Diagnostika neurodegenerací je detektivní práce

Doc. MUDr. Radoslav MATĚJ, Ph.D. vystudoval 2. lékařskou fakultu UK v Praze.

Po krátkém působení na Hlavově ústavu přesídlil do Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči na Oddělení patologie a molekulární medicíny, které od roku 2013 ve funkci primáře vede. Dva měsíce před tím byl jmenován docentem našeho oboru. Součástí krčského pracoviště je od roku 2001 též Národní referenční laboratoř prionových chorob zaměřená na diagnostiku a diferenciální diagnostiku transmisibilních spongiformních encefalopatií včetně Creutzfeldtovy-Jakobovy nemoci. Doc. Matěje však neznáme jen jako odborníka na diagnostiku neurodegenerativních onemocnění, ale i na pulmopatologii. Svým oblastem specializace se učil kromě domácího prostředí i během svých zahraničních studijních pobytů - nejdříve na vídeňském Klinisches Institut für Neurologie a později na Mayo Clinic v americké Arizoně. Už název krčského oddělení patologie naznačuje, že molekulární patologii se může dařit i mimo stěny velkých ústavů.

Jak se žije patologům v pražské Krči?

I v Krči se žije patologům podobně jako jinde. O práci není nouze, spíše naopak, zato o lidi ano. Někdy mám pocit, že jako specifický druh homo sapiens pathologus pomalu vymíráme.

V našem časopise se nyní více věnujeme molekulární diagnostice. Molekulární patologii má vaše oddělení už i v názvu... jak funguje finančně náročná laboratoř molekulární patologie v rámci menšího pracoviště?

Nejstručnější odpověď je nic moc :-) Ale abych nebyl jen negativista, peníze na provoz se dají při troše energie vložené do psaní grantů, otravováním managementu nemocnice a žádostmi u různých nadačních fondů sehnat. Jedinou možnou cestou směřování pracoviště naší velikosti je specializace. Takže kromě rutinních vyšetření se snažíme udržet si úroveň na poli neurodegenerací a zavádět nové metodiky v souladu s posledními poznatky. Je to ale pořád náročnější, protože těch novinek je neuvěřitelně, někdy mám pocit, že se množí přehrádečným dělením...

V rámci vašeho pracoviště působí i Národní referenční laboratoř pro prionová onemocnění…

Nedávno jsme oslavili 10 let působení a za tu dobu se nám podařilo vytvořit laboratoř, která splňuje parametry obdobných laboratoří v Evropě. Je to dílem kolektivního úsilí, někdy až skoro bezbřehého nadšení všech pracovníků, které překonavá veškeré nepřízně osudu i okolí, to včetně požáru před pár lety. V NRL ale nevyšetřujeme jen prionová onemocnění, ta už jsou vlastnš svým způsobem nudná jako každá rutina. Pokrýváme celé diferenciálně diagnostické spektrum syndromu demence. Nejzajímavější je rozluštit, co za jinou nemoc než prionopatie postihlo mozek člověka, korelovat morfologické změny s klinickými daty, najít případné genetické pozadí, protože bohužel většina dědičných neurodegenerací je autozomálně dominantně přenosných. Vyšetřujeme mozky z celé republiky, a i když je to občas detektivní a mravenčí práce, baví nás to. V poslední době se snažíme o zavedení „brain banky“, což je úkol náročný, zejména finančně. Zatím ještě není výsledek úplně hmatatelný, ale já pořád věřím, že se to podaří. Ať už v Krči, nebo někde jinde.

Kromě tvé prvotní specializace na patologii neurodegenerativních onemocnění tě nyní známe i jako odborníka na pulmopatologii. Jak tento odklon od neuropatologie vznikl?

Nutností, jak už to tak v životě bývá. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že v Krči se zavede plicní operativa. Bez větších upozornění a příprav se postupně vybudovalo jedno z největších a nejkomplexnějších plicních center v české republice. Začátky nebyly valné, coby samoukové jsme se s diagnostikou dost potrápili. Navíc si hned na začátku vybavuji případ, kdy šest erudovaných patologů došlo k šesti různým diagnózám. A nebyly to žádné jemné diagnostické nuance, šlo o diagnózy od „zcela benigní“ až po „sarkomatoidní karcinom“. Měl jsem ale štěstí na setkání s úžasným patologem a člověkem, Tomem Colbym, který nám umožnil konzultovat složité případy v Mayo Clinic. Nakonec i díky němu jsem já a moje velmi schopná spolupracovnice Blanka Rosová mohli pobýt v Arizoně na asi nejlepším pulmopatologickém pracovišti na světě. Příští červen v rámci mezinárodního workshopu intersticiálních plicních procesů budu mít tu čest právě s Tomem Colbym v Praze připravovat pulmopatologickou část. Moc se na to těším, byť s trochou mrazení v zádech, abych to Tomovi nepokazil...

Jak vidíš nejbližší budoucnost pulmopatologie?

Velmi týmově. Tak jako v jiných oblastech je zcela zásadní multioborová spolupráce. Plicní patolog bez informací od klinika, bez laboratorních vyšetření a bez zobrazovacích metod by se asi ani neměl začít pouštět do odečítání. Byly tendence agresivních kliniků morfologický aspekt diagnostiky eliminovat, skoro se mi zdálo až eradikovat, ale ukázalo se, že barevný histopatologický obraz žádné stupně a odstíny šedi nenahradí. Tak nám klinici alespoň stále ztěžují práci menšími a menšími odběry, ze kterých chtějí více a více informací. Ale to už je trend ve všech oblastech našeho oboru...

A co děláš, když neděláš?

Jak člověk stárne, času na nedělání valem ubývá. Přeci jen se ale nějaké chvíle občas najdou. Ty se pak snažím trávit s mně milými lidmi na výletech do lesa, při pěkném filmu či obklopen dobrým jídlem a pitím, protože klasické volnočasové triády „sex, drogy, rock´n´roll“ či „ženy, víno, zpěv“ už jsou holt vyhrazeny mladším věkovým kategoriím. Samozřejmě je ale potřeba umět odpočívat i aktivně, snažím se se střídavými úspěchy potrápit své stárnoucí a těžknoucí tělo pravidelným squashem, což je ideální sport na sebezničení během co nejkratší doby :-)

- J. Zámečník -