Odborné a etické argumenty v posudkové pracovnělékařské praxi

Stěží lze zpochybňovat představu, že morálka by měla být základem jakéhokoliv lidského počínání. Přesto nemám rád diskuse, které vnášejí do odborné lékařské nebo do posudkové problematiky etické postoje, a to hned ze dvou důvodů. Už antičtí autoři si povšimli, že morálními hledisky nejvíce operují ti, kteří sami mají morálky nejméně. Kromě toho se ukazuje, že o etické argumenty se většinou opírají ti jedinci, kteří žádné jiné argumenty nemají. Nemohou-li nějakou věc zdůvodnit racionálními hledisky, legislativou, matematikou či přírodními zákonitostmi, pokoušejí se pro podporu svých záměrů objevit nějaké etické postoje, o kterých se nedá vést seriózní polemika. Hodnocením nějaké skutečnosti z hlediska moralisty se navíc diskutující snaží sami sebe automaticky stavět do role lidí mravných, což většinou bývá jen projevem jejich vlastního vysokého sebehodnocení, nikoliv obrazem reality nebo důsledkem mínění jiných osob. Také platí, že jakmile se v odborné nebo posudkové polemice začnou objevovat etické argumenty, přenáší se diskuse přinejmenším zčásti z věcné do osobní roviny. Zastánce určitého stanoviska může pak být snadno obviněn z nemorálních postojů a debata o určité věci se pak mění nebo alespoň zčásti přesouvá na debatu o lidech, kteří o této věci diskutují. Osobní hlediska však do odborné diskuse nepatří, takže by měla být vedena takovým způsobem, aby se jim bylo možné vyhnout. Proti invektivám etického charakteru je velmi obtížné se bránit, rozhodně to není možné jenom věcnými argumenty. Buďme proto velmi opatrní vůči lidem, kteří se sami staví do role moralisty a při argumentaci v odborných věcech deklarují etická hlediska.

Morální argumentace vycházející z postojů a údajných rolí, které zaujímali někteří jedinci v minulém režimu, už dnes postupně přestává být aktuální. Od tzv. sametové revoluce již uplynulo více než 18 let a posilovat své stanoviska nebo oslabovat váhu postojů jiných osob poukazem na to, jakou společenskou roli kdo zaujímal v systému, který je dnes všeobecně považován za nesprávný či neetický, je dnes již nepřesvědčivé. Postoje moralistů ostatně byly v této věci mnohdy pokrytecké, i když to většinou zůstávalo utajeno. Kupř. jedna osoba usilovala v minulosti získat členství ve straně, která byla hlavní silou minulého režimu, a žádala svého tehdejšího vedoucího, aby jí v tom pomohl, neboť cítí potřebu angažovat se ve společnosti a myšlenky této strany prosazovat. Z určitých důvodů se ale tato žádost nezrealizovala, a proto když přišel listopad roku 1989, ona osoba se rychle zapojila do mravního boje proti straně, do které se jí nepodařilo dostat (ovšem až v době, kdy už byl tento boj rozhodnut, respektive když už bylo jasné, kdo v revoluci zvítězil). Její jméno přece nebylo poskvrněno členstvím v této straně, tak se cítila být oprávněná hodnotit skutečnosti z hlediska etiky a morálky. Každý si může sám odpovědět na otázku, jakou váhu mají etické postoje takové osoby a do jaké míry je správné uplatňovat je v odborné polemice.

Je pozoruhodné, jak se někteří jedinci snaží zvrátit reálné skutečnosti etickými argumenty. Jestliže někdo v posudkové práci závažně pochybí, měl by se snažit následky svého nesprávného počínání minimalizovat. Alternativou ovšem je poukazovat na to, že je neetické, když na pochybení někdo upozornil nebo se jím zabýval. Zpravidla lze obvinit toho, kdo se pokusil chybu napravit, že to učinil jiným než optimálním způsobem, což je neetické. Viník pochybení se tak staví do role moralisty, který, ačkoliv sám pochybil, obviňuje někoho jiného, který na nedostatek poukázal a učinil kroky k jeho nápravě.

Dalším způsobem zneužití etických argumentů je zdůvodňování chybných posudkových závěrů, které jsou v rozporu s platnými předpisy. Některý lékař učiní takový závěr buď z neznalosti, nebo z jiných (často vysloveně neetických) důvodů. Když na to ale někdo poukáže, argumentuje tento lékař tím, že předpis, podle kterého měl postupovat, není správný ani spravedlivý, že on jakožto mravný člověk se podle něj nemohl plně řídit. Pacientovi je přece nutné co nejvíce pomoci, vždyť to ostatně ukládá i lékařská přísaha. Tak lze zdůvodnit, proč byla nemoc z povolání neoprávněně uznána u osoby, které by její neuznání přineslo sociální problémy, nebo proč bodové ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění bylo stanoveno ve výši, která je evidentně nadsazená a neodpovídá vyhlášce, podle které se má při jejím stanovení postupovat. Společnost ovšem dala určitým lékařům pravomoc uznávat nemoci z povolání nebo stanovovat bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění za ně s tím, že při této činnosti budou plně respektovat předpisy platné v této společnosti, nikoliv se řídit vlastními postoji, které sami vydávají za etické. Je potom otázkou, zda tendence prosazovat v posudkové praxi pod rouškou etiky rozdílné názory, než které jsou obsaženy v platných předpisech, není zneužitím pravomoci, která byla některým lékařům společností poskytnuta.

V odborné a posudkové praxi tedy musíme být velmi opatrní vůči osobám, které se ohánějí etickými postoji a sami se staví do role jedinců, kteří si troufají vyjadřovat se k odborným a posudkovým otázkám z hlediska moralisty. Zamysleme se, zda tím nezastírají vlastní morální debakl, podjatost při rozhodování, odborná pochybení či jiné nedostatky, nebo zda tím dokonce nesledují nějaké jiné cíle.

Jsem toho názoru, že i pracovní lékaři by se při řešení odborných a posudkových úkolů, které jsou na ně kladeny, měli řídit téměř výhradně vědeckými poznatky a zněním platných předpisů (i když na ně mohou mít svůj vlastní soukromý názor a případně s některými jejich částmi třeba i vnitřně nesouhlasit). Vysvětlovat závěry, které nejsou v plném souladu s odbornými poznatky nebo s platnou legislativou, etickými argumenty, doporučuji hodnotit jako krajně neetické a pro pracovními lékaře nepřijatelné. To samozřejmě zdaleka neznamená, že etická hlediska je možné v medicíně zanedbávat, nicméně nahrazovat jimi hlediska odborná a právní není možné. Etické hodnocení přísluší jiným institucím, než jsou odborné lékařské komise nebo jednotliví lékaři hodnotící splnění kritérií pro uznání nemocí z povolání nebo stanovující bodové ohodnocení za bolest nebo za ztížení společenského uplatnění u profesionálních poruch zdraví podle platných předpisů.

V Praze 15. 11. 2007

Doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc.