Systém kategorizace prací ve vztahu k ochraně zdraví při práci

Overview

Zavedení jednotného systému kategorizace prací v ČR je užitečné z hlediska přehledné evidence prací podle úrovně rizika a druhu jednotlivých faktorů pracovního prostředí v regionálním i celostátním měřítku, ale ve vztahu k ochraně zdraví při práci má kategorizace prací v praxi značná omezení. Důkazem toho je skutečnost, že polovina všech nemocí z povolání v ČR vzniká u pracovníků, kteří jsou zařazeni do kategorie první nebo druhé nerizikové, tedy kategorií, které by měly být pro zdraví pracovníků bezpečné. Uplatnění kategorizace prací je nejefektivnější u faktorů pracovního prostředí s prahovým účinkem, u kterých platí vztah dávka-efekt, tedy např. u hluku či vibrací. Největší problémy při zařazení práce do kategorie představují faktory s bezprahovým účinkem, např. alergeny nebo biologické činitele, u kterých se na vzniku onemocnění zásadně uplatňuje individuální vnímavost jedince. Navíc, velmi často celý proces kategorizace prací končí pouhou legalizací rizikových prací, a to bez realizace následných aktivit v procesu řízení rizik, které by vedly ke snižování či úplné eliminaci rizik.

Klíčová slova:
kategorizace prací, ochrana zdraví při práci, nemoci z povolání, primární prevence

Úvod

V České republice je zaveden systém kategorizace prací, který má příslušnou legislativní podporu a podle úrovně rizika rozděluje práce do čtyř kategorií. Povinnost zařazovat práce do kategorií je zaměstnavateli uložena zákonem č. 258/2000 Sb. [9] a kritéria, faktory a limity pro zařazování prací do kategorií upravuje příloha vyhlášky č. 432/2003 Sb. [8].

Kategorizace prací umožňuje souhrnné hodnocení úrovně zátěže zaměstnanců faktorům pracovního prostředí, které ze zdravotního hlediska rozhodují o kvalitě pracovních podmínek. Jednotlivé kategorie práce pak vyjadřují pravděpodobnost a závažnost předpokládaných zdravotních dopadů. Cílem kategorizace je zařazení práce do konkrétní kategorie na základě výsledku hodnocení rizik s těsnou návazností na přijetí opatření v rámci řízení rizik. To představuje přijetí účinných opatření zaměřených na odstranění rizika nebo snížení jeho závažnosti na přijatelnou úroveň, včetně pravidelné kontroly a vyhodnocení účinnosti přijatých opatření. Proces kategorizace prací byl tedy koncipován nejen z důvodu přehledné evidence prací podle úrovně rizika a druhu jednotlivých faktorů pracovního prostředí, ale zejména jako nástroj pro ochranu zdraví zaměstnanců při práci. Základním předpokladem je, že významnou míru zdravotního rizika a tedy i častější výskyt profesionálního poškození zdraví definují až kategorie 3. a 4. Naproti tomu 1. a 2. kategorie práce představují zcela minimální zdravotní riziko, respektive únosnou míru zdravotního rizika, a pro zdravé osoby by měly být bezpečné. Platnost tohoto předpokladu v praxi lze ověřit např. analýzou počtu uznaných nemocí z povolání podle kategorie práce. Cílem této práce je tedy prezentovat výskyt profesionálních onemocnění v ČR v letech 2005–2010 podle kategorie práce u vybraných faktorů pracovního prostředí.

Zdroj dat

Zdrojem dat jsou publikované přehledy uznaných nemocí z povolání v ČR v letech 2005–2010, které jsou on line přístupné na webových stránkách Státního zdravotního ústavu v Praze [1–6].

Výsledky

NzP podle kategorie práce

V tabulce 1 je uveden celkový počet uznaných nemocí z povolání (NzP) v ČR podle kategorie práce v letech 2005–2010. Obrázek 1 tyto údaje vizualizuje jako proporci NzP podle jednotlivých kategorií práce. Příznivým zjištěním je skutečnost, že podíl NzP, u kterých nebyla kategorie práce určena v průběhu sledovaných let postupně klesá. Naopak, jasným negativem je skutečnost, že v průběhu sledovaného období asi polovina všech NzP v ČR vzniká u pracovníků, jejichž práce nejsou zařazené do žádné kategorie, nebo jsou zařazené do kategorie první či druhé nerizikové, tedy kategorií, které by měly být pro zdraví pracovníků bezpečné.

