Disociativní poruchy a možnosti diferenciálnídiagnostiky epileptických a psychogenníchneepileptických záchvatů

Souhrn:
Problematika diferenciální diagnostiky epileptických a psychogenních neepileptickýchzáchvatů představuje aktuální problém rozlišení záchvatů s převážně organickou etiologií a neepileptickýchzáchvatů s dominující psychopatologickou etiologií. Vzhledem k tomu, že rostoucíevidence potvrzují disociativní mechanismus vzniku psychogenních neepileptických záchvatů,poskytuje studium disociativní psychopatologie cenné poznatky pro studium etiopatogenezea diagnostiky těchto záchvatů.V této studii jsme vyšetřili celkem 21 pacientů s diagnózou epilepsie, z toho 8 mužů a 13 ženo průměrném věku 33 let, prostřednictvím pěti škál zaměřených na disociaci (psychickou a somatoformní),posttraumatickou stresovou poruchu, depresi a traumata z raného dětství (DES, SDQ-20, IES, BDI-II a TSC-40).Možnosti diferenciální diagnostiky psychogenních neepileptických a epileptických záchvatů vycházejícíz diagnostiky disociativních poruch jsou opačné než je obvyklé v neurologické praxi.Zatímco v běžné neurologické praxi se nejčastěji dospívá k diagnóze psychogenního neepileptickéhozáchvatu vyloučením epilepsie v důsledku EEG monitorování, je v tomto případě postupdefinován potvrzením psychogenního neepileptického záchvatu prostřednictvím pozitivního nálezudisociativní symptomatologie, což umožní dřívější zahájení potřebné terapie, čímž toto vyšetřenítvoří významný doplněk obvyklých neurologických diagnostických postupů.

Klíčová slova:
epilepsie, psychogenní neepileptické záchvaty, disociativní poruchy, posttraumatickástresová porucha.