Kapitán Robert Falcon Scott (1868–1912) dosáhl jižního pólu „až“ jako druhý
Autoři:
J. Novák
Působiště autorů:
Vedoucí: doc. MUDr. Aleš Kroužecký, Ph. D.
; Univerzita Karlova v Praze Lékařská fakulta v Plzni Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2022; 102(2): 90-99
Kategorie:
Aktuality/historie
ÚVOD
Dnes by se soupeření o to, čí noha jako první stane na bodu zeměkoule, označujícím jižní pól, stalo celosvětovým hitem, a televizní společnosti by soupeřily o to, jak v přímém přenosu přiblížit miliardám diváků, jak si soupeři vedou. Před 110 lety bylo všechno jinak. Když Roald Amundsen (1872–1928) vyplul 7. června 1910 s lodí Fram směrem k Madeiře, jen tři muži na palubě byli seznámeni s jeho plánem vydat se k Antarktidě. Tento záměr oznámil až v dalším průběhu své expedice a když 14. ledna 1911 zakotvil ve Velrybí zátoce na okraji Rossovy ledové bariéry, nikdo na světě netušil, jak se jeho expedici po celé další dlouhé měsíce daří. A to ani tehdy, když se svými čtyřmi druhy stanul 15. prosince 1911 na jižním pólu. Až po návratu do své antarktické základny Framheim se o úspěchu dozvěděli i ostatní členové jeho expedice a zpráva se do éteru rozletěla teprve poté, co výpravu vyzvedla 27. ledna loď Fram a vyrazila na cestu k domovu.
Zatímco Amundsenovu expedici jsme připomněli při příležitosti 110. výročí dosažení jižního pólu (9), je na místě zmínit také osudy výpravy jeho rivala Angličana Roberta F. Scotta. Ten se svými úmysly dosáhnout jižního pólu jako první po dobu několika let netajil a v rámci široce pojaté výzkumné expedice zamířil na jih rovněž v červnu 1910. Ani o jeho osudech od listopadového dne, kdy opustil novozélandský Wellington, veřejnost nic nevěděla. A o pětici mužů, která jižní pól dosáhla o 33 dnů po Amundsenovi, nevěděla nic bližšího ještě dalších 8 měsíců, než další člen expedice Edward Atkinson (1881–1929) nalezl spolu s pozůstatky tří členů z původně pětičlenného polárního oddílu také deníky a fotografie ve stanu, který se stal na zpáteční cestě od pólu jejich posledním útočištěm. Od této události v březnu uplynulo také 110 let.
SCOTTOVO DĚTSTVÍ
Robert Falcon Scott (obr. 1) se narodil 6. června 1868 jako třetí ze šesti dětí Johna Edwarda, sládka a soudce, a Hannah (rozené Cuming) Scottové v Plymouthu v hrabství Devon. Rodina se vyznačovala vojenskými tradicemi – Scottův dědeček a čtyři strýcové sloužili v armádě nebo námořnictvu. Otec John vlastnil v Plymouthu malý pivovar, který zdědil po svém otci.
V souladu s rodinnou tradicí byli Robert a jeho mladší bratr Archie předurčeni pro kariéru v ozbrojených složkách. Robert po 4 letech v místní denní škole byl poslán do Stubbington House School nedaleko Solentu v hrabství Hampshire, do školy známé jako „kolébka námořnictva“. Zde se připravovali kandidáti k přijímacím zkouškám na školní výcvikovou loď HMS Britannia v Dartmouthu. Jako 13letý kadet tak po složení zkoušek začal v roce 1881 svoji námořní kariéru.
V červenci 1883 dokončil na Britannii svůj výcvik v hodnosti praporčíka. V říjnu odcestoval do jižní Afriky, kde nastoupil službu na HMS Boadicea, vlajkové lodi Kapské eskadry. Při další službě na HMS Rover v St. Kitts v Západní Indii se poprvé setkal s Clementsem MarkhaDomem (1830–1916), tehdejším tajemníkem Královské geografické společnosti.
V březnu 1888 Robert Scott úspěšně složil zkoušky na hodnost podporučíka. V dalším roce po službě na několika lodích byl povýšen na poručíka. V roce 1891 udělal další kariérní krok. Dvouletý výcvik na torpédoborci HMS Vernon absolvoval s vyznamenáním.
RODINNÉ PROBLÉMY
V roce 1894 v době služby na HMS Vulcan se dozvěděl o finanční pohromě, která zasáhla jeho rodinu. Otec John poté, co prodal pivovar a stržený obnos neúspěšně investoval, přišel o celý svůj kapitál a rodina se ocitla v nejvyšší nouzi. O 3 roky později otec zemřel na srdeční selhání. Matka Hannah Scottová a její dvě neprovdané dcery zůstaly zcela odkázány na příjem Roberta a jeho mladšího bratra Archieho. Ten odešel z armády na lépe placené místo v koloniálních službách. Archie se však na podzim roku 1898 nakazil břišním tyfem a nemoc nepřežil. Veškerá finanční odpovědnost za rodinu tak spočinula na Robertovi.
Počátkem června 1899 se během dovolené náhodně v Londýně potkal s Clementsem Markhamem, který byl právě pasován na rytíře a zvolen prezidentem Královské zeměpisné společnosti (RGS). Od něj se dozvěděl o chystané antarktické expedici s lodí Discovery, která se měla uskutečnit pod záštitou RGS.
Na přelomu 19. a 20. století velice vzrostl zájem o nejnepřístupnější kouty naší Země. Antarktida byla na vrcholu zájmu. Expedici na tento neobydlený kontinent chystali Němci, Švédové i Skotové. Británie nechtěla zůstat pozadu. Když v roce 1899 sir Clemens Markham sehnal od státu a od bohatých mecenášů dostatek peněz, Scott se nabídl, že expedici povede. Markham souhlasil.
POPRVÉ V ANTARKTIDĚ (1901–1904)
Cílem expedice bylo vůbec poprvé proniknout pomocí saňové výpravy do vnitrozemí Antarktidy. Přislíbené prostředky Scottovi dovolovaly opatřit vše potřebné – nejmodernější vědeckou výzbroj, nejvhodnější oděvy a obuv a také loď Discovery, postavenou přímo pro tuto cestu. Dne 6. srpna 1901 vyplula Discovery s padesátičlennou výpravou do Antarktidy. O expedici projevil velký zájem sám král Edward VII., osobně navštívil Discovery den před jejím vyplutím a během návštěvy jmenoval Scotta členem Královského viktoriánského řádu (Royal Victorian Order).
