Reprodukční stárnutí v Česku v kontextu Evropy

Souhrn

Posun plodnosti do vyššího věku patří k nejvýraznějším rysům reprodukčního chování posledních desetiletí v Česku. Cílem práce je podat přehled o procesu odkladu plodnosti v rámci evropských zemí a zhodnotit z tohoto hlediska postavení Česka. Posun rození dětí do vyššího věku je univerzálním trendem v rámci vyspělých zemí, mezi evropskými zeměmi však v současnosti nalézáme výrazné rozdíly co do počátku a rychlosti odkladu, ale také z hlediska průměrného věku matek při narození prvního dítěte.

Dále diskutujeme hlavní faktory odkladu plodnosti. Zatímco na počátku 90. let 20. stoleté patřily české prvorodičky k jedněm z nejmladších v rámci vyspělých zemí, v průběhu 90. let se zařadily k těm s nejrychlejším nárůstem průměrného věku. V současnosti patří Česko v rámci Evropy k zemím se spíše nižším průměrným věkem prvorodiček (28,2 roku v roce 2016, tj. o 0,8 roku méně než průměr zemí EU).

Ukazuje se také, že v současné době neexistuje přímá souvislost mezi průměrným věkem matek při zakládání rodiny a celkovou úrovní plodnosti. Řada zemí, ve kterých je průměrný věk při narození prvního dítěte nadprůměrný vzhledem k EU28, nevykazuje nižší úroveň plodnosti. Naopak existují země, kde jsou prvorodičky stále relativně mladé, ovšem úroveň plodnosti je zde nízká.

Klíčová slova:

odklad plodnosti – věk prvorodiček – Česko – Evropa

ÚVOD

Jedním z nejvýraznějších reprodukčních trendů, který od 90. let 20. století v Česku pozorujeme, je růst průměrného věku matek při porodu prvního dítěte a také při porodech vyššího pořadí. Zatímco na počátku 90. let bylo možné české prvorodičky řadit k jedněm z nejmladších v rámci vyspělých zemí, v průběhu 90. let české ženy patřily k těm, které odkládaly nejrychleji založení rodiny do pozdějšího věku. V této souvislosti lze hovořit o tzv. reprodukčním stárnutí, kdy stále více žen rodí své první dítě až po dosažení věku 30 let, či dokonce 35 let (1). Posun k modelu pozdní plodnosti však nebyl v té době v rámci vyspělých zemí ničím ojedinělým.

Od 70. let 20. století se růst průměrného věku žen při narození prvního dítěte stal dominantním znakem vývoje plodnosti ve vyspělých zemích. Trend formování rodiny ve stále vyšším věku započal v západní a severní Evropě, ale také v USA a Japonsku (2) počátkem 70. let minulého století a do konce 90. let se rozšířil do všech průmyslově vyspělých zemí. Tento trend byl a je ovlivňován především kombinací zvyšující se celoživotní ekonomické aktivity žen, rostoucí úrovní jejich vzdělání, především terciárního (3), měnících se forem a podob partnerství a sexuálního chování spolu s rychlým šířením metod spolehlivé antikoncepce, ale také uvolňováním legislativy ve vztahu k přístupu k umělému přerušení těhotenství (2, 4, 5).

Posun rození dětí z nižšího věku žen do vyššího bývá označován jako odklad plodnosti, Kohler et al. (6) zavedli termín postponement transition. Ač někteří autoři (např. 7) argumentují, že odklad plodnosti je charakteristickým rysem hlubokých přeměn demografického chování, které vzešlo ve známost pod označením „druhý demografický přechod“, Kohler et al. (6) považují odklad plodnosti za tak významný rys reprodukčního chování, že sám o sobě představuje samostatný proces. Odkladu plodnosti je koneckonců věnována výrazná pozornost nejen na poli demografie a sociologie, především vzhledem k obavám spojeným s výrazným a přetrvávajícím poklesem plodnosti ve vyspělých zemích (6, 8–11), ale také s ohledem na související zdravotní rizika, pokles plodivosti s rostoucím věkem a její možné důsledky pro těhotenství a porod (12–14) či rozvoj metod asistované reprodukce (15, 16).

