#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Problémy s používáním Metodiky Nejvyššího soudu při stanovení finančních náhrad za ztížení společenského uplatnění


Autoři: doc. MUDr. Hrnčíř Evžen, CSc.;  Mba
Působiště autorů: Klinika pracovního a cestovního lékařství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha, přednosta doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA
Vyšlo v časopise: Pracov. Lék., 73, 2021, No. 1-2, s. 40-45.
Kategorie: Diskuze

Obecným požadavkem při provádění jakékoliv posudkové činnosti je, aby shodné případy byly posouzeny stejně, tedy aby se posudkové závěry u shodných nebo analogických případů nelišily podle toho, jaký subjekt toto posouzení provádí. Při dodržování tohoto požadavku je možné předvídat, jak bude který konkrétní případ posouzen. Zásadu jednotného a shodného posouzení stejných či analogických případů je třeba přísně dodržovat ve všech oblastech posuzování (nejen v soudnictví), tedy i v lékařské posudkové činnosti.

Posuzování a uznávání nemocí z povolání a stanovení výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění odpovídajícího uznaným nemocem z povolání je důležitou součástí klinického pracovního lékařství. Lékaři, kteří tento obor vykonávají, se již mnoho let intenzivně snaží dojednat a prosadit jednotná posudková kritéria, podle kterých bude postupováno při uznávání nemocí z povolání ve smyslu platných předpisů nebo ohrožení nemocemi z povolání. Pokud jde o odškodňování nemocí z povolání, jsou posudková kritéria určující výši finanční náhrady za doložená zdravotní postižení dána nařízením vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, v platném znění. Tento předpis má oproti dříve platnému předpisu (jímž byla vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších úprav) určitou výhodu (pokud jde o sjednocující tendence) v tom, že pro většinu patologických stavů v ní nebyla stanovena žádná bodová rozmezí, nýbrž jenom jediná bodová hodnota. Prostor, ve kterém by se tedy mohly uplatnit subjektivní faktory ovlivňující stanovení výše finančního odškodnění, se následkem toho velmi významně zúžil (ovšem za cenu uniformního posouzení patologických zdravotních stavů, které mohou být poněkud rozdílné).

Mezi lékaři převažuje názor, s nímž ale právníci mnohdy nesouhlasí, že výše finančního odškodnění poskytovaného pacientům trpícím určitými závažnými odchylkami od normálního zdravotního stavu, které zakládají nárok na finanční odškodnění, by mělo být závislé především na charakteru a stupni závažnosti těchto patologických stavů, nikoliv na jejich právní klasifikaci. Lékaři tedy převážně považují za správné, aby určitá poranění či nemoci z povolání a jejich dlouhodobé zdravotní následky byly odškodňovány finančními částkami odpovídajícími míře vytrpěné bolesti a závažnosti ztížení společenského uplatnění, které následky tohoto poranění a nemocí z povolání způsobují, nikoliv podle toho, zda jsou posuzovány úrazy pracovní, obecné či služební, resp. profesionálně vzniklé nebo obecné zdravotní poruchy.

Náš právní řád ale umožňuje používat ke stanovení výše finančního odškodnění v řadě konkrétních případů odlišné postupy. Dojde-li k pracovnímu úrazu při dopravní nehodě, je přípustné použít ke stanovení výše odškodnění za škodu na zdraví, která při takovém úrazu nastala, buď pravidla a předpisy platné pro posuzování zdravotních následků pracovních úrazů, nebo pravidla a předpisy používané k posuzování zdravotních následků obecných úrazů. Různé postupy ale vedou k nestejným závěrům, což způsobuje řadu praktických problémů a nesnází. Velmi složitá situace nastává také v případě, když pracovní úraz a obecný úraz vedou u dvou pacientů k téměř totožným zdravotním následkům, ale přesto se finanční odškodnění poskytnuté dvěma pacientům za patologické stavy, které se z lékařského hlediska velmi podobají, výrazně liší podle právní klasifikace příčiny jejich vzniku.

Zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, byla ode dne 1. 1. 2014 zrušena vyhláška č. 440/2001 Sb., ve znění pozdějších úprav, podle které se až do té doby postupovalo při stanovení odškodnění za ztížení společenského uplatnění navozeného zdravotními následky nějakého úrazu. Pro úrazy, k nimž došlo ode dne 1. 1. 2014, již tato vyhláška nemůže být použita. Nejvyšší soud České republiky na zrušení zmíněné vyhlášky reagoval (ovšem „na poslední chvíli“, resp. až dne 14. 4. 2014) vypracováním a vydáním „Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“. Tato metodika zachovává dosud používané principy stanovení finančního odškodnění za vytrpěnou bolest, ale přináší úplně nový princip stanovení výše finančního odškodnění za ztížení společenského uplatnění navozeného úrazem (který dosud v naší posudkové praxi nebyl používán a který patrně nemá obdobu ani nikde jinde na světě). Zdravotní následky pracovních úrazů a nemocí z povolání jsou od roku 2015 posuzovány podle již zmíněného nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, v platném znění.

Pokud jde o stanovení výše finanční náhrady za vytrpěnou bolest, zásadní problém touto „dvojkolejností“ nevzniká, protože stanovení výše odškodnění za bolest způsobenou pracovním a obecným úrazem se podle dvou zmiňovaných „předpisů“ (tedy podle „Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, která však skutečným předpisem není, a podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., v platném znění) významně neliší.

Zásadní problém ale nastává při stanovení výše finanční náhrady za ztížení společenského uplatnění. Tam mohou být totožné patologické stavy posouzeny velice rozdílně podle toho, zda jde o postižení zdraví profesionálního nebo obecného původu. Jsem toho názoru, že „Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, je – pokud jde o stanovení výše finančního odškodnění za ztížení společenského uplatnění – velmi problematická a vnáší do jinak vcelku exaktní problematiky stanovení výše finančních náhrad zásadní problémy, které většinou brání spravedlivému a racionálnímu vyřešení výše odškodného. Troufám si konstatovat svůj vlastní názor, že jde o metodiku úplně pochybenou (je-li vůbec možné nazývat ji „metodikou“, viz dále), neumožňující nikdy (za žádných okolností) stanovit správnou výši finančního odškodnění za ztížení společenského uplatnění. K tomu učiním následující výklad:

Kromě několika desítek lékařů, kteří prodělali a úspěšně ukončili příslušný vzdělávací kurz (jehož úspěšné absolvování včetně závěrečných písemných a ústních zkoušek je nezbytnou podmínkou k získání znalecké kvalifikace pro odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví), musí být „Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“ každému čtenáři (tedy i soudcům a pracovníkům komerčních pojišťoven, kteří podle jejích závěrů a výsledků mají rozhodovat) naprosto nesrozumitelná. Soud nebo jiný subjekt, který má učinit rozhodnutí o výši odškodnění nějakého pacienta, je tedy odkázán na „výsledek výpočtu“ deklarovaný příslušným znalcem, aniž by měl možnost porozumět jeho postupům, ověřit si správnost jeho postojů, přiměřenost úvah atd. Složitost a nesrozumitelnost použité metodiky (umocněná i tím, že mnohé pojmy, které tato metodika používá, mají úplně jiný sémantický význam než v obvyklé mluvě, kupř. výkon, kapacita, facilitátor, participace, doména a další) navozuje dojem, že jde o sofistikovaný, exaktní, dobře promyšlený a důkladně propracovaný způsob stanovení výše finanční náhrady. Pro soudy i jiné subjekty je v takovém případě nejjednodušším přístupem učiněný závěr (resp. stanovenou finanční částku) bez jakéhokoliv porozumění akceptovat a vůbec se nezabývat otázkou, jak k němu příslušný hodnotitel (znalec) dospěl (stejně jako by bylo jistě bezpředmětné pokoušet se analyzovat a přezkoumávat znalecké závěry, které se týkají problematiky nukleární chemie, diferenciální a integrální analýzy matematických funkcí nebo překladu lyrických veršů z mongolštiny). Skutečnost je ale naprosto jiná. „Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“ vůbec sofistikovaná není a jenom její složitost a nesrozumitelnost způsobují, že jsou někteří jedinci ochotni její výsledky akceptovat v domnění, že jde o racionální způsob stanovení spravedlivé výše odškodnění pacienta za nějakou úrazem navozenou zdravotní poruchu. V následujícím textu se pokusím principy této metodiky stručně objasnit, aby čtenář jejího „závěru“ (výsledné finanční částky) mohl pochopit, do jaké míry je to, co je mu předkládáno jako výsledek pro něj zcela nesrozumitelného postupu, racionální a hodné respektování.

