Miniportréty slavných českých lékařů: prof. MUDr. Jan Janský – psychiatr a objevitel krevních skupin

Profesor psychiatrie MUDr. Jan Janský se stal jedním z mála českých lékařů – vědců, kteří dosáhli světové proslulosti a jejichž jména jsou spojena s významnými medicínskými objevy.

MUDr. Jan Janský se narodil v Praze 2. dubna 1873 v patricijské smíchovské rodině obchodníka s mýdlem, později i továrníka v mydlářskými výrobky, tedy v relativně majetných poměrech. Měl dva sourozence. Bratr Rudolf se stal bankovním úředníkem, sestra Ada se později provdala za prvního československého ministra financí Aloise Rašína. Střední školu absolvoval mladý Janský na pražském Akademickém gymnáziu, kde maturoval v roce 1898. Potom se přihlásil na pražskou lékařskou fakultu, kde vystudoval první rigorózum, pak přešel na univerzitu v rakouském Innsbrucku, kde si také jako jednoroční dobrovolník odsloužil vojenskou povinnost. Pak se vrátil do Prahy, kde dostudoval a promoval v roce 1898. Po skončení studií se oženil se slečnou Hedvikou Bečkovou, dcerou zámožného pražského stavitele.

Měl zprvu spíše zájem o chirurgii či o gynekologii, krátkou dobu pracoval jako externista na I. interní klinice profesora Emericha Maixnera a působil jako lékař v pražské vojenské nemocnici. Konečně v roce 1899 nastoupil jako elév na psychiatrickou kliniku profesora Karla Kuffnera, kde pracoval ve všech kariérních funkcích až do roku 1919. V roce 1907 se stal docentem psychiatrie a po 7 letech získal titul mimořádného profesora.

Přišla první světová válka, které se musel zúčastnit jako řadový lékař ne srbské frontě. Během války se mu výrazně zhoršila jeho srdeční choroba, jež se u něj začala projevovat již před válkou. Po vzniku Československa znovu vstoupil do vojenských služeb a stal se přednostou neurologického a soudně psychiatrického oddělení pražské posádkové nemocnice. Na psychiatrické klinice se stal zástupcem profesora Kuffnera. Byl i ve státní komisi pro výzkum válečných invalidů a vystupoval na mnoha vědeckých zasedáních. Přes zhoršující se zdravotní stav si v roce 1921 rozšířil svou habilitaci i na neurologii. To už se jeho srdeční choroba rychle horšila. Po těžkém srdečním záchvatu byl dopraven do své vily v Černošicích, kde 8. září 1921 zemřel. Nedožil se ani 49 let. To je jeho profesní curriculum vitae.

Nyní několik zmínek o jeho vědecké činnosti, o jeho zásluhách při objevu krevních skupin. Podrobně o tom píše PhDr. J. Adamec ve Zdravotnických novinách v roce 1991.

Jánský se vždy věnoval práci v laboratoři. Hematologickou laboratoř na Kuffnerově klinice zřídil a vedl ji. Byl dobře seznámen s literaturou a měl i skvělé předpoklady jazykové. Ovládal několik světových jazyků, zvláště němčinu, francouzštinu a angličtinu, napsal několik studií, z nichž měla rozhodující význam jeho habilitační práce z roku 1906 na téma „Hematologické studie u psychotiků“ uveřejněná v Klinickém sborníku (1907, 8, s. 86–139), která mu přinesla světové uznání. Původně chtěl si ověřit, zda existuje nějaká souvislost mezi sérologickými nálezy a duševními chorobami. K tomu si musel v laboratoři vyčlenit i část pro pokusná zvířata (v tomto případě to byli králíci). Své pokusy prováděl v noci. Vše, co mu sloužilo k jeho práci, si musel obstarávat sám. Šéf kliniky profesor Karel Kuffner mu v jeho činnosti nebránil, ale také mu nijak nepomáhal. To, co chtěl zjistit, zda choromyslní pacienti mají odlišné aglutinační reakce, bylo po této stránce negativní. Objevila se však určitá pravidelnost, kterou mohl vyjádřit takto: Všechny zdravé i nemocné bylo možné podle aglutinačních vlastností sér a krvinek rozdělit do čtyř skupin, označoval je skupina I, skupina II, skupina III a skupina IV. K určení na skupiny stačilo vyšetření na skupiny II a III. A tím byl zjištěn základní rozdíl mezi čtyřmi krevními skupinami, jež se používají dodnes pro stanovení krve pro transfuzi. Janský také ve své práci uznával, „že dosud nikde neuveřejněná fakta zaslouží si pozornosti odborné a jejich vysvětlení by snad mohlo přinésti příspěvek k obohacení jednoho z nejmladších odvětví hematologie“. Janský si uvědomoval určitý význam své práce pro hematologii, zdaleka však nemohl dohlédnout převratné důsledky svého objevu pro klinickou praxi.