Tento článek přináší přehled o procesu odkladu plodnosti v rámci evropských zemí s cílem zhodnotit postavení Česka. Posun rození dětí do vyššího věku je jakýmsi univerzálním trendem v rámci vyspělých zemí a zasáhl celý starý kontinent. Mezi evropskými zeměmi lze však nalézt výrazné rozdíly co do počátku a rychlosti odkladu, ale také vzhledem k současné úrovni načasování rodičovství, tedy z hlediska průměrného věku matek při narození prvního dítěte. Představeny budou rovněž hlavní faktory odkladu plodnosti do vyššího věku a jeho souvislosti vzhledem k úrovni plodnosti a podobě rodin v současné evropské společnosti.

ROZDÍLY V ČASOVÁNÍ NAROZENÍ PRVNÍHO DÍTĚTE V EVROPSKÝCH ZEMÍCH

V načasování narození prvního dítěte existuje v Evropě poměrně velká variabilita (17). V současné době nalezneme nejstarší prvorodičky v jižní Evropě. Průměrný věk matek při narození prvního dítěte přesahuje v řadě zemí jižní Evropy věk 30 let (obr. 1), v Itálii dosáhl v roce 2016 již 31 let. V rámci Evropy pozorujeme nadprůměrný věk při zakládání rodiny také u žen ze států severní a západní Evropy, kde průměrný věk při narození prvního dítěte většinou přesahuje 29 let. Naopak ženy ve východní a jihovýchodní Evropě se stávají matkami v mladším věku, typicky ve věku mezi 25–27,5 roku (obr. 1).

Česko zatím patří k zemím, v nichž je průměrný věk prvorodiček v rámci Evropy spíše nižší – v roce 2016 dosahoval 28,2 roku, tedy o 0,8 roku méně, než je průměr zemí EU, a o téměř 3 roky méně než v Itálii, tedy zemi, která má v současnosti nejstarší prvorodičky. Srovnatelné co do načasování zakládání rodiny jsou například Francie, Chorvatsko, Srbsko či Maďarsko, kde se průměrný věk žen při narození prvního dítěte pohybuje také okolo 28 let.

PROCES ODKLADU PLODNOSTI – V EVROPĚ PŘÍTOMNÝ OD 70.LET 20. STOLETÍ

Přestože se v současnosti země Evropy výrazně liší z hlediska průměrného věku matek při narození prvního dítěte, jejich společným rysem z hlediska reprodukčního chování je směřování k zakládání rodiny ve vyšším věku žen. Proces odkladu plodnosti začal na začátku 70. let 20. století nejprve v západní a severní Evropě. Jak je patrné z obr. 2, pozoruhodné na tomto procesu je jeho dlouhé trvání a stabilita, protože v řadě severo- a západoevropských zemí plynule postupuje bez výrazných dynamických změn již více než čtyři desetiletí. Na počátku 70. let ženy v rozvinutých západních zemích zakládaly rodinu v průměru ve věku 23–25 let. V současné době se průměrný věk při narození prvního dítěte pohybuje okolo 29 let, přičemž například v Irsku již v roce 2016 překročil hranici 30 let (obr. 2), což představuje nárůst v průměru o 4–6 let v průběhu 40 let.

