Aktivita fosfomanomutázy 2 u pacientů s podezřením na dědičnou poruchu glykosylace
:
H. Hansíková; N. Ondrušková; T. Honzík; K. Veselá; E. Horová; Š. Švecová; M. Tesařová; J. Zeman
:
Klinika dětského a dorostového lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Všeobecná fakultní nemocnice v Praze
:
Klin. Biochem. Metab., 24, 2016, No. 2, p. 67-74
Cíl studie:
Cílem studie bylo zavést metodu pro stanovení aktivity fosfomanomutázy 2 (PMM2) a kontrolního enzymu fosfomanoizomerázy (PMI) v izolovaných lymfocytech a kultivovaných kožních fibroblastech a využít ji jako diferenciální diagnostický krok v souboru 18 pacientů s podezřením na CDG syndrom typu I.
Typ studie:
Původní práce.
Název a sídlo pracoviště:
Klinika dětského a dorostového lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Všeobecná fakultní nemocnice v Praze.
Materiál a metody:
Analyzovaný soubor představuje 16 vzorků lymfocytů a 8 linií kultivovaných kožních fibroblastů od 18 pacientů z 15 nepříbuzných rodin, u kterých lékaři vyslovili vysoké podezření na CDG syndrom typu I. Kontrolní skupinu tvořilo 59 vzorků lymfocytů a 29 linií fibroblastů od pacientů, u kterých nebylo prokázáno podezření na metabolickou poruchu. Aktivity PMM2 a PMI byly měřeny spektrofotometricky při 37 °C jako redukce NADP+ na NADPH při 340 nm.
Výsledky:
U PMM2 a PMI nebyly v lymfocytech ani kultivovaných fibroblastech nalezeny statisticky významné rozdíly aktivit v závislosti na věku či pohlaví. Aktivita PMM2 v lymfocytech u kontrolního souboru byla 0,34–2,58 nmol/min/mg (2,5% až 97,5% percentil) a ve fibroblastech 0,44–9,0 nmol/min/mg. Aktivita PMM2 v lymfocytech byla v souboru pacientů nízká (0,02–0,18 nmol/min/mg, mezikvartilové rozpětí, kontroly 0,73-1,42, p<0,001). Aktivita PMM2 ve fibroblastech od pacientů byla také nízká (0,2–0,66 nmol/min/mg; kontroly 1,06–3,17, p<0,001). Poměr PMM2/PMI byl u pacientů významně snížený v obou tkáních (p<0,001). U všech 18 pacientů byla diagnóza PMM2-CDG potvrzena i nálezem mutací v PMM2 genu.
Závěr:
Měření aktivity PMM2 v lymfocytech nebo kultivovaných fibroblastech umožňuje rychlé stanovení diagnózy PMM2-CDG, nejčastější dědičné poruchy glykosylace typu I.
Klíčová slova:
dědičné poruchy glykosylace (CDG), fosfomanomutáza (PMM2), fosfomanoizomeráza (PMI).
Úvod
Glykosylace je nejrozšířenější posttranslační modifikace proteinů a zahrnuje kovalentní vazbu cukerných řetězců na amidovou skupinu asparaginu (N-glykoprotein) nebo na hydroxylovou skupinu serinu nebo threoninu peptidového řetězce (O-glykoprotein) [1]. Narušení glykosylačních procesů vede ke skupině závažných onemocnění, které se souhrnně označují jako CDG syndrom (Congenital Disorders of Glycosylation, CDG, dědičné poruchy glykosylace proteinů). Na molekulární úrovni již bylo identifikováno >100 různých CDG, více než polovina z nich se týká poruch glykosylace N-glykoproteinů [2].
Biochemický screening je založen na analýze profilu sialovaných forem transferinu v séru pomocí izoelektrické fokusace (IEF), která umožňuje zachytit pacienty s některými typy poruch na úrovni syntézy (CDG typu I) nebo úpravy N-glykoproteinů (CDG typu II) [3]. Vzhledem k všudypřítomnému výskytu N-glykoproteinů v organismu, vedou poruchy na úrovni jejich biosyntézy k širokému spektru závažných klinických příznaků. Nejčastějším typem CDG syndromu je PMM2-CDG (podle starší nomenklatury CDG Ia) s autosomálně recesivním typem dědičnosti, který tvoří 80 % případů v této skupině onemocnění. V literatuře již bylo popsáno >800 pacientů a výskyt v populaci se odhaduje na cca 1: 20 000 [4].