Expedice měla přistát na 78. rovnoběžce přímo u Velké ledové bariéry v Rossově moři. Na místo dorazila začátkem roku 1902. Vynikající (na tamní podmínky) počasí posádce umožnilo prozkoumat východní části Rossova moře a objevit hornatou Zemi krále Edvarda VII. Vyzkoušeli také novou metodu výzkumu – pomocí upoutaného balónu pozorovali a mapovali z výšky několik stovek metrů území, kam až dohlédli (obr. 2). Při prvním letu balónem naplněným vodíkem v Antarktidě dosáhl kapitán Scott výšky 180 m. Shackleton provedl druhý let, při němž pořídil řadu zdařilých fotografií. Po třetím letu Williama Healda vítr zesílil a balón byl poškozen natolik, že další lety již neproběhly.
Dne 8. února 1902 loď Discovery zakotvila v McMurdově průlivu u ostrohu Rossova ostrova, kde vzhledem ke hluboké vodě mohla kotvit až blízko břehu. Toto místo pak dostalo název Chatový mys (Hut Point) podle chaty, kterou zde posádka postavila. Při průzkumu okolního členitého terénu došlo k první tragické nehodě. Námořník George Vince ve sněhové bouři byl s několika ostatními průzkumníky uvězněn ve stanu. Místo toho, aby zůstali tam, kde byli, a čekali, až bouře skončí, rozhodla se skupina pokusit se o návrat na loď. Dne 11. března 1902 však Vince nešťastně uklouzl a zřítil se po sněhovém svahu přes skalní srázy, nazvané později „Danger slopes“, do moře. Jeho tělo se nikdy nenašlo.
Tato tragédie Scottem hluboce otřásla. Důkladně promýšlel jak takovýmto nehodám zabránit a přitom splnit vysoké cíle expedice. Scott, Ernest Shackleton a dr. Edward Wilson se 2. listopadu 1902 vydali na namáhavý jižní pochod a 11. listopadu 1902 překonali spolu s podpůrným týmem nejjižněji dosud dosažený bod, po dalších 4 dnech se podpůrný tým vrátil na základnu. Trojice výzkumníků pokračovala dále, přestože tažní psi rychle slábli a tempo pochodu významně upadalo. Na Štědrý den si tři muži ještě dopřáli dvojité příděly, pak až do 30. prosince v pochodu pokračovali. Na úrovni 82° 17´ jižní šířky se Scott rozhodl pro návrat. Dosáhli tak rekordního „Farthest South“, k dosažení jižního pólu to ale ještě bylo daleko – nepřešli dokonce ani rozsáhlý Rossův šelfový ledovec. K pólu zbývalo 853 km. Zpáteční cesta se pro trojici stala bitvou o přežití. Muže postihla sněhová slepota, omrzliny a kurděje. Nejvíce trpěl Shackleton, dokonce zkolaboval a nebyl schopen se svými druhy táhnout saně. Scott a Wilson jej na část trasy museli na sáně naložit a táhnout s ostatním nákladem. Nakonec se po 93 dnech v antarktické divočině vrátili 3. února 1903. Krátce poté se Shackleton s lodí Discovery vrátil domů (2).
Zklamáním pro Scotta byla nedostatečná výkonnost psů. To byl také důvod jeho pozdější nedůvěry ve schopnosti těchto tažných zvířat v antarktickém prostředí. Jak Shackleton, tak Scott se proto na svých následujících výpravách rozhodli použít poníky. Nezvážili, že výkon psů závisí především na dostatečné stravě, a ta Scottovi na této cestě chyběla. Měl k dispozici pouze 18 tažných psů, ačkoliv by jich potřeboval nejméně pětkrát tolik, aby zajistil tahouny pro točnový oddíl, pomocná a popřípadě i záchranná družstva.
Scott zůstal v Antarktidě další rok, ale o dosažení točny se již nepokusil. Přesto expedice podnikla několik dalších výzkumných cest. Nejvýznamnější byla patrně ta přes Západní hory (Scottova západní cesta) až do nitra Viktoriiny země, která dokázala, že Antarktida je pevninou. Po 10 týdnech a 1340 kilometrech putování se vrátili k Chatovému mysu (Hut point), kde už na ně čekaly dvě pomocné lodi – Morning a Terra Nova.
Na této výzkumné cestě, která si svou délkou a náročností nezadala s cestou k pólu, potvrdil Scott svou mimořádnou odvahu, odolnost a vytrvalost. Svým charakterem si dokázal získat osobní autoritu, ale i uznání a oblibu jak mezi důstojníky, tak mezi mužstvem. Expedice se vrátila domů v září 1904 a dostalo se jí slavnostního přivítání. Vědecký přínos výpravy byl obrovský: získali spoustu poznatků v oborech biologie, geologie, meteorologie, magnetismu, fauny a klimatu, zmapovali nové oblasti. Zjistili také existenci jediných antarktických údolí bez sněhu, kterými tekly nejdelší antarktické řeky. Scott však přesto nebyl spokojen. Již tehdy zatoužil po jediném: vztyčit britskou vlajku na jižním pólu.
Byl povýšen do hodnosti kapitána. Expedice zaujala veřejnost a Scott se stal uznávaným hrdinou. Byl pozván na zámek Balmoral, kde ho král Edward VII. (1841–1910) povýšil na velitele Královského viktoriánského řádu (Royal Victorian Order).
Poté, co byl více než rok zaměstnán veřejnými recepcemi, přednáškami a psaním zprávy o expedici, pokračoval od ledna 1906 na plný úvazek ve své námořní kariéře. V srpnu téhož roku se stal vlajkovým kapitánem (Flag captain) kontradmirála sira George Egertona na HMS Victorious.
Brzy začal plánovat druhou, ambicióznější výpravu do Antarktidy. V roce 1910 převzal velení Britské antarktické expedice, známé jako Expedice Terra Nova podle její lodi Terra Nova. Scott uvedl, že jeho hlavním cílem je „dosáhnout jižního pólu a zajistit díky takovému úspěchu Britskému impériu slávu“.
MANŽELSTVÍ
Se svojí budoucí manželkou Kathleen Bruce se Scott setkal počátkem roku 1907 na soukromém obědě. Kathleen byla sochařkou, studovala u světoznámého Augusta Rodina. Do jejího okruhu uměleckých kolegů a přátel patřili Isadora Duncanová, Pablo Picasso a Aleister Crowley. Dne 2. září 1908 se v Royal Chapel v paláci Hampton Court konala svatba. Jejich jediné dítě, Peter Markham Scott (1909–1989), se narodil 14. září 1909. V dospělosti i on kráčel v rodinné tradici – byl námořním důstojníkem, ornitologem, ochráncem přírody a malířem. Byl také známým sportovcem, Velkou Británii reprezentoval v jachtingu na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 a získal bronzovou medaili v olympijské regatě v Kielu. Během druhé světové války Peter sloužil v Royal Navy nejprve u torpédoborců v severním Atlantiku, později velel eskadře parních dělových člunů, hlídkujícím v Lamanšském průlivu.