V zemích jižní Evropy začal odklad plodnosti o dekádu později, o to výraznější se však nárůst věku prvorodiček jeví, neboť v současné době dosahuje nejvyšších hodnot právě v jižní Evropě. Odklad rodičovství zde byl velmi výrazně ovlivňován obtížemi, jimž mladí lidé čelili v období vstupu do dospělosti, především jejich vysokou mírou nezaměstnanosti. Kohler et al. (6) uvádějí, že v roce 1999 měly tři země s nejnižší úrovní plodnosti v rámci regionu jižní Evropy (Itálie, Řecko, Španělsko) zároveň nejvyšší míru nezaměstnanosti mladých lidí v rámci zemí Evropské unie. Nezaměstnanost přitom setrvávala na vysokých hodnotách již od konce 80. let a dosahovala u žen výrazně vyšších hodnot než u mužů (6). Tato dlouhodobě nepříznivá situace na pracovním trhu přiměla mladé lidi k setrvání v domovech rodičů až do poměrně pozdního věku a odrazila se také v prodlužování období studia, protože dosažení vyššího vzdělání bylo pro mladé lidi hlavní strategií ke zvýšení šancí na stabilní zaměstnání s dostatečným pracovním příjmem (např. 19).

V zemích střední Evropy patřících k zemím bývalého Východního bloku se nízký průměrný věk prvorodiček udržoval až do konce 80. let. Zatímco v sousedním Rakousku se v roce 1989 ženy stávaly poprvé matkami v průměru v téměř 25 letech, v Česku a na Slovensku to bylo průměrně ve věku 22,5 roku. Po roce 1990 se pak v těchto zemích, zejména v Česku a ve Slovinsku, rozšířil odklad plodnosti s vysokou intenzitou (obr. 2, 21), což se v důsledku projevilo nebývale rychlým a výrazným poklesem transverzálních ukazatelů úrovně plodnosti a úhrnná plodnost ve všech sledovaných zemích na řadu let klesla nad či pod hranici tzv. nejnižší nízké plodnosti, tj. pod 1,3 dítěte na ženu (9, 22). Nárůst průměrného věku matek při prvním porodu v nich začal v první polovině 90. let a například v Česku vzrostl za čtvrt století téměř o 6 let (z 22,4 roku v roce 1991 na 28,2 roku v roce 2016). Je tedy patrné, že nárůst průměrného věku matek byl výrazně rychlejší než v zemích západní a severní Evropy, kde se podobná změna odehrála v průběhu více než 40 let.

V zemích východní Evropy se naopak průměrný věk matek při zakládání rodiny udržoval na nízké úrovni ještě v první polovině 90. let, v některých zemích dokonce v tomto období dále klesal. Jeho vzestup začal až po roce 1995 a zatím zůstává v řadě zemí tohoto regionu výrazně nižší (např. na Ukrajině). Do roku 2016 nedosáhl ani srovnatelné úrovně se středoevropskými státy patřícími k bývalému „východnímu bloku“.

Jak je patrné z obr. 2, odklad plodnosti prvního pořadí a růst průměrného věku prvorodiček v řadě evropských zemí stále pokračuje v nezmenšené míře již čtyři desetiletí a stal se jednou z nejvýraznějších charakteristik vývoje reprodukčního chování ve vyspělých zemích. Pouze v zemích, kde byl v posledních dvou desetiletí nejintenzivnější (v Česku a Slovinsku), se zpomaluje. Naopak intenzivněji probíhá tam, kde začal nejpozději, například v pobaltských zemích.

VZTAH NAČASOVÁNÍ ZAKLÁDÁNÍ RODINY A ÚROVNĚ PLODNOSTI

S nástupem odkladu plodnosti do vyššího věku žen došlo k poklesu úrovně plodnosti, který byl ale pouze dočasný. V některých státech byl pokles plodnosti mladých žen postupně rychle vykompenzován růstem plodnosti starších žen, zatímco v některých státech byla kompenzace nízká nebo ještě nezačala, proto se v současnosti státy odlišují, jak z hlediska časování zakládání rodiny, tak úrovně plodnosti. Obr. 3 zobrazuje průměrný věk žen při narození prvního dítěte oproti úrovni úhrnné plodnosti pozorované v roce 2016 pro 36 evropských zemí (a průměr za země EU28). Z obrázku je patrné, že mezi sledovanými proměnnými není zřejmá souvislost. Země, ve kterých je průměrný věk při narození prvního dítěte vysoký nebo nadprůměrný vzhledem k průměru EU28, nemusejí nutně vykazovat nižší úroveň plodnosti. Jedná se především o severské země, které si primárně díky komplexní rodinné politice, relativně dobrým podmínkám pro kombinaci pracovních a rodinných povinností a vysoké úrovni genderové rovnosti (23) udržovaly jednu z nejvyšších úrovní plodnosti v Evropě, a to při vysokém průměrném věku prvorodiček.

