Dvousté jubileum narození Maxe von Pettenkofera (1818–1901), zakladatele medicínského oboru hygiena

ROZBŘESKU OBORU HYGIENY

Kde jsou kořeny oboru hygiena a kdo jsou ti, kteří stáli u zrodu a formovali svým přístupem a svojí vědeckou prací jeho směřování? Jaká byla zdravotní situace početných populací v 19. století, do kterého klademe počátky bouřlivého rozvoje industrializace a růstu populace měst a velkoměstských aglomerací? Odstrašující příklady industrializace v Anglii, tehdejší „dílně světa“, byly varovné: masivní znečištění vodních toků tehdy dosáhlo katastrofálních rozměrů, řeky se zásluhou volného nekontrolovaného vypouštění komunálního i průmyslového odpadu měnily ve hnijící stoky, velkoměsta byla ohrožována opakovanými epidemiemi břišního tyfu, cholerou a dalšími infekcemi, zejména pak tuberkulózou.

Těmito naléhavými zdravotnickými problémy se začaly zabývat osobnosti s vědeckou erudicí převážně z tehdejších univerzit a vědeckých ústavů. Dlužno uvést, že závažné problémy jako nakládání s odpady, zásobení pitnou vodou a jim podobné ještě před oficiálním založením oboru hygiena na lékařských fakultách řešili patologové nebo pracovníci jiných oborů – mikrobiologové, chemici nebo v českých podmínkách např. původně experimentální patolog Gustav Kabrhel. V tomto období rozbřesku oboru hygieny se objevuje světově proslulé jméno, původně farmaceut, lékárník, lékařský chemik a posléze lékař v Mnichově, Max von Pettenkofer (1–5).

ŘEŠENÍ, KTERÁ PŘEDBÍHALA DOBU

Narodil se 3. prosince 1818 v Lichtenheimu v Bavorsku. Studoval farmacii, chemii a medicínu v Mnichově a po ukončení studia spolupracoval v letech 1844–1845 s proslulým chemikem Justusem von Liebingem v německém Giessenu. Profesorem lékařské chemie byl inaugurován na lékařské fakultě v Mnichově v roce 1847 a později byl jmenován ředitelem Královské lékárny Bavorska (1850–1896).

Osud a životní odbornou dráhu tohoto vynikajícího vědce 19. století ovlivnil jeho strýc, dvorní lékárník v Mnichově, u kterého Max von Pettenkofer vyrůstal: dostalo se mu vzdělání přírodovědného, farmaceutického i medicinského, získal aprobaci lékárníka, stal se doktorem medicíny, chirurgie a porodnictví (6–8). Po dalším studiu chemie byl jmenován profesorem lékařské chemie na mnichovské univerzitě, kde působil v jednom období i jako děkan lékařské fakulty Ludwigovy-Maxmilianovy univerzity (9, 10).

Rozsah vědecké práce Maxe von Pettenkofera je neuvěřitelně široký a je možno jej uvést, právě tak jak to činí většina autorů jeho biografií, pouze v příkladech, ve stručném souhrnu a s nemalou mírou obdivu. Na univerzitě se věnoval především organické chemii, fyziologii a patofyziologii. Objevil a zavedl metodu detekce arzénu, kyseliny cholové a kyseliny hippurové, studoval cyklus kreatininu. Je nesporné, že se jednalo o osobnost s velkým nadáním a zanícením pro vědeckou práci, s citem pro aktuální problematiku a schopností přinášet řešení, která předbíhala dobu. Pro výzkum bilance látkové přeměny navrhl a zkonstruoval již zmíněný „respirační aparát“ na principu absorpce CO_2.

Roztrpčení nad nepochopením významu jeho práce, která ho přibližovala objevu periodické soustavy prvků (1850), ho zřejmě vedla ke zaměření na závažné zdravotní problémy tehdejší společnosti. 58 z jeho 200 publikovaných prací se zabývá problematikou cholery, prominentním problémem veřejného zdravotnictví své doby. Od roku 1853 přednášel o fyzikálních a chemických základech dietetiky, vlivů chemie prostředí na zdraví člověka a mezi faktory prostředí zařazoval i sociální poměry (11, 12). Každému, kdo je byť v minimální míře obeznámen se sociálními poměry v některých komunitách 19. století, je zřejmé, o jak významný faktor se v tehdejší době jednalo a dodnes jedná.