SHACKLETONOVA VÝPRAVA V LETECH 1908–1909
Ernest Henry Shackleton, který málem zahynul při Scottově první výpravě k pólu, se po návratu do Anglie rozhodl, že to, co nedokázal se Scottovou výpravou a při čemž málem zemřel, dokáže sám se svou vlastní expedicí. V té době vrcholilo úsilí Američanů Roberta Pearyho a Fredericka Cooka o dosažení severního pólu. Jih byl dle mínění samotných Britů jejich záležitostí a Shackleton chtěl být první, kdo to dokáže. Scott jen se smíšenými pocity sledoval, jak se jeho „chráněnec“ a přítel, kterému zachránil život, pouští se vším úsilím za jeho cílem.
Britská antarktická expedice vyrazila k Antarktidě 1. ledna 1908 lodí Nimrod z novozélandského Lytteltonu. Pro cestu k pólu zvolil Shackleton devět psů, deset poníků a čtyřválcový automobil. K pólu vyrazili čtyři muži 29. října 1908. Spoléhali hlavně na poníky, jenže ti byli v těžkém terénu pomalí a celkově málo odolní vůči krutému mrazu. Měkký sníh, nesčetné trhliny a sněhové vánice ztěžovaly cestu lidem i zvířatům. Přestože muži dělali maximum, aby zvířata udrželi co nejdéle v pohybu, dokonce v táborech stavěli sněhové bariéry, aby je ochránili před živly, jejich úsilí bylo marné. Již 21. listopadu byl pro vyčerpání utracen první poník (1) a poslední zahynul po pádu do hluboké ledovcové trhliny 6. prosince. Muži museli poté veškerou svoji výstroj a výzbroj zredukovat a táhnout sami zapřaženi do saní. K pólu se přiblížili až na vzdálenost pouhých 179 km, tam je třídenní vichřice a nedostatek zásob přinutily 9. ledna 1909 k návratu. Cesta trvala 127 dní a málem skončila tragicky. Z posledních sil se však všichni čtyři úspěšně na základnu Cape Royds vrátili a na poslední chvíli stihli odjezd své lodi Nimrod. Ušli 2825 kilometrů. Vědecký přínos mise byl také značný. Západní oddíl pod vedením prof. Davida našel ve Viktoriině zemi jižní magnetický pól a několik členů expedice uskutečnilo prvovýstup na sopku Mount Erebus vysokou téměř 4000 metrů.
EXPEDICE TERRA NOVA 1910–1913
Dne 15. června 1910 vyplula Scottova loď Terra Nova, stará přestavěná velrybářská loď, z Cardiffu v jižním Walesu. Scott mezitím ještě sháněl v Británii finance a později se k lodi připojil v jižní Africe. Po příjezdu do Melbourne v Austrálii v říjnu 1910 Scott obdržel telegram od Amundsena, ve kterém stálo, že jeho Fram pokračuje ve směru k Antarktidě. Tehdy si Scott uvědomil, že byl odstartován závod o prvenství v dobytí jižního pólu.
Během plavby z Anglie se v lodi Terra Nova objevila trhlina, a proto musela v doku na Novém Zélandu projít důkladnou opravou, 26. listopadu 1910 již s kompletní posádkou znovu vyplula. Během plavby k Antarktidě se musela vypořádat s bouřlivým nepříznivým počasím. Spousty vody valící se přes palubu dokonce spláchly několik psů a kontejnerů s palivem. Loď musela překonat také několik ledových polí, takže v McMurdově zálivu přistála až 4. ledna 1911 nedaleko Chatového výběžku (Hut Point) u Rossova ostrova. Při vykládání materiálu na břeh došlo k nepříjemné ztrátě jedněch ze tří motorových saní, které se při přepravě z lodi probořily ledním příkrovem a zmizely v hlubinách. Přes všechny potíže byla 17. ledna dokončena stavba plně zařízené chaty o rozměrech 15 x 7,6 m na severním pobřeží Cape Evans.
Dne 28. ledna vyrazila pod Scottovým vedením k jihu skupina polárníků s jediným hlavním cílem – rozmístit na předpokládané budoucí cestě k pólu patnáct stanic se zásobou potravin pro lidi i zvířata. Ta poslední stanice – jednotunové skladiště (One Ton Depot) – mělo být umístěno až na úrovní 80. poledníku. Zhoršující se povětrnostní podmínky, neaklimatizovaní poníci a neošetřované omrzliny byli příčinou, že došlo ke zdržení, takže poslední potravinové depo bylo od plánovaného umístění uloženo o 56 km severněji. Dne 17. února se skupina obrátila na zpáteční cestu a začátkem března dorazila k chatě, bohužel však jen s jediným zbývajícím poníkem.
Před Scottovou Terra Nova expedicí nikdo dosud necestoval po Antarktidě v zimě. Jedním z vědeckých cílů expedice bylo nalezení a transport vajec tučňáka císařského k vědeckému zkoumání. Vejce se zárodky tučňáka bylo třeba získat v rané fázi inkubace, tedy v období hluboké antarktické zimy. Se souhlasem kapitána Scotta podnikli tuto „zimní cestu“ mezi 27. červnem a 2. srpnem 1911 vedoucí výzkumných projektů výpravy dr. Edward Wilson, Apsley Cherry-Garrard a Henry Robertson Bowers. Cherry-Garrard později popsal tuto výpravu ve své knize Nejhorší cesta na světě (The worst journey in the world) (4). V extrémních povětrnostních podmínkách, za mrazů až –60 °C a bouřlivé sněhové vánice, museli tři muži vlastními silami táhnout dvoje sáně s proviantem, palivem a vědeckým a pomocným vybavením na více než 100 km vzdálený Cape Crozier na východním pobřeží Rossova ostrova. Vyjma měsíčního svitu a poledního šera je provázela trvalá absolutní tma. Jejich vzezření při návratu popsal Scott (11): „Naši tři druzi vypadali větrem a bouří tak ošlehaní, že jsem dosud neviděl nic podobného. Jejich obličeje byly plné jizev a vrásek, jejich oči byly bez lesku a jejich ruce byly bílé jako ruce mrtvol a rozryté neustálou zimou a vlhkem. Přes nesmírnou zimu až minus 61,5 stupně, ve které musili táhnouti, měli málo rozpukaných omrzlin. Jejich odstrašující zevnějšek pocházel hlavně z nedostatku spánku, kterým trpěli následkem strašných orkánů a mrazů.“ Navzdory všem potížím se trojice vrátila se třemi tučňáčími vejci, které později Cherry-Garrard poskytl vědcům londýnského Přírodovědného muzea ke studiu předpokládaného evolučního spojení mezi ptáky a plazy (8).
