Editorial

Milé kolegyně, milí kolegové,

do ruky dostáváte třetí letošní číslo Gerontologie a geriatrie, které přináší mnoho článků zejména o interprofesionální spolupráci v péči o geriatrické pacienty a mnohé články se zaměřují na problematiku demencí. Přinášíme také znovu revidovanou strategii péče o pacienty s demencí, která je však z principu stále otevřeným a k diskusi předloženým mate-riálem, jehož cílem je přispět ke zlepšení péče o tyto pacienty i v současné složité době v situaci dlouhá léta trvajícího prapodivného schismatu mezi zdravotní a sociální péčí.

Moderní geriatrie – komplexní obor s vizí

Nedávné týdny a měsíce byly poněkud bouřlivé nejen na místní a mezinárodní politické scéně, ale také v oblasti péče o seniory, alespoň z pohledu připravovaných, předkládaných, schvalovaných, zamítaných, zakládaných a znovu se objevujících materiálů různé úrovně obecnosti a závaznosti. Situace je natolik nepřehledná, že nemá význam jednotlivé aktivity, podklady a jejich reálné či potenciální dopady vysvětlovat, rozporovat či obhajovat, protože by to nepřineslo žádného užitku.

Zaměřím se proto spíše na vizi, která vychází z mnohaletých diskusí jak ve výboru naší společnosti, tak s jejími členy, odborníky, kteří se o tuto problematiku zajímají. Vychází ale také z trendů v Evropě a dalších kulturních zemích, materiálů a doporučení mezinárodních společností. Tuto vizi bychom jako odborná společnost a její sekce měli konzultovat, diskutovat nad ní, kultivovat ji, modifikovat podle moderních trendů a nových poznatků a snažit se ji prosazovat na všech úrovních a ve všech podkladech, na jejichž přípravě se podílíme či budeme podílet.

Za důležité považuji, abychom pěstovali kvalitní geriatrickou medicínu – geriatrii v tom nejužším a nejčistším slova smyslu, která se bude zabývat jednotlivými geriatrickými syndromy, a to nejen v rámci moderních a kvalitních akutních geriatrických oddělení či klinik a v rámci konziliární služby v nemocnicích či ve specializovaných ambulancích, ale také v dalších návaznostech péče. Geriatrie je oborem, který původně vychází z interny, ale moderní geriatrie již internu velmi významně přesahuje právě důrazem na komplexní pojetí geriatrických syndromů v celé biopsychosociální šíři, ale také s důrazem na aspekty etické, antropologické a další. Využívá a svým způsobem rozšiřuje také poznatky neurologie, neuropsychologie a psychiatrie (zejména v oblasti demencí) a využívá další specifické oblasti. Dobrým příkladem je oblast hojení ran, kterou se zabývá náš jubilující kolega primář Bureš, nebo výživy – a to nikoli jen z pohledu nutrice, ale i s ohledem na kulturu a etické aspekty s nutricí související.

Věnovat pozornost geriatrickým syndromům

Velkou a dosud nedostatečně prakticky uchopenou oblastí je syndrom křehkosti, který jasně dokládá, že geriatrie jen s poznatky interní medicíny nevystačí. To nám ostatně dokládají prakticky veškeré učebnice interny, které ze svých tisíců stran jen velmi málo věnují specifikům vyššího věku. Proto považuji za nutné, abychom se klinickými geriatrickými syndromy, a to nikoli jen ve smyslu „pěti I“, zabývali nejen teoreticky, ale hlavně v praxi i ve výuce.