NzP podle kategorie práce u faktorů s prahovým účinkem

Drtivá většina nemocí z povolání, které vznikly v důsledku působení faktorů pracovního prostředí s prahovým účinkem byla hlášena u pracovníků, kteří vykonávali rizikové práce. Názorným příkladem jsou hluk a vibrace (obr. 2, 3). Za sledované období let 2005–2010 bylo v ČR celkem hlášeno 153 onemocnění sluchu v důsledku působení hluku, z toho v 94 % případů se jednalo o pracovníky z rizikových pracovišť kategorie 2R, 3 nebo 4 (tab. 2, obr. 2,). Z obrázku 2 také vyplývá, že od roku 2006 nevzniklo profesionální onemocnění sluchu z hluku u pracovníka, jehož práce nebyla zařazena do kategorie. V roce 2010, poprvé za sledované období, byly uznány NzP z hluku pouze u zaměstnanců z rizikových kategorií práce.

Podobně příznivá situace je také u vibrací. Za šestileté období v průměru 85 % všech NzP z vibrací bylo uznáno u osob vykonávajících rizikové práce kategorie 2R a vyšší (viz tab. 2, obr. 3). Na rozdíl od hluku jsou však vibrace faktorem pracovního prostředí se značně omezenými možnostmi redukce rizika na bezpečnou úroveň a z uvedeného důvodu je celkový výskyt NzP z vibrací v ČR za sledované období téměř o jeden řád vyšší, než je tomu u hluku (viz tab. 2).

Jednostranné přetěžování končetin v důsledku působení lokální svalové zátěže a pracovních poloh je specifickým příkladem aplikace systému kategorizace prací v praxi. Za sledované období bylo v průměru uznáno jen 60 % NzP z přetěžování končetin u osob z rizikových kategorií 2R, 3 nebo 4 (tab. 2, obr. 4). Příznivý je sice dramatický pokles počtu hlášených NzP u osob z nekategorizovaných prací, ale proporce NzP z přetěžování končetin hlášených u osob z nerizikové kategorie 1. a 2. je stále vysoká a v roce 2010 dosahovala cca 30 % (obr. 4).

NzP podle kategorie práce u faktorů s bezprahovým účinkem

Kategorizace prací u faktorů s bezprahovým účinkem při respektování kritérií daných platnou legislativou je s ohledem na ochranu zdraví při práci problematická. Příkladem jsou např. látky s dráždivým a alergenním účinkem nebo biologické činitele, u kterých se kromě přímého vlivu faktoru pracovního prostředí zcela zásadně uplatňuje individuální vnímavost jedince. Za sledované období bylo v průměru pouze 31 % případů profesionálních alergických onemocnění dýchacích cest (astma bronchiale a alergické rýmy) hlášeno u prací zařazených do rizikových kategorií a situace v průběhu sledovaného období v tomto směru nevykazuje významné zlepšení (viz tab. 2, obr. 5).

Ještě horší výsledky byly zjištěny u skupiny kožních profesionálních onemocnění – kapitola IV. seznamu NzP [7], kde z rizikových kategorií je hlášeno jen 11 % NzP (viz tab. 2, obr. 6). Na obrázku 6 je patrný klesající trend výskytu kožních NzP u osob, jejichž práce nebyly zařazeny do kategorií, ale zároveň roste výskyt profesionálních dermatóz v kategorii 1. a 2. nerizikové. Kategorizace prací jako zcela bezpředmětné opatření se jeví také u profesionálních přenosných a parazitárních onemocnění – kapitola V. seznamu NzP [7], u kterých bylo uznáno pouhých 9 % profesionálních infekcí z rizikových kategorií práce (viz tab. 2, obr. 7).

Diskuse

Výsledky této práce ukázaly, že v průběhu let 2005–2010 v průměru asi polovina všech uznaných NzP v ČR vzniká u pracovníků, jejichž práce nejsou zařazeny do žádné kategorie, nebo jsou zařazeny do kategorie první nebo druhé nerizikové, tedy kategorií, které by měly být pro zdraví pracovníků bezpečné. Z uvedeného vyplývá, že systém kategorizace prací má v praxi značná omezení a neplní očekávanou roli v oblasti ochrany zdraví při práci.