Tento nový princip stanovení výše finančního odškodnění za ztížení společenského uplatnění je poměrně komplikovaný a není účelné jej na tomto místě příliš podrobně vysvětlovat, přesto pro porozumění této problematice konstatuji následující skutečnosti:

• Lékař, který stanovuje výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění odpovídajícího zjištěným zdravotním poruchám, určí, o kolik procent se v důsledku posuzované škody na zdraví zhoršila schopnost pacienta vykonávat některé činnosti (označené jako „domény“ čili „aktivity a participace“).

• Těchto činností („aktivit a participací“) je celkem 74 a jsou rozčleněny do 9 skupin. Každé „aktivitě a participaci“ odpovídá určitá finanční částka. O kolik procent se schopnost pacienta vykonávat tuto činnost v důsledku posuzované škody na zdraví zhorší, tolik procent z finanční částky odpovídající této „aktivitě a participaci“ tento pacient dostane. Pro ilustraci uvádím příklady některých z činností („aktivit a participací“), které jsou při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění hodnoceny a od jejichž zhoršení se odvozuje výsledná finanční částka přiznaná postiženému pacientovi: myšlení, řešení problémů, vykonávání běžné denní povinnosti, rozhodování, provádění mnohočetných úkolů, diskuse, přemisťování, chůze, pohyb, řízení, oblékání, získání nezbytných věcí, příprava jídla, základní mezilidská jednání, složitá mezilidská jednání, rodinné vztahy, intimní vztahy, život v komunitě, rekreace a volný čas, náboženský a duchovní život, politický život a občanství. Takových hodnocených činností („domén“) je, jak výše uvádím, celkem 74, rozdělených do 9 skupin. Neexistují přitom vůbec žádná kritéria, podle kterých by bylo možné procentní poklesy jednotlivých životních aktivit hodnoceného pacienta při určitých jasně definovaných zdravotních poruchách stanovovat. Posuzovatelé si tato procenta poklesu jednotlivých životních aktivit hodnocených jedinců stanovují zcela libovolně, jak je napadne, zpravidla každý z nich v odlišné výši (aniž by bylo možné rozhodnout, které z rozdílných procent poklesu je racionální).

• Finanční částky přiznané za pokles schopnosti vykonávat jednotlivé činnosti se sečtou a tento součet pak vytváří základ pro výplatu odškodnění za ztížení společenského uplatnění. (Tuto základní částku je pak možné určitým způsobem upravit kupř. podle věku, případně podle jiných okolností, nikoliv však příliš významnou měrou.)

• Kdyby u pacienta došlo k úplné neschopnosti vykonávat všech 74 hodnocených aktivit, základní výše jeho odškodnění (před korekcí zohledňující věk a případně jiné skutečnosti) by činila čtyřsetnásobek průměrného měsíčního platu v zaměstnanecké sféře v předchozím roce. (Tato finanční částka v době vzniku „metodiky“ poněkud převyšovala sumu 10 milionů Kč, nyní již je vyšší než 14 milionů Kč.)

• Stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění se má provádět podle zdravotního stavu, který u posuzovaného pacienta existoval po jednom roce od úrazu, jehož následky jsou hodnoceny (v některých případech po delší době, až po dvou letech), nebo po úplném ustálení hodnoceného zdravotního stavu. Toto stanovení smí provádět jenom „lékař speciálně vyškolený v problematice posuzování nemateriální újmy na zdraví“, avšak ten při svém posuzování musí vycházet z odborných závěrů učiněných odborníky těch lékařských oborů, do jejichž rámce spadají odchylky od normálního zdravotního stavu, jejichž důsledky jsou hodnoceny.

• Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být stanoveno výhradně jenom za omezení vyplývající ze zdravotních následků příslušného úrazu (nikoliv za důsledky celkově nepříznivého zdravotního stavu nějakého jedince, na němž se zpravidla podstatnou měrou podílejí i odchylky od normálního zdravotního stavu, které s příslušným úrazem nijak nesouvisejí).

