Vertebroplastika a stentoplastika v léčení osteoporotických zlomenin páteře

Overview

Autoři hodnotí efekt vertebroplastiky a stentoplastiky při léčbě osteoporotických fraktur páteře v tříletém období. U obou skupin bylo hodnoceno ODI, VAS skóre a měřena změna výšky obratlového těla před a po výkonu. V obou skupinách došlo k poklesu hodnot ODI a VAS a byl zaznamenám statisticky významný rozdíl v hodnotách ve prospěch stentoplastiky. V obou skupinách došlo k nárůstu výšky obratlového těla v jeho přední a střední části, v tříletém období byl zaznamenán statisticky významný rozdíl v udržení výšky obratlového těla ve prospěch stentoplastiky. Obě metody hodnotí autoři jako efektivní při léčbě osteoporotických fraktur páteře. Z hlediska léčby bolesti a repozice obratlového těla je stentoplastika hodnocena jako přínosnější. Obě metody autoři hodnotí jako bezpečné, byl zaznamenán minimální počet komplikací.

Klíčová slova:
osteoporotická fraktura – chirurgická léčba – vertebroplastika – stentoplastika

ÚVOD

Osteoporotické zlomeniny jsou velmi častou příčinou bolestí zad po 50. roce věku. Rizikem vzniku osteoporotické fraktury jsou více zatíženy ženy (až 16 %), u mužů je pravděpodobnost nižší (5 %). K rizikovým faktorům patří menopauza, dlouhodobá léčba kortikosteroidy, dlouhodobá imobilizace, chronická renální insuficience (2). Kompresivní fraktura v terénu osteoporózy znamená výrazné omezení kvality života a zvýšení mortality a morbidity. Jen v USA je ročně vynaloženo na léčbu osteoporotických fraktur 746 milionů dolarů. Roční incidence osteoporotických fraktur v Evropě činí u žen 10,7/1000 obyvatel, u mužů 5,7/1000 obyvatel. U nemocného s diagnostikovanou frakturou se zvyšuje riziko každé další fraktury 4–6krát (12). Z výše uvedených epidemiologických dat vyplývá, že se jedná o závažný celospolečenský problém.

K řešení tohoto problému patří včasná diagnostika a léčba osteoporózy, u zlomenin adekvátní léčba, která zahrnuje snížení bolesti a stabilizaci zlomeniny obratlového těla (6). Konzervativní léčba zahrnuje analgezii, klid na lůžku a přiložení ortézy na postižený úsek s časnou mobilizací (22). Až 30 % pacientů ovšem uvádí trvalé bolesti v postiženém segmentu z důvodu nezhojené zlomeniny se vznikem deformity. Klasická stabilizační operace je zatížena poměrně vysokým procentem komplikací, jako je uvolnění instrumentace, nezhojení dézy a také pooperačními interními komplikacemi (21).

Metodou, která stojí na pomezí konzervativní léčby a otevřené operace, je vertebroplastika a stentoplastika. Jedná se o augmentaci obratlového těla kostním cementem (vertebroplastika), s expanzí stentu a jeho vyplněním kostním cementem (stentoplastika) (4). Na obrázcích 1 a 2 vidíme zavedené stenty vyplněné kostním cementem v předozadní a bočné projekci.

V naší práci srovnáváme v tříletém období výsledky léčby osteoporotických fraktur páteře u pacientů ošetřených vertebroplastikou a stentoplastikou. Hodnotíme regresi bolestí pomocí VAS a ODI dotazníku a distrakci ve střední a přední části obratlových těl.

MATERIÁL A METODIKA

Vertebroplastika

Do souboru bylo zařazeno 31 pacientů, z toho 21 žen a 10 mužů. Průměrný věk byl 68 let (52–81 let). Ošetřili jsme 58 obratlů, nejvíce v oblasti Th-L přechodu (Th12-L2), nejméně v oblasti LS páteře (graf 1).

Stentoplastika

Do souboru bylo zařazeno 29 pacientů, z toho 22 žen a sedm mužů. Průměrný věk byl 65 let (49–79 let). Bylo ošetřeno 52 obratlů, nejvíce v oblasti Th-L přechodu, nejméně v oblasti L páteře (graf 1).