Členem „pobřežní skupiny“ Scottovy výpravy by také fotograf Herbert Ponting. V chatě byla malá fotografická temná komora. Ponting upřednostňoval vysoce kvalitní snímky pořízené na skleněné fotografické desky. Používal také přenosnou filmovou kameru a pořizoval krátké videosekvence. Pořídil i několik průkopnických barevných fotografií.
CESTA K PÓLU
Pochod na jižní pól, hlavní cíl Scottovy výpravy, začal 1. listopadu 1911. Postupně tři skupiny polárníků, psů a poníků vyrazily na 1500 km dlouhou pouť a stejná vzdálenost je čekala i na zpáteční cestě. Dva dny před tímto startem se u jedněch z motorových saní rozsypal válec, jeho mnohahodinová výměna za náhradní při 32 stupních mrazu trvala řadu hodin, ale podařila se.
Po 2 týdnech pochodu dosáhla výprava Jednotunového skladiště. Scott si občas posteskl nad výkonem svých poníků, přesto ještě 20. listopadu chválil jejich výkony a uvedl, že jejich zdravotnímu stavu a kondici stále více důvěřuje (11). Dne 1. prosince však museli utratit již druhého poníka, který postup zdržoval, o 2 dny později dalšího, neboť docházela píce. Dne 4. prosince už měli na dohled Mount Hope, a tedy za sebou úsek vedoucí po povrchu Rossovy ledové bariéry. Tehdy však v tábořišti č. 30 silná vichřice se sněžením další postup celé 4 dny znemožnila. Nasněžilo tolik, že „… když se palubní důstojník Evans pokusil se svým mužstvem táhnout na sněžnicích malý náklad, zapadli až po kolena do sněhu. Pak jsme se o to pokusili s poníkem Nobbym, ale ten se ponořil do sněhu až po břicho!“ O den později se počasí přece jen umoudřilo, a tak výprava s obrovským úsilím mohla postoupit o dalších 20 kilometrů. Tady však skončila výpomoc poníků a tábořiště č. 31 se 9. prosince stalo místem hromadného utracení všech zbývajících sedmi zvířecích nosičů. Po Bearmorově ledovci se trasa postupně dostávala do vyšší nadmořské výšky, takže např. z tábořiště 42 ve výšce 1980 metrů do tábořiště 43 ve výšce 2440 metrů museli polárníci 21. prosince zdolat 460 výškových metrů. Tehdy se Scott také rozloučil s první ze dvou podpůrných čtyřčlenných skupin.
Štědrý den zastihl výpravu v dobrém rozmaru, nejen proto, že člen výpravy Lashly, slavící ten den narozeniny, přežil pád do patnáctimetrové ledovcové trhliny, ale také proto, že několik dnů poměrně příznivého počasí umožnilo splnit každodenní plánovanou kilometráž. Ke štědrovečerní hostině si polárníci dopřáli čtyři chody: … hojný pemikan s řízky z koňského masa připraveného s cibulí a zhuštěného suchary. Pak následovala sladká kaše z kořenového škrobu z maranty třtinové (arrowroot flour), kakao a piškoty. Na to přišel švestkový puding a jako čtvrtý chod kakao se sušenými hrozny. Závěr hostiny tvořily zákusky, sestávající z karamel a zadělávaného zázvoru. Všichni jsme výborně spali a cítili jsme zase jednou v celém těle řádné teplo jako následek hojného jídla (11).
Silvestr zastihl výpravu ve výšce 2770 m, na Nový rok 1912 urazili 20 km a dosáhli 2925 metrů. Dne 4. ledna na 87° 34´ jižní šířky došlo k poslednímu loučení. Ze dvou čtyřčlenných skupin vybral Scot pět mužů, kteří jej doprovodí k pólu (obr. 3). Tři zbývající se museli vrátit. Dne 7. ledna dosáhla pětice Scott, Wilson, Bowers, Oates a Evans nadmořské výšky 3220 metrů. A také překročila ve směru na jih poslední stanoviště, kterého dosáhl Sheckleton v roce 1908. Při sestavování saní si Evans přivodil ošklivou řeznou ránu na ruce, na štěstí byl ve finální pětici lékař dr. Wilson, který mu ránu ošetřil.
A pak přišlo to, co si žádný ze Scottových mužů nepřál: „…V noci dne 15. ledna. Je to podivuhodné pomyšlení, že jsme od točny vzdáleni již jen dva denní pochody! Již jen bídných 50 kilometrů! Děsí mne teď již jen jedna strašná možnost: Norská vlajka snad již na jižní točně zavlála dříve než naše! … V úterý dne 16. ledna: Stala se ta hrozná věc! – Potkalo nás to nejhorší, co nás potkati mohlo – Bowers uzřel před námi černou skvrnu! Nebyl to přirozený sněhový útvar – nemohl to býti – to jsme brzy poznali! A co jsme našli? – Černý, na sáňkové žerdi připevněný praporec! Nablízku bylo opuštěné tábořiště. Norové nás předešli! Veškeré naše myšlenky, které nás napadly, všecka slova, jež jsme pronesli, vše to končilo strašným závěrem: Příliš pozdě!! Hrůza a strach před návratem!“ (11).
Jak popsal Scott den, který měl být jeho velkým trumfem? „Středa 17. ledna 1912: Na jižní točně! Strašlivý den máme za sebou! Strašlivé bylo nejdříve naše zklamání, strašlivý byl dále vítr, který vál proti nám za třiceti stupňů mrazu. Vzduch je pln oné zvláštní chladné vlhkosti, kterou za několik okamžiků tuhne dřeň v kostech. Velký Bože! Na toto děsné místo jsme se tak dlouho a s takovými útrapami drali, nemajíce za odměnu ani vědomí, že jsme sem dorazili první!“ (11). Na pólu našli stan, který nechal na místě Amundsen, a jeho dopis z 18. prosince adresovaný Scottovi.
Dne 18. ledna dokončili Scottovi polárníci všechna nezbytná plánovaná měření, vztyčili „Union Jacka“ (tj. britskou vlajku) a „pak se obrátili zády k věrolomnému cíli své ctižádosti“. Čekalo na ně 1500 kilometrů strádání, hladu a zimy!
POSLEDNÍ POCHOD
Pětice mužů se na zpáteční cestu vydala 18. ledna odpoledne. Ačkoliv se první dny pochodu zdálo být vše v nejlepším pořádku, Scott si ve svém deníku poznamenal: „Včera odpoledne jsme urazili třináct a dnes čtyřiatřicet kilometrů. Sněhové závěje se pohybují jako písečné duny z místa na místo. Kráčeti po větru jest teplejší a příjemnější. Své ukazatele cesty nalézáme snadno a doufáme, že tomu tak bude i nadále. Ale pokud jsme nedosáhli třístupňového ležení, nemám klidu. Bojím se, že náš návrat bude strašný“ (11).
