Harmonizace referenčních intervalů

Historie a teorie referenčních intervalů je zatím nedopsanou knihou. Prvá kapitola se odehrává na počátku 50. let. Poprvé je nastolena otázka jak posuzovat laboratorní výsledky a objevují se i prvá řešení nastavení horních a dolních limitů. Druhá kapitola se odehrává v letech 1960-1980. V této době je věnována pozornost biologickým variabilitám, pre-analytickým podmínkám, standardizaci, kontrole kvality a statistickým postupům. Výsledkem je nový koncept referenčních hodnot nahrazující normální hodnoty. Třetí kapitola je psána v letech 1980-2000. Vznikají prvá mezinárodní (IFCC) a národní (Francie, Španělsko, Skandinávie) doporučení týkající se referenčních hodnot, ty se stávají součástí běžné práce v klinických laboratořích. Problémem ale je vznik vlastních intervalů v laboratořích. Čtvrtá kapitola je z let 2000-2010. Mění se teorie a koncepce, referenční hodnoty jsou nahrazeny referenčními intervaly. Vznikají nová doporučení (IFCC, CLSI) s definovanými postupy měření i statistického zpracování. Poslední kapitola je zatím rozepsaná. Jde o koncept „univerzálních“ či „globálních“ referenčních intervalů.

Referenční intervaly jsou již nezbytnou součástí interpretace laboratorních výsledků. Existuje řada doporučení a postupů k jejich stanovení a ověření stejně jako lze nalézt v literatuře referenční intervaly pro prakticky všechny měřené veličiny v klinické laboratoři. Bohužel je zatím nedostatečná shoda mezi uváděnými hodnotami. Potřeba jejich sjednocování pramení jednak z pohybu osob a také ze vzniku sítí laboratoří. Není možné, aby laboratorní výsledky pacienta byly u různých lékařů odlišně hodnoceny. Referenční intervaly by se měly hodnotit pouze v závislosti na rase, pohlaví a věku, ne podle místa měření. Samozřejmě že unifikace referenčních intervalů souvisí i s pokračující standardizací laboratorních metod.

Existují studie vedoucí k cíli sjednocení referenčních intervalů (NORIP, NHANES III, FMMP). Na nás je pak správně tato data získaná na velkých souborech aplikovat po ověření v našich laboratořích.

Práce Šprongla a kol. by mohla být první ukázkou, jak se s uvedeným stavem vypořádat.