U obou skupin bylo doplněno před operací RTG vyšetření v předozadní a bočné projekci, poté CT vyšetření zaměřené na poraněný obratel. Byla změřena výška obratlového těla na RTG, vyplněny dotazníky ODI a VAS. Výšku obratlového těla jsme měřili v oblasti přední hrany a v jeho střední části. Operace probíhala za sterilních podmínek v celkové anestezii pod clonou ATB. Pacienta jsme uložili do pronační polohy. Pod RTG kontrolou v předozadní a bočné projekci jsme lokalizovali pedikly obratlového těla. Nad pedikly poraněného obratle jsme provedli dvě krátké incize. V případě vertebroplastiky jsme zavedli do obratlového těla aplikační kanyly a poté aplikovali kostní cement. V případě stentoplastiky, po předvrtání obratlového těla, jsme zavedli balónky se stenty, které jsme následně dilatovali a prováděli repozici obratlového těla. Poté jsme balónky odstranili a do stentů jsme aplikovali kostní cement. V obou případech probíhala operace za kontroly C ramenem, bipedikulárně. Pacienti byli vertikalizováni 5 hodin po operaci, dimise probíhala 2. pooperační den. První pooperační den proběhlo RTG vyšetření se změřením výšky obratlového těla a pacienti vyplnili dotazníky ODI (7) a VAS (8).

Vizuální analogová škála (VAS) je subjektivním hodnocením bolesti pacienta. Pacientovi jsme předložili pravítko o délce 10 cm s tím, že 0 znamená, že je pacient bez bolesti, 10 je největší bolest, kterou kdy pacient zažil; hodnoty byly u jednotlivých kontrol zaznamenány.

Oswestry dotazník (Oswestry disability index – ODI) hodnotí omezení běžných denních aktivit v důsledku bolestí dolní části zad, kvantifikuje subjektivní potíže pacienta a vyjadřuje míru disability. Dotazník se skládá z desíti sekcí, v každé sekci může pacient získat maximálně 5 bodů (obr. 3, 4). Body jsou sečteny, poté je vydělen počet získaných bodů, maximálním počtem možných bodů (50) a vynásoben × 100. Podle výsledku je pacient zahrnut do jednotlivých skupin dle postižení, interpretace (tab. 1). Po dimisi pacienti postoupili ambulantní rehabilitaci a byli následně kontrolováni v neurochirurgické ambulanci po 6, 12, 24 a 36 měsících. U každé kontroly proběhlo neurologické vyšetření, RTG vyšetření v předozadní a bočné projekci, byla měřena výška obratlového těla a byly vyplněny dotazníky ODI a VAS.

Metodika statistického vyhodnocení

Pro analýzu výsledků observační studie byly použity metody explorační analýzy (vizualizace dat pomocí krabicových grafů a vyhodnocení základních výběrových charakteristik). Vzhledem k tomu, že některé sledované parametry nesplňují předpoklad normality, byly pro zobecnění výsledků na celou populaci použity intervalové odhady mediánu, pro hodnocení statistické významnosti změny parametrů byly použity párové testy mediánu.

Pro hodnocení úspěšnosti zákroku byl zvolen bodový a intervalový odhad pravděpodobnosti, že pacient bude vykazovat minimálně expertně určené kritické hodnoty sledovaného parametru. Pro intervalový odhad pravděpodobnosti byl použit Wilsonův skórovací intervalový odhad parametru binomického rozdělení. Pro srovnání úspěšnosti zákroku u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku a u pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, byl použit Clopperův-Pearsonův test homogenity dvou binomických rozdělení.

VÝSLEDKY

V našem souboru jsme hodnotili tříleté výsledky pacientů operovaných pro osteoporotickou frakturu obratlového těla vertebroplastikou a stentoplastikou. Srovnávali jsme obě metody, hodnotili jsme VAS, ODI obou souborů, restauraci výšky obratlového těla v jeho přední a střední části a následné komplikace.

