Profesor Jan Brod doma a v exilu

ke 100. výročí narození českého vědce

Sté výročí narození prof. MUDr. Jana Broda, DrSc. je naléhavá – a pro jeho dosud žijící žáky a pamětníky možná poslední – příležitost, aby připomněli význam jeho díla i samotnou jeho osobnost. Byl to vědec, který po celém světě reprezentoval nejen svůj obor, ale i českou kulturu, jak zdůraznily zasvěcené obsáhlé nekrology v předních světových periodicích (1, 2). Dobře to vyjádřil též Pavel Rossmann při zahájení „Jan Brod Prague Memorial Lecture” v roce 1993, když řekl, že „profesor Brod byl reprezentativní a vysoce charizmatickou osobností, autoritou bez známek pohrdání a despotismu”. To bylo již po Brodově smrti.

Za života Jana Broda byly u nás připomenuty jediné jeho kulaté narozeniny: Vladimír Fencl napsal stručnou noticku do Časopisu lékařů českých k jeho padesátinám (3). Sedmdesáté narozeniny pak byly, pokud vím, připomenuty jen v Německu (4). Dr. Brod strávil totiž polovinu svého profesního života v cizině, tedy také jen polovinu doma, kde se zapsal pouze do paměti generace, jež zde prožila poválečná léta až do Pražského jara 1968, k jehož významu znamenitě přispěl. Dnes už to ovšem ví málokdo. Chci proto shrnout hlavní životopisná data profesora Broda dnešní širší čtenářské obci a vyzdvihnout jeho národně kulturní význam tak, jak se projevoval v exilu.

Profesor MUDr. Jan Brod, rodák z Nového Jičína (19. 5. 1912), promoval Praze 27. 2. 1937 a nastoupil jako neplacený externista na pražskou I. interní kliniku FVL prof. Hynka. Ještě téhož roku odjel do Vídně na kliniku prof. H. Eppingera, odkud publikoval s H. Popperem práci o fyziologickém kolísání glomerulární filtrace (5). Do Prahy se vrátil zaujat nefrologickou problematikou, ale po nacistické okupaci na jaře 1939 emigroval do Paříže, kde pracoval jako volontér u nefrologa prof. F. Ratheryho a zastával místo lékaře v nově vytvořené Československé armádě.

Po pádu Francie v roce 1940 přešel do Anglie a v roce 1942 vstoupil do 8. britské armády. Jako člen lékařského sboru 103. armádní nemocnice byl přesunut na jaře 1943 do Afriky. Loď, na které byl, se potopila po zásahu torpédem v noci 23. března. Brod byl naštěstí mezi těmi, které zachránil torpédoborec provázející konvoj (6). Po přistání v Alžíru pak přechodně pracoval v 98th General Hospital a po znovuvyzbrojení se opět připojil ke 103. armádní nemocnici. Při africkém tažení, invazi Sicílie a obsazování Itálie působil v lékařské divizi, jejímž velitelem byl podplukovník Paul Wood (obr. č. 2), proslulý londýnský kardiolog, jehož pojetí fyziologického přístupu k řešení klinických otázek v kardiologii pojal prof. Brod za základ své vlastní koncepce kardiologie.

Na podzim 1945 se po demobilizaci prof. Brod vrátil do Prahy na I. interní kliniku. Větší část roku 1946 a 1947 strávil jako stipendista Rockefellerovy nadace u prof. George Pickeringa v Londýně a poté v New Yorku u prof. Homera Smithe. V roce 1949 se habilitoval a téhož roku vyšla jeho „Klinická fysiologie a pathologie ledvin”, která otevřela novou éru nefrologie (7). Brod v ní shrnul nejnovější poznatky renální fyziologie a patologie, popsal změny ledvinné funkce u kardiaků, endokrinních chorob a poruch metabolismu a knížku uzavřel kapitolou o metodice funkčního vyšetřování ledvin a přesným popisem laboratorních postupů. Komprimované souhrny v ruštině a angličtině a podrobný rejstřík zhodnocující toto dílo, opírající se nejen o literární údaje, ale také o pozorování a výsledky pokusů na 500 pacientech ošetřovaných mezi rokem 1937 a 1948 na I. interní klinice, ve 103. britské armádní nemocnici za války a později i v New Yorku.

V roce 1951 přešel prof. Brod do nově zřízeného Ústavu pro choroby oběhu krevního, vedeného prof. MUDr. K. Weberem, DrSc. a v roce 1961 převzal jeho vedení. Práce jeho skupiny o etiopatogenezi hypertenze patří mezi nejcitovanější ve světové hypertenziologické literatuře a studie o významu ledvin při chronické srdeční slabosti (spolu s Fejfarovými) přinesla jako první vysvětlení mechanizmu nykturie. O činnosti Brodovy skupiny (obr. č. 3) a vývoji nefrologie píší zasvěceně J. Jirka a K. Matoušovic (8). O výzkumu v Ústavu chorob oběhu krevního (ÚCHOK) nejen v oblasti hypertenze referuje J. Widimský st. ve svém letošním vzpomínkovém článku (9). Přináší seznam spolupracovníků ÚCHOK a Brodových žáků, zmiňuje se o důležitých setkáních i o událostech, které měly význam pro českou kardiologii. Byly to stáže a kurzy, z nichž vzpomíná na první, který se konal na jaře 1957 (obr. č. 4). První atestace následovaly rok na to, ve třetím lednovém týdnu od pondělka do čtvrtka 23. ledna 1958 (12). Zde prof. Brod ukázal, jaké požadavky bude nezbytné splnit k dosažení titulu odborného kardiologa. Po skončení zkoušek, ve čtvrtek večer, referoval o tom doc. Šmahel na schůzi internistické společnosti, takže druhý den se o tom vědělo po celé republice. Zájemci o další termíny se odhlásili a další atestace se konaly až v roce 1960. Úroveň praktické kardiologie v terénu byla proto v Československu velice dobrá, jak pokud jde o diagnostiku, tak i co se týká terapie.

Prakticky všichni naši kardiologové prošli ÚCHOK a nějaký čas tam pracovali. Profesor Brod (od r.1963) měl díky svým vědeckým úspěchům i v letech izolace styky se svými kolegy na západě a byl zván jako přednášející na konference a kongresy. Navíc byly uspořádány dva důležité evropské kongresy v Československu, takže k nám přijížděli renomovaní odborníci.

To trvalo až do roku 1968. Pražské jaro vyvrcholilo známým manifestem „2000 slov”, který podle předlohy sepsané třemi akademiky – profesory Brodem, Poupou a Wichterlem – formuloval do konečného znění Ludvík Vaculík. Jejich „ideové autorství” bylo dlouho zamlčováno. Profesor Brod si byl možných následků dobře vědom a odešel včas do zahraničí. Nejprve působil jako visiting profesor v Mohuči (Mainz) u prof. H. P. Wolfa a v roce 1970 přešel do Hannoveru, kde při interní klinice vedl nově zřízené nefrologické pracoviště. Po svém nástupu pronesl přednášku o změnách krevního oběhu po emocionálním stresu ve vztahu k esenciální hypertenzi – hlavní téma, na kterém začala jeho skupina pracovat už v ÚCHOK. V úvodu této přednášky vyzdvihl význam česko-německých vztahů od založení Karlovy univerzity, připomněl, že ČSR byla útočištěm uprchlíků před nacismem ve 30. letech minulého století (T. Mann s rodinou), a „zdůvodnil” tak svůj zájem o Hannover (10).

Když pak o dvanáct let později odcházel do penze, konalo se v Hannoveru slavnostní zasedání, jehož se účastnili též zástupci britské armády. Mezi nimi i Dr. R. H. Jago, který zřejmě působil jako anestesiolog ve stejné jednotce jako kapitán MUDr. Brod. Ten se obšírně rozhovořil o Brodově působení v britské armádě, hlavně o africkém vítězném tažení.

Brodovo jmenování profesorem a šéfem nefrologie v Hannoveru, tedy v severním Německu, je a bylo jistě pozoruhodné. Český lékař židovského původu a důstojník britské armády uzavíral zde svou aktivní činnost – jako vědecká a kulturní osobnost známá v odborných kruzích po celém světě. Profesor Brod sám si byl určité výjimečnosti této okolnosti vědom.

