Odkládání rodičovství do pozdějšího věku a jeho možné důsledky

Overview

Odkládání rodičovství do pozdějšího věku je nový společenský fenomén, který se v Česku začal projevovat po roce 1989. S tímto jevem souvisejí určité charakteristické znaky současného rodičovství projevující se ve vztazích rodičů s dětmi různého věku. Za významné u starších rodičů lze považovat především jejich nastavení na vlastní profesní kariéru a určitý akcent na výkon a úspěch, a tedy i na výkon dítěte či dospívajícího. Současná situace je ještě zkomplikována masivním nástupem multimediální komunikace, která s sebou přináší jakési zredukování přímé komunikace a mezilidských kontaktů.

Pozornost si zaslouží rané vztahy dítěte s rodiči, neboť význam individuální péče o dítě v raném věku se jeví pro jeho další psychický vývoj jako velmi podstatný, ačkoli dnešní společenské nastavení, včetně rodičovského věku ho relativizuje. V mezigeneračním kontextu dochází ke změnám v rodičovských rolích.

Klíčová slova:

odkládání rodičovství – raný vývoj dítěte – rodičovské role – individuální péče o dítě

CO CHARAKTERIZUJE SOUČASNÉ RODIČOVSTVÍ?

• Rodičovství ve starším věku (jeho klady i zápory – zralost i přezrálost).
• Rané vztahy „příliš zralého“ rodiče s dítětem (v senzitivním a protosociálním období).
• Význam individuální péče o dítě v raném věku (a současná společenská diskuse o ní, především ze strany české politické reprezentace).
• Málo společně tráveného času dnešních rodičů s dětmi (chybějící modely chování potřebné pro observační učení dítěte, nerealizace mezigeneračního poselství).
• Změny v rodičovských rolích a jejich specificita (mezigenerační rozdíly).
• Růst paternalismu státu (stát vstupuje do mnoha funkcí – materiální, výchovné, reprodukční – dříve zajišťovaných rodinou).

RODIČOVSTVÍ VE STARŠÍM VĚKU

V ČR se aktuálně výrazně projevuje tendence odsouvat rodičovství do pozdějšího věku. Sociologové, demografové i psychologové se shodují v tom, že se jedná a celoevropský trend, o důsledek materiálního dostatku a že pravděpodobnými významnými faktory, které k němu vedou, jsou různé možnosti životních alternativ, které bohaté kultury svým dospělým a dospívajícím jedincům umožňují, a dále dostatek materiální i jiný uspokojující jejich potřeby.

Mezi „jiný dostatek“ patří jev zvaný mamahotel, kterému ve svých výzkumech věnuje velkou pozornost příkladně Japonsko a který plíživě proniká i do některých zemí Evropy. Jedná se o nepřiměřeně dlouhé soužití dospělých dětí v jedné domácnosti se svými rodiči. Důvodem pro toto soužití mohou být vzájemné výhody (společné placení nákladů za byt, vzájemná pomoc, boj proti osamělosti, pohodlí, zvyk, úzkostnost rodičů či dospělých dětí, pocit bezpečí, malá sebedůvěra, možnost stále kontroly svých dětí, maminčina svíčková). Do této kategorie dostatku patří také množství sociálních vztahů dospívajících, byť na sociálních sítích, a tedy virtuálních, které uspokojují jejich sociální potřeby, aniž by opustili vlastní „dětský“ pokoj u rodičů. Obecně lze snad říci, že významný vliv mají široké možnosti multimediální komunikace.

Otázky reprodukce tedy přicházejí na pořad dne až v okamžiku, kdy by reprodukce již mohla být ohrožena a kdy ženě tzv. tikají biologické hodiny. Obvyklý věk matky při narození prvního dítěte je nyní v ČR 29–32 let, zatímco ještě na počátku 90. let to bylo 18–21 let. Na toto téma existuje řada prací publikovaných gynekology, genetiky, biochemiky, ale též demografy, kteří upozorňují na různá rizika spojená s jevem odkládání reprodukce do vyššího věku. V tomto krátkém textu se zamyslíme spíše nad psychickými aspekty dopadu tohoto jevu na dítě.