Srovnání vertebroplastiky a stentoplastiky z hlediska ODI parametru

Srovnáme-li skupiny pacientů, u nichž byla provedena vertebroplastika a stentoplastika z hlediska předoperačních hodnot ODI, lze obě skupiny považovat za rovnocenné. U pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, se ODI pohybovalo v rozmezí 58 až 67 bodů. Polovina těchto pacientů vykazovala ODI nejvýše 62 bodů, což odpovídá průměrné hodnotě ODI v této skupině. ODI pacientů, u nichž byla posléze provedena stentoplastika, se pohybovalo od 55 do 66 bodů a také v této skupině pacientů bylo pozorováno průměrné ODI 62 bodů, přičemž polovina pacientů dosahovala nejvýše této hodnoty.

Vývoj parametru ODI je prezentován na obrázcích 1 až 4, vybrané souhrnné výběrové charakteristiky jsou uvedeny v tabulce 1.

V obou sledovaných skupinách pacientů byl při kontrole po 12 měsících od operace pozorován statisticky významný pokles ODI (v obou případech p – hodnota < 0,001, párový test mediánu) v průměru o 39 bodů (tj. o 63 %) v případě vertebroplastiky, resp. 40 bodů (tj. 65 %) v případě stentoplastiky. Pro hodnocení úspěšnosti zákroku byl stanoven minimálně 60% pokles ODI 12 měsíců po operaci. V případě vertebroplastiky byl takovýto pokles pozorován u 23 z 31 (74 %) pacientů, v případě stentoplastiky u 28 z 29 (97 %) pacientů. S 95% spolehlivostí lze stanovený pokles ODI očekávat u 57 až 86 % pacientů, kteří podstoupí vertebroplastiku a u 83–99 % pacientů, kteří podstoupí stentoplastiku (Wilsonův skórový odhad parametru binomického rozdělení). Relativní četnost pacientů s minimálně 60% poklesem ODI je u pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku statisticky významně vyšší než u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku (p < 0,006), Clopperův-Pearsonův test homogenity dvou binomických rozdělení).

Při kontrole pacientů po 36 měsících od operace byl pozorován statisticky významný nárůst ODI od hodnoty zjištěné při kontrole po 12 měsících (v obou případech p < 0,001, párový test mediánu). V případě vertebroplastiky byl pozorován nárůst průměrně o 3 body (tj. o 13 %), v případě stentoplastiky byl nárůst průměrně o 1 bod (tj. o 5 %). Stanovíme-li jako kritickou 10% hranici nárůstu ODI, pak takovýto (resp. vyšší) nárůst byl pozorován v případě vertebroplastiky u 19 z 31 (61 %) pacientů, v případě stentoplastiky u dvou z 29 (7 %) pacientů. S 95% spolehlivostí lze stanovený nárůst ODI očekávat u 44–76 % pacientů, kteří podstoupí vertebroplastiku a u 2–22 % pacientů, kteří podstoupí stentoplastiku (Wilsonův skórový odhad parametru binomického rozdělení). Relativní četnost pacientů s minimálně 10% nárůstem ODI je u pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, statisticky významně nižší než u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku (p < 0,001, Clopperův-Pearsonův test homogenity dvou binomických rozdělení).

Srovnání vertebroplastiky a stentoplastiky z hlediska VAS parametru

Hodnocení úspěšnosti verteroplastiky a stentoplastiky z hlediska VAS parametru je obdobné jako hodnocení z hlediska parametru ODI.

Srovnáme-li skupiny pacientů, u nichž byla provedena vertebroplastika a stentoplastika z hlediska předoperačních hodnot VAS, lze obě skupiny považovat za rovnocenné. U pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, se VAS pohybovalo v rozmezí 7,2 až 10,0 bodů. Polovina těchto pacientů vykazovala VAS alespoň 9,0 bodů, průměrná hodnota VAS v této skupině byla 8,8 bodů. VAS pacientů, u nichž byla posléze provedena stentoplastika, se pohyboval od 8,8 do 9,7 bodů. V této skupině pacientů byl pozorován průměrný VAS 9,2 bodů, přičemž polovina pacientů dosahovala alespoň hodnoty 9,1. Vývoj parametru VAS je prezentován v grafech na obrázcích 5 až 8, vybrané souhrnné výběrové charakteristiky jsou uvedeny v tabulce 2.