Ve svém projevu při shora zmíněném zasedání hovořil o české princezně Žofii, dceři Friedricha Falckého, se kterou se oženil hannoverský vévoda August ve druhé polovině 17. století a připomněl, že Žofiiným synem byl král Jiří I. (George I.). A že také on, Jan Brod, šel o 265 let později za „svou malou princeznou”. Takto obrazně zdůvodnil své právo na hannoverský ordinariát^*). A vztahu Čech a Anglie vzpomněl též v Birminghammu, když jako hostující profesor přednášel o historii medicíny na Karlově univerzitě a hovořil i o době po jejím založení, kdy se do Prahy po smrti královny Anny (1394), sestry Václava IV. a ženy anglického krále Richarda II., vrátili její čeští dvořané. Je pravděpodobné, že přinesli i některé spisy Johna Wycliffa, který byl s královnou Annou spřátelen. Jeho myšlenky nalezly v Praze úrodnou půdu zejména u Jana Husa, magistra teologie a umění, v roce 1402 rektora pražské univerzity a horlivého kazatele v Betlémské kapli (11).

To všechno profesor Brod zmínil a shrnul, jak to vypadalo v Českém království po Husově smrti 6. července v Kostnici. To datum měl samozřejmě v paměti. Mám ještě jeho dopis z 6. července 1984, kde do závorky připojil „569 let po Husově upálení” (obr. č. 5). Historie byla jedním z Brodových koníčků a v citované přednášce jsou zmíněny všechny naše slavné osobnosti, nejen z medicíny. Zmínil např. Jana Jesenia, německy hovořícího Slováka, profesora anatomie a chirurgie ve Wittenbergu, který v Praze provedl první pitvu 6. června 1600, ale také Williama Harveye, který doprovázel hraběte z Arundelu a v roce 1636 navštívil Prahu.

Tato později publikovaná přednáška je obdivuhodně komprimovaná historie kulturních vztahů s výčtem důležitých evropských osobností. Od 14. století až do poloviny století dvacátého – doklad Brodových historických vědomostí a jeho sečtělosti.

Profesor Brod měl vůbec výbornou paměť, nejen v tom, co se týkalo jeho oboru. Jeho zvláštní zálibou však byla také vlaková spojení (8), jak o tom svědčí vzpomínky jeho žáků, které – jen tak mimochodem – také občas zkoušel. Zmýlil se jen zcela výjimečně a s humorem to uznal (12).

Jeho výjimečnou pamětí lze jistě též vysvětlit znalost cizích jazyků. Píše se o osmi, sám jich mohu dosvědčit pět. Pamětí lze vysvětlit i bohatost slovníku. Avšak to, jak se mluví, tj. specifická větná skladba, styl a intonace, tedy perfektnost, autentičnost, vyžaduje hudební sluch. Brodovo nadšení pro hudbu budilo též pozornost. Byl sám dobrým klavíristou a milovníkem oper a hudby vůbec, především Janáčka.

Vzpomíná se často na to, že se v rámci nefrologických konferencí v Hannoveru vždy konal koncertní či operní večer. Nejen to. Když byl v roce 1963 v Praze připravován II. kongres mezinárodní nefrologické společnosti, požádal prof. Brod hudebního skladatele J. Kalaše, aby složil k jeho zahájení znělku. Julius Kalaš to výborně zvládl. V duchu Janáčkovy Symfoniety zazněly jeho fanfáry. A navíc definitivně upravil i „Pochod nefrologů”, který složil (a sám si též zatroubil) velký americký nefrolog J. P. Merrill. Začíná slovy „Počka makes moč in the truly international style…”. Obě tyto skladby byly nahrány na malou gramofonovou desku, o jejíž distribuci se staral doc. V. Prát.

O rok později, v roce 1963, hostila Praha IV. evropský kardiologický kongres, na jehož programu a organizaci se podílela Česká kardiologická společnost s významným přispěním ÚCHOK. Přijelo mnoho význačných kardiologů ze zahraničí, kteří vysoce ocenili odborný i společenský program s večerním koncertem a vůbec celou slavnostní atmosféru v Domě umělců.

Další významnou vědeckou událostí, na které měli hlavní podíl pracovníci ÚCHOK a slovenští kardiologové, byla konference s mezinárodní účastí o elektrolytovém metabolismu, uspořádaná roku 1967 v Bratislavě.

Program měl dobrou úroveň a večer se živáňskou pečení nad hradem byl nezapomenutelný.

Poslední nezapomenutelné setkání československých kardiologů s profesorem Brodem se uskutečnilo těsně před vyvrcholením Pražského jara v červnu 1968 v Hradci nad Moravicí.