Naopak řada zemí, kde jsou matky při narození dětí mladé v porovnání s ostatními částmi Evropy, vykazuje z transverzálního pohledu velmi nízkou úroveň plodnosti. Primárně se to týká zemí východní a jihovýchodní Evropy, kde může za nízkou úroveň plodnosti kromě ekonomických problémů stát také to, že zde proces odkladu plodnosti začal nejpozději, a ukazatele úrovně plodnosti jsou tak v současnosti tlačeny dolů vlivem intenzivnějšího posunu reprodukce do vyššího věku žen. Nízkou úroveň plodnosti při relativně nižším průměrném věku matek však vykazuje například také Slovensko, kde se dle analýz ve vyšším věku žen příliš nedaří realizovat odložené porody druhého a vyššího pořadí (24).

Česko se v roce 2016 řadilo z hlediska úrovně plodnosti k průměru zemí Evropské unie, a to při nižším průměrném věku prvorodiček.

VĚKOVÉ VZORCE POZDNÍ PLODNOSTI

Rozložení plodnosti podle věku matky (obr. 4) ukazuje, že v současné době se rození prvních dětí výrazně koncentruje okolo věku 29 let, a to jak v Česku, které je v rámci evropských zemí z hlediska průměrného věku prvorodiček zatím mírně podprůměrné, tak v Nizozemsku, které naopak patří k zemím s nadprůměrně starými prvorodičkami. Rozdíl v průměrném věku mezi těmito dvěma zeměmi je tak způsoben primárně vyšší plodností českých žen v mladším věku a vyšší plodností nizozemských žen po 30. roce věku. Naopak v Bělorusku, aktuálně jedné ze zemí s nejmladšími prvorodičkami v Evropě, je plodnost prvního pořadí nejvyšší stále ve věku 23–25 let.

Plodnost prvního pořadí se tak v Česku stále většinově realizuje do věku 30 let, narůstají však podíly vyšších věkových skupin na celkové plodnosti prvního pořadí (tab. 1) – matky ve věku 30–34 let se na ní podílejí 28 % a matky ve věku 35 a více let již téměř desetinou. V Nizozemsku jsou tyto podíly vyšší a na matky do 30 let tak připadá pouze zhruba poloviční podíl na úhrnné plodnosti prvního pořadí. Naopak mladý věkový profil prvorodiček v Bělorusku v souhrnu znamená, že plodnost prvního pořadí zde ženy z 84 % realizují před 30. narozeninami.

Z hlediska celkové plodnosti však podíl matek ve věku do 30 let poklesl v Česku již pod polovinu, a to v důsledku nárůstu podílu dětí druhého pořadí, případně též vyšších pořadí narozených po 30. roce věku. V současné době se ženy ve věku 30–34 let na celkové plodnosti podílejí již ze třetiny a ženy ve věku ≥ 35 let z 18 %. Lze očekávat, že podobně jako v Nizozemsku se podíl žen ve věku 30–34 let na celkové plodnosti může zvýšit a dosáhnout až 40 %, v případě žen ještě starších pak překročit 20% podíl.

