Chirurg a noblesa

Postavení chirurga ve společnosti se mění. Mezi mladými klesá zájem o náš obor, v nemocnicích na chirurgických odděleních pracuje hodně cizinců a pokračuje feminizace chirurgie. Již 15 % členů České chirurgické společnosti jsou ženy. Jsme, kde jsme. Je příčinou respektování našeho postavení pouze zevní pohled společnosti na nás, nebo si za své postavení můžeme také částečně sami? Uvědomujeme si vůbec svou nenahraditelnost?

Historicky v obecném povědomí byla chirurgie vnímána jako královna medicíny a dodnes jsou mezi námi kolegové, kteří razí myšlenku, že chirurg je operující internista, snažíce se tím zdůraznit naši nadřazenost. Ostatně, ještě před druhou světovou válkou byly v malých nemocnicích monoprimariáty. Ty vedl chirurg. Teprve později došlo k oddělení interního oddělení a ještě později gynekologicko-porodnického. Při rozvoji všech medicínských oborů již dnes žádný medicínský polyhistor není. Jsme rádi, když se zejména v praktické rovině naučíme to, co by všeobecný chirurg měl znát. Jenom pro zamyšlení – je mezi námi mnoho těch, kteří ovládají viscerální chirurgii a současně chirurgii pohybového aparátu? Výše uvedené je dané vývojem medicíny, který bohužel není reflektován organizační strukturou zejména našeho postgraduálního vzdělávání.

Jak se ale na svém postavení podílíme my sami? Nehleďme, prosím, na problém pouze z ekonomické stránky. Osobně mám pocit, že se z našeho stavu vytrácí noblesa, a to jak „ducha“ tak „těla“. V posledních letech jsem svědkem stále častější malé empatie k nemocnému. Ten se často snaží získat před plánovanou operací i druhý názor, například na vhodnost výkonu či způsob jeho provedení (je nutná operace, budu muset mít kolostomii atd.)? V případě, že se nemocný rozhodne pro druhé pracoviště, má pak někdy obtíže od prvního získat kompletní dokumentaci a je nezájem s ním dále komunikovat. Lékař má pocit soukromého vlastnictví pacienta. Celá situace pak vede k zamyšlení, zda bychom sami jako pacienti nechtěli například slyšet druhý názor. Jinou je situace, kdy v případě pozdních pooperačních komplikací ztratí pracoviště, kde byl nemocný operován, o něho zájem a odkáže ho podle „spádu“. Snad nejhorším prohřeškem proti profesionální noblese je „údiv“ a kritika způsobu ošetření pacienta na jiném pracovišti. Často je vyslovena mladšími kolegy. Ti se domnívají, že tím můžou stoupnout v očích pacienta. Neuvědomují si, že se tak může stát v očích pouze jednoduchých pacientů. Co si pomyslí inteligentní, je zřejmé. Nepochybně mnohé z výše uvedeného je důsledkem toho, že se z pacienta stal klient. Klientem je ale pacient i v zemích na západ od nás, podobné jednání tam je však vzácné.

Možná, že úvaha o noblese „těla“, tedy oblékání, se bude zdát jako zbytečná či úsměvná. Stačí se ale opět podívat do zemí, jejichž životnímu standardu se snažíme přiblížit, abychom si uvědomili rozdíl nejen ve vystupování, ale i oblékání kolegů tam a tady. Je smutný pohled na přednášejícího ve svetru či košili na našich sympoziích nebo kongresech. Vystupujeme-li na veřejnosti či jednáme-li s pacienty, nereprezentujeme jenom sebe, ale i zařízení, kde pracujeme. Měli bychom si toho být vědomi. Požadavek na noblesu těla již vstoupil i u nás do některých institucí. Stačí se podívat do kterékoliv banky nebo na řidiče tramvaje či autobusu.

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.

Podolská 10

147 00, Praha 4

e-mail: pavel.pafko@fnmotol.cz