Chronické podfinancování má zhoubný vliv na kvalitu naší diagnostiky

MUDr. Pavel Fabian, Ph.D. vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Druhou atestaci složil v roce 2001. Ph.D. na téma „Bioptická diagnostika mnohočetného myelomu“ získal v roce 2005. Od roku 1995 pracoval jako sekundární lékař a poté jako odborný asistent v II. Patologicko-anatomickém ústavu LF MU a FN Brno. V roce 2003 přesídlil na Oddělení onkologické a experimentální patologie brněnského Masarykova onkologického ústavu, které od roku 2010 v pozici primáře vede. Poslední volby ho vynesly do výboru naší odborné společnosti, jehož je místopředsedou.

Jaká byla tvoje cesta k patologii?

Prozaická... jinou práci jsem jednoduše nesehnal. Původně jsem chtěl dělat chirurgii, přitom bych se tam uplatnil jen obtížně, rychlé rozhodování mi není vlastní. Ateista by řekl, že to byla náhoda. Patologie mi ale přirostla k srdci.

Máš zkušenost s prací ve velkém fakultním ústavu. Nyní jsi už čtyři roky primářem Oddělení onkologické patologie Masarykova onkologického ústavu v Brně, což je poměrně specifické pracoviště...

Je to úzce nádorově zaměřené pracoviště, byť zde některé topiky chybí. Mimořádný podíl obtížných biopsií vedl k zavedení dosti výjimečné praxe obligátního druhého čtení. Vždy jeden z nás je na týden „supervizor“ a diagnostikuje velkou část materiálu kompletně znovu, slepě proti výsledku primárního odečítajícího. Je to obrovská práce „navíc“, ale doporučuji to každému vyzkoušet. Zachytí se drobnosti, čas od času si zkorigujeme i diagnózu, ale hlavně si v diskuzích nad spornými případy musíme ujasnit a vyargumentovat příslušná diagnostická kritéria a harmonizovat své pohledy na ně. Dále nám chybí nekroptická diagnostika (je to pro oddělení i pro celý MOÚ určitě nedostatek) i gynekologická cytologie. Nemáme akreditaci k postgraduálnímu vzdělávání, protože si myslíme, že bychom nemohli absolventovi poskytnout kvalitní vzdělání v celé šíři oboru. Dalším specifikem je výrazné zastoupení vyžádaných druhých čtení. Je to dáno geografickým spádem našeho zařízení a tím relativní koncentrací netypických případů. Třetí zvláštností je úzké napojení na základní, preklinický i klinický výzkum. Mohu-li srovnávat, je toto propojení s vědou mnohonásobně větší, nežli si pamatuji z fakultního prostředí. Čtvrtou odlišností je mnohem bezprostřednější zapojení patologa do diagnostiky a léčby našich pacientů. MOÚ je relativně malá nemocnice a není těžké se osobně znát prakticky se všemi kolegy, a proto je komunikace bezproblémová a tak říkajíc „cílená“.

Jak vidíš budoucnost vašeho pracoviště?

Má obrovský potenciál, zejména koncentrace mammární problematiky v celé její komplexnosti je unikátní a srovnatelná s největšími pracovišti na světě. Iniciovali jsme vznik nemocniční databáze karcinomů prsu, věřím, že její síla se za pár let projeví v publikační aktivitě ústavu. Hlavní úkol pro nejbližší roky vidím v maximálním rozvoji molekulární diagnostiky nádorů. Na druhou stranu bych se rád pokusil navrátit do ústavu v nějaké podobě autoptický servis, který je jednoznačně součástí nejen našeho oboru, ale plní důležitou zpětnovazebnou a kontrolní úlohu v každé nemocnici.

Jsi místopředsedou výboru naší odborné společnosti. S čím jsi do funkce kandidoval a jak situaci ve výboru a v odborné společnosti vidíš?

Volby do výboru společnosti nejsou předcházeny volební kampaní, já jsem nejen žádné vize neprezentoval, ale ani o zvolení neusiloval. Takže jsem byl volbou dost zaskočený. Snažím se zastupovat naše zájmy podle svého nejlepšího přesvědčení, příští volby ukážou, jak to vnímá odborná veřejnost. Práce výboru (která je téměř kontinuální, mezi zasedáními se řeší množství agendy e-mailovou komunikací) je nesmírně konstruktivní a pohodová. Myslím, že na výsledcích to musí být vidět.