V obou sledovaných skupinách pacientů byl při kontrole po 12 měsících od operace pozorován statisticky významný pokles VAS (v obou případech p < 0,001, párový test mediánu) v průměru o 5,8 bodů (tj. o 63 %) v případě vertebroplastiky, resp. 6,5 bodů (tj. 65 %) v případě stentoplastiky. Pro hodnocení úspěšnosti zákroku byl stanoven minimálně 60% pokles VAS 12 měsíců po operaci. V případě vertebroplastiky byl takovýto pokles pozorován u 30 z 31 (97 %) pacientů, v případě stentoplastiky u všech 29 (100 %) pacientů. S 95% spolehlivostí lze stanovený pokles VAS očekávat u 81–99 % pacientů, kteří podstoupí vertebroplastiku, a u 88–100 % pacientů, kteří podstoupí stentoplastiku (Wilsonův skórový odhad parametru binomického rozdělení). Relativní četnost pacientů s minimálně 60% poklesem VAS se u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku a u pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, statisticky významně neliší (p = 0,347), Clopperův-Pearsonův test homogenity dvou binomických rozdělení).

Při kontrole pacientů po 36 měsících od operace byl pozorován statisticky významný nárůst VAS (v obou případech p < 0,001, párový test mediánu) v průměru o 0,1 bodu (tj. o 13 %) v případě vertebroplastiky, resp. o 0,1 bodu (tj. o 5 %) v případě stentoplastiky. Stanovíme-li jako kritickou 10% hranici nárůstu VAS, pak takovýto (resp. vyšší) nárůst byl pozorován v případě vertebroplastiky u tří z 31 (3 %) pacientů, v případě stentoplastiky nebyl takovýto nárůst pozorován u žádného z pacientů. S 95% spolehlivostí lze stanovený nárůst VAS očekávat u 3–25 % pacientů, kteří podstoupí vertebroplastiku a u 0–12 % pacientů, kteří podstoupí stentoplastiku (Wilsonův skórový odhad parametru binomického rozdělení). Relativní četnost pacientů s minimálně 10% nárůstem VAS se u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku a u pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, statisticky významně neliší (p = 0,087, Clopperův-Pearsonův test homogenity dvou binomických rozdělení).

Srovnání vertebroplastiky a stentoplastiky z hlediska výšky přední a střední hrany obratlového těla

Vývoj výšky přední hrany obratlového těla od pooperačního stavu pacientů po stav při kontrole po 36 měsících od operace lze posoudit dle vybraných výběrových charakteristik (tab. 3) a dle grafů na  obrázcích 9 a 10.

Při pooperační kontrole byla u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, pozorována výška přední hrany obratlového těla v rozmezí 1,9–3,5 cm. (Rovněž lze tvrdit, že polovina pacientů měla výšku přední hrany obratlového těla v rozmezí 2,5–2,8 cm.) Polovina těchto pacientů měla výšku přední hrany obratlového těla nejvýše 2,6 cm, což odpovídá zjištěnému průměru. S 95% spolehlivostí lze očekávat, že polovina pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, bude mít výšku obratlového těla alespoň 2,5–2,7 cm (intervalový odhad mediánu).

V případě pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, byla pozorována výška přední hrany obratlového těla v rozmezí 3,2–3,8 cm. (Rovněž lze tvrdit, že polovina pacientů měla výšku přední hrany obratlového těla v rozmezí 3,5–3,7 cm.) Polovina těchto pacientů měla výšku přední hrany obratlového těla nejvýše 3,6 cm, což odpovídá zjištěnému průměru. S 95% spolehlivostí lze očekávat, že polovina pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, bude mít výšku obratlového těla alespoň 3,5–3,7 cm (intervalový odhad mediánu).

Výška přední hrany obratlového těla pozorovaná při pooperační kontrole pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, je statisticky významně vyšší než u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku (p < 0,001, Mannův-Whitneyův test shody mediánů).

V období od pooperační kontroly do kontroly po 36 měsících došlo u pacientů k poklesu přední hrany pooperačního těla. U pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, byl pozorován pokles o 0,4–1,0 cm, přičemž u 25 % těchto pacientů byl pokles nejvýše 0,5 cm. Hraniční pokles o 0,5 cm nepřekročil žádný z pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku. U pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, byl pozorován pokles o 0,0–0,5 cm, přičemž u 75 % z nich byl pozorován pokles maximálně o 0,3 cm. Pozorovaný pokles u pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, byl vyhodnocen jako statisticky významně nižší než pokles pozorovaný u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku (p < 0,001, Mannův-Whitneyův test shody mediánů).