Častá nechtěná – nebo možná lépe řečeno překvapivá či neplánovaná – těhotenství 70. let jsou vystřídána pečlivě zvažovaným a připravovaným těhotenstvím, promyšlenou reprodukcí se zvoleným časem (kdy přesně se má dítě narodit, aby to bylo vhodné vzhledem k ročnímu období, věku sourozence, sociálním dávkám a též možná vzhledem ke kariérním plánům a vyhlídkám rodičů), místem (zda počít dítě na dovolené v Paříži, či na Šumavě) a vzhledem k potížím s otěhotněním též často spojeným s volbou reprodukční kliniky.

Jevem, se kterým se psychologové opakovaně setkávají, jsou obavy matek z toho, jak bude těhotenství probíhat, zda ho zvládnou, zda dokážou porodit, zda dokážou zvládnout porodní bolesti, zda si dobře poradí s rodičovstvím, jak zvládnou rodičovskou roli. Všechny tyto otázky jsou vázány na věk, ve kterém rodiče nyní přivádějí děti na svět. Zatímco dvacetileté matky byly plné sice možná neopodstatněné sebedůvěry až lehkomyslnosti, která je paradoxně nesvazovala přílišnou úzkostností a obavami o budoucí vývoj mateřství a rodičovství, současné matky, zralé a dospělé, vyžadují od sebe i od okolí maximum. Odpovídá to vývojové etapě plné zralosti a dospělosti (věku mezi 30 a 50 lety), době, kdy se člověk plně realizuje ve světě a má na to dost fyzických sil i jiného potenciálu. Odpovídá to samozřejmě také celkovému společenskému kontextu, který je velice zaměřen na výkon, úspěch, rychlost, efektivnost a kvantitu.

Věk rodičů jistě hraje roli v péči o dítě. U starších rodičů se projevuje větší zodpovědnost, osobnostní zralost a snad lepší materiální podmínky rodiny, na druhou stranu rodiče už v této věkové etapě projevují mnohem více pracovních či karierních ambicí a dítě považují za součást svého sociálního statusu. Očekávají jeho optimální vývoj a jakoukoli odchylku od tohoto optima vnímají dosti úzkostně, velmi akcentují výkonovou složku osobnosti dítěte, poměřují ho s ostatními více než v předchozích letech mladší a snad méně zodpovědní rodiče. Dítě je součástí jejich životního stylu, včetně sebeprezentace na sociálních sítích, a tedy též jeho prezentace tamtéž.

Děti jsou dnešními rodiči více „chráněny“ před vnějším nebezpečím, čímž je ovšem značně ovlivňována jejich samostatnost a sebedůvěra. Velmi často jsou dováženy či doprovázeny dospělými do školy, a to i ve věku, který už takovému dohledu skutečně nepřísluší. Rodiče za ně také často řeší jejich těžkosti, příkladně jim hledají kamarády a dohlížejí na to, zda jsou na sebe děti hodné. Ty se nesmějí prát, nesmějí si konflikty mezi sebou vyřizovat, a tedy jsou i v dospělosti často bezradné, setkají-li se s fyzickou agresí. Rodiče mají často snahu jim „umetat cestičku“ a odstraňovat z jejich života vše negativní. Nedovolí svému dítěti příkladně jít na pohřeb blízké osoby, aby nebylo smutné, nebo dokonce traumatizované, a často mu pravdu o smrti zatajují, ukrývají před ním vlastní starosti a strasti, neumožňují mu vidět mrtvé zvíře. Při prvním neúspěchu či konfliktní situaci ve škole ho převádějí na školu jinou. Neumožňují tím dítěti naučit se čelit nepřízni, aktivně se s ní vypořádat, osvojovat si pro život důležité strategie chování. Vyvolávají v něm pocit, že za vše negativní může někdo jiný nebo nějaký zdroj zvnějšku. Jen málokdy je dostatek času na skutečnou analýzu příčin selhávání a konfliktních situací.

