšením do generálské hodnosti. V průběhu válečného konfliktu W. Tönnis vypracoval principy péče o válečná poranění mozku, míchy a periferních nervů platné pro celé období od vzniku úrazu po následnou rehabilitaci. Zvláštní reputaci získal díky organizaci leteckého záchranného systému a navazujícího řetězce akutní péče pro podmínky válečné neurologie a neurochirurgie. Propracovaný systém vytvořil ve spolupráci s dalšími německými neurochirurgy povolanými k vojenské službě (Klaus Joachim Zuelch a Georg Merrem). Již v období relativně krátké války s Polskem W. Tönnis inicioval letecké transporty zraněných s poraněními hlavy a mozku přímo z linie fronty do specializovaných nemocnic v Poznani, Wrocławi a Postupimi. Po zahájení války se Sovětským svazem si narůstající ztráty vynutily vytvoření specializovaných leteckých záchranných jednotek. Do těchto jednotek byla kromě dopravních letadel Junkers Ju 52 umožňujících transfer většího počtu zraněných zahrnuta i malá průzkumná letadla Fieseler Fi 156, jejichž úkolem byl odvoz jednotlivých zraněných z blízkosti bitevní linie. Je až neuvěřitelné, že Tönnis nadále pracoval jako neurochirurg v Berlíně, kde založil a vedl rozsáhlý vojenský rehabilitační komplex, umístěný v prostorách původního olympijského stadionu [4].

Mimo organizaci a řízení byl jako vysoce uznávaný odborník zván k operacím prominentních vojenských osobností. Z úspěšně léčených jmenujme například Kurta Studenta, generála výsadkových vojsk, zraněného při útoku na Rotterdam (i když prvotní ošetření provedl holandský chirurg), a maršála Alberta Kesselringa, mimo jiné zodpovědného za obranu Itálie.

Ne vždy byla ovšem jeho práce korunována úspěchem. V průběhu bitvy u Kurska byl dne 13. 7. 1943 velící generál 6. tankové divize Walther von Hünersdorff zasažen odstřelovačem Rudé armády do hlavy v zdánlivě bezpečné oblasti u Bělgorodu. Do generálova mozku pronikl kovový fragment z ocelové helmy. Po leteckém transportu kriticky zraněného generála do nemocnice v Charkově se přímo v tomto v blízkosti fronty ležícím městě narychlo povolaný W. Tönnis pokusil zachránit jeho život. I přes provedenou operaci generál W. von Hünersdorff svému zranění dne 17. 7. podlehl. V roce 1944 W. Tönnis operoval pro mozkový tumor nejmladšího generála polního maršála Luftwaffe Wolframa von Richthofen. I když se předpokládalo, že operace byla úspěšná, maršálův stav se po velmi krátkém odstupu začal opět zhoršovat. Přes reoperaci provedenou v červenci r. 1945 W. von Richthofen zemřel.

Velmi kontroverzní součástí Tönnisovy odborné činnosti je spolupráce s Kaiser-Wilhelm-Institut. V tomto období byl jeho ředitelem patolog Hugo Spatz, který do výzkumné činnosti institutu zahrnul i psychiatrická a vojenská zařízení. H. Spatz byl tedy plně zodpovědný za pitvy nacisty popravených lidí a nemocných zlikvidovaných v rámci projektu T4 (eutanazie), které prováděl patolog Julius Hallervorden. O povaze Tönnisovy výzkumné práce v rámci institutu (kromě klasifikace tumorů mozku a problematiky nitrolební hypertenze) je možné pouze spekulovat, protože jeho osobní složka z tohoto období není přístupná [5].

I ve zjitřené poválečné době bylo W. Tönnisovi po denacifikačním řízení umožněno pokračovat v práci v nemocnici v Bochumi. V nuzném období po kapitulaci Německa do nemocnice přijímal své spolupracovníky z doby války, aby měli zajištěno přežití. I když Tönnisovi spolupracovníci poukazují na jeho autoritativní chování a výbušnost nejen ve vypjatých situacích na operačním sále, Tönnisovu lidskou stránku charakterizuje výrok právě z poválečného období, který citoval přední německý neurochirurg Friedrich Loew: „Dokud budu mít sám co jíst, hlady trpět nebudete.“ Stínem období denacifikace zůstává skutečnost, že neurochirurgové, kteří byli v předválečném období z Německa vyštváni, nebyli ani vyzváni k návratu. V roce 1948 byl W. Tönnis jmenován řádným profesorem neurochirurgie, r. 1950 pak založil německou neurochirurgickou společnost a až do penzionování v r. 1966 pracoval v Kolíně nad Rýnem [6].

Při zhodnocení díla a osobnosti Wilhelma Tönnise nelze ignorovat kontroverzní aspekty jeho kariéry, související s dobou nacismu, především doposud nevyjasněné působení v Kaiser-Wilhelm-Institut. Zde zřejmě spolupracoval s vědci, kteří ve své práci překračovali hranici etiky na stranu zločinu. Z profesního hlediska je nutné vysoce hodnotit jeho činnost na poli organizace válečné neurochirurgie, která nepochybně zachránila život obrovskému množství zraněných. V současné době považujeme za nejzásadnější Tönnisovy zásluhy o uznání neurochirurgie za samostatný obor a podporu neurochirurgického vzdělávání.

doc. MUDr. Jan Chrastina, Ph.D.

Neurochirurgická klinika − FN u sv. Anny v Brně

LF Masarykova univerzita, Brno

e-mail: jan.chrastina@fnusa.cz