Vývoj výšky střední hrany obratlového těla od pooperačního stavu pacientů po stav při kontrole po 36 měsících od operace lze posoudit dle vybraných výběrových charakteristik (tab. 4) a dle grafů na obrázcích 11 a 12.

Při pooperační kontrole byla u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, pozorována výška střední hrany obratlového těla v rozmezí 2,8–3,4 cm. Polovina těchto pacientů měla výšku střední hrany obratlového těla nejvýše 3,0 cm, což odpovídá zjištěnému průměru. S 95% spolehlivostí lze očekávat, že polovina pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, bude mít výšku obratlového těla alespoň 2,9–3,1 cm (intervalový odhad mediánu).

V případě pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, byla pozorována výška střední hrany obratlového těla v rozmezí 4,5–5,4 cm. Polovina těchto pacientů měla výšku střední hrany obratlového těla nejvýše 4,9 cm, což odpovídá zjištěnému průměru. S 95% spolehlivostí lze očekávat, že polovina pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, bude mít výšku obratlového těla alespoň 4,8–5,0 cm (intervalový odhad mediánu).

Výška střední hrany obratlového těla pozorovaná při pooperační kontrole pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, je statisticky významně vyšší než u pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku (p < 0,001, Mannův-Whitneyův test shody mediánů).

V období od pooperační kontroly do kontroly po 36 měsících došlo u pacientů k poklesu střední hrany pooperačního těla. U pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, i u pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, byl pozorován pokles o 0,0–0,6 cm. Sedmdesát pět procent pacientů, kteří podstoupili vertebroplastiku, vykazovalo pokles nejvýše 0,3 cm, 75 % pacientů, kteří podstoupili stentoplastiku, vykazovalo pokles nejvýše o 0,2 cm. Pozorovaný pokles se u sledovaných skupin pacientů statisticky významně nelišil (p = 0,051, Mannův-Whitneyův test shody mediánů).

Únik kostního cementu mimo obratlové tělo

Situace je zobrazena v tabulce 4. Zaznamenali jsme větší počet úniků cementu ve skupině pacientů s vertebroplastikou. Jedenkrát došlo k úniku cementu do páteřního kanálu s kořenovou kompresí, která se projevovala iritací v daném dermatomu. Po provedení otevřené revize obtíže ustoupily.

Další komplikace z všeobecně uváděných jsme nezaznamenali. V našem souboru bylo registrováno jedno úmrtí do 30 dnů po operaci, které nesouviselo s operačním výkonem.

DISKUZE

Augmentace obratlových těl kostním cementem je metodou, která redukuje bolest v oblasti postiženého úseku páteře, redukuje riziko vzniku kyfotické deformity se všemi možnými následky, a tím výrazně zvyšuje kvalitu života pacientů ošetřených touto metodou (3). Vertebroplastika, jako první metoda augmentace obratlového těla, byla poprvé užita v roce 1982. Jedná se o prostou augmentaci obratlového těla pomocí plnících jehel (9). K redukci bolesti dochází vzhledem k mechanické stabilizaci obratlového těla a termickou nekrózou nociceptivních receptorů při polymerizaci kostního cementu (15). Užitím vertebroplastiky nedocílíme aktivně repozici obratlového těla a následnou korekcí sagitálního profilu páteře. V roce 1992 byla poprvé provedena kyfoplastika, při které zavedením expandibilního balónku expanduje obratlové tělo, a dutina je pak následně vyplněna kostním cementem (1).

Stentoplastika (v originále vertebral body stenting – VBS) je metodou sofistikovanější. Do obratlového těla jsou zavedeny stenty, které expandují, dochází k repozici zlomeniny a následně jsou stenty vyplněny kostním cementem (13). Ve srovnání s vertebroplastikou jsou u stentoplastiky užívány nižší plnící tlaky, a tím je výrazně redukována nejzávažnější komplikace, kterou je únik cementu mimo obratlové tělo (10).