Děti jsou mnohem méně zapojovány do pracovních aktivit rodiny, mají méně povinností spojených s chodem domácnosti. Sami rodiče už jsou v situaci, kdy si mohou na řadu pracovních aktivit někoho najmout a zaplatit, avšak společné pracovní aktivity v rodině posilují vztahy a rodinnou soudržnost a i dle králíků Boba a Bobka „práce šlechtí“. Ne nadarmo existuje úspěšná pracovní terapie, která pomohla mnohým. Děti málo pracují, zato jsou velmi často přetěžovány různými „zájmovými“ aktivitami, bilingvní výchovou od předškolního věku, uměleckým vyžitím pod odborným dohledem skutečného umělce, tréninkem různých sportovních aktivit s trenérem. Rodiče někdy svým dětem hledají odborníky, i když aktivitu sami dobře ovládají, aby se děti nekazily jen obyčejnými dovednostmi spolu s rodiči, ale byly připravovány na možnost vrcholového výkonu. Otázkou zůstává, zda je důvodem skutečně profesionální příprava dítěte, nebo uvolnění časových možností pro rodiče samotné.

Současné děti mají velmi málo času, o kterém by samy rozhodovaly a který by si strukturovaly dle svých skutečných přání, což negativně ovlivňuje jejich proces autoregulace, mentální hygienu, schopnost relaxovat a soustředit se, kognitivní zrání, autonomní chování a kreativitu.

Děti jsou málokdy samy a často vyžadují od rodičů, aby jim vymýšleli aktivity a zábavu, protože to už samy neumějí. Od dětství jsou zvyklé, že to jsou jejich rodiče, kdo je nositelem zábavy a kdo pro děti vymýšlí program. Často pak dokážou svůj volný čas věnovat jen pasivnímu sledování pohyblivých obrázků. V jejich životě může lehce převládnout pasivní participace na zábavě a aktivitách v neživých médiích nad vlastními aktivitami, které je formují (viz počty hodin strávených dětmi u počítače, na sociálních sítích nebo jako pasivní diváci a fanoušci) (13).

Výchovné rodičovské přístupy jsou nyní komplikovány masivně se šířícími laickými poradnami na webových stránkách, nepřetržitou možností matek být on-line a radit se s jinými matkami o svých postupech (14). Otázkou však zůstává, zda jsou náhradou dříve existujících pospolitostí matek, útočištěm před jistou izolací matek na rodičovské dovolené, nebo spontánním chováním, které umožňují nové technologie. S tím souvisí i blogerství rodičů na rodičovských dovolených, jejich zveřejňované deníky, fotografie dětí na sociálních sítích. Můžeme se ale ptát, jestli jim tato téměř permanentní aktivita s neživými médii neubírá potřebný čas pro důležitý přímý kontakt s jejich dítětem. Dnes není výjimkou vidět matku malého dítěte pohrouženou do komunikace na mobilním telefonu a malé dítě, které si samo obsluhuje promítání pohádek na tabletu, ačkoli se nacházejí v přírodě s mnoha přirozenými podněty, které k nim však nedoléhají.

RANÉ VZTAHY „PŘÍLIŠ ZRALÉHO“ RODIČE S DÍTĚTEM (senzitivní a protosociální období)

Poslední roky výzkumné výstupy stále více zdůrazňují význam raného vývoje dítěte v síti rodinných vztahů a především jeho pouto (ve smyslu attachmentu) k matce. Ukazuje se, že už v prenatálním období vývoje dítě s matkou komunikuje, a to na několika úrovních (biochemické, neurohumorální, behaviorální a emocionální) (8). Vazba dítěte s matkou v raných fázích jeho vývoje tvoří základ pro následný socioemocionální vývoj i pro další stránky jeho vývoje, např. kognitivní či motivačně volní.

Ačkoli je vztah dítěte s matkou jakoby předprogramovaný a je to jeden z nejdůležitějších vztahů v přírodě zajišťující reprodukční linii druhu, ukazuje se, že různé aktuální „civilizační“ vlivy ho mohou narušit či modifikovat. Rané období života dítěte lze vnímat též jako jeho vlastní přípravu na rodičovství, jak popisuje Donald Winnicott a další (12, 3). Významnou úlohu zde hraje především haptický kontakt mezi matkou a dítětem, který je jedinečný a nikým nezastupitelný. Je-li tedy narušováno toto mezigenerační poselství nepřiměřeně časným umísťováním kojence do institucionální péče, což je častým jevem v mnoha evropských zemích, formuje toto opatření z dlouhodobého hlediska rodičovské chování příštích generací.