Už 24. ledna si Scott zapisuje: „Dnes nás stihl druhý skutečný orkán od té doby, co jsme opustili točnu, a nechce se mi to nijak líbiti. Přijde změna počasí? Pak běda nám, neboť pochod po výšině se stává strašlivým a našich potravin je namále!“
„30. ledna: Máme za sebou dobrý pochod – pětatřicetikilometrový! Naše jinak příznivé poměry mají také vážný rub. Wilsonova noha jest následkem přílišného namáhání oteklá a celý den ho bolí. Evans ztratil dnes večer na dvou omrzlých prstech nehty. Jeho ruce vypadají hrozně a zmocnila se ho k mému nejbolestivějšímu překvapení skleslost mysli. 31. ledna jsme dosáhli třístupňového skladiště, naložili jsme jeho zásoby na saně. Jsme jen čtyři k tahu! Wilson šetřil svou nohu dle možností!“ (11) (obr. 4).
O týden později už to byl pro vyčerpané muže usilovný boj o každý kilometr cesty k severu: „Ví bůh, jak se dostaneme přes překážky, nyní se před námi kupící! Naše obličeje jsou větrem jakoby roztrhány, můj poměrně ještě nejméně. Evansův nos je ve stejně špatném stavu jako jeho prsty. Potravin jest namále a počasí velmi nejisté.“ Přesto po dosažení dalšího skladiště R21 si Scott téměř libuje: „Svou sedminedělní cestu po vnitrozemském ledu máme za sebou a jsme celkem dosti zdrávi – zda se i nadále štěstí od nás zcela neodvrátí?“ Další týden ale musel sám Scott již konstatovat: „Je to strašná, ale pravdivá věc: nemůžeme již tak dobře táhnouti! Wilsonova noha bolí stále. Ale nejhorší je to s Evansem. Dnes ráno objevil obrovskou bouli na noze. Je hladov a Wilson také! Ale my se nesmíme opovážiti spotřebovati více potravin, a já jako nynější kuchař přináším na stůl vždy méně a méně. Dolní ledovcové skladiště je vzdáleno ještě asi 55 kilometrů, a my máme nejnutnější potravy sotva na tři dny!“
Dojít tam se Scottovi 18. února podařilo, krátce před tím však skupinu postihla první tragédie. Edgar Evans se za ostatními při pochodu stále více opožďoval a poté, co se pro něj jeho druhové vrátili se saněmi, neboť se zakaleným vědomím již nebyl schopen samostatně v cestě dále pokračovat, upadl do bezvědomí, z něhož se již neprobral. V té době scházelo ostatním do cíle cesty okolo 400 mil (644 km) přes Rossův ledový šelf.
V posledních únorových dnech ještě Scott zapsal: „Je čarokrásné počasí, ale zima, velká zima! Ranní teplota vzduchu klesla z 27 stupňů mrazu v neděli 26. února na minus 41 stupňů ve čtvrtek 1. března.“ Když nyní již jen čtveřice dorazila 2. března k dalšímu skladišti, uvedl Scott: „Stihly nás tři strašné rány, které zničily všechny mé naděje. Předně jsme nalezli příliš málo oleje, takže ani při největší šetrnosti nemůžeme vystačiti k nejbližšímu skladišti. Za druhé nám ukázal Oates své nohy: jejich prsty vypadají velmi zle a patrně při posledních mrazech omrzly. Třetí rána přišla v noci, teploměr klesnul pod 40 stupňů mrazu, k přezutí jsme potřebovali půldruhé hodiny! Nemůžeme naprosto vykonati nezbytně nutné pochody a trpíme strašnou zimou!“
Další skladiště na hoře Mount Hooper: „Našli jsme všeho málo! Psi sem patrně nedorazili.“ Podstatně se zkrátily úseky, které čtveřice byla schopna denně urazit. Ráno 12. března to bylo za 4 hodiny a 20 minut jen 7,5 kilometru, odpoledne 5,5, se zásobami na 6 dní tedy na 78 kilometrů, přibližně asi na vzdálenost k jednotunovému skladišti.
O další smutné události Scott napsal 17. března: „Ubohý Titus Oates u snídaně prohlásil, že nemůže dále, a navrhl nám, abychom ho zde zanechali ve spacím pytli. O tom nemohlo být ovšem řeči, i pohnuli jsme ho, aby nás následoval ještě na odpoledním pochodu. Byla to proň zajisté děsná muka! Nicméně se potácel s námi a vlekli jsme se ještě několik kilometrů dále. V noci mu bylo hůře a viděli jsme, že se blíží jeho konec. Až do posledního dechu se nevzdával naděje, ač poslední noci doufal, že se již ráno neprobudí. Bylo to včera. Venku zuřil orkán. „Vyjdu si trochu!“ pravil, „a zůstanu snad chvilku venku.“ Pak vyšel do vichru – a nespatřili jsme ho již! Věděli jsme, že Oates opouští stan, aby venku umřel, a hleděli jsme mu to vymluvit, ale on jednal jako hrdina, anglický gentleman.“
KONEC CESTY
Poslední dny nadějí zbývající trojice polárníků opět nejlépe přiblíží Scottův deník:
„Neděle 18. března: Dnes při druhé snídani jsme od jednotunového skladiště vzdáleni třicet devět kilometrů. Neštěstí pokračuje. Včera jsme měli opět protivítr. Sníh byl nám hnán do obličeje. Teplota činila 37 stupňů mrazu. Žádný lidský tvor by nemohl vzdorovati takovému nečasu a naše síly jsou skoro úplně vyčerpány. Moje pravá noha omrzla, a to téměř na všech pěti prstech. Ještě před dvěma dny jsem byl pyšným majitelem nejzdravějších nohou. Tak pomalu hyneme. Vzdálenost od skladiště by se nám na cestě k točně zdála směšně malou.
Pondělí 19. března: Včera večer jsme byli téměř úplně zkřehlí, než jsme snědli svou večeři. Skládala se z lodních sucharů, studeného pemikanu a z poloviční konvičky kakaa, které jsme si uvařili na lihu. Moje pravá noha je ze všech nejhorší. Amputace je ale teď to nejmenší, nač musím být připraven.
Středa 21. března: Ležení číslo R60. V pondělí večer jsme byli ještě od skladiště dvacet kilometrů daleko. Včera jsme nemohli celý den následkem zuřivého orkánu dále. Dnes je zase ztracený den. Wilson a Bowers chtějí jít sami ke skladišti pro palivo.
Čtvrtek 22. a pátek 23. března. Orkán zuří neustále. Nemáme již paliva a potravin jen na den, nejvýše na dva – konec je blízko.
Čtvrtek 29. března: Od jedenadvacátého září zuří neustále orkán. Každý den jsme se chystali táhnouti ke skladišti, ale venku před stanovými dveřmi je celý kraj zahalen v jedinou neproniknutelnou sněhovou chumelenici. Jsme stále slabší a smrt nemůže být daleko. Je to zlé, ale nemohu již psáti... R. Scott. Probůh – pečujte o naše pozůstalé“ (11).
