Jak jsme se nerozešli
Neformální blahopřání k 70. narozeninám prof. MUDr. Júlia Mazucha, DrSc.

Ani už nevím, kdy přesně jsem si jako mladý nevykvašený, ale plnit Hippokratovu přísahu horlivě toužící lékař povšimnul bibliografického odkazu na odborný článek, jehož téma mne zaujalo, protože korespondovalo s mou stále intenzivnější orientací na cévní chirurgii. Článek se jmenoval „Plucná tromboembolia“, a jako autor byl uveden doktor Július Mazuch. Vůbec jsem netušil, kdo autor je a v době předkompjuterové a navíc ještě totalitní; nebylo nijak jednoduché získat základní informace. Bibliografický údaj mě opravdu zaujal a po jisté době jsem byl pyšným majitelem separátního výtisku, neboť odezva na moji písemnou prosbu se u autora setkala s vřelým pochopením – separát mi daroval!

Tak začalo moje celoživotní setkávání s dr. J. Mazuchem. To jsem již věděl, že žije ve východní, tzn. slovenské části našeho tehdejšího společného státu, a že jeho odborné zájmy jdou, jakkoliv jsme žili tak daleko (dnes vím, že vlastně od sebe tak blízko), rovnoběžně s mými.

V úprku všedních dní, v běhu měsíců a roků jsme věděli jeden o druhém. Věděli jsme, že část medicíny, kterou jsme si vybrali za životní úděl, je náročná a tak jsme procházeli mnoha odbornými zkušenostmi, zkouškami, kalamitami i neúspěchy. Všímal jsem si stále víc a více, jak se náš medicínský osud podobá: vyčerpávající nemocniční kolotoč, dvě atestace, aspirantura. Zoufalý tlak času denních povinností, studijní stresy a jejich zvládání, houpačka odpovědnosti za lidské životy, skepse a bezmoc tam, kde naše schopnosti a limity medicíny nestačily.

To jsme se již dávno znali: z literatury, z odborných setkání, z kongresů. Bez naší účasti se snad neobešel jediný významnější odborný seminář z oblasti cévní chirurgie v tehdejším Československu a světě, kam jsme mohli jezdit. Příznačné na tom je, že zpočátku jsme sedávali v auditoriu; nejdříve jako posluchači, pak jako autoři různých sdělení, vystoupení a potom i přednášek. S rostoucími zkušenostmi jsme přebírali odbornou odpovědnost a naše hlasy zněly u řečnického pultu, aby sdělovaly, k čemu jsme se dopracovali při své praxi a výzkumech. To již nás, dáli se to tak říct, poslouchali jiní a my jsme nejen referovali, ale i ohnivě diskutovali.

Čas pádil nezadržitelně dále… Dočkali jsme se s úlevou proměny společnosti a s trochou lítosti jsme si často říkali, že pro naši generaci přišla pozdě. Ale přišla!

Zdánlivě se pro nás odborně tak moc nezměnilo – jen ty blízké a ohraničené obzory se staly nekonečnými a nám přibylo šedivých vlasů. Navenek jsme zvážněli a naše jména se vpředu i vzadu pyšnila vědeckými tituly.

V době, kdy se oba naše národy rozhodovaly ústy politických reprezentací k tomu, že se vydají na samostatnou cestu, v době přece jen vzedmutých vášní a silnějších slov, jsme oba pevně věděli, že je to pěna dní, atributy chvíle, zvířený prach. Věděli jsme, že naše privátní osa Ostrava – Lučenec – Martin je pevná, protože ji prověřila léta odborné spolupráce, osobních kontaktů a pevného přátelství. Státy se mohly dělit, lidé na sebe z nejrůznějších důvodů zapomínat a rozcházet se – my jsme se nerozešli.

To, co jsme za celý život prožili, čím jsme prošli, bylo příliš cenné než abychom s tím hazardovali. Nic se pro nás nezměnilo. Vlastně ano…

Na většině odborných setkáních, kongresech a odborných dnech teď shlížíme tak trochu svrchu, přesněji shora. Býváme totiž v předsednictví. Někdy mě napadá a jsem si jistý, že mého přítele prof. MUDr. Júlia Mazucha, DrSc. také, že tam někde dole mezi účastníky určitě sedí jeden, dva, tři dychtiví, neopotřebovaní, po erudici toužící mladí lékaři na začátku své profesní kariéry a dívají se se směsicí úcty a skepse na nás a hlavou jim možná bleskne myšlenka, že by chtěli být jako my. Možná, nevím.

Snad se tím nemá smysl zabývat, ale často mě i napadá, že právě z takovýchto skutečných i potenciálních výzev roste lidské dílo. A vím, že oči přítele prof. Mazucha i moje oči tu výzvu vydrží a neuhnou. Vždyť konec konců jsme ještě pořád mladí a hlavu nemáme jen na nošení klobouků.

Tak jsme se s přítelem prof. Mazuchem sešli a nikdy nerozešli. Scházíme se nadále…

prof. MUDr. Jaroslav Mayzlík, CSc.

Chirurgická klinika FNsP Ostrava