 

Tento systém má celou řadu závažných úskalí, která jsou podle některých názorů tak zásadní, že by bylo vhodné jej zcela odmítnout, zrušit. Konstatuji, že analogický systém hodnocení odškodnění za ztížení společenského uplatnění se nikde jinde ve světě nepoužívá. U nás byl navržen také jako součást nařízení vlády, které mělo upravovat posuzování následků pracovních úrazů a nemocí z povolání. Po jednoznačných naprosto odmítavých reakcích ze strany všech odborných lékařských společností, které byly vyzvány, aby se k němu vyjádřily, byl zcela odmítnut a opuštěn. (Bylo pak vydáno výše zmiňované nařízení vlády č. 276/2015 Sb., založené na úplně jiných posuzovacích principech.) Hodnocení profesionálních poruch zdraví se tedy realizuje podle úplně jiného (ověřeného a osvědčeného) principu. A jak již bylo uvedeno, také v žádné jiné zemi se podle takového principu, jaký používá zmiňovaná „metodika“ při odškodňování dlouhodobých nebo trvalých důsledků obecných zdravotních poruch, nepostupuje.

Patrně nejzávažnějším nedostatkem celého tohoto systému je zejména již zmíněná neexistence jakýchkoliv kritérií, podle nichž by měl lékař stanovovat procentní míru poklesu schopnosti jedince vykonávat nějakou činnost („aktivitu a participaci“). Někteří lékaři obeznámení s touto problematikou varovali před „spuštěním“ celého tohoto systému stanovení výše finančního odškodnění předtím, než budou vytvořena (stanovena) alespoň nějaká základní objektivní kritéria, podle kterých bude možné jinak než zcela subjektivně a naprosto neregulovaně a svévolně stanovovat jednotlivými posuzovateli procentní poklesy jednotlivých „aktivit a participací“. Naprostá neurčitost a neregulovanost při stanovování procentních poklesů jednotlivých „aktivit a participací“ různými posuzovateli umožňuje těmto posuzovatelům stanovit téměř libovolná procenta jejich poklesu, aniž by bylo možné dokázat, že takové stanovení je chybné. Úskalí předmětného systému stanovování výše finanční náhrady za škody na zdraví je ovšem mnohem více, kupř.:

• Není zcela zřejmé, co se jednotlivými aktivitami myslí, kupř. provádění jednotlivého úkolu nebo provádění mnohočetných úkolů. Oblékání, příprava jídla, rekreace a volný čas, politický život a občanství atd. atd. mohou existovat v naprosto rozdílných podobách.

• Omezení aktivit zpravidla není možné zjistit lékařským vyšetřením (v ordinaci, ve zdravotnickém zařízení). Provedení lékařského vyšetření pacienta před stanovením výše finančního odškodnění za ztížení společenského uplatnění tedy zpravidla nepřináší žádné objektivní poznatky, které by byly seriózním základem k učinění přiměřeného posudkového závěru. Posuzující lékař může jenom vyslechnout tvrzení pacienta o praktických důsledcích jeho zdravotních poruch, nemůže ale ověřit správnost, nezkreslenost ani úplnost takových tvrzení, ba ani nemůže odlišit, která část uváděných obtíží je způsobena obecnými nemocemi, které s posuzovaným úrazem přímo nesouvisejí.

• Nelze zaručit optimální spolupráci pacienta (významně zainteresovaného na výsledku posouzení) při hodnocení jeho různých životních omezení. Zpravidla se setkáváme s bagatelizací nebo s úplným zatajováním předúrazových obtíží. Naproti tomu ty zdravotní potíže, které je možné spojovat s úrazem, jehož následky mají být odškodňovány, pacienti někdy významně zveličují.

• Není zřejmé, zda je lékař z titulu své kvalifikace schopen některé aktivity posuzovat (kupř. oblékání, přípravu jídla, náboženský a duchovní život, politický život a občanství a řadu dalších). Možná by k hodnocení takových aktivit byl vhodnější kuchař, farář, krejčí, politik apod.

• Nelze odlišit, jaká část omezení aktivity odpovídá různým nemocem, resp. jaká část omezení připadá na hodnocenou poruchu zdraví a jaká část připadá na obecné zdravotní poruchy pacienta.