Fosfomanomutáza (PMM2) je cytosolární enzym, který katalyzuje reverzibilní přeměnu manózy-6-fosfátu na manózu-1-fosfát (Man-1-P). Snížení enzymové aktivity vede k depleci v zásobách GDP-manózy a dolichol-P-manózy, a tím k hypoglykosylaci řady N-vázaných glykoproteinů. Porucha PMM2 vede k onemocnění, které se nazývá PMM2-CDG. Je způsobena přítomností mutací v PMM2 genu lokalizovaném v oblasti 16p13.3.-p13.2, má 8 exonů a bylo v něm již nalezeno >110 patogenních mutací [5].
Klinicky se PMM2-CDG manifestuje již v kojeneckém věku jako multisystémové onemocnění s heterogenními klinickými příznaky. Mezi univerzální klinické a laboratorní nálezy patří neprospívání, atypické rozložení podkožního tuku v gluteální oblasti, invertované mammily, kraniofaciální dysmorfie, strabismus, hypotonický syndrom, porucha až zástava psychomotorického vývoje, hypoplázie mozečku, hepatopatie a smíšená koagulopatie [6,7]. Prognóza není příznivá, mortalita dětí s nízkou reziduální aktivitou PMM2 dosahuje až 20 % [8]. Esenciální úlohu PMM2 pro vývoj organismu podporuje i zjištění, že inaktivace genu PMM2 u myší je embryonálně letální [9]. Léčba pacientů s PMM2-CDG není známá a ani experimentální terapie pomocí Man-1-P nebyla terapeuticky úspěšná [10].
Dosud bylo stanovení aktivity PMM2 dostupné pouze v několika specializovaných centrech ve světě zaměřených na diagnostiku poruch glykosylace, kde u pacientů s podezřením na CDG typu I je v prvním kroku obecně uznávaným a doporučovaným diagnostickým standardem měření aktivity PMM2 v izolovaných lymfocytech nebo kultivovaných kožních fibroblastech, a to z důvodu, že tento typ CDG je nejčastější.
Cílem studie byla snaha zavést metodu pro stanovení aktivity fosfomanomutázy (PMM2) a kontrolního enzymu fosfomanoizomerázy (PMI) v izolovaných lymfocytech a kultivovaných fibroblastech a využít ji jako diferenciálně-diagnostický krok v našem souboru 18 pacientů s podezřením na CDG syndrom typu I.
Materiál
Analyzovaný soubor reprezentovalo 16 vzorků izolovaných lymfocytů a 8 linií kultivovaných kožních fibroblastů od 18 pacientů (0,5-18 let), u kterých bylo na základě klinických příznaků vysloveno podezření na CDG syndrom typu I. U všech pacientů byl pomocí IEF sérového transferinu nalezen patologický profil CDG typu I (Obr 1.). Zároveň bylo analyzováno i 9 vzorků lymfocytů od rodičů vyšetřovaných probandů (obligatorních heterozygotů) ve věku 22-41 let. Kontrolní skupinu tvořilo 59 vzorků lymfocytů a 29 linií kultivovaných fibroblastů od osob ve věku 0,5-48 let, resp. 0,5-18 let bez klinických projevů CDG syndromu.
Chemikálie
Histopaque®1077, Hepes, DTT, KCl, leupeptin a pepstatin, fosfomanoizomeráza, MgCl2, manóza-1-P, manóza-6-P (Sigma), glukóza-6-P-dehydrogenáza, fosfoglukózaizomeráza, NADP (dvojsodná sůl) (Roche), manóza-1,6-di-P byla připravena podle Van Schaftingen [11].