Téměř plných 8 měsíců odpočívaly pozůstatky této trojice polárníků pod příkrovem polárního sněhu, a teprve ráno 12. listopadu 1912 byl nalezen jejich stan pohřbený téměř sněhem výpravou vedenou lodním lékařem dr. Atkinsonem. Wilson a Bowers byli nalezeni ve svých spacích pytlích, které byly uzavřeny nad jejich hlavami jako vždy, když se ukládali ke spánku. Scott zemřel patrně později. Odhodil záklopky svého spacího pytle a rozepjal si kabát. Malá brašna se třemi deníky ležela mu pod rameny a rukou objímal mrtvolu Dr. Wilsona.
Vedle jejich těl leželo 16 kg zkamenělin stromu Glossopteris, které táhli na ručních saních. Jednalo se o vůbec první objevené antarktické fosilie, které dokazovaly, že Antarktida měla kdysi teplé podnebí a souvisela s jinými kontinenty.
V lednu 1913 předtím, než se Terra Nova vydala na plavbu domů, vyrobili lodní tesaři velký dřevěný kříž, na kterém byla napsána jména členů Scottovy skupiny a Tennysonův úryvek z básně Ulysses: „Usilovat, hledat, nacházet a neustoupit.“ a vztyčili jej na Observation Hill na Cape Evans.
PŘÍČINY NEZDARU NA ZPÁTEČNÍ CESTĚ
Proč Scottova výprava skončila tragicky pro pětici mužů, kteří jižní pól úspěšně dosáhli, nelze zdůvodnit jedním hlavním argumentem. K dosažení skladu potravin a paliv chybělo z pohledu celkové trasy jen zdánlivě nepatrných 20 kilometrů. Na tom, že Scott a jeho druhové, tedy alespoň poslední trojice polárníků, to o možná jeden jediný den k záchraně nestihla, se podílela řada faktorů (7). Pokusme se některé z nich přiblížit.
Scott a jeho muži měli při cestě k dispozici standardní dávky pemicanu, sušenek, cukru, másla, čaje a kakaového prášku o energetické hodnotě cca 4500 kcal na osobu a den (cca 19 000 kJ, tj. denní energetický výdej profesionálního cyklisty v plném tréninku) a asi 3800 kcal (cca 16 000 kJ) na zpáteční cestě. Pozdější analýzy prokázaly, že skutečný energetický výdej odpovídal 7000 kcal denně (29 000 kJ), což je výrazně více, než měli polárníci po celou dobu k dispozici. Jednalo se tedy o dlouhodobou negativní energetickou bilanci vedoucí postupně ke ztrátě tělesné hmotnosti, a to jak tukových zásob, tak také bílkovin. S poklesem podkožního tuku se navíc zvyšovaly nároky na termoregulaci vedoucí k dalšímu nárůstu energetického výdeje (7).
Zatímco Scott za příčinu kratších denních vzdáleností při zpáteční cestě pokládal změnu povrchu, po němž za daleko mrazivějšího klimatu táhli saně, hlavní příčina mohla být jinde. Úbytek svalové hmoty, hypotermie a stále obtížnější doplňování glykogenových rezerv měly za následek daleko rychlejší nárůst únavy s nutností zvolnit tempo pochodu a zařadit delší odpočinkové přestávky. Zatímco při analýze stravy z hlediska zastoupení živin připadalo v denní bilanci 24 % na tuky a 29 % na bílkoviny, daleko vhodnější by bylo zvýšit na dvojnásobek příjem tuků a naopak snížit na třetinu příjem bílkovin. Při stejné celkové hmotnosti potravin, kterou polárníci táhli na saních vlastními silami, by vyšší zastoupení tuků ve stravě poskytlo o 20 % vyšší dodávku energie.
Dalším faktorem, který postupně snižoval tělesnou výkonnost polárníků, byla pravděpodobná hypovitaminóza. Scottovy denní příděly potravin byly chudé na vitamin C, na vitaminy skupiny B a na vitamin D. Doba, po kterou se pětice živila výhradně touto jednotvárnou stravou, sice nestačila k plnému rozvoji kurdějí či dalších avitaminóz, na výkonu mužů se však při tak mimořádné každodenní zátěži tento typ stravy určitě musel projevit.
Ve svém deníku se Scott několikrát zmínil o tom, že při zpáteční cestě v jednotlivých zásobních skladištích našel málo paliva. Jako „palivo“ při polárních výpravách sloužil petrolej, využívaný spolehlivým vařičem značky Primus. Jídlo přepravované na expedicích má nízký obsah vody, aby se ušetřila hmotnost přepravovaného nákladu. Voda se do pokrmu snadno přidá z tajícího sněhu nebo ledu, zabere to pochopitelně více času. V polárních podmínkách je palivo téměř stejně důležité jako jídlo. Problémem petrolejového paliva je při delším skladování i za mrazivých podmínek jeho ubývání netěsnými uzávěry. Při nedostatku paliva pak nezbývalo než méně topit a konzumovat jídla studená, výjimečně i zmrazená.
Dalším faktorem, který mohl hrát roli u postupně narůstajících problémů Scottovy výpravy k jižnímu pólu, byla skutečnost, že ve všech svých původních plánech Scott zamýšlel, že v poslední skupině, která dosáhne pólu, budou pouze čtyři muži. Vyrazil 1. listopadu 1911 se šestnácti muži a s různými způsoby logistiky (motorové saně, psí spřežení, tažní poníci a samozřejmě vlastní fyzický výkon polárníků). Polárníci postupně založili skladiště potravin a zásob a po splnění úkolu se postupně po malých skupinách vraceli zpět. Scott do poslední chvíle neoznámil, kdo bude v jeho točňové skupině. Nakonec rozhodl, že se ke čtveřici připojí také Henry „Birdie“ Bowers. Všechny plánované příděly a palivo pro čtyři muže tak musely vystačit pro pět osob. Až poté, co 17. února 1912 zemřel Edgar Evans, tedy až po 6 týdnech pochodu, se počet osob zredukoval na původně plánovaný stav. Na druhé straně bylo pozitivní, že do táhnutí těžkých saní se mohla zapřáhnout další „lidská síla“, ač Bowers, který na rozdíl od ostatních neměl lyže, musel cestu absolvovat pěšky.
Za jeden z faktorů neúspěchu byla zpětně pokládána volba dopravy k pólu. Motorové sáně byly novou technologií, která nebyla nikdy dříve v polárních podmínkách vyzkoušena. Rovněž sibiřští poníci, ač odolní vůči mrazivému počasí, se ukázali být méně výkonní ve srovnání se psími spřeženími, s nimiž však na cestě až k pólu Scott nepočítal. Navíc Scott od počátku plánoval, že rozhodující závěrečnou část cesty zvládne polární skupina bez dopomoci, tedy výhradně vlastními silami. Od 4. ledna se proto pět mužů zapřáhlo do saní a až do konce táhlo nejen potřebné zásoby paliva a potravin, ale také přístřeší a výzkumný materiál, který se cestou nahromadil. Tím se velmi výrazně zvýšil každodenní energetický výdej, který plánované dávky potravin nemohly pokrýt.
