Vybrané poznámky k psychofarmakoterapii dětského a dorostového věku

Overview

Farmakoterapie duševních poruch dětského a adolescentního období představuje náročnou oblast. Předkládaný článek si klade za cíl upozornit na některá rizika a specifika, která se k psychofarmakoterapii v daném období pojí, a nabídnout přehled praktických poznámek u vybraných farmak.

Klíčová slova:

pediatrie – farmakoterapie – psychofarmaka

Již od studia na fakultách jsou budoucím lékařům předávány informace, které dokazují, že dítě není „menší dospělý“. V oblasti psychofarmakoterapie pediatrické populace je situace totožná, navíc s přihlédnutím k tomu, že se různé diagnostické jednotky projevují různě v závislosti na věku.⁽¹⁾ Svízelné může být rovněž navazování terapeutického vztahu s klienty a jejich blízkými, stejně tak i komplikovaná legislativa.⁽²⁾ Dalším přitěžujícím faktem budiž to, že zkušenosti byly získány primárně v dospělé populaci a teprve poté byly aplikovány u dětí a dospívajících; je proto nutné respektovat tuzemská registrační omezení stran indikace a věku a výsledky klinických studií. Léčba proto náleží zejména do rukou zkušeného dětského a dorostového psychiatra.^{( 3)}

Psychofarmakoterapie musí respektovat biologická specifika dětského a dorostového věku, zejména rozdílný jaterní metabolismus. Rozdílná jaterní biotransformace ovlivňuje dávkování farmak jak co do množství, tak co do frekvence. Přehled těchto důsledků přináší tabulka 1.^(1,3) S výhodou je pak možné využívat monitorování hladin psychofarmak v krvi, přičemž dostupnost takových vyšetření se zvyšuje.⁽⁴⁾ U dětí a mladistvých je rovněž typická vyšší glomerulární filtrace, navíc mají obvykle nižší objem tukové tkáně. Všechny tyto faktory vedou mimo jiné k rychlejší eliminaci léků.⁽⁵⁾

V uvedeném vývojovém období je rovněž rozdílná vnímavost k nežádoucím účinkům, což jedince ovlivňuje nejen stran adherence, ale rovněž celé kvality života.⁽⁶⁾ Konkrétním případem může být vyšší frekvence výskytu extrapyramidových nežádoucích účinků, například polékového parkinsonského syndromu, akutní dystonie a akutní akatizie po podávání klasických antipsychotik, než je tomu v dospělosti.⁽⁷⁾ S ohledem na to, že organismus se s případnými metabolickými nežádoucími účinky, které jsou spojovány například s olanzapinem a klozapinem, bude muset vyrovnávat dlouhodobě, je potřeba velmi uvážlivého přístupu jak v léčbě, tak v preventivních opatřeních a edukaci (například doporučení vhodné tělesné aktivity, stravy).⁽⁸⁾ U druhého jmenovaného preparátu je pak nutné připomenout riziko agranulocytózy a náležitých kontrol krevního obrazu a diferenciálního rozpočtu, a to 1x týdně prvních 18 týdnů léčby a následně 1x za měsíc.⁽⁵⁾ Mezi účinky, které mohou léčbu komplikovat, bývá uváděna i paradoxní reakce na benzodiazepiny.⁽⁹⁾

Mezi nejčastější psychiatrické diagnózy, s kterými se lze v pediatrické populaci setkat, řadíme afektivní poruchy, poruchy chování spojené s různými jinými diagnostickými jednotkami, například navazující na poruchy autistického spektra, dále poruchy příjmu potravy, poruchy spojené s užíváním návykových látek, sebevražedné a násilné jednání.^(10,11) Vzhledem k faktu relativně časté indikace psychofarmak v této specifické populaci se v rámci vývoje nových léčiv postupně povolují další preparáty k léčbě duševních nemocí. Příkladem jsou antidepresiva, kdy původně rozšířená tricyklická antidepresiva jsou nahrazována novějšími generacemi. Tato situace je výhodná i z hlediska managementu klinických rizik, neboť děti jsou zvýšeně vnímavé vůči nežádoucím účinkům uvedené skupiny, zejména kardiotoxicitě.^{( 5)} Vybraná povolená psychofarmaka dětského a dorostového období uvádí tabulka 2.^(2,5,12)

Indikace zahájení léčby psychofarmaky u dětí a mladistvých jistě patří do rukou psychiatra, nicméně se v praxi setkáváme se situacemi, kdy podání indikuje i pediatr. Zejména se jedná o akutní psychiatrické stavy, například úzkost, agitovanost, násilné a sebevražedné chování a mnoho dalších. V těchto situacích lze užít například benzodiazepiny v různých formách (tablety, kapky, injekční formy) a antipsychotika (perorální roztok risperidonu, rychle rozpustné formy olanzapinu, haloperidol, levomepromazin, tiaprid).^(5,12) Obvyklé dávkování vybraných psychofarmak shrnuje tabulka 3, nicméně praxe a výběr se v různých státech liší.

MUDr. Ing. Adam Žaludek, MBA, LL.M.

3. lékařská fakulta Univerzity

Karlovy Kabinet veřejného zdravotnictví

Ruská 87

100 00 Praha 10

adam.zaludek@lf3.cuni.cz