European human genetics Barcelona, 31. května až 3. června

European human genetics

Barcelona, 31. května až 3. června

Výroční konference ESHG (European Society of Human Genetics) se zúčastnilo cca 2000 účastníků, bylo prezentováno 1700 posterů a vedle plenárních zasedání probíhalo pět paralelních sekcí.

Konference byla zahájena sérií edukačních přednášek probíhajících v paralelních sekcích, z nichž jsem si vybral přednášku J. Witta o genetické epidemiologii. Byť téměř náhodný, ukázal se výběr přednášky jako šťastný, neboť jako by reagoval na naše domácí poněkud rozjitřené poměry. Autor přednášky se mimo jiné věnoval současným tendencím nabízet komerční prediktivní genetická vyšetření (např. 23andMe, deCODEone, Navigenics), která se objevila i u nás (např. GHC). Aby se mohl opírat o vlastní zkušenosti, nechal se sám vyšetřit a na získaných výsledcích ukazoval na jejich problematičnost. Dozvěděl se například, že jeho riziko vzniku nádoru prostaty je zvýšeno na 0,26 (přičemž populační průměr je 0,22) a jako genetik ví, že uvedený výsledek je z klinického hlediska prakticky bezcenný.

Následující plenární zasedání bylo věnováno přednáškám autorů vybraných plakátových sdělení, mezi kterými byl i jeden původem Čechoslovák pocházející z bratislavské líhně kolegy Feráka, pravděpodobně již trvale usazený v Austrálii. Věnoval se genetickému podkladu zvláštního typu epilepsie postihující výhradně ženy. Z této skupiny přednášek mne ještě zaujala přednáška ze současně vzedmutého zájmu o výskyt variability v podobě tzv. CNV (Copy Number Variability), dávno známého typu, leč v posledních letech jakoby znovu objeveného. Zatím bylo identifikováno víc jak 15 000 těchto CNV, přičemž stejně jako u ostatních typů variability našeho genomu i zde existují značné mezipopulační rozdíly.

Zajímavá přednáška pevně zakotvená v programu sobotního odpoledne přinesla neotřelý pohled na lidský organismus, k němuž přiřadila i symbiotické bakterie.

Ostatně i původ našich mitochondrií má podle naší víry podobný původ, byť se uskutečnil v dávnověku vzniku buňky. Z tohoto hlediska jsou symbiotické bakterie součástí tzv. superorganismu – vedle karyomu a chondriomu v podobě tzv. mikrobiomu. Jeho vztah k hostitelskému genotypu je nasnadě. Experimentálně bylo u laboratorních potkanů prokázáno, že lze identifikovat několik různých metabotypů, které kosegregují se základními genotypy pokusných zvířat.

Mezi plenárními zasedáními probíhaly přednášky v pěti sekcích, a i když časové limity byly celkem dodržovány, bylo nesnadné přecházet z jedné sekce do druhé, už s ohledem na rušení ostatních posluchačů. Zájem účastníků byl nerovnoměrný a vedle sekcí s malým zájmem, byly jiné přeplněné. Sekcí, o kterou byl snad největší zájem, byla sekce věnovaná komplexním chorobám, což se dalo vytušit, neboť řešení této problematiky začalo být v poslední době dostupným díky novým technologiím molekulární genetiky.

A k mému překvapení byl velký zájem i o sekci věnovanou lidskému původu a procesům probíhajícím v populacích a souvisejících s biologickým vývojem lidského druhu.

Genetická terapie měla vlastní paralelní sekci a na experimentální úrovni předvedla řadu různých způsobů ovlivnění patogenní situace. Ať už to bylo přeskakování mutovaných exonů u dystrofinového genu, oprava špatného sestřihu u neurofibrominu pomocí upravených antisense RNA (morfolin). Podobně se v pokusu dařilo pomocí antisense RNA blokovat akceptorové místo u metylmalonové acidurie vyvolané intronovou mutací. Účinek patogenních mutací (nonsense), které předčasně zařazují stop kodon, byl úspěšné potlačen antibiotiky (gentamycin, paromomycin), kdy docházelo k jeho přeskočení.