Bylo už krásné předletní počasí a po odpoledním programu se v úzkém kroužku s prof. Brodem a prof. Otakarem Poupou diskutovalo o současné politické situaci, nově se ustavivší Společnosti lékařů, o nejistotě budoucnosti i problematice emigrace. Někteří členové Brodova ústavu už byli v cizině (V. Fencl, V Ganz, T. Zemplényi aj.), takže s mnohými jsme se pak dlouho neviděli.

Shledávali jsme se postupně všichni při mezinárodních konferencích, s prof. Brodem při kardiologických kongresech a hypertensiologických konferencích, kde také přednášel. Málokdy předsedal. Poslouchal v publiku a eventuálně se přihlásil s otázkou či připomínkou. Byl obávaným oponentem. Znal nazpaměť důležitá data a čísla z tabulek, nejen svých, ale i z cizích důležitých publikací. Neargumentoval průměrnými hodnotami, zajímala jej individuální data a jejich odchylky. Totéž platí o jeho publikacích. Byl proto ale též žádán o úsudek i radu, autoři posterů na něj čekali. V přestávkách se na něj obraceli mnozí s dalšími otázkami a po programu měl většinou čas pro „staré známé”, spolupracovníky a přátele. Mimořádné posezení jsme zažili v Götteborgu v roce 1979 na parníku při cestě do Kodaně a zpět (obr. č. 6) a potom při konferenci v Interlaken o pět let později (12). Šlo o popovídání i okruh odborných otázek. Profesor Brod stále studoval problematiku elektrolytů při hypertenzi, čemuž je věnována i poslední jeho publikace, kde ovšem (už) mean values ± SD uvádí (13). Poslal mi separátku jako příspěvek k diskusi o významu kalia při refrakterní srdeční insuficienci. To bylo někdy během dlouhé a tuhé zimy 1984–1985.

Na počátku třetího únorového týdne 1985 jsem do Hannoveru telefonoval, abych s panem profesorem něco domluvil. Vzal to jeho syn. Po krátké odmlce slyším: „Vám to ještě nepřišlo? Táta před týdnem v neděli zemřel”.

Nevěděl jsem v první chvíli, co říct. Brod se nikdy na nic nestěžoval. Byl prý nachlazen a začal vykašlávat krev. Nechtěl na kliniku do Hannoveru a dal se odvézt do nemocnice v Celle, kde 10. února náhle zamřel. Později jsem se dozvěděl, že měl hypertenzi a užíval též aspirin.

Náhlý odchod profesora Broda nám připadal předčasný. Byl stále pln zájmů a plánů, stále aktivní. Tížil jej současný stav nedostatečné erudice mediků v severním Německu a napsal poměrně rozsáhlý, ale velice komprimovaný text jako kompendium pro mediky „Handbuch den inneren Medizin”. Psal i pro střední zdravotnický personál, aktualizoval historii svého oboru, zhodnotil jeho současný stav a předvídavě se vyjádřil o budoucnosti nefrologie. Psal i o tom, že spolu s novou účinnou léčbou, rozšířením terapeutických možností i zvýšenou aplikací konzervačních látek, detergencií a kosmetických prostředků bude stoupat obsah nefrotoxických látek ve vodě. Je tedy třeba podporovat patogenetický výzkum s ohledem na nutnou časnou prevenci (14). Upozornil i na tzv. Balkánskou nefropatii, jejíž původ tehdy ještě nebyl znám. Dnes víme, že jde o účinek látek rostlinného původu v lécích, přicházejících z východu, v tomto případě z podražce.

Je toho v Brodově díle ještě mnoho, co by bylo zajímavé připomenout a zůstává mnoho otevřených otázek. On sám se chystal k sepsání svých vzpomínek. Už mu nezbyl čas. Snad někdo sebere a vydá vše, co třeba doplnit.

Z iniciativy prof. Jiřího Jirky a prof. Zdenka Fejfara byla zřízena Nadace Jana Broda, jejímž prezidentem je prof. Karel Matoušovic. Česká nefrologická společnost pořádá Brodovy dny za bohaté účasti našich i zahraničních nefrologů. Podobně je tomu i v Německu.

Považovali jsme za vhodné připomenout jméno Prof. MUDr. Jana Borda, Dr.Sc., F.R.C.P. (Lond.) zde a dnes, kdy i velká jména jsou snadno zapomenuta a zapomínána.

*) citováno z dopisu prof. Broda z 25. dubna 1982.