Lze se oprávněně domnívat, že starší rodič bude mít v reprodukčním věku silnější motivaci se vrátit rychle do zaměstnání, protože kolem 35. roku už je plně pohroužen do svého karierního růstu, jedná se pro něj o důležité téma, zvykl si na určitý materiální standard, který chce zase rychle nastolit po narození dítěte, a občas i pociťuje touhu být raději v klidném prostředí svého pracoviště než obklopen žvatláním a hračkami. Je však třeba zmínit některé objektivní důvody pro to, aby se dítě do instituce neumísťovalo předčasně.

VÝZNAM INDIVIDUÁLNÍ PÉČE O DÍTĚ V RANÉM VĚKU (současná společenská diskuse o něm, především ze strany české politické reprezentace)

Mnoho zemí řeší otázku, zda je kolektivní institucionální péče stejně vhodná jako individuální péče v rodině pro vývoj dítěte raného věku, či nikoli (5, 9). V EU existují země, kde matka ze zákona končí mateřskou dovolenou v 6 měsících věku dítěte, tedy ještě v době, kdy je dítě obvykle kojeno. I z jiných důvodů, nejen z důvodu nutričního, považuji individuální péči o dítě raného věku za významnou pro jeho další zdravý psychický vývoj.

Individuální péče je důležitá pro rozvoj mateřského jazyka, protože matka poměrně dlouho působí jako permanentní „tlumočník“ z úrovně předpojmů do řeči znakové a také v etapě zvané pojmenovávací (naming explosion) mezi 15. a 24. měsícem ji nemůže nahradit profesionálka v kolektivním zařízení, protože není schopná saturovat potřeby pojmenovávání několika dětí současně, takže méně iniciativní dítě nakonec rezignuje a potřebných odpovědí (tedy označení předmětů, které ho obklopují) se mu nedostane. Dítě si samozřejmě mateřštinu osvojí, ale na jiné kvalitativní úrovni než v případě péče individuální.

Dále se domnívám, že pro vývoj autonomie v batolecím období je vhodné, je-li dítě v přátelském a tolerantním prostředí vlastní rodiny, které mu postupně umožňuje konat aktivity autonomně bez možných pocitů selhávání a nedokonalosti. V případě instituce jistě vychovatelé musí upřednostnit ochranu dětí před zraněními, disciplínu před posilováním jejich sebevědomí a před individuálním experimentováním, potřeby skupiny před aktuálními potřebami jednoho dítěte.

Dalším důvodem upřednostňování individuální péče je fáze negativismu probíhající u dětí ve věku mezi 2 a 3 roky, která je velmi snadno zvládnutelná milujícími rodiči projikujícími sebe sama i do negativních projevů dítěte a jejich láskyplný postoj je činí trpělivějšími než vychovatele v předškolním zařízení, kde musí být tyto individuální projevy dítěte podřízeny zájmu a fungování celé skupiny.

Pochopení pozitivní i negativní stránky chování matky (matka mazlící, krmící, usměvavá, ale i matka zakazující, hubující, přísná) dítětem je základem pro jeho následné chápání společnosti v celé její pestrosti a časté ambivalentnosti, umožní také pouze klidné a dlouhodobé soužití matky s dítětem v různých kontextech, kdy má dítě možnost plně rozvinout observační učení na základě vzájemného pozitivního pouta. Do budoucna je toto pochopení ambivalentnosti chování u nejbližšího člověka pro dítě klíčové. Dítě je lépe připraveno na pochopení společnosti a mezilidských vztahů. Nebude mít tendenci být ve svých úsudcích „černobílé“. Instituce má jen velmi omezené možnosti toto dětem zprostředkovat.

Mezi důvody, proč upřednostnit individuální péči v raném věku dítěte, bychom mohli zařadit také významnou rovinu počátku chápání vlastní identity a v dalších souvislostech chápání pohlavní odlišnosti. Už 3leté děti dokáží velmi dobře odlišit chování otce a matky v různých rolových hrách, tedy je vhodné, mají-li dostatek času se s ním seznámit v různých situacích doma. Vnímání mužské role je v ČR navíc oslabováno výraznou feminizací výchovných a vzdělávacích institucí. Osobně se tedy domnívám, že by dítě nemělo opustit individuální péči rodiny před dosažením třetího roku života.