V roce 1990 se přitom v Česku plodnost prvního pořadí realizovala téměř výhradně před dosažením 30. roku věku ženy. Matky do 30 let se na úhrnné plodnosti prvního pořadí podílely z 96 %, na vyšší věkové skupiny pak připadala pouze 3 % prvních porodů pro ženy ve věku 30–34 let a < 1 % pro ženy ve věku ≥ 35 let. Z hlediska podílů věkových skupin na celkové plodnosti byla situace velmi podobná, celková plodnost byla z 86 % realizována do 30 let věku, naopak na matky ve věku ≥ 35 let připadala pouze 3 % z celkové plodnosti. Obdobná situace panovala v řadě zemí střední a východní Evropy; na příkladu Běloruska vidíme velmi podobné podíly jednotlivých věkových skupin na celkové plodnosti. Naopak v Nizozemsku v té době již dvě desetiletí probíhal proces odkladu plodnosti. V roce 1990 se proto ženy starší 30 let podílely na celkové plodnosti z více než 40 % a na plodnosti prvního pořadí téměř 30 %.

DISKUSE

Jak ukazuje tato práce i řada dalších analýz (např. 6, 22), posun plodnosti do vyššího věku žen představuje jednu z nejvýraznějších změn posledních desetiletí v reprodukčním chování obyvatelstva ekonomicky vyspělých zemí. Ženy v těchto zemích stále častěji snižují plodnost v období mezi 20. a 30. rokem svého života a následně pak kompenzují část nebo většinu své reprodukce později (21).

Odklad rodičovství ovlivňuje také další reprodukční plány a logicky se rychle zvyšuje věk žen při narození dětí druhého a vyššího pořadí. Pokračování růstu věku prvorodiček však přináší rostoucí riziko nenaplnění reprodukčních plánů týkajících se dětí vyššího pořadí. Sobotka et al. (21) v generačním pohledu ukazují, že v řadě zemí, ve kterých probíhá odklad plodnosti již třetí nebo čtvrté desetiletí, jsou porody prvních dětí odložené do vyššího věku později většinou opravdu zrealizovány. V případě porodů vyššího pořadí však dochází k tomu, že nezanedbatelná část z odložených druhých, především však třetích dětí se ve vyšším věku žen již nenarodí. K obdobnému závěru došel Šprocha (24) při analýze odkladu reprodukce u českých a slovenských žen. Sledujeme-li odklad a jeho následnou kompenzaci u žen narozených v 1. polovině 70. let 20. století, tedy těch, které byly u nás nejvýraznějším motorem procesu odkladu rodičovství do vyššího věku, je patrné, že odklad prvních porodů byl ve vyšším věku z více než 80 % vykompenzován. V případě dětí druhého pořadí byl však jejich odklad následně vykompenzován již jen ze 70 % v Česku, a na Slovensku dokonce pouze ze 40 % (24). To bude mít samozřejmě dopad na prohloubení poklesu generační plodnosti žen v obou zemích.

Nejzřetelnější dopadem odkládání rodičovství je vedle propadu počtu narozených dětí růst bezdětnosti, a to jak bezdětnosti dočasné ve věku do 30 nebo do 35 let, tak bezdětnosti trvalé, která byla v případě českých žen po řadu generací na velmi nízké úrovni, neboť pro generace narozené od počátku 40. letech až do 1. poloviny 60. let 20. století (tedy generace realizující svoji reprodukci v období socialismu) dosahovala konečná bezdětnost úrovně 5–6 % (25). Podle prognózy vývoje bezdětnosti by do generace žen narozených v roce 1985 mohla úroveň konečné bezdětnosti narůst v závislosti na scénáři předpokládaného vývoje plodnosti až na 15–20 % (26), čímž by se však Česko řadilo v rámci evropských zemí ke skupině zemí se stále pouze průměrnou úrovní konečné bezdětnosti.

Ačkoli roste podíl žen, které si celoživotní bezdětnost volí vědomě a obecně také stoupá tolerance české společnosti k dobrovolné bezdětnosti (27), je pravděpodobné, že odklad rodičovství je spojen také s nárůstem nedobrovolné bezdětnosti. Zahraniční studie ukazují, že ženy často podceňují vztah mezi rostoucím věkem a zvyšujícím se rizikem nedobrovolné bezdětnosti nebo neschopnosti naplnit své reprodukční plány (28).