• Neexistuje pojistka proti zneužití tohoto principu. Při neexistenci jednoznačných posudkových kritérií a při odvozování závěrů ze subjektivních tvrzení pacientů (a jejich příbuzných) výrazně finančně zainteresovaných na výsledku učiněného posouzení a při možné zainteresovanosti posuzujících lékařů může docházet ke vzniku velmi extrémních posudkových závěrů. Běžně se také setkáváme se situací, že dva hodnotitelé stanoví finanční částku odpovídající trvalým zdravotním následkům diametrálně rozdílně.

• U některých nemocí je tento princip zjevně nevhodný. (Závažné nemoci mohou v době odškodnění způsobovat jen minimální omezení aktivit. To se týká především některých velmi závažných zdravotních poruch spadajících do odborného rámce vnitřního lékařství.)

• Je nutné konstatovat, že finanční částky přiřazené k jednotlivým zohledňovaným „aktivitám a participacím“ jsou velmi nevyvážené a jejich výše a vzájemné poměry nemají správnou logiku. Všechny zohledňované „aktivity a participace“ byly totiž arbitrálně rozděleny do celkem 9 skupin a na každou tuto skupinu připadá právě jedna devítina z „výchozí rámcové částky pro náhradu za ztížení společenského uplatnění“. Jestliže jsou v určité skupině zařazeny celkem 4 aktivity či participace, odpovídá finanční částka každé z těchto „aktivit a participací“ právě jedné čtvrtině z této devítiny. Jestliže však je v jiné skupině zařazeno 7 nebo 16 „aktivit a participací“, odpovídá finanční částka každé z těchto aktivit či participací jedné sedmině nebo jedné šestnáctině z této devítiny. Takové aktivity a participace, jakými jsou třeba „čtení“, „psaní“, „počítání“, „myšlení“ nebo „rozhodování“, mají tedy čtyřikrát menší váhu než aktivity „provádění jednotlivého úkolu“, „náboženství a duchovní život“ nebo „politický život a občanství“. Aktivita „mluvení“ má významně nižší (méně než poloviční) váhu než aktivita „rekreace a volný čas“ atd. atd. Navíc platí, že jednotlivé aktivity a participace mají u různých jedinců stejnou váhu (kupř. aktivita „příprava jídla“ – bez ohledu na to, zda se jedná o ženu nebo o muže, který nikdy žádné jídlo nevařil), a to dokonce bez ohledu na jejich životní zvyklosti a postoje (kupř. aktivita „náboženství a duchovní život“ má podle tzv. „pravidla potencionality“ stejnou váhu u věřícího, nábožensky založeného jedince, jako u ateisty). Za zmínku stojí i to, že některá životní omezení jsou de facto zohledňována vícenásobně. Všechny tyto skutečnosti ukazují, že finanční částka stanovená podle této metodiky jako odškodné za ztížení společenského uplatnění by nemohla být správná, spravedlivá a „rozumná“ ani v případě, že by poklesy jednotlivých aktivit a participací bylo možné stanovit objektivně správně (což ale možné není!).

• Principiální problém nastává i při vyjadřování míry poklesu těch aktivit a participací, které nebyly na optimální stoprocentní úrovni již před vznikem postižení zdraví, jehož následky jsou hodnoceny. Je přitom nutné připustit, že u lidí nadprůměrného věku a u všech lidí trpících chronickými nemocemi (a těch je mezi našimi občany jistě většina) jsou mnohé životní aktivity již před úrazem, jehož následky jsou hodnoceny, sníženy významně pod optimální stoprocentní úroveň. Jestliže takto postižená aktivita poklesne v důsledku zohledňované zdravotní poruchy kupř. o 50 %, je problematické vyjadřovat to při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění totožným způsobem (a s totožnou finanční kompenzací), jako kdyby byla takto snížena původně nenarušená životní aktivita. (Představme si, že určitá aktivita byla již v předúrazovém období z nějakého důvodu snížena o 60 %, tedy na úroveň 40 % oproti její optimální úrovni. U člověka staršího věku by takovými aktivitami mohly být třeba „zvedání a nošení předmětů“, „oblékání“, „vykonávání domácích prací“, „péče o předměty v domácnosti“ nebo „rekreace a volný čas“. Jestliže se taková aktivita pro zdravotní následky nějakého úrazu sníží o 50 %, není správné vyjadřovat to při stanovení výše finančního odškodnění za ztížení společenského uplatnění jako pokles této aktivity o 50 %, nýbrž správné by bylo vyjádřit tento pokles jako 0,40 x 50 % = 20 %.) Diskutovaná „metodika“ však s uvedenou problematikou nijak nepočítá a neřeší ji. Jestliže se tedy u velmi starého nebo předúrazově těžce nemocného jedince určitá životní aktivita, která již byla velmi snížená, dále sníží o určitý počet procent, z finančního hlediska je na to některými posuzovateli pohlíženo stejně, jako kdyby se takovou procentní měrou snížila zcela neporušená životní aktivita. To jistě nemůže být správné.