MÁLO SPOLEČNĚ TRÁVENÉHO ČASU RODIČŮ S DĚTMI (chybějící modely chování potřebné pro observační učení)

Rodina je jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu i praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Pod vlivem rodinného působení se vytvářejí postoje k personálnímu okolí, sobě samému i společnosti obecně (4).

Rodiče poskytují svému dítěti v průběhu přirozených společných aktivit ničím nezastupitelný komplementární model chování dvou pohlavních pólů zastoupených v přírodě. Jakékoli nahrazování rodičů v jeho prvních letech života do značné míry komplikuje dítěti chápání signálů, které mu okolní svět vysílá, nejsou-li mu předem zprostředkovány v přirozené interakci s rodiči (6).

Lze tedy zjednodušeně říci, že rodiče nemusejí nijak aktivně dítě vychovávat, pokud jsou mu v dostatečné časové míře k dispozici a ono je může v přirozených situacích pozorovat (využívat své vrozené dispozice pro observační učení) jako vhodné modely pro své následné chování.

ZMĚNY V RODIČOVSKÝCH ROLÍCH A JEJICH SPECIFICITA (významné mezigenerační rozdíly)

Aktuální změnou v oblasti výchovy je větší spolupráce obou rodičů v péči o malé dítě. Řada zemí EU dokonce umožňuje čerpání rodičovské dovolené oběma rodiči dle jejich rozhodnutí. Tuto možnost lze vnímat veskrze pozitivně oproti době, kdy byl otec od dítěte vzhledem ke svým pracovním povinnostem jako živitel rodiny téměř oddělen. Je jen otázkou, mají-li děti dostatek času, který tráví s jedním, případně oběma svými rodiči, či zda se tato rodičovská spolupráce projevuje jen dokonalým logistickým harmonogramem, kdy je dítě převáženo jedním či druhým z jedné zájmové instituce do druhé.

Obecně je třeba zdůraznit specifický význam obou rodičovských postav pro vývoj dítěte a především jejich vzájemnou komplementaritu. Oba rodiče plní vůči dítěti specifický úkol, obě rodičovské postavy jsou pro dítě nezastupitelné. Vzhledem k tomu, že jejich význam se během vývoje dítěte přesouvá a mění, nelze rozhodnout, kdo je pro dítě a jeho zdravý vývoj významnější osobou – zda otec, nebo matka.

Gleasonova teorie mostu popisuje specificitu chování obou rodičů, přičemž matka dle této teorie dítěti poskytuje stabilitu a zázemí, je spolehlivá, nabízí vyváženost a harmonii, uspokojuje mu základní potřeby, usnadňuje mu situace, snaží se nevystavovat ho stresu, při stálé stimulaci dítěte posiluje vyhýbání se destabilizaci již získaných dovedností. Otec dítěti poskytuje nové podněty, rozvíjí jeho dovednosti a nic mu neusnadňuje, povzbuzuje dítě k dosažení úspěchu vlastními silami i za cenu jeho přechodného selhání a destabilizace, porušuje klidové stavy a porušuje harmonii, více od dítěte očekává, více vyžaduje, je zábavný (2, 1). Autor se domnívá, že otcovo menší vyladění na aktuální zralost dítěte nutí dítě k větší snaze a odolnosti a tím mu následně usnadňuje vstup do společnosti a adaptaci na vyšší nároky, než s jakými se dítě setkává v rodinném chráněném prostředí. Otec je tedy pro dítě jakýmsi mostem do společnosti. Je snad třeba dodat, že v dnešní době bychom měli zvážit, zda dosud platí takto vymezené role ve vztahu k pohlavní identitě rodičů, nebo pouze ve vztahu ke dvěma pečujícím rodičovským osobám, jež tento přístup mohou reprezentovat i opačně (tedy otec stabilizující a matka porušující harmonii a provokující).