To, že geriatrie zůstala základním oborem, jsme za poněkud dramatických okolností doslova vybojovali již před několika lety. Teď bojovat nemusíme, ale potřebujeme velmi nutně „práci drobnou“ – každodenní, kvalitní a humanistickou péči o geriatrické pacienty na všech úrovních. Měli bychom v rámci konziliární služby dbát o to, aby se geriatrickým pacientům dařilo lépe i na jiných odděleních akutní péče. Je třeba se zabývat problematikou zbytečné imobilizace, zhoršením inkontinence a dalšími následky způsobenými zbytečně zavedenými katétry, iatrogenní dementizací – jak farmakologickou, tak vlivem nestimulujícího prostředí a péče, imobilizací a zhoršením křehkosti vlivem nedostatečné či pozdní mobilizace a nutrice, zbytečně vzniklými dekubity a dalšími důsledky sice akutní a odborné péče zaměřené na diagnózu, která však v mnohém vznik geriatrických syndromů spíše podporuje, než by jim bránila. Geriatricky vedená oddělení jsou schopna přinést mnohé příklady dobré praxe.

Geriatrie – klíčová součást následné péče

Geriatrie má své místo i v oblasti následné péče. Úmyslně zde hovořím o oblasti, protože následná péče je stejně tak širokou oblastí (a velmi širokým a obecným pojmem), jako je péče akutní (obdobné platí ostatně o péči dlouhodobé, o které se ještě zmíním). I zde by logicky mělo docházet ke specializaci a zaměření péče podle specifických potřeb jednotlivých skupin pacientů. Současná legislativa přijala posloupnost akutní, následná a dlouhodobá péče, jak jsme pro to léta argumentovali. Legislativa je však pouhým východiskem, jedná se o minimu nejen morálky, jak poukazují filozofové, ale také odbornosti. V zákoně je zakotveno pouze to, co je zákonem vymahatelné, mohou to být některé zásady dobré praxe, ale nikoli dobrá praxe celá, neboť medicína i péče o zdraví se velmi rychle mění a vyvíjejí. V této oblasti vidím velkou roli odborných společností, včetně té naší a jejích sekcí pro akutní i následnou a dlouhodobou péči.

Tak jako se péče akutní postupně diferencovala do jednotlivých podoborů a svými metodami definovaných činností a oddělení, tak by se měla (a v budoucnu se jistě bude) diferencovat i péče následná a v určité míře také péče dlouhodobá. Pokud hovoříme pouze o následné péči, nemusíme si rozumět, tak jako si vždy nemusí rozumět chirurgické a interní obory či psychiatrie, protože každý obor má své specifické metody. Již nyní se některá zařízení následné péče profilují: jde o rehabilitaci, specifickou péči o pacienty po polytraumatech, poranění a poškození mozku, léčbu bolesti a podobně, nicméně právě specializovaná a odborně geriatricky vedená oddělení mají v oblasti následné péče své významné místo, protože tito pacienti početně převažují a mnohdy mohou více profitovat ze specifického geriatrického režimu oddělení než z jiného specializovaného zaměření. Tato péče je také garancí podpory soběstačnosti a co nejrychlejšího navrácení do domácího prostředí s ohledem na možnost další podpory a služeb. To představuje v našem zdravotnictví unikátní přístup, který by měl být hýčkán a pěstován. Podle mého názoru bychom měli napřít úsilí v jednáních i praxi, abychom tato oddělení nadále prosazovali. Profitovat z nich budou nejen naši pacienti, ale celý systém zdravotní péče.

Dlouhodobá péče: integrovaná, zdravotně-sociální i domácí

Péče dlouhodobá by měla být – a přes jisté dlouhotrvající a naprosto neuvěřitelné peripetie jistě někdy v budoucnu bude – integrovaná a zdravotně sociální. V ústavním prostředí se bude zřejmě akcentovat problematika osob s demencí, s ohledem na specifickou problematiku těchto stavů a obtížnost zajistit péči v domácím prostředí, pokud není k dispozici funkční pečující rodina. Význam budou mít i další formy této péče, jak ústavní (pečující o lidi s chronickými neurodegenerativními onemocněními, s trvalými následky poškození mozku apod.), tak péče v přirozeném prostředí. I pro tuto péči je nutné zajistit adekvátní odbornost tak, jak to navrhuje například diskusní materiál EUGMS, který v tomto čísle publikujeme.

Iva Holmerová

Česká gerontologická a geriatrická společnost