• Je velice problematické používat předmětnou „metodiku“ u dětí, neboť nejenže se jejich životní aktivity budou z řady důvodů ještě nepochybně měnit a jejich současný stav nemusí mít velkou výpovědní hodnotu, ale zejména platí, že některé jejich životní aktivity a participace prozatím nelze hodnotit vůbec, kupř. intimní vztahy, ekonomickou soběstačnost, placené zaměstnání, řízení, politický život a občanství, formální společenské vztahy a celou řadu dalších. Analogická situace může nastat u velmi starých občanů. Také u nich je z mnoha důvodů pokles řady životních aktivit a participací (domén) nehodnotitelný.

Souhrnně je možné konstatovat, že stanovení finanční částky odpovídající trvalým zdravotním následkům nějakého úrazu, resp. jinak vzniklým trvalým odchylkám od normálního zdravotního stavu, resp. jimi navozenému ztížení společenského uplatnění podle „Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, není vůbec žádným „vysoce odborným stanovením míry postižení jednotlivých aktivit jedince“, jak se nepravdivě (až naivně) uvádí v některé právnické literatuře (a to autory, kteří o podstatě této metodiky nepochybně nemají vůbec žádné ponětí), nýbrž naprosto nelimitovaným, svévolným stanovením procentních poklesů nevyváženě vybraných životních činností posuzovaného jedince činěným k tomu pověřenými lékaři v podstatě nad rámec jejich odborných lékařských kompetencí, bez jakýchkoliv kritérií a bez možnosti racionální polemiky o správné kvantifikaci tvrzených posudkových postojů (a tedy i bez možnosti racionálního věcného přezkoumávání prezentovaných závěrů), zpravidla převážně na základě subjektivních nekontrolovatelných tvrzení finančně zainteresovaných jedinců (pacientů). Z lékařského posudkového hlediska je nutné takovou metodiku odmítat a usilovat o její zrušení, resp. o zákaz jejího používání.

Celkové pochybení použitého principu považuji za zásadní a žádný posuzovatel za ně samozřejmě nemůže (ale nemůže se vyhnout ani jeho důsledkům). Principy „Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“ de facto umožňují, aby za poměrně mírné odchylky od normálního zdravotního stavu byly některými posuzovateli stanoveny velmi vysoké finanční částky (zvláště jestliže tito posuzovatelé vypracovávají své posudky „na zakázku“ a mohou mít zájem vypracovat pro svého platícího klienta znalecký posudek, jehož závěry jsou pro něj velmi „výhodné“). Možný je ale také obrácený přístup. Ve své praxi jsem se již setkal se situací, kdy se finanční částka stanovená u téhož pacienta za jeho úrazem navozené ztížení společenského uplatnění dvěma různými znalci kvalifikovanými v odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví lišila více než 24x!!

Jsem toho názoru, že za existujících okolností je třeba požadovat, aby subjekt, který je k tomu kompetentní, prohlásil tuto metodiku za zrušenou a výslovně zakázal její používání jakožto naprosto nepoužitelného a zavádějícího postupu vedoucího k naprosto nepodloženým a nesmyslným závěrům, jejichž hrubé pochybení je ale zastřeno složitostí a nesrozumitelností metodiky pro čtenáře, jimž jsou její výsledky určeny.

