České souhrny

Hodnocení ektropia dolního víčka pomocí strukturovaného třídimenzionálního světelného skeneru: Nová technika

Mezzana P., Scarinci F., Pasquini P., Costantino A., Marabottini N., Valeriani M.

Cíle: Účelem této studie je nastínit novou metodu objektivní diagnostiky ektropia dolního víčka pomocí strukturovaného světelného skeneru, třídimenzionální rekonstrukce a vyhodnocení její přesnosti a opakovatelnosti.

Metodika: Studie zahrnuje 10 pacientů, 6 s jednostranným ektropiem a 4 s bilaterálním ektropiem. Měření byla provedena během dvou dnů dvěma vyšetřujícími lékaři, přímo na pacientech a také z třídimenzionálního zobrazení použitím softwaru vyvinutého výrobcem. Pro srovnání aritmetických průměrů manuálního a počítačového měření dvou vyšetřujících lékařů byl použit t-test. Za účelem porovnání a zhodnocení reprodukovatelnosti této metody vnitřním a vnějším pozorovatelem byly sestaveny Bland-Altmanovy grafy. Byl vypočten koeficient opakovatelnosti pro zhodnocení rozptylu měření stejným vyšetřujícím lékařem za stejných podmínek.

Výsledky: Data naměřená na třídimenzionálních rekonstrukcích byla přesnější než měření uskutečněná přímo na pacientovi. Výsledky této studie zdůrazňují fakt, že tato nová metoda hodnocení ektropia dolního víčka je přesná a opakovatelná. Vyhodnocení strukturovaného světelného třídimenzionálního zobrazení poskytuje lepší prostorové rozlišení než manuální měření s kratší dobou získání velkých datových souborů.

Závěr: Strukturovaný světelný skener je přesný měřicí nástroj umožňující třídimenzionální rekonstrukci očního víčka a oblasti orbity. Skener převádí diagnózu ektropia z čistě klinické diagnózy na diagnózu objektivní. Třídimenzionální zobrazení bude také užitečné při stanovení diagnóz a vyhodnocení dalších malpozic očního víčka.

Naše zkušenosti s tkáňovou expanzí v rekonstrukci popálených dětí

Gregorová N., Lipový B., Suchánek I., Krupicová H., Brychta P.

Cíl: Popsat výhody tkáňových expandérů v rekonstrukci dětí po popálení, dále definovat základní komplikace, které s sebou přináší používaní expandérů a porovnat naše mnohaleté zkušenosti s výsledky jiných studií.

Úvod: Těžké termické trauma představuje mnohdy celoživotní stigmatizaci. V moderní éře terapie těchto úrazů je mj. kladen důraz nejen na dobrý funkční, ale i estetický výsledek léčby. Jedině tak je možno pacienty navrátit zpět do běžného života a zabránit tak sociální smrti. Tkáňové expandéry dnes představují již standardní vybavení v rekonstrukční chirurgii nejen následků po popálení, ale i v řešení nejrůznějších vrozených či získaných abnormalit.

Pracoviště: Klinika popálenin a rekonstrukční chirurgie FN Brno.

Typ studie: Retrospektivní, monocentrická.

Materiál a metodika: Do studie bylo zahrnuto celkem 19 dětí (15 děvčat), u kterých jsme za období let 2005–2009 provedli celkem 34 expanzí. Retrospektivně jsou hodnoceny předem definované ukazatele jako věk, objem použitých expandérů, lokalizace expandované oblasti, délka hospitalizace v souvislosti s implantací a explantací expandéru. Zpětně také vyhodnocujeme komplikace související s použitím této metody.

Výsledky: Celkem bylo za sledované období let 2005–2009 hospitalizováno na naší klinice pro rekonstrukční výkon po popálení 385 pediatrických pacientů. U 19 pacientů jsme provedli 34 tkáňových expanzí. Průměrný věk pacientů v souboru byl 12,8 let (5–19 let). Průměrná doba mezi termickým traumatem a první implantací expandéru byla 5,5 let (2–9 let). Celková frekvence komplikací v souvislosti s tkáňovou expanzí byla 17,7 %. Nejčastější komplikací byla dehiscence sutury v oblasti implantace expandéru (11,8 %). U jednoho pacienta byla nutná chirurgická revize pro hematom po implantaci expandéru. U žádného pacienta ve sledované skupině jsme nezaznamenali problém s plněním expandéru nebo infekční komplikace v souvislosti s touto metodou.

Závěr: Ve studii se nám podařilo definovat jednotlivé komplikace tkáňové expanze u popálených dětí. Pouze při správném načasování, výběru a přípravě pacientů a při pečlivé operační technice je možno eliminovat nežádoucí účinky a dosáhnout tak uspokojivého funkčního i estetického výsledku.

Vliv primární sutury u rozštěpu rtu na hojení rány a úloha matrixových metaloproteináz

Borský J., Bláha K., Tvrdek M., Černý M., Janota J., Zach J., Straňák Z., Dostálová T., Hubáček M., Průša R.

Východiska: Normální hojení rány, například po plastickochirurgické operaci, je proces vedoucí ke vzniku jizvy. Její velikost závisí nejen na věku pacienta, ale také na jeho individuální predispozici. V extrémních případech vzniká hypertrofická nebo keloidní jizva. Proces hojení rány u starších dětí a dospělých je relativně dobře znám a popsán. Hojení ve fetálním období probíhá jiným způsobem. Zhojená kožní rána ve fetálním období má architekturu normální kůže. V procesu hojení je opožděná zánětlivá buněčná reakce významně potlačena. Fetální kožní tkáň se liší od dospělé strukturou extracelulární matrix (ECM).