Únik kostního cementu mimo obratlové tělo je popisován v mnoha studiích. Nejčastější citovanou studií je práce Yeoma et al. (24), ve které únik kostního cementu v prezentovaných souborech činil 38–72%. Rozdělení na jednotlivé typy ukazuje tabulka 5. Pro pacienta nejzávažnější, z hlediska možného neurologického postižení, je typ B a pedikulární perforace. U typu S byly popisovány embolizace do plicnice. Riziko leaku cementu mimo obratel může být sníženo užitím kontrastní látky před aplikací kostního cementu a prodloužením aplikační doby (19). V neposlední řadě jsou rizika snižována vývojem kostních cementů. Zatímco kostní cementy na bázi PMMA (polymetylmetakrylát) byly poměrně „řídké“ a jejich pohotovost k úniku byla vysoká, u cementů na bázi triakalciumfosfátu je toto riziko výrazně sníženo (16). U metody VBS, při které cement aplikujeme do expandovaných stentů, je tato možnost výrazně minimalizována (20).

K dalším komplikacím augmentace obratlových těl patří hypotenze, která je způsobena celkovou reakcí organismu na toxicitu kostního cementu, alergická reakce a ve studiích popisována embolizace do plicnice. Paravertebrální únik cementu do měkkých tkání bývá v mnoha studiích popisován jako bezpříznakový (18). Jerie et al. (11), referují rozvoj toxické a zánětlivé reakce na uniklý cement v paravertebrálních měkkých tkáních a zejména v plicích. Pacientka absolvovala dvě revizní operace a následnou léčbu plicním specialistou. Embolizace do plicnice přes paravertebrální žíly je popisována v několika studiích, nebyly ovšem popsány trvalé následky či smrt (14, 17).

K diskutovaným tématům v mnoha studiích patří stupeň redukce bolesti po stentoplastice a vertebroplastice. V časovém horizontu 12 měsíců není popsán statisticky signifikantní rozdíl mezi oběma skupinami (23). V obou skupinách popisují pacienti redukci bolesti nejméně o 50 % bezprostředně po operaci a efekt trvající nejméně 12 měsíců. Při delším sledování (2 a více roků) hovoří data ve prospěch stentoplastiky. Vysvětlením pro tento benefit je restaurace výšky obratlového těla s korekcí sagitálního profilu páteře.

Restaurace výšky obratlového těla je možná i při provádění vertebroplastiky. Repozici lze dosáhnout polohováním pacienta na břicho do lordózy. Dalším faktorem je celková anestezie, při které dochází k relaxaci svalstva spojeného se spontánní redukcí deformity obratlového těla. Velkou roli hraje i stáří fraktury, u akutních fraktur je repozice daleko pravděpodobnější (15). Zavedení stentu do obratlového těla s jeho expanzí a vyplnění kostním cementem zaručuje uspokojivější postavení obratle s redukcí sagitální křivky páteře, zejména v dlouhodobém časovém horizontu. Burton et al. (4) hodnotí u 31 pacientů korekci sagitální kyfózy. Uvádí zlepšení hodnot z 15,8° na 7,9°. Shindle et al. (18) hodnotí výšku přední, střední a zadní části obratlového těla, se signifikantním zlepšením na přední (z 64 % na 75 %) a střední (z 60,1 % na 82 %) části obratlového těla.

ZÁVĚR

Obě metody (vertebroplastiku a stentoplastiku) hodnotíme jako efektivní v léčbě osteoporotických fraktur páteře. U obou sledovaných skupin pacientů došlo k redukci bolesti, snížení ODI skóre a distrakci v přední a střední části obratlového těla. Ve srovnání vertebro- versus stentoplastika se jeví jako jednoznačně přínosnější stentoplastika. Dochází ke statisticky významnějšímu poklesu ve sledovaných parametrech – ODI a VAS skóre a k významnější distrakci v oblasti střední a přední hrany obratlového těla. Tyto výsledky potvrzujeme i v dlouhodobějším časovém horizontu, kdy u pacientů s provedenou stentoplastikou dochází k minimálnímu poklesu výšky obratlového těla ve střední a přední části a přetrvávají nižší hodnoty VAS a ODI skóre.

Střet zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Michael Mrůzek

Neurochirurgická klinika FN Ostrava

tř. 17. listopadu 1790, 708 52 Ostrava-Poruba

e-mail: michael.mruzek@centrum.cz