Možná tím nejzávažnějším faktorem, který nakonec znemožnil Scottovi a jeho druhům šťastný návrat, byly klimatické poměry. Denní teplotní minima od konce února do posledního tábora, v němž byla zbývající trojice uvězněna v tábořišti č. R60, byla o –20 až –30 °C nižší, než jaké v tomto ročním období bylo možné očekávat. Poměry, jaké zažil Scott v polárním létě roku 1912, se v Antarktidě vyskytují jednou za 15 let. Hluboké mrazy ovlivnily i kvalitu ledu, po němž muži táhli své saně.
Po ledu s jemnou krystalickou „pískovou“ strukturou, kterou Scott často zmiňoval, je třeba vyvinout mnohem větší úsilí než po tvrdém a rovném povrchu za obvyklého mrazu. K ohřátí jídla a sněhu při přípravě stravy a nápojů se spotřebovalo více paliva, které v závěru cesty docházelo. Nedostatečná tepelná příprava pak dále zhoršovala termoregulační schopnosti polárníků.
Každodenní večerní stavění tábora, jeho ranní rozebrání a balení, oblékání, zouvání a nazouvání obuvi vyžadovalo v mrazivých podmínkách daleko více času než obvykle. Navíc čtyřdenní vichřice na cestě k pólu, která zcela cestu znemožnila, znamenala kritické zdržení. Při zpáteční cestě Scott očekával vítr do zad, který by pomohl pohánět sáně tím, že by dul do pomocné plachty. Většinou ale bylo bezvětří nebo vanul jižní protivítr, který cestu ztěžoval.
Scottův rival Amundsen tím, že k pólu vyrazil dříve a vrátil se dříve, navíc měl k pólu kratší trasu, se nejhorším vlivům těchto extrémních povětrnostních podmínek vyhnul.
ZÁVĚR
Dosažení jižního pólu nebylo jediným cílem expedice Terra Nova. Jednotlivé výzkumné týmy po celou dobu svého pobytu v Antarktidě usilovně pracovaly na svých projektech, jejichž výsledky byly publikovány ve druhém díle Scottovy souborné zprávy (12). Terra Nova během svých několika cest dopravila do Antarktidy celkem 34 polárníků a výzkumníků (6). Vedle již zmíněné Zimní výpravy na Crozierův mys prozkoumali členové šestičlenného Severního oddílu oblast okolo mysu Adare na Viktoriině zemi a přezimovali v ledovém iglú na Inexpressible Island. Západní oddíl prozkoumal Západní hory v Jižní Viktoriině zemi, další skupina vystoupala na Mount Erebus a na samém vrcholu byla svědkem sopečného výbuchu. Během plaveb lodi Terrra Nova probíhaly výzkumné práce v oblastech mořské biologie, meteorologie a proudění, přílivu a odlivu, slanosti a teploty moře. Všechny výpravy sbíraly horniny ke zkoumání geologie navštívených krajin. Polárníci shromáždili 2109 zvířat a ryb, z nichž 401 nebylo nikdy zdokumentováno. Přivezli vzorky vulkanických hornin a zkamenělých rostlinných fosilií. Velmi cenná byla pečlivě měřená a zaznamenávaná meteorologická data. Mnohé patřily k zásadním vědeckým objevům (10).
K výzkumným úkolům patřila meteorologická a fyzikální (magnetismus, atmosférická elektřina, radioaktivita vzduchu, ionizace aj.) pozorování, hydrografická měření pevniny i moře, fyzika ledu, byly zmapovány geologické dějiny Jižní země Viktoriiny. Přímo na palubě lodi Terra Nova po celé tříleté období probíhaly biologické práce nejen v létě během tří návštěv Antarktidy, ale také během dvou zimních období na Novém Zélandě a při plavbách do Antarktidy a při návratu domů.
Ačkoliv úspěšná cesta k pólu skončila tragédií, Scott a jeho muži byli doma oslavováni jako vlastenečtí hrdinové, kteří významnou měrou přispěli k vědeckému poznání dosud neznámého kontinentu (14). Pozdější kritici Scottovy výpravy k pólu vyzdvihují Amundsenovu mistrovskou strategii při točnovém pochodu, zatímco u Scotta kritizují nedostatek potřebné míry prozíravosti (3). Někdy zapomínají, že při prvním Amundsenově pokusu o dobytí točny nechybělo mnoho a došlo k tragédii podobné té Scottově a až jeho druhý pokus byl úspěšný.
Z geografických útvarů je Scottovým jménem pojmenován jen Scottův ostrov (Scott island), neobydlený subantarktický ostrov sopečného původu v Rossově moři, přes 500 km severovýchodně od antarktického Adareho mysu.
„Nelituji této cesty, která ukázala, že Angličané dokážou snášet útrapy, pomáhat si a čelit smrti s tak velkou odvahou jako kdykoli v minulosti,“ to napsal Scott do svého deníku, který se stal nesmrtelným odkazem budoucím generacím polárníků o lidském utrpení, statečnosti a sebeobětování (obr. 5).
POSLEDNÍ ODPOČINEK
Místa posledního odpočinku zemřelých členů Scottovy polární skupiny dnes nejsou a ani nemohou být známa. Edgar Evans (1876–1912) 16. února 1912 v důsledku poranění hlavy zkolaboval a druhý den ráno nebyl schopen s ostatními držet krok. Zůstal ve stanu, zatímco ostatní došli k nejbližšímu zásobovacímu skladu, aby se poté pro Evanse vrátili s prázdnými saněmi. Našli jej již bez známek života.
Oatesovo tělo nebylo nikdy nalezeno. Poblíž místa, kde se předpokládalo, že Lawrence Oates (1880–1912) zemřel, pátrací skupina vztyčila mohylu a kříž s nápisem „Hereabouts died a very gallant gentleman, Captain L. E. Oates“.
Trojice se Scottem skonala v posledním táboře nedaleko od Jednotunového skladiště. Atkinsonova pátrací skupina zakryla těla Henryho R. Bowerse (1883–1912), Edwarda A. Wilsona (1872–1912) a Roberta F. Scotta (1868–1912) střechou stanu, v němž byli nalezeni, a nad ní navršila vysokou sněhovou mohylu a na ní hrubě otesaný dřevěný kříž.