Metody
Lymfocyty byly izolovány ze 7 ml periferní krve s přídavkem EDTA gradientovou centrifugací (Histopaque®1077, Sigma). Kožní fibroblasty byly kultivovány v D-MEM mediu s 10% obsahem fetálního bovinního séra v 5% CO2. Fibroblasty v množství 2x 75 cm2 o konfluenci 80 % byly sklizeny trypsinizací. Peleta obou typů buněk byla zamražena a uchovávána při -80 °C.
Příprava vzorku
Peleta lymfocytů nebo fibroblastů byla rozmražena a homogenizována při 4 °C v 300 µl homogenizačního pufru (20 mmol/l Hepes pH 7,1, 1 mmol/l DTT, 25 mmol/l KCl, leupeptin a pepstatin 10 mg/l) v homogenizátoru sklo-sklo. Poté byl homogenát sonikován (3x8 s, amplituda 20, při 4 °C) a směs byla centrifugována při 1550 g, 8 min, při 4 °C. Supernatant byl uschován při -80 °C přes noc. Druhý den byla rozmražená suspenze centrifugována při 9000 g, 5 min, 4 °C a výsledný supernatant byl použit pro stanovení aktivity enzymu. Na jedno měření bylo používáno 50 µl supernatantu (koncentrace proteinu se pohybovala okolo 3-5 g/l).
Enzymové aktivity
Aktivita PMM2 a PMI byla měřena spektrofotometricky jako přeměna NADP+ na NADPH při 340 nm po dobu 5 min při 37 °C v kyvetách o optické dráze 1 cm v celkovém objemu 0,5 ml. Každé měření bylo provedeno 2x. Aktivita byla vyjádřena jako nmol/min/mg proteinu s použitím molárního extinkčního koeficientu ε340=6,22 (l/mmol/cm). Měření bylo provedeno podle Van Schaftingen (11) s mírnými úpravami uvedenými níže.
Reakční směs pro spektrofotometrické stanovení PMM2 obsahovala: 50 mmol/l Hepes pH 7,1, fosfoglukózaizomeráza (10 g/l), fosfomanoizomeráza (3,5 g/l), glukóza-6-P-dehydrogenáza (10 g/l), 1 mmol/l manóza-1,6-di-P, 0,25 mmol/l NADP, 50 mmol/l MgCl2, 3 mmol/l manóza-1-P. Reakce byla startována přídavkem 50 µl vzorku. Referenční kyveta neobsahovala manózu-1-P.
Reakční směs pro spektrofotometrické stanovení aktivity PMI obsahovala: 50 mmol/l Hepes pH 7,1, fosfoglukózaizomeráza (10 g/l), glukóza-6-P-dehydrogenáza 4 g/l, 15 mmol/l NADP, 50 mmol/l MgCl2, 5 mmol/l manóza-6-P, reakce byla startována přídavkem 50 µl vzorku. Referenční kyveta neobsahovala substrát - manózu-6-P. Aktivita PMI sloužila jako kontrolní enzym k vypočítání poměru PMM2/PMI.
Koncentrace proteinu ve vzorku byla stanovena dle Lowryho [12].
Molekulárně-genetická analýza
Celková DNA byla izolována metodou fenolové extrakce. Všechny exony genu PMM2 (ENSG00000140650, ENST00000268261) a jejich přilehlé intronové oblasti byly analyzovány metodou přímého sekvenování na genetickém analyzátoru ABI 3500xL (Applied Biosystems). Mutace zjištěné u probanda byly vždy potvrzeny i u obou rodičů analýzou jejich DNA.
Statistická analýza
Vzhledem k tomu, že pozorovaná data nemají normální rozdělení, byly použity neparametrické statistické metody. Rozdíly mezi pacienty a kontrolami (resp. mezi heterozygoty a kontrolami) byly testovány Wilcoxonovým dvouvýběrovým testem. Za statisticky významné byly považovány dosažené hladiny testů nižší než 5 %. Analýzy byly provedeny ve statistickém software R verze 3.1.2, R Core Team (2014).