Je možné položit si také otázku, zda „Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“ vůbec může být označena a považována za „metodiku“. Odhlédněme od skutečnosti, že to má uvedeno ve svém názvu, a zamysleme se, zda vůbec splňuje charakteristické obecné rysy jakékoliv „metodiky“. Za metodiku lze považovat soubor návodů a postupů, jak určitou věc vyřešit, resp. jak při jejím řešení postupovat nějakým definovaným způsobem. Aplikujeme-li ji na nějaký konkrétní případ, dává nám jistý výsledek, který je při jednoznačně zadaných premisách a definované metodice jednoznačný a vždy stejný, ať je taková metodika aplikována kýmkoliv. (Existují kupř. různé metodiky výroby chleba nebo oceli, přičemž podle toho, jaká z nich bude zvolena, lze předem předpokládat, jakou podobu bude příslušný chléb nebo ocel mít.) V lékařské posudkové praxi můžeme mít metodiky dobré nebo špatné. Dobrá metodika přináší racionální závěry, které jsou v různých situacích vyvážené, přičemž výsledky získané na základě jejího použití vyznívají logicky a rozumně. Naproti tomu špatná metodika vede k zjevně nesprávným, nepřiměřeným a nelogickým závěrům a nálezům, které v řadě případů neodpovídají pravidlům racionality. Ale „Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“ nemá charakteristické rysy žádné metodiky, ani dobré ani špatné, protože její použití nevede k žádným jednoznačným nebo jakkoliv předvídatelným výsledkům či nálezům. Nálezy a výsledky dosažené při jejím použití jsou totiž „jakékoliv“, „libovolné“, u různých posuzovatelů diametrálně rozdílné, naprosto nepodložené, nezdůvodnitelné a nepřezkoumatelné. (Použijí-li tuto „metodiku“ dva různí posuzovatelé u stejného pacienta, snadno dospějí k diametrálně odlišným závěrům, aniž bude možné seriózně rozhodnout, který z rozdílných závěrů je správný nebo alespoň „správnější“.) Návod umožňující aplikovat libovolné postupy a posudkové přístupy, který nevede k žádnému jednoznačnému řešení určité hodnocené situace (stejnému nebo alespoň podobnému u různých posuzovatelů), je velmi problematické označovat za „metodiku“.

Postavení zmiňované „metodiky“ Nejvyššího soudu i její role při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění bývá však mnohdy různými subjekty (mezi nimi i soudy) nesprávně chápána a interpretována. Častý postoj k ní lze vyjádřit následujícím způsobem: „Ano, víme, že tato metodika není úplně správná, že má určité nedostatky a úskalí, nicméně jinou metodiku nemáme, takže když podle této metodiky vychází finanční odškodnění za ztížení společenského uplatnění v určité výši, je třeba to respektovat.“ Tak tomu ale vůbec není. Nejde o metodiku, podle které by pro určité patologické stavy „vycházely“ nějaké finanční částky jako odškodné (byť zamlžené a zastřené složitostí a nesrozumitelností jejich stanovení). Jde jenom o návod, který umožňuje určitým „pověřeným“ posuzovatelům (tedy určitým stanoveným jedincům, resp. znalcům) stanovit tuto finanční částku v podstatě v jakékoliv výši, aniž by takto stanovené finanční částky byly (samozřejmě kromě hrubých až nesmyslných extrémů) diskutovatelné, přezkoumatelné a zpochybnitelné.

Je nutné konstatovat, že také v každém posudku, který stanovuje výši finanční náhrady za ztížení společenského uplatnění odpovídající nějakému jasně definovanému patologickému stavu, se závažné obecné nedostatky zmiňované „metodiky“ Nejvyššího soudu České republiky pochopitelně projevují, neboť při hodnocení jednotlivých aktivit se jim nelze vyhnout. U každého deklarovaného poklesu jednotlivých „aktivit a participací“ (domén) pacienta by mohla být položena otázka: Proč je stanoveno právě takové procento poklesu? Proč není jiné? Jak posuzovatel nedisponující žádnými kritérii přišel na to, že omezení příslušné životní aktivity posuzovaného pacienta činí právě tolik procent, kolik uvedl? Proč by se jednotlivé aktivity a participace („domény“) tohoto pacienta měly v důsledku jeho zdravotního postižení snížit právě o tolik procent, kolik je uvedeno a následně finančně zohledněno? Vždyť jiný posuzovatel by mohl velmi snadno při úplně totožných životních omezeních, resp. při stejných zdravotních poruchách předmětného pacienta stanovit úplně jiné procento omezení jednotlivých aktivit a participací, aniž by bylo možné seriózně rozhodnout, který z netotožných (případně i velmi rozdílných) názorů na stejnou věc je správný nebo alespoň bližší realitě.