EPIDEMIOLOGICKÝ POHLED A SLAVNÝ POKUS

V roce 1858 začal přednášet kapitoly z veřejného zdravotnictví a poté v roce 1865 vypisoval „Přednášky z hygieny“, když se v předchozím roce hygiena stala také jeho přičiněním řádným předmětem na lékařských fakultách bavorských univerzit (13). Po velké epidemii cholery v Mnichově v roce 1854 se zaměřuje na tuto problematiku, přistupuje k řešení z našeho dnešního hlediska zejména epidemiologickým pohledem, vydává řadu regulativů, stává se odpůrcem vsakovacích fekálních jam, zejména v okolí studní na pitnou vodu, a důsledně prosazuje stavbu kanalizační sítě a rozvodu pitné vody bez použití tehdy tradičních olověných trubek (11). Tím se osobně podílel na realizaci projektů, které z tyfového a cholerového města Mnichova učinily jedno z prvních ozdravených měst v Evropě. Úspěšnost těchto v podstatě protiepidemických zásahů pro Mnichov vede mimo jiné k tomu, že se stává prvním řádným profesorem hygieny v Německu a v roce 1879 zakládá na lékařské fakultě mnichovské Ludwigovy-Maxmilianovy univerzity Hygienický ústav, který vede po dalších dvacet let.

Epidemiologická analýza případů tyfových a cholerových epidemii ho vedla k poznatku, že nejčastějším zdrojem nákazy je pitná voda, do které se nákaza dostává půdou, a vytvořil teorii tak zvané miasmy, která nákazu způsobuje; v jeho představách se jednalo o jedovatý výpar z vlhkých půd prosycených rozkládajícími se organickými hmotami a odpadem včetně fekálií. Na teorii o miasmě bohužel mylně setrvával i poté, co Robert Koch v roce 1883 definitivně určil za původce cholery Vibrio cholerae. To ho také vedlo k onomu slavnému, často zmiňovanému pokusu na vlastní osobě v roce 1892. V průběhu veřejné přednášky vypil 1 ml čisté cholerové kultury, aby dokázal, že na její přenos má vliv více faktorů (13). V popisu tohoto pokusu je vždy uváděno a zdůrazňováno, že před požitím této čisté bakteriální kultury Pettenkofer vypil určité množství hydrogenuhličitanu sodného, aby neutralizoval kyselé, baktericidní prostředí žaludečního obsahu. Návaznost na 3 roky starou práci jeho žáka Gustava Kabrhela o působení žaludeční šťávy na patogenní mikroorganismy je více než zřejmá (7). Max von Pettenkofer cholerou neonemocněl, protože Robert Koch připravil kmen Vibrio cholerae oslabený a netoxikogenní v obavě, aby nedošlo k iniciaci epidemie cholery (7, 11, 12).

K nehynoucím Pettenkoferovým zásluhám patří v roce 1883 založení časopisu Archiv für Hygiene, ve své době nejlepšího, mezinárodně respektovaného časopisu v našem oboru.

Max von Pettenkofer měl pět dětí, ze kterých se v důsledku infekcí jen dvě dožily dospělosti. Když zemřela v roce 1899 po 45 letech manželství jeho choť, upadl do depresí a odstoupil ze všech vědeckých a veřejných funkcí. 10. února 1901, po závažné infekci v oblasti krku, která ho v průběhu hluboké deprese údajně po dva týdny deprivovala od spánku, se rozhodl pro sebevraždu (14).