Etika
Všechny odběry a biochemické i molekulární analýzy byly prováděny po informovaném souhlasu rodičů. Studie byla provedena v souladu s Helsinskou deklarací Světové lékařské asociace a byla schválena etickou komisí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Výsledky
U PMM2 a PMI nebyly v lymfocytech a v kultivovaných fibroblastech nalezeny statisticky významné rozdíly v aktivitách v závislosti na věku či pohlaví. Rozmezí kontrolních hodnot (2,5 % až 97,5 % kvantil) pro PMM2 v lymfocytech a fibroblastech uvádí obr. 2 a 3. Aktivity kontrolního enzymu PMI v lymfocytech a fibroblastech jsou uvedeny na obr. 4.
Průměrná aktivita PMM2 a poměr PMM2/PMI v lymfocytech a fibroblastech pacientů byly významně snížené (p<0,001) ve srovnání s kontrolním souborem (obr. 2, 3). Medián pro aktivitu PMM2 v lymfocytech vyšetřovaných pacientů odpovídal 6 % mediánu kontrol (p<0,001) (obr. 2, 3). Významně snížená aktivita PMM2 v lymfocytech pod 10 % mediánu kontrolní skupiny byla nalezena u 10 pacientů, středně snížená aktivita mezi 10-30 % u tří pacientů a u tří pacientů byla aktivita PMM2 do hodnoty 71 % mediánu kontrol (Tabulka 1). Nebyl nalezen významný rozdíl mezi skupinou heterozygotů a kontrolním souborem. Medián pro aktivitu PMM2 ve fibroblastech odpovídal 30 % mediánu kontrol (p<0,001). Významně snížená aktivita PMM2 pod 10 % mediánu kontrolní skupiny byla ve fibroblastech nalezena u tří pacientů, středně snížená mezi 10-30 % u jednoho pacienta a u tří byla aktivita PMM2 do hodnoty 69 % mediánu kontrol (Tabulka 1).
Aktivita kontrolního enzymu PMI byla v lymfocytech pacientů vyšší než u kontrolního souboru, zatímco ve fibroblastech nebyly rozdíly statisticky významné (obr. 4).
Posléze byla u všech 18 pacientů diagnóza PMM2-CDG potvrzena i na molekulárně genetické úrovni. Nalezené mutace v PMM2 jsou uvedeny v Tabulce 1. Všichni pacienti jsou složení heterozygoti, přičemž nejčastějšími mutacemi jsou mutace c.422G>A a c.338C>T, které vedou k záměně aminokyseliny R141H a P113L, respektive.
Diskuse
V naší studii jsme v souboru 18 pacientů s klinickým podezřením na CDG syndrom analyzovali aktivitu PMM2, jejíž porucha podporuje diagnózu PMM2-CDG, nejčastějšího typu CDG syndromu. Ačkoliv až u 18 % publikovaných pacientů s PMM2-CDG byla v izolovaných lymfocytech a/nebo kultivovaných fibroblastech nalezena normální aktivita PMM2 [13,14], u většiny našich pacientů jsme prokázali významně sníženou aktivitu PMM2 pod 10 % kontrolních hodnot nebo alespoň středně sníženou aktivitu PMM2 na úroveň 10 až 30 % kontrolních hodnot. Pouze u jednoho pacienta z našeho souboru (P13) dosahovala aktivita PMM2 v lymfocytech 71 % mediánu kontrolních hodnot. Diagnózu PMM2-CDG u pacienta 13 potvrdilo molekulární vyšetření PMM2 genu, které ukázalo přítomnost dvou mutací c.[24delC]+[338C>T]. Delece nukleotidu na jedné alele vede ke vzniku předčasného stop-kodónu, zatímco „missence“ mutace na druhé alele vede k záměně prolinu za lysin na pozici 113, která sice ovlivňuje stabilitu diméru nativního proteinu, ale přímo nezasahuje do aktivního místa PMM2, takže patří mezi mutace s mírnějším dopadem na funkci enzymu [15]. Ve prospěch enzymatické diagnostiky u pacienta 13 svědčí i snížený poměr mezi PMM2 a kontrolním enzymem PMI.