Dnes jsou vzhledem ke stálému narůstání ledové vrstvy Rossova bariérového ledovce a jejímu pohybu směrem k oceánu pozůstatky těchto polárníků jinde – odhaduje se, že vrstva ledu nad nimi dosahuje 17 metrů a spolu s celým Rossovým ledovým šelfem se posunuly o více než 60 km směrem k oceánu. Glaceologové předpokládají, že pozůstatky všech pěti polárníků zůstávají zachovalé a nedotčené. A za nějakých 250 let se z ledového šelfu odlomí a jako mohutná ledová kra nastoupí oceánem pouť k severu (16).
Scottovo rodiště Devonport uctilo památku britských polárníků Scottovým památníkem v parku Mount Wise, odhaleném 10. srpna 1925. Na mozaice kolem památníku je vyložena pasáž ze Scottova deníku: „Kdybychom žili, mohl bych vyprávět příběh o houževnatosti, vytrvalosti a odvaze mých společníků, který by dojmul srdce každého Angličana.“
V komentáři k novému vydání Scottova deníku v roce 1972 (13) jeden ze čtenářů uvedl: „Nenapadá mne jiné pojmenování než hrdinové. Mužnost, odolnost, vytrvalost, pracovitost, inteligence, pozitivní myšlení, humor, přátelství, cit, a to až do posledních okamžiků smrti a bolesti. Kéž by aspoň zlomek těchto mužů zůstal v lidech do dnešních dnů. Jejich cesta z pólu vedla přímo do Nebe...“
Scottova Terra Nova ještě dlouho sloužila jako transportní loď, dopravující zásoby na základny v Arktidě. Po srážce s ledovcem se v roce 1943 potopila u jižního pobřeží Grónska. Posádku tehdy zachránila americká pobřežní stráž. V roce 2012 její vrak objevila pomocí sonaru výzkumná skupina ze Schmid Ocean Institute z Palo Alto v Kalifornii (17).
adresa pro korespondenci:
MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.
Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK
Lidická 6, 301 00 Plzeň
e-mail: novakj@lfp.cuni.cz
Zdroje
1. Admin. Shackleton Orders the Shooting of Chinaman – The Nimrod Expedition [online]. Dostupné z: https://tomcreandiscovery. com/shackleton-orders-shooting-chinaman-nimrod-expedition/ [cit. 2022-03-26].
2. Admin. Discovery Expedition 1901–1904 [online]. Dostupné z: https://tomcreandiscovery.com/discovery/ [cit. 2022-03-26].
3. Bártl S. Bílá pevnina. Praha: Mladá Fronta 1958.
4. Cherry-Garrard A. The worst journey in the world. London: Constable & Company Ltd. 1922.
5. Cool Antarctica. George Thomas Martin Vince-Able Seaman (1880–1902) – Biographical notes [online]. Dostupné z: https:// www.coolantarctica.com/Antarctica%20fact%20file/History/ biography/Vince-George.php [cit. 2022-03-26].
6. Cool Antarctica. Robert Falcon Scott – Crew of the Terra Nova. British Antarctic Expedition 1910–1913 [online]. Dostupné z: https://www.coolantarctica.com/Antarctica%20fact%20file/ History/antarctic_whos_who_terra_nova.php [cit. 2022-03-26].
7. Cool Antarctica. What went wrong for Captain Scott and his team to die on the way back from the South Pole? [online]. Dostupné z: https://www.coolantarctica.com/Antarctica%20 fact%20file/History/Robert-Falcon-Scott-death-reasons.php [cit. 2022-03-26].
8. McKie R. Scott of the Antarctic: the lies that doomed his race to the pole. The Guardian, 24. 9. 2011 [online]. Dostupné z: https:// www.theguardian.com/uk/2011/sep/24/scott-antarctic-lies-racepole [cit. 2022-03-26].
9. Novák J. Z medika polárním badatelem. Roald Amundsen (1872– 1928) před 110 lety dosáhl jako první jižního pólu. Prakt. Lék. 2021: 101(6): 334–338.
10. Ochmanová K. Scott vs. Amundsen: Dobytí jižního pólu bylo bojem o holý život. Oběť padlých přinesla zásadní objev. PrimaZoom, 17. 1. 2022 [online]. Dostupné z: https://zoommagazin. iprima.cz/historie/dobyti-jizniho-polu-scott-amundsen [cit. 2022-03-26].
11. Scott R. F. J. Dosažení jižní točny. První svazek. Překlad L. Tošner. Praha: J. Otto 1913.
12. Scott R. F. J. Dosažení jižní točny. Druhý svazek. Překlad L. Tošner. Praha: J. Otto 1913.
13. Scott R. F. J. Dosažení jižní točny. Překlad S. Bártl. Praha: Mladá fronta 1972.
14. SIF. Captain Scott’s ill-fated Terra Nova [online]. Dostupné z: https://someinterestingfacts.net/captain-scotts-ill-fated-terranova/ [cit. 2022-03-26].
15. TheFamousPeople. Robert Falcon Scott Biography [online]. Dostupné z: https://www.thefamouspeople.com/profiles/robert- falcon-scott-6395.php [cit. 2022-03-26].
16. Van Huygen M. This explorer’s corpse has been trapped in ice for more than a century. Mental Floss. 14. 10. 2016 [online]. Dostupné z: https://www.mentalfloss.com/article/87394/explorers-corpsehas- been-trapped-ice-more-century [cit. 2022-03-26].
17. Vnj. Sto let po dobytí jižního pólu našli ztroskotanou loď polárníka Scotta. Hospodářské Noviny 17. 8. 2012 [online]. Dostupné z: https://zahranicni.hn.cz/c1-57058730-sto-let-po-dobyti-jizniho- polu-nasli-ztroskotanou-lod-polarnika-scotta-v-gronsku [cit. 2022-03-26].
18. Wikipedia. Robert Falcon Scott [online]. Dostupné z: https:// cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Falcon_Scott [cit. 2022-03-26].
19. Wikipedia. Terra Nova Expedition [online]. Dostupné z: https:// en.wikipedia.org/wiki/Terra_Nova_Expedition [cit. 2022-03-26].
Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospěléČlánek vyšel v časopise
Praktický lékař
2022 Číslo 2
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Není statin jako statin aneb praktický přehled rozdílů jednotlivých molekul
- Souhrn doporučení pro očkování nedonošených novorozenců
- Srovnání antidepresiv SSRI, mirtazapinu a trazodonu z hlediska nežádoucích účinků
- Horní limit denní dávky vitaminu D: Jaké množství je ještě bezpečné?
Nejčtenější v tomto čísle
- Výživa jako primární podpora imunity
- Význam osobních vnitřních pocitů („gut feeling“) praktických lékařů při diagnostice onkologických onemocnění
- Nezapomínáte na prevenci? Přeočkování proti tetanu je stále důležité
- Zkušenosti pacientů s využíváním informačně komunikačních technologií v primární péči v době pandemie COVID-19