Další analýzou dat z pohledu jednotlivých faktorů pracovního prostředí bylo zjištěno, že uplatnění kategorizace prací je logicky nejefektivnější u faktorů s prahovým účinkem, u kterých platí vztah dávka-efekt. Názorným příkladem jsou hluk či vibrace, u kterých je proporce NzP uznaných u osob vykonávajících rizikové práce vysoká. U hluku jsou navíc k dispozici velice efektivní možnosti ochrany zdraví, a to jak z hlediska technických opatření, tak i používání účinných osobních ochranných prostředků. Přestože je hluk nejčastějším profesionálním rizikem, cca 40 % všech osob vykonávajících rizikové práce jsou exponovány hluku [10], počet poškození sluchu z hluku představuje každoročně pouze 2 % všech uznaných NzP v České republice [1–6]. Z uvedeného vyplývá, že správné zařazování prací do kategorií u hluku v praxi obecně nečiní problémy. Navíc se u vyhlášených rizikových prací následně uplatňují účinná preventivní opatření na ochranu sluchu a výsledkem je pak velmi příznivá situace v podobě minimálního počtu NzP, v roce 2010 pouze 16 případů v celé ČR [6].

Z hlediska uplatňování kategorizace prací je situace poměrně příznivá také u vibrací, ale na rozdíl od hluku jsou vibrace faktorem pracovního prostředí se značně omezenými možnostmi technické i organizační prevence včetně absence účinných individuálních ochranných pomůcek. Z uvedeného důvodu pak medicínská prevence spočívající ve sledování zdravotního stavu představuje pouze včasnou diagnózu onemocnění z vibrací, ke kterému při selhání primární prevence dříve nebo později dojde. Počet uznaných profesionálních onemocnění z vibrací je tak zhruba o jeden řád vyšší než počet onemocnění sluchu z hluku [1–6]. Riziku vibrací je exponováno zhruba 10 % všech osob vykonávajících rizikové práce [10], ale za šestileté období (2005–2010) bylo z celkového počtu hlášených NzP 18 % z vibrací [1–6].

Specifickým příkladem aplikace kategorizace prací v praxi je jednostranné přetěžování končetin v důsledku působení lokální svalové zátěže a pracovních poloh. Za sledované období v průměru jen 60 % NzP z přetěžování končetin bylo hlášeno u osob z rizikových kategorií. Příznivé je sice zjištění, že počet NzP hlášených u osob z nekategorizovaných prací se v průběhu sledovaných let snižuje, ale proporce NzP z přetěžování hlášených u osob z nerizikové kategorie 1. a 2. je stále vysoká a v roce 2010 dosahovala cca 30 % [6]. Mezi nejčastější příčiny vzniklé situace patří chybná analýza tohoto rizika nebo změna pracovních podmínek ve smyslu zvýšení intenzity práce. Hodnocení rizika z hlediska lokální svalové zátěže a pracovních poloh je odborně sofistikovanou záležitostí. V případě, že při hodnocení rizika se zaměstnavatel neobrátí na specialisty v problematice fyziologie práce, ale práci jen neodborně odhadne, zařazení prací do kategorií pak může být provedeno na základě chybné analýzy rizik, nejčastěji ve smyslu podhodnocení rizika a neodpovídá tak skutečné realitě pracovních podmínek. Na tuto skutečnost pak upozorní až výsledky objektivizace pracovních podmínek v rámci šetření nemoci z povolání, kdy podmínky nadlimitní expozice jsou splněny u osob vykonávajících práce zařazené do 1. nebo 2. nerizikové kategorie. Nepříznivé působení fyzické zátěže (lokální i celkové) je zcela zásadně ovlivněno intenzitou práce. U tohoto faktoru proto vždy, když dojde k významnému zvýšení intenzity práce, je nutné zařazení prací do kategorii aktuálně přehodnotit.

Velmi problematická je realizace kategorizace práce u faktorů pracovního prostředí s bezprahovým účinkem. Příkladem jsou např. látky s dráždivým a alergenním účinkem nebo biologické činitele, u kterých se kromě přímého vlivu pracovního prostředí zcela zásadně uplatňuje individuální vnímavost jedince. Za sledované období byl u těchto faktorů hlášen jen zlomek osob s profesionálním onemocněním vykonávajících rizikové práce a situace se v průběhu sledovaného období významně nezlepšuje. Při respektování daných legislativních kritérií [8] je přínos kategorizace prací u těchto faktorů s ohledem na ochranu zdraví při práci prakticky nulový. Při ochraně zdraví pracovníků exponovaných faktorům pracovního prostředí s bezprahovým účinkem hraje zcela zásadní roli primární prevence, tedy nejlépe úplná eliminace rizika. Pokud toto opatření nelze zrealizovat, musí následovat zavedení všech dostupných preventivních opatření, která však nebudou vázána na kategorii práce (riziková, neriziková), ale v plném rozsahu budou aplikována v ochraně zaměstnanců i při zcela minimální expozici.