Ve fibroblastech jsme závažné snížení aktivity PMM2 pod 10 % zaznamenali pouze u tří z osmi námi testovaných pacientů. Také literární údaje uvádějí poměrně vysokou residuální aktivitu PMM2 ve fibroblastech pacientů, což při enzymatickém vyšetření zvyšuje riziko falešně negativního výsledku [16].
Nesoulad mezi residuální aktivitou PMM2 v lymfocytech a fibroblastech ukazuje na tkáňově specifické rozdíly. Studie na mutantních proteinech prokázaly narušenou kinetiku enzymu a sníženou stabilitu mutantního proteinu ve srovnání s kontrolním vzorkem [17]. Residuální aktivita je vyšší ve fibroblastech také díky tomu, že fibroblast je rychle se dělící buňka s aktivní proteosyntézou ve srovnání s lymfocyty. Navíc tento fakt může být doprovázen i možností selektivní výhody podmínek kultivace u fibroblastů [16].
V souladu s literárními údaji jsme u našich pacientů s PMM2-CDG nezjistili významnější korelaci mezi jejich fenotypem, genotypem a residuální aktivitou PMM2 v obou tkáních. Většina pacientů s PMM2-CDG jsou složení heterozygoti, přičemž nejfrekventovanější mutace R141H, která se vyskytuje cca u 40 % pacientů, ovlivňuje vazbu Man-1-P do aktivního místa enzymu. Její dopad na aktivitu PMM2 je natolik zásadní, že dosud nebyla nalezena v homozygotní formě [15]. Deset z 16 pacientů našeho souboru má mutaci P113L, která ovlivňuje stabilitu diméru nativního enzymu a patří k mutacím s mírnějším dopadem [15].
Vzhledem k tomu, že je již známo vice než 50 různých dědičných poruch glykosylace na úrovni syntézy N-glykoproteinů a že již byli popsáni i PMM2-CDG pacienti s normálním profilem transferinu při IEF [18], je stanovení aktivity PMM2 v izolovaných lymfocytech nebo kultivovaných fibroblastech i přes řadu svých omezení významným přínosem při diferenciální diagnostice poruch glykosylace.
Závěr
Byla zavedena metoda měření aktivity PMM2 v izolovaných lymfocytech a kultivovaných fibroblastech a bylo stanoveno rozmezí hodnot u kontrol pro tyto dva typy tkání. Metoda je úspěšně využívána v diferenciální diagnostice při podezření na PMM2-CDG.
Zkratky
PMM2 fosfomanomutáza
PMI fosfomanoizomeráza
IEF izoelektrická fokusace
Man-1-P manóza-1-fosfát
Práce byla podporována IGA MZ NT12166-5/2011.
Do redakce došlo 25. 1. 2016
Adresa pro korespondenci:
RNDr. Hana Hansíková, CSc.
1. LF UK a VFN v Praze
Laboratoř pro studium mitochondriálních poruch
Klinika dětského a dorostového lékařství
Ke Karlovu 2
128 08 Praha 2
email: hana.hansikova@lf1.cuni.cz
Sources
1. Schachter, H., Freeze, H. H. Glycosylation diseases: quo vadis? Biochim Biophys Acta. 2009, 1792 (9): p. 925-30
2. Hennet, T., Cabalzar, J. Congenital disorders of glycosylation: a concise chart of glycocalyx dysfunction. Trends Biochem Sci. 2015, 40 (7): p. 377-84.
3. Aebi, M., Helenius, A., Schenk, B. et al. Carbohydrate-deficient glycoprotein syndromes become congenital disorders of glycosylation: an updated nomenclature for CDG. First International Workshop on CDGS. Glycoconj J. 1999, 16 (11): p. 669-71.
4. Haeuptle, M. A., Hennet, T. Congenital disorders of glycosylation: an update on defects affecting the biosynthesis of dolichol-linked oligosaccharides. Hum Mutat. 2009, 30 (12): p. 1628-41.
5. Matthijs, G., Schollen, E., Pardon, E. et al. Mutations in PMM2, a phosphomannomutase gene on chromosome 16p13, in carbohydrate-deficient glycoprotein type I syndrome (Jaeken syndrome). Nature Genet. 1997, 16: p. 88-92.