UMĚNÍ ZABRÁNIT NEMOCI DŘÍVE, NEŽ VYPUKNE

A jak souvisí Max von Pettenkofer s historickými kořeny našeho oboru u nás doma? Již v roce 1882 založil Isidor Soyka na německé lékařské fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy Univerzity v Praze Hygienický ústav a v akademickém roce 1897/1998 byl Gustavem Kabrhelem založen na české lékařské fakultě obdobný Hygienický ústav, dnešní Ústav hygieny a epidemiologie 1. LF UK. Jak Isidor Soyka, tak Gustav Kabrhel byli žáky Maxe von Pettenkofera i Roberta Kocha. Oba vycházeli z tradičního pojetí hygieny, která kladla důraz na prevenci infekcí, a zároveň do oboru vnášeli vlivem své předchozí erudice výrazné prvky fyziologické, toxikologické, tedy experimentální i obecně komunitní a koneckonců také sociální. Položili tak základ pražské hygienické školy, která dala světu řadu významných vědeckých osobností (9).

Věhlas a význam Maxe von Pettenkofera daleko přesáhl jeho dobu: Svědčí o tom i úcta k jeho památce, kterou projevil v roce 2007 kolektiv autorů vedených Konradem Trülzschem pojmenováním jubilejním padesátého objeveného stafylokoka názvem Staphylococcus pettenkoferi (11). Lze také uvést, že nejstarší vzdělávací instituce v oblasti veřejného zdravotnictví v USA, Univerzita Johnse Hopkinse, má Ústav veřejného zdravotnictví pojmenovaný po Maxi von Pettenkoferovi (2).

Lze konstatovat, že tradice zakladatelů našeho vědního oboru hygiena na území bývalé ČSR zůstává zachována mj. i v tradičních názvech oboru některých univerzitních ústavů hygieny, názvech základních pedagogických textů těchto ústavů (např. 8) a zejména v názvu časopisu Hygiena (10).

Památku k odkazu Maxe von Pettenkofera lze uctít také citací jeho proslulých veršů:

Umění léčit dokáže zmírnit mnoho bolestí,

o to krásnější je umění,

které dokáže zabránit nemoci dříve, než vypukne.

MYŠLENKY PRO 21. STOLETÍ

Životní cesta Maxe von Pettenkofera je na odborném poli úspěšnou kombinací vědeckých snah, mimořádné schopnosti pohotově řešit technické problémy a zároveň schopnosti soustředit se na řešení prominentních problémů komunity, ve které žil a pro kterou cílevědomě pracoval. Jeho model chování experta v oblasti veřejného zdravotnictví platí i v současném 21. století. Jeho omyl ve sporu s o generaci mladším Robertem Kochem je exemplárním příkladem, jak obtížné může být prosazování nových myšlenek proti zažitým představám i v akademické obci.

V současné době je prosazování principů medicíny založené na důkazech nezbytnou podmínkou reálného pokroku při respektu k současné společenské situaci včetně jevů sociální patologie. Je to např. rostoucí incidence drogových závislostí, řešení podmínek bydlení nepřizpůsobivých sociálních skupin, bezdomovectví nebo aktivita antivakcinátorů, abych uvedl několik konkrétních příkladů vedle našich chronicky známých rizikových faktorů: obezity, nedostatku pohybových aktivit a rostoucí míry stresu v současné postmoderní společnosti (4, 9, 15).

Strategickou naději v době tržně orientované medicíny vidíme v tom, že trvale rostoucí náklady na léčení nemocných dříve či později povedou k postupnému pochopení významu primární prevence, která je dnes v pozici Popelky, a reálnému prosazování zásad „založených na důkazech“ do každodenní praxe veřejného zdravotnictví, jehož biomedicínským základem byly a zůstávají hygiena s epidemiologií.

Věnování

Autor tento článek věnuje připomínce 100. výročí vzniku ČSR a současně 120. výročí (v akademickém roce 1897/1898) založení Hygienického ústavu vedeného prof. Gustavem Kabrhelem, žákem profesorů Maxe von Pettenkofera a Roberta Kocha, na české lékařské fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity, dnešního Ústavu hygieny a epidemiologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Adresa pro korespondenci

prof. MUDr. Vladimír Bencko, DrSc.

Ústav hygieny a epidemiologie 1.LF UK a VFN

Studničkova 7, 128 00  Praha 2,

Tel.: 224 968 547

e-mail: vladimir.bencko@lf1.cuni.cz