Systém kategorizace prací ve vztahu k ochraně zdraví při práci není izolovaný jednorázový akt, který je završen rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví. Po vyhodnocení rizikových faktorů pracovního prostředí a následném zařazení do kategorie by měl automaticky nastartovat proces řízení rizik, který by měl směřovat k postupnému snižování rizika na bezpečnou podlimitní úroveň; v případě látek nebo faktorů s bezprahovým účinkem nejlépe k úplnému odstranění rizika. Nezbytnou součástí řízení rizik na pracovišti je i pravidelně prováděná analýza efektivity přijatých opatření. V praxi se však velmi často setkáváme s pouhou legalizací rizikových prací bez realizace následných aktivit v procesu řízení rizik a tyto snahy zatím přímo ekonomicky podporuje zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění. Uplatňování účinných technických a organizačních preventivních opatření při prevenci pracovních rizik je proto nedostatečné a zaměstnavatelé velmi často spoléhají jen na medicínská opatření ve formě preventivních prohlídek, které by měly u osob vykonávajících rizikové práce zabránit výskytu nemocí z povolání.

V době vzniku tohoto článku probíhá legislativní proces schvalování balíku zdravotnických zákonů, mezi nimiž je i novela zákona o veřejném zdravotním pojištění a také zcela nový zákon o specifických zdravotních službách, který mimo jiné upravuje i poskytování pracovnělékařské péče a přesouvá financování této péče v plném rozsahu na zaměstnavatele.

Nezbývá než doufat, že uvedené právní normy budou přijaty a ve svém důsledku vyvinou ekonomický tlak na uplatňování účinných technických a organizačních preventivních opatření při redukci pracovních rizik na bezpečnou úroveň. Prakticky by to mělo představovat postupné přesouvání opatření v ochraně zdraví při práci z oblasti sekundární prevence do prevence primární.

Závěr

Zavedení jednotného systému kategorizace prací v ČR je užitečné z hlediska přehledné evidence prací podle úrovně rizika a druhu jednotlivých faktorů pracovního prostředí v regionálním i celostátním měřítku, ale ve vztahu k ochraně zdraví při práci má kategorizace prací v praxi značná omezení. Důkazem toho je skutečnost, že asi polovina všech NzP v ČR vzniká u pracovníků, jejichž práce nejsou zařazeny do žádné kategorie nebo jsou zařazeny do kategorie první či druhé nerizikové, tedy kategorií, které by měly být pro zdraví pracovníků bezpečné. Uplatnění kategorizace prací je nejefektivnější u faktorů pracovního prostředí s prahovým účinkem, u kterých platí vztah dávka-efekt, tedy např. u hluku či vibrací. Největší problémy při zařazení práce do kategorie představují faktory s bezprahovým účinkem, např. alergeny nebo biologické činitele, u kterých se na vzniku onemocnění zásadně uplatňuje individuální vnímavost jedince. Při respektování daných legislativních kritérií je přínos kategorizace prací u faktorů s bezprahovým účinkem s ohledem na ochranu zdraví při práci prakticky nulový.

Navíc, velmi často celý proces kategorizace prací končí pouhou legalizací rizikových prací, a to bez realizace následných aktivit v procesu řízení rizik, které by vedly ke snižování či úplné eliminaci rizik. Důsledný ekonomický tlak na uplatňování účinných preventivních opatření při redukci pracovních rizik na bezpečnou úroveň mohou podpořit nově přijaté právní předpisy, díky kterým by se opatření v ochraně zdraví při práci začala postupně přesouvat z oblasti sekundární prevence do prevence primární.

Použité zkratky

ČR – Česká republika

NzP – nemoc z povolání

LSZ – lokální svalová zátěž

Předneseno na Mezinárodní konferenci „Bezpečnost a ochrana zdraví při práci 2011“, Ostrava, 10. 5. 2011.

Došlo dne 3. 8. 2011.

Přijato do tisku dne 17. 8. 2011.

Kontaktní adresa:

MUDr. Anna Šplíchalová, PhD.

Zdravotní ústav se sídlem v Ostravě

Partyzánské nám. 7

702 00 Ostrava

e-mail: anna.splichalova@zu.cz