Objev a užití cyklosporinu v klinické praxi

Objev cyklosporinu a jeho klinické užití v uplynulých dvaceti letech převratným způsobem zlepšilo výsledky orgánových i tkáňových transplantací a cyklosporin zůstává v této oblasti stále nejužívanějším imunosupresivem. Získal své místo také v léčbě řady autoimunitních chorob, zvláště revmatoidní artritidy, psoriázy, renálních onemocnění aj. Poznání jeho účinků významně přispělo k obecnému pochopení imunitní odpovědi a patogeneze autoimunitní reakce. Zkušenosti získané s cyklosporinem se uplatnily při vývoji dalších imunosupresiv. Selektivní inhibicí aktivace T-lymfocytů zabrání cyklosporin produkci některých lymfokinů nezbytných pro imunitní odpověď na cizorodý nebo autogenní antigen, resp. imunitní odpovědi příjemce na antigeny transplantátu, nebo imunitní reakci organismu na antigeny jemu vlastní. Léčba cyklosporinem je bez toxických účinků na kostní dřeň, takže účinná imunosuprese není provázena život ohrožujícími infekčními komplikacemi, které byly hlavním problémem předchozích imunosupresiv. Nežádoucími účinky cyklosporinu jsou především nefrotoxicita a některé metabolické poruchy. Dávkování cyklosporinu je individuální a je nezbytné monitorovat jeho koncentraci v krvi.Indikace léčby cyklosporinem patří výhradně do rukou specialistů, ale lékařská veřejnost přichází stále častěji do styku s nemocnými léčenými imunosupresivy, a nelze se proto obejít bez základních znalostí problematiky léčby a vedlejších účinků cyklosporinu.

Klíčová slova:
cyklosporin - klinická praxe - transplantace - autoimunitní choroby.