Základní vývojový problém pro dítě však jistě přináší úplné chybění nebo problémové chování jedné, či dokonce obou rodičovských postav. Mnoho dětí žije v rodinách neúplných nebo znovu složených. Jsou zasaženy rozpadem rodičovské dyády, musejí čelit různým formám porozvodové péče, např. střídavé péči. Pro mnohé z nich, zvláště pak ve vývojových etapách, kdy je pro ně dosud zcela nezbytná stabilita rodinného prostředí (tedy cca do 6 let věku), je vyrovnání se s těmito nároky skutečně velmi náročné a traumatizující. Společnost by se měla nad porozvodovým uspořádáváním rodin skutečně vážně zamýšlet a řešit jej vždy s důrazem na vývojový zájem dítěte vzhledem k jeho věkové zranitelnosti, nikoli upřednostňovat zájem dospělých. Rodiče by se mohli v péči o dítě například střídat v témže domácím prostředí, vodit ho do téhož předškolního zařízení, chovat se k sobě navzájem za přítomnosti dítěte přátelským nebo alespoň obecně slušným způsobem, aby mu nezpůsobovali zmatek v akceptování dvou nejvýznamnějších životních autorit. Rodiče sami by měli nést největší zodpovědnost za dopady rozpadu rodiny na dítě a neschovávat se alibisticky za rozhodnutí soudu, který ani při veškeré pozitivní snaze nemůže postihnout významné intrafamiliární aspekty celé situace, tak jako rodiče sami. Společnost jako celek může naopak vykonat mnohé v rovině prevence. Má možnost různými opatřeními posilovat soudržnost rodiny, sociální status rodičovství či vhodné výchovné přístupy.

Znakem současné doby je menší podíl prarodičů na výchově dětí, a to zvláště ve městech, ve kterých v Česku žije asi 70 % české populace. Vliv prarodičovské dyády jako alternativy té rodičovské je pro vývoj dítěte velmi významný. Prarodiče jsou ve výchově povětšinou tolerantnější, mají na ni více času, jsou trpělivější, mají větší nadhled, kontakt s nimi umožňuje dítěti lepší pochopení životní kontinuity, mezigeneračního předávání, rozvíjí jeho empatii pro potřeby jiných. Obecně v současné době ubývá přímé komunikace mezi dětmi a prarodiči, ale i mezi dětmi a rodiči. Důvodem je množství času, který je trávený neproduktivně různým dojížděním ve velkých městských aglomeracích a také pracovním vytížením obou rodičů a někdy i prarodičů, způsobeným obecně vysokým životním tempem a zaměřením společnosti na výkon a materiální hodnoty. Klíčovou hodnotou společnosti a její budoucnosti je však dle mého soudu především přiměřená péče o výchovu a zdravý vývoj našich dětí.

JAKÉ JSOU AKTUÁLNÍ PROBLÉMY V OBLASTI RODIČOVSKÉHO PŮSOBENÍ?

• Životní tempo a převládající spěch.
• Přemíra podnětů, kterými je dítě zahrnuto.
• Nepřiměřené ochraňování dětí a dospívajících.
• Paradoxy v zatěžování dítěte – „umetání cestiček“ (odstraňování negativních jevů z jeho života), jeho nezapojování do pracovních aktivit, příliš strukturovaný čas dítěte ze strany rodičů, děti jsou velmi málo samy, aby o sobě mohly rozhodovat a aby posilovaly svou samostatnost a sebevědomí, autoregulaci…
• Nepřiměřený kontakt s neživými médii dětí i rodičů oslabující přímé mezilidské kontakty.

ZÁVĚR

Závěrem lze říci, že rozhodnutí, kdy mít dítě, je zcela individuální a je samozřejmě ovlivněno širším sociálním kontextem každého jednotlivce a mnoha zde nezmíněnými faktory. Pokud bych přesto mohla zdůraznit zájem zdravého psychického vývoje dítěte, přikláněla bych se k tomu, aby si rodičovství současní mladí lidé plánovali poněkud dříve, a to z důvodu svého psychosomatického zrání. Mladší rodiče (nikoli osobnostně nezralí) své dítě s menšími obtížemi integrují do svého života, jsou méně úzkostní, méně perfekcionističtí a ambiciózní, méně spěchají, mají méně ambivalentních pocitů týkajících se rozhodování mezi probíhající profesní kariérou a zájmem dítěte, jsou možná méně materiálně zajištění, ale více přirozeně kreativní a empatičtí.

Adresa ke korespondenci:

prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc.

Katedra psychologie FF UK

nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Tel.: 221 619 666

e-mail: lenka.sulova@secar.cz; Lenka.Sulova@ff.cuni.cz