Hodnotit situaci v oboru si netroufám. Snad to ani nejde, každé oddělení má své odlišnosti. Společným jmenovatelem, s kterým se setkávám zejména na malých odděleních, je chronické podfinancování a personální nouze. Obtížná výchova mladých kolegů je následována brzkým odchodem za lepšími podmínkami. Většinu malých pracovišť táhne jeden entuziasta, typicky v tandemu s penzionovaným ex-primářem. Pravidelná účast na sjezdech a seminářích je pro něj iluzorní, když nemá za sebe zástup, nehledě na finanční možnosti, které jsou někdy zoufalé. Některá tato pracoviště mají problém zajistit si základní literaturu a musí šetřit i na xylenu. Obojí má zhoubný vliv na kvalitu diagnostiky. Taková situace je podle mého dlouhodobě neudržitelná a můj osobní názor je, že tato pracoviště časem postupně zaniknou. Peroperační biopsie jsou zde s centralizací onkologické operativy potřeba stále méně, pitvy se dají, i když ne optimálně, řešit převozem zemřelých. Kromě toho - buďme k sobě upřímní – není v silách jednoho člověka sledovat vývoj v celé šíři oboru. K tomu přistupuje izolace a nemožnost přinést sklíčko kolegovi v sousedním pracovně a požádat ho o názor. Sečteno a podtrženo – monoprimariáty se bohužel stávají něčím jako lepšími skríningovými pracovišti, která složitější případy posílají ke konzultaci, protože mají omezené metodické možnosti i limitovanou zkušenost se vzácnějšími nálezy, přitom sami patologové na nich jsou nesmírně schopní a vzdělaní lidé, kteří by v jiných podmínkách byli brilantními odborníky. Je to svým způsobem plýtvání lidskými zdroji. Já sám ale nevidím jiné řešení, než nechat čas, aby rozhodl sám. Jestli vnímám nějaký obecný problém v oboru, tak je to chybění zpětné vazby. Každý z nás pracuje, jak nejlépe dokáže, ale máme jen minimální signály o tom, jestli je to opravdu správně. Chybí nám pohled „jinýma očima“.

V práci výboru se angažuješ zejména v agendě spojené s akreditací a hodnocením kvality v našem oboru. Jaký je stav věcí v této problematice a co se připravuje?

Průkaz kvality vnímám - stejně jako asi každý - jako nutné zlo. Vidím v něm ale i zrnko něčeho rozumného. Například – nebýt požadavků normy, nevznikl by cyklus externího hodnocení kvality (EHK) pro Her-2 imunohistochemii a mnohá pracoviště by ani netušila, že na tomto poli mají nějaký problém. Před spuštěním je regulérní EHK na steroidní receptory, právě probíhá první pilotní kolo na všeobecnou imunohistochemii a v přípravách je EHK na histologickou diagnostiku. Očekávám, že se uskuteční na podzim, určitě to bude formou virtuálních preparátů. Chci zdůraznit, že EHK neslouží (a ani k tomu nikdo - včetně akreditačních autorit - nemá nástroje) k jakýmkoliv restrikcím. Jde o to, umožnit každému pravdivý pohled do zrcadla. Musím jednoznačně odmítnout názor, že kdo má druhou atestaci, je jednou pro vždy dobrým patologem. Náš obor se bouřlivě vyvíjí, a kdo by dnes chtěl – trochu přeháním - vystačit s trojdílnou Bednářovou učebnicí, ten škodí pacientům a koleduje si o potenciální průšvih s právními důsledky.

Jedním dechem musím dodat, že s tím organicky souvisí i nabídka vzdělávacích akcí. Výbor se tomuto tématu rovněž věnuje, nicméně situace je nyní tak administrativně nepřehledná, že s tím aktuálně nejsme schopni hnout.

A co děláš, když neděláš?

Snažím se občerstvovat ducha i tělo, takže hodně čtu, zhruba jednu knihu týdně, vybírám si filmy, trochu běhám, jezdím na běžkách a na kole, sem tam si zajedu na orientační běh nebo na střelnici. Většinu času ale věnuji nekonečné rekonstrukci domečku na úpatí Vysočiny, kde bydlím. Zednická lžíce je mou věrnou družkou. A kdo by se divil, kde beru čas na čtení, tomu mohu doporučit: vyhoďte z domu televizi... poznáte, jak neužitečná je to věc.

-jz-