Janský objevil čtyři krevní skupiny nezávisle na Landsteinerovi, Decastellovi a Sturlim jako druhý na světě v roce 1906. Zatím co však Landsteiner pracoval se 108 experimentálními údaji, Janský jich sledoval 3000. Aby se odstranily chyby objevující se při transfuzích, rozhodly se tři americké vědecké společnosti – Association of Immunologists, Society of American Bacteriologists, Association of Pathologists and Bacteriologists – utvořit komisi, která jednomyslně doporučila, aby se jako jediné užívalo Janského třídění krevních skupin (potud Adamec).

To byla jeho nejznámější vědecká práce, zajímal se však i o hysterii, o otázku svéprávnosti při progresivní paralýze, o familiární amaurotickou idiocii. o hodnocení Bordetovy-Wassermannovy zkoušky, o traumatickou neurózu, případ vraha simulujícího duševní chorobu a jiné.

Jaký byl pan profesor Janský? Velmi hezky vylíčil jeho osobnost profesor MUDr. Zdeněk Mysliveček, který s ním působil společně na Kuffnerově klinice ještě před první světovou válkou. V příspěvku na sympoziu organizovaném biologickou sekcí ČSAV řekl mimo jiné: „V tomto sympoziu a diskusi se musím zmínit o Janském jako psychiatrovi a ukázat jeho osobní vlastnosti jako lékaře, kolegy a člověka vůbec. V případě Janského je totiž zvlášť na místě připomenout si jeho povahové vlastnosti, osobní názory a způsob jednání i jeho poměr k práci a spolupracovníkům. Okolnost, že se jeho osoba stala velice známou určením čtyř krevních skupin, dala podnět popularizačnímu a senzačnímu zpracování, a to ve filmu i v literatuře. Je zde pokus vylíčit historický úsek jeho života. V zájmu pravdy, v zájmu Janského je nutné uvést zmíněné pokusy na pravou míru. Jsem rád, že mi byla dána příležitost ukázat Janského v pravdivějším světle, neboť jsem měl příležitost poznat jeho povahu při práci na Kuffnerově klinice. Janský věnoval svou vědeckou práci celé tehdejší psychiatrii, zvláště si později oblíbil práce laboratorní. Rád mluvil se svými mladšími kolegy o svých plánech a o postupu svých prací, svěřoval se jim, když došel k úspěšnému výsledku, právě tak se jim stěžoval, svým charakteristickým humorným způsobem, když se mu něco nezdařilo.

K mladším kolegům se choval Janský vždy přátelsky a nedával jim nikdy znát, že je starší a zkušenější. Byl srdečné povahy a měl nezvykle živý smysl pro humor, s veselým smíchem uměl přijmout vtip i na svou osobu a sám k němu přidal často žertovnou poznámku.

Měl rád život s jeho radostmi i zábavami a hleděl jej užívat podle svých možností. Hrál rád a dobře karty, chodil do Chuchle sázet na koníčky a měl radost, když někdy vyhrál.

Myslivečkova kritika knihy a filmu o Janském

Sem bych zařadil i Myslivečkovvu kritiku, kterou mnohem později pronesl po zhlédnutí popularizačního filmu o Janském Tajemství krve. „Podle toho, jak jsem poznal Janského ve vylíčení té doby, mohu říci, že k tomuto popularizačnímu zpracování byly ze skutečnosti použity pouze tři skutečnosti, a to že hlavní hrdina se jmenoval dr. Jan Janský, že byl asistentem na psychiatrické klinice profesora Kuffnera a že zjistil čtyři krevní skupiny. Všechno ostatní je pouhá fikce.“

Jak jsem již uvedl dříve, měl Janský velký smysl pro humor, někdy i velmi ostrý. A dokázal pohotově reagovat. Rád bavil své okolí vyprávěním anekdot, a to i anekdot velmi košilatých. Jednou takovou zvláště peprnou vyprávěl na sesterně.

Přítomná staniční sestra, věkem již nikoliv nejmladší, byla trochu pohoršena. Ozvala se (lékařům onikala) : „Pane asistente, kdyby jich tak slyšela milostivá paní, co by si o nich pomyslila?“

Janský okamžitě zareagoval: „Bábo, ty mně můžeš políbit, no víš, co? “Staniční byla taky pohotová a hned… „To by si museli, pane asistent, spustit napřed kalhoty.“

To pro Janského byla výzva. Nezaváhal, sundal si plášť, spustil si dolů kalhoty i spodky, vytáhl si košili a předklonil se: „Bábo, do toho. Líbej!“

Ale staniční rychle natočila do hrnku trochu studené vody a pokropila mu obě půlky.

Janský se osušil košilí, vytáhl si kalhoty a řekl: „Staniční, víš, že jsi prima bába. Ten tvůj nápad se mi docela líbil.“

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.