Profesor Rudolf Tomáš Jedlička – 150. výročí narození

Česká společnost hledá dlouhodobě a často marně když už ne velikány historie, tak alespoň pozitivní vzory, které by byly nedílnou součástí její dějin. V posledních letech je médii vytvářena jakási virtuální paralela mezi těmito skutečnými morálními, odbornými a vysoce etickými vzory a takzvanými „celebritami“, které přitom představují nejen úpadek médií, ale především společnosti.

Ke skutečným českým velikánům patří nepochybně Rudolf Jedlička. Narodil se 20. 2. 1869 v rodině lékaře v Lysé nad Labem. Po absolvování gymnázia v Praze na Malé Straně studoval na pražské lékařské fakultě a po jejím ukončení nastoupil v roce 1895 jako elév na chirurgickou kliniku prof. Maydla. Když se o rok později (1896) dověděl o objevu W. Röntgena, vybudoval soukromý rentgenový kabinet v hotelu U černého koně. Tam prováděl skiagrafická vyšetření jako první v c. k. monarchii a jako první diagnostikoval cizí těleso v žaludku. Založil tím českou rentgenologii. Maydlova klinika získala rentgenový přístroj až v roce 1900.

Rudolf Jedlička v roce 1901 habilitoval prací na anesteziologické téma – epidurální anestezie a od roku 1903 začal zastupovat prof. Maydla. Po jeho úmrtí se však překvapivě nestal jeho nástupcem a proto odešel na polikliniku (i zde přednášel), kde si otevřel chirurgickou praxi. Po návštěvě dnešní Mayo Clinic v USA (1908) založil v Podolí Pražské sanatorium (pomocí sbírky pražských lékařů, dnes ÚPMD). Bylo to již v době 1. balkánské války (1912). Rudolf Jedlička odjel do Srbska, kde převzal, spolu se zlínským B. Albertem a ostravským V. Haeringem, lazaret a provedli přes 1800 operací. Zde se seznámil se zdravotní sestrou A. M. Helfertovou, kterou později – před svou smrtí – pojal za manželku. Na začátku 1. světové války byl povolán jako lékař do Bosny, tentokrát na opačné straně fronty. Koncem září 1914 se vrátil do Prahy a byl jmenován velitelem vojenské nemocnice u sv. Bartoloměje na Vyšehradě. Kromě lékařské praxe se zajímal o osudy postižených osob. V roce 1913 založil v Praze ústav pro tělesně postižené děti, který byl na jeho počest nazván Jedličkův ústav. O rok později založil Školu pro vojíny-invalidy − první v c. k. mocnářství.

V roce 1921 byl jmenován řádným profesorem chirurgie, později i rentgenologie a radiologie a také prvním přednostou nově založené II. chirurgické kliniky, kde uskutečnil jako první zevní drenáž žlučových cest. V té době se již potýkal následky nemoci z ozáření a byly amputovány dva prsty včetně palce. Po smrti prof. Kukuly v roce 1925 dostal nabídku stát se přednostou I. chirurgické kliniky, kde neuspěl před 22 lety. Poděkoval profesorskému sboru, ale ze zdravotních důvodů odmítl. O rok později 26. 10. 1926 zemřel ve věku pouhých 57 let na následky srdeční ischemie. Před smrtí si nechal zahrát Humoresku a s přáteli vypil skleničku vína a vykouřil doutník. Svou harrachovskou vilu, jejímž autorem je Dušan Jurkovič, v závěti věnoval postiženým dětem.

Svým životem a svými činy se Rudolf Jedlička zařadil mezi velké postavy naší historie a měl by být stále připomínán jako skutečný vzor. Jsme hrdi, že můžeme působit na klinice, na které vyrostl a kterou vedl. Jeho krédem byla slova: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“

prof. MUDr. Zdeněk Krška, DrSc.

prof. MUDr. Miroslav Zeman, DrSc