Společně s řadou dalších lékařů zastávám i já názor, že finanční částka stanovená za jakékoliv trvalé postižení zdraví by měla být poměřována s finanční částkou standardně akceptovanou za přesně definované zdravotní poruchy. Kupříkladu v kurzu, jehož úspěšné absolvování bylo povinné pro všechny znalce, kteří chtěli získat oprávnění k výkonu znalecké činnosti pro odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, bylo v řešených příkladech uzavíráno, že úplnému ochrnutí celé dolní poloviny těla (paraplegii) člověka před úrazem úplně zdravého se všemi jeho důsledky (inkontinence moči a stolice, ztráta sexuálních funkcí, pohyb jenom „na vozíčku“, psychické důsledky ochrnutí atd.) odpovídá při stanovení odškodnění za ztížení společenského uplatnění u lidí středního věku finanční částka blízká hodnotě 2 miliony Kč. Tato finanční částka odpovídající uvedenému postižení zdraví by mohla být jakýmsi etalonem (měřítkem, kritériem) pro stanovení finančních částek odpovídajících jiným zdravotním poruchám, aby nedocházelo k úplné posudkové svévoli a aby nebyl porušován ústavní princip proporcionality.

Za úvahu stojí také již vyslovená myšlenka, že by se finanční částky přiznávané za dlouhodobé nebo trvalé zdravotní následky obecných úrazů měly blížit finančním částkám přiznávaným za analogické nebo totožné zdravotní následky pracovních úrazů. Mezi lékaři (ale i mezi soudci) se objevují názory, že výše finančního odškodnění vypláceného za zdravotní následky nějakého úrazu by měla korelovat s biologickou závažností odškodňované zdravotní poruchy, nikoliv s právní kvalifikací úrazu (příčiny), který tuto poruchu zdraví způsobil (způsobila). Pro stanovení výše náhrady by tedy nemělo být rozhodné, zda jsou posuzovány zdravotní následky úrazu obecného, služebního nebo pracovního či jiných faktorů. Myslím, že již existuje judikát Nejvyššího soudu, který se právě v tomto smyslu vyjadřuje.

Konstatuji, že čím déle je „Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“ používána a v konkrétních případech aplikována, tím větší pochybnost vzbuzuje, a to podle mých zkušeností zejména mezi soudci. Mnozí z nich se totiž v průběhu času dokázali s principy této „metodiky“ seznámit a tím se stali kompetentní k jejímu alespoň částečnému pochopení a racionálnímu vyhodnocení. Myslím, že v tomto smyslu se již vyvíjí i názor Nejvyššího soudu České republiky. Původní formulace uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky, deklarovala, že Nejvyšší soud České republiky užívání této „metodiky“ doporučuje. Tato formulace však již byla z internetových stránek Nejvyššího soudu České republiky stažena (vymazána) a nahrazena jinou formulací, podle které Nejvyšší soud České republiky tuto „metodiku“ jakožto text vypracovaný „soukromou společností“ stojící mimo justici pouze „bere na vědomí“. (Za takových okolností je otázkou, zda tato „metodika“ stále ještě má či smí být označována za Metodiku Nejvyššího soudu.) Také v soudní praxi se od této „metodiky“ při stanovení finanční náhrady za ztížení společenského uplatnění upouští, protože přináší nepřekonatelné problémy. To je jistě krok správným směrem. Jsem toho názoru, že úplné zrušení zmiňované „metodiky“ by značně zjednodušilo i posudkovou činnost realizovanou v rámci klinického pracovního lékařství.

Praha 15. 6. 2021

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA

Klinika pracovního a cestovního lékařství 3. LF UK a FNKV

Šrobárova 50

100 34 Praha 10

e-mail: hrncir@fnkv.cz


Štítky
Hygiena a epidemiologie Hyperbarická medicína Pracovní lékařství

Článek vyšel v časopise

Pracovní lékařství

Číslo 1-2

2021 Číslo 1-2
Nejčtenější tento týden
Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

plice
INSIGHTS from European Respiratory Congress
nový kurz

Současné pohledy na riziko v parodontologii
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Svět praktické medicíny 3/2024 (znalostní test z časopisu)

Kardiologické projevy hypereozinofilií
Autoři: prof. MUDr. Petr Němec, Ph.D.

Střevní příprava před kolonoskopií
Autoři: MUDr. Klára Kmochová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#