Hlavním problémem genetické léčby však zůstává otázka jak zajistit těmto terapeutickým přístupům cílené působení. Zřetelným pokrokem je poznatek, že cest k ovlivnění funkce genomu je celá řada, a pro každou individuální patogenní odchylku je třeba hledat adekvátní přístup.

Značná část přednášek vycházela z výsledků mnohočetných kolektivů, které někdy čítaly i několik desítek spolupracovníků na mezioborové úrovni, kdy kooperovaly nejrůznější instituce často i v globálním měřítku. Zřejmě se brzy dočkáme toho, co dnes vídáme na závěr filmů, kdy promítání seznamu pracovníků, kteří se podíleli na jeho tvorbě, může trvat i déle než film sám. Výsledky menších pracovních skupin, případně jednotlivců, bylo možné najít převážně mezi plakátovými sděleními. Jejich značný počet ukázal, že v budoucnu, pokud nechceme prodlužovat trvání konference při zachování doby, která musí být účastníkům k dispozici na jejich prohlížení, bude asi nutné jejich počet nějakým způsobem omezit.

A na závěr již jen střípky postřehů, které mohou mít smysl i pro domácí publikum. Jednou ze základních otázek genetické epidemiologie je, zda testované SNPs (Single Nukleotide Polymorphisms) jsou v populaci informativní a zda jde o varianty s velkým účinkem, kterých je málo, anebo s malým účinkem, kterých je mnoho. Zvláštní zřetel je třeba věnovat kontrolní skupině, která by měla být úměrná nejen svým počtem (což neznamená stejně velká, ale naopak, čím méně „pacientů“ tím více „zdravých“ kontrol), ale i ostatním parametrům včetně vlivů prostředí.

Transkripční aktivita genomu je daleko větší, než odpovídá počtu proteinotvorných genů, a to nejen proto, že existuje alternativní sestřih, kdy jeden gen produkuje více různých transkriptů, ale i vzhledem k transkripční aktivitě nekódujících oblastí. Názorů na jejich důležitost stále přibývá, což je v protikladu ke kdysi ražené představě o jakémsi genetickém smetí.

Geny také disponují velkým počtem promotorů, které buňky používají cíleně a vznikají mimo běžné transkripty i transkripty „vzácné“, jichž význam zatím není doceněn.

Z přednášek věnovaných kvalitě genetického testování vyplývá, že nejvýhodnější je systematická účast v externí kontrole kvality (EQA/PT). Mnohem více chyb se vyskytuje v interpretační části výsledků než v určování genotypů. Překvapující je, že chybovost patrně nesouvisí s počtem prováděných analýz.

V závěrečném hodnocení si nemohu odpustit připomenout stálou bolest některých prezentací, zaviněnou indolencí jejich autorů, kteří si neuvědomují, že to, co se jim zdá čitelné na monitoru jejich počítače, nemusí být čitelné při promítnutí, a tak kombinují nevhodné barvy pozadí a písma – zřejmě lákavou je tmavočervená, která v případě kombinace s černou ztrácí kontrast nezbytný pro odlišení písmen. Stejně jsou nevhodné světlé barvy, modrá, zelená a žlutá, zvláště kombinujeme-li je navzájem. Vůbec nejotřesnější jsou tabulky. Obsahují-li mnoho údajů, a proto mohou použít jen malá písmena, stávají se tak zcela nečitelnými. Je s podivem, že i „zkušení“ přednašeči se takových primitivních chyb někdy nedokážou vyvarovat.

prof. MUDr. Radim Brdička, DrSc.

Ústav hematologie a krevní transfuze

U Nemocnice 1, 128 00 Praha 2

e-mail: rbrdicka@uhkt.cz