6. Honzík, T., Malonová, E., Hansíková, H. et al. Congenital disorder of type Ia protein glycosylation: clinical, biochemical and molecular characteristics in 2 siblings with cerebellar hypoplasia. Cas. Lek. Cesk., 2003, 142 (5): p. 276-9.
7. Honzík, T., Magner, M., Krijt, J. et al. Clinical picture of S-adenosyl-homocysteine hydrolase deficiency resembles phosphomannomutase 2 deficiency. Mol. Genet. Metab., 2012, 107 (3): p. 611-3.
8. Matthijs, G., Schollen, E., Bjursell, C. et al. Mutations in PMM2 that cause congenital disorders of glycosyla-tion, type Ia (CDG-Ia). Hum Mutat. 2000, 16 (5): p. 386-94.
9. Thiel, C., Lübke, T., Matthijs, G., von Figura, K., Körner, C. Targeted disruption of the mouse phosphomannomutase 2 gene causes early embryonic lethality. Mol. Cell. Biol., 2006, 26 (15): p. 5615-20
10. Higashidani, A., Bode, L., Nishikawa, A., Freeze, H. H. Exogenous mannose does not raise steady state mannose-6-phosphate pools of normal or N-glycosy-lation-deficient human fibroblasts. Mol. Genet. Metab., 2009, 96 (4): p. 268-72
11. Van Schaftingen, E., Jaeken, J. Phosphomannomutase deficiency is a cause of carbohydrate-deficient glycoprotein syndrome type I. FEBS Lett. 1995, 377: p. 318-320
12. Lowry, O. H., Rosebrough, N. J., Farr, A. L., Randall, R. J. Protein measurement with the folin phenol reagent. J Biol. Chem., 1951, 193: p. 265-275.
13. Jaeken, J., Artigas, J., Barone, R. et al. Phosphomannomutase deficiency is the main cause of carbohydrate-deficient glycoprotein syndrome with type I isoelectrofocusing pattern of serum sialotransferrins. J Inherit Metab. Dis., 1997, 20 (3): p. 447-9.
14. Westphal, V., Peterson, S., Patterson, M. et al. Functional significance of PMM2 mutations in mildly affected patients with congenital disorders of glycosylation Ia. Genet. Med., 2001, 3 (6): p. 393-8.
15. Vega, A. I., Pérez-Cerdá, C., Abia, D. al. Expression analysis revealing destabilizing mutations in phosphomannomutase 2 deficiency (PMM2-CDG): expression analysis of PMM2-CDG mutations. J Inherit. Metab. Dis., 2011, 34 (4): p. 929-39.
16. Grünewald, S., Schollen, E., Van Schaftingen, E., Jaeken, J., Matthijs, G. High residual activity of PMM2 in patients’ fibroblasts: possible pitfall in the diagnosis of CDG-Ia (phosphomannomutase deficiency). Am. J Hum. Genet., 2001, 68 (2): p. 347-54.
17. Kjaergaard, S., Skovby, F., Schwartz, M. Carbohydrate-deficient glycoprotein syndrome type 1A.: expression and characterisation of wild type and mutant PMM2 in E. coli. Eur J Hum. Genet., 1999, 7 (8): p. 884-8
18. Fletcher, J. M., Matthijs, G., Jaeken, J., Van Schaftingen, E., Nelson, P. V. Carbohydrate-deficient glycoprotein syndrome: beyond the screen. J Inherit. Metab. Dis., 2000, 23 (4): p. 396-8.
Labels
Clinical biochemistry Nuclear medicine Nutritive therapistArticle was published in
Clinical Biochemistry and Metabolism
2016 Issue 2
Most read in this issue
- Quality, control and validation of glucometers and CGM systems. Status overview
- Postanalytical phase and interpretation of laboratory tests
- Activity of phosphomannomutase 2 in patients with suspected congenital disorder of glycosylation
- The verification of the applicability of NPHS2/SYNPO ratio for diagnosis of FSGS and MCD