Materiál a metody: Ve skupině 220 časně operovaných pacientů, kteří podstoupili operaci do 8. dne po narození, byl u 17 (10 chlapců a 7 dívek) odebrán vzorek tkáně, který byl zkoumán. Kontrolní skupina obsahovala 13 pacientů (6 chlapců a 7 dívek), kteří byli operováni mezi 2. a 4. měsícem života, tedy s delším odstupem od narození. Koncentrace MMP-1 a MMP-3 byla určována metodou ELISA s použitím sady Amersham Biotrak Activity Assay (GE Healthcare UK).

Výsledky: Koncentrace matrixových metaloproteináz v obou skupinách se signifikantně nelišila na p<0,05 hladině významnosti.

Diskuse: Studie této první malé skupiny neprokázala statisticky významný rozdíl v množství celkové bílkoviny a koncentrace MMP mezi oběma skupinami ve vztahu k časování operace. Přesto věříme, že přínos této studie je ve stanovení koncentrací celkových MMP, které, podle předpokladu, mají vliv na hojení rány minimální jizvou. Po stanovení koncentrací celkových MMP bude nezbytné rozšířit soubor zkoumaných vzorků, rozšířit spektrum zkoumaných MMP a měřit koncentrace aktivních MMP.

Závěr: Byl zjištěn zřetelný rozdíl v průměrných hladinách MMP-1 a MMP-3 v obou skupinách, ale nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v koncentracích MMP ani v hodnotách celkové bílkoviny mezi oběma skupinami ve vztahu k časování operace.

Atypické anatomické poměry arteria tibialis posteriori a úloha CT-angiografie při plánování volného tkáňového přenosu pro léčbu chronické osteomyelitidy bérce

Nejedlý A., Džupa V., Pacovský V.

Autoři uvádějí průběh léčení 43letého pacienta se zlomeninou bérce komplikovanou osteomyelitidou. Radikální mezioborová léčba spočívala v rozsáhlém debridement měkkých tkání i skeletu a následném krytí defektu volným přenosem laloku m. gracilis. Předoperační provedení CT-angiografie nebylo indikováno pro hmatnou pulzaci a. tibialis posterior za kotníkem, která byla podpořena přítomností velmi kvalitního arteriálního fenomenu při vyšetření Dopplerovým přístrojem. Peroperačně však byla nalezena nenaplněná a stenózovaná arterie v úseku plánovaném pro anastomózu – stav byl naprosto nevhodný pro provedení anastomózy. Preparace artérie distálně od stenózy v oblasti za vnitřním kotníkem potvrdila backflow. A. tibialis posterior byla použitelná jako příjmová arterie proximálně od stenózy v oblasti odstupu svalové větve asi 10 cm nad místem původně plánované anastomózy. V práci je uveden postup, který zvládl tuto situaci, umožnil provést volný tkáňový přenos a použít původně plánované příjmové cévy svazku a. tibialis posterior i původně plánovaný přenos laloku m. gracilis. Autoři se i přes popsanou peroperační komplikaci nadále domnívají, že CT-angiografie nepatří mezi rutinní vyšetření při plánování volného přenosu na dolní končetině a je třeba ji indikovat ve vymezených případech.

Epidemiologie popálenin u geriatrických pacientů na klinice popáleninové medicíny v Praze v letech 2005–2008

Tokarik M., Jančušková E., Brož L.

Senioři nad 65 let tvořili více než 12 % všech pacientů přijatých na Kliniku popáleninové medicíny v Praze v období 2005–2010. V letech 2005–2008 bylo hospitalizováno na Klinice popálenin v Praze 291 seniorů, poměr žen a mužů byl 1:0,77. Nejvíce postiženi byli pacienti ve věkovém rozmezí 65–85 let. Mezi specifické přičinné faktory úrazů seniorů nejčastěji patřily poruchy lokomoce a dyskoordinace pohybů, dále projevy involuční deprese, demence, ale především komorbidita (kardiovaskulární nemoci, metabolické poruchy). Nejčastější se u seniorů vyskytovaly popáleniny plamenem při vznícení oděvu a opařeniny. Rozsah termického úrazu nad 15 % tvořil přibližně 30 % všech úrazů. Nejčastěji se jednalo o postižení IIb. stupně. V 60 % byl zvolen radikální chirurgický přístup v podobě časných nekrektomií a následných autotransplantací. Průměrná délka hospitalizace v periodě 2005–2008 byla 27,66 dne.

Arterializace venózního řečiště jako řešení neprůchodnosti arteriálního systému při replantaci

Kubek T., Stupka I., Veselý J.

Přestože je replantace palce v dnešní době standardně prováděným výkonem, při kterém je rekonstruován arteriální a žilní oběh anastomózami tepen a žil, v klinické praxi se setkáváme s případy, kdy nelze konvenčními metodami obnovit prokrvení. Z 2 240 replantací a revaskularizací provedených v letech 1978–2010 byla na našem pracovišti v šesti případech k obnovení prokrvení amputované části těla použita metoda arterializace venózního řečiště. Metoda arterializace se používá v případech, kdy v amputované části těla chybí tepna nebo je těžce poškozena. Metodu arterializace venózního řečiště jsme ve dvou případech použili také při replantaci palce, kdy i přes průchodnou arteriální anastomózu nedošlo k obnovení prokrvení z důvodu neprůchodnosti arteriálního systému amputovaného palce periferně od anastomózy. V obou případech se metodou arterializace podařilo obnovit prokrvení a výsledky se nelišily od konvenčně prováděných replantací. Naše zkušenosti ukazují, že metoda arterializace žilního řečiště může být s úspěchem použita nejen v případech, kdy jsou tepny v amputovaných částech výrazně poškozeny nebo chybí, ale i v případě, kdy se při použití konvečních metod nepodaří obnovit cirkulaci amputované části těla.