Hlavním faktorem ovlivňujícím posun reprodukce do vyššího věku je výrazné rozšíření vysokoškolského vzdělání, a to hlavně u žen. Zatímco v minulosti získávali vyšší vzdělání častěji muži, v generacích, které v Evropě dospívají od přelomu tisíciletí, jsou ženy poprvé v historii vzdělanější než muži (29). Tento výrazný posun je dobře viditelný také na případě Česka. Zatímco na přelomu 60. a 70. let 20. století tvořily ženy 38 % z celkového počtu vysokoškolských studentů, v akademickém roce 1989/1990 to bylo již téměř 45 % (30) a v současnosti je to 57 % žen zapsaných k prezenčnímu studiu (mezi absolventy dokonce téměř 60 %) (31). Rapidně přitom vzrostl podíl vysokoškolských studentů v dané věkové skupině: v Česku na přelomu 60. a 70. let 20. století tvořili vysokoškolští studenti pouze necelých 6 % z věkové kategorie 18–23 let, na přelomu 80. a 90. let již 11 % z příslušné věkové skupiny. Po přijetí zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, umožňujícího vznik neuniverzitních a soukromých vysokých škol, se jejich podíl rychle zvyšoval – v roce 2000 studoval na vysokých školách každý pátý ve věku 19–24 let, v roce 2008 již 40 % osob z dané věkové skupiny (30).

Podle některých studií přispívá výrazné rozšíření vysokoškolského vzdělání v populaci k pozorovanému nárůstu věku při narození prvního dítěte zhruba z poloviny (32), a to primárně z důvodu obtížné slučitelnosti péče o dítě se studiem a rostoucího věku při ukončení studia (3, 33). Ekonomové však upozorňují na to, že k odkladu zakládání rodiny přispívá v mnoha zemích také relativní zhoršení ekonomického postavení mladých lidí a jejich vysoká nezaměstnanost a rostoucí nestabilita jejich zaměstnání, a to zejména v zemích jižní Evropy (34).

Diskutována je však také řada dalších faktorů, které v rozvinutých zemích přispívají k odkladu rodičovství. Jedná se například o omezenou dostupnost bydlení pro mladé lidi (35), ale rovněž o výrazné proměny podob partnerství a obtíže mnoha žen s nalezením vhodného partnera (5). Hojně je diskutován také rostoucí důraz na genderovou rovnost (36), rostoucí ekonomická samostatnost žen (37) i možnosti a podmínky harmonizace rodinného a pracovního života (23). Domácí analýzy pak poukazují na zdravotní komplikace (zdravotní stav ženy a/nebo jejího partnera, problémy s otěhotněním, které trvalo déle, než ženy předpokládaly) jako na jeden z důležitých faktorů neplánovaného odkladu prvního těhotenství (38).

ZÁVĚR

Odklad plodnosti do vyššího věku žen je dominantní charakteristikou reprodukčního chování vyspělých populací a v Česku probíhá již téměř tři desetiletí. V 90. letech 20. století a prvním desetiletí 21. století byl v ČR zaznamenán jeden z nejintenzivnějších nárůstů průměrného věku prvorodiček. V posledních letech došlo k jeho zpomalení, proto v současnosti Česko nepatří k zemím s nejstaršími prvorodičkami. V roce 2016 dosahoval průměrný věk prvorodiček v Česku 28,2 roku, tedy o 0,8 roku méně, než je průměr zemí EU a o téměř 3 roky méně než v Itálii, kde byl nejvyšší. Lze očekávat, že průměrný věk prvorodiček v ČR dále mírně poroste k hodnotě 30 let.

Poděkování

Příspěvek vznikl za podpory GAČR č. 18-08013S „Posun rodičovství do vyššího věku: individuální perspektivy versus společenské náklady“.

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Mgr. Anna Šťastná, Ph.D.

Katedra demografie a geodemografie PřF UK

Albertov 6, 128 49 Praha 2

Tel.: 221 951 451

e-mail: